(14.40 hodin)
(pokračuje Jiří Mašek)
Pan ministr Stanjura 14 milionů vzal z rezervních fondů pojišťoven zdravotních, o tom víme, mnohokrát se to tady diskutovalo, a také víme, že letošek a i příští rok prostě přežijeme. Ale když budete mluvit s těmi řediteli pojišťoven, VZP to přežije relativně slušně, ale jsou tady menší pojišťovny, které již se dostávají do problematického stavu. Takže je to otázka, jestli to má být příprava třeba na redukci počtu pojišťoven, slučování a podobně, anebo právě i tlak na to, že když vezmeme z veřejného zdravotního pojištění nějaké větší finance, že pak nám nezbude nic jiného než jít variantou připojištění. To si musí každý ve své hlavě nějakým způsobem srovnat sám.
Mimochodem, v současnosti, v roce 2022, jde za státní pojištěnce do zdravotního pojištění čili z pokladničky státu 127,9 miliardy, a jenom pro zajímavost, ta částka tvoří zhruba 31 % z veřejného zdravotního pojištění, takže těch 31 % jsou platby za státní pojištěnce. A tady bych chtěl zmínit ještě jeden moment. Za státní pojištěnce stát dlouhodobě platil nejméně, platil ještě v roce 2018 zhruba těch 967 korun. My jsme dostali téměř na 2 000 korun, ale připomenu, že jsou tady další kategorie, které platí, a to jsou zaměstnavatelé, to jsou zaměstnanci. U zaměstnanců je to několik set korun nad 5 000 v průměru za jednoho zaměstnance a měsíc do veřejného zdravotního pojištění. Dále jsou to živnostníci, tam je to zhruba 2 700. Pak jsou to osoby bez zdanitelného plnění, tam je to zhruba 2 200 korun. Dlouhodobě tady byl tlak na to, aby se odstranila nespravedlnost, protože každý z nás, ať patříte do jakékoliv kategorie, máte právo na tu péči v tom rozsahu, jak jsem tady říkal, a je tam určitá nespravedlnost podle toho, kdo kolik platí, tak ve skutečnosti ta péče potom je stejná. Je tam maximální solidarita.
Tady byla snaha platby za státní pojištěnce navýšit, a jak už jsem říkal, ta perspektiva, kdyby se vycházelo z vyšších částek, tak by to bylo perspektivní i pro vás, pro vaši vládu na další řekněme třeba tři roky. A teď řeknu proč - protože meziročně při tom automatu se nám zvedne platba za státní pojištěnce ze současných - původně bylo v plánu 127,9, ale protože jsme to tady malinko ve Sněmovně protáhli, tak se vyplatí asi 134 miliard tento rok, takže do příštího roku se to zvedne na 139,7, což je ne o 9 % víc, jak to vycházelo původně, ale zhruba o 4 % víc. Potom meziročně z roku 2023 na rok 2024 to stoupne na 145,9, což je zase o 4,4 % , a na rok 2025 už je to jenom na 148,8, to je výpočet toho automatu, což je o 2 %. A to vám prostě nebude stačit - já nebudu říkat vám, to nám nebude stačit na kvalitní lékařskou péči. Čili jestliže chceme udržet kvalitu, kvantitu a dostupnost péče, tak ty peníze tam stejně budete muset dát.
Takže z mého pohledu - a ten rozpočet, a teď se nebavím o Ministerstvu zdravotnictví, protože tam je to skutečně marginální, ale z hlediska financování zdravotní péče cestou veřejného zdravotního pojištění - si myslím, že to je nereálné očekávání z vaší strany, pane ministře financí. Děkuju.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Nyní chce reagovat s faktickou poznámkou pan poslanec Kamal Farhan. Prosím. Prosím, máte slovo.
Poslanec Kamal Farhan: Děkuji za slovo. Paní předsedkyně, mě zaujala věta, kterou tady můj předřečník řekl, že 1,7 miliardy vláda už řeší. Já jsem na to upozorňoval v minulosti, že projekty... nebo z Národního plánu obnovy, kde na ně chybí DHP, ale těch 1,7 miliard nikde nejsou. Ministerstvo v čele s ministrem Válkem na zdravotním výboru řeklo, že budou kryty ze státního rozpočtu. Mě to samozřejmě trochu překvapilo, protože v eKLEPu je taková zmatená komunikace ještě před předložením státního rozpočtu, kdy Ministerstvo zdravotnictví píše ministru financí a žádá ho o 1,7 miliardy, že jinak nemůže tento Národní plán obnovy pro zdravotnictví realizovat. Ministerstvo financí odpovídá, že mu ty peníze nedá.
Takže já mám jednoduchý dotaz. Jsem rád, že to vláda řeší, jak bylo řečeno, a že to vyřeší. Ale v současné chvíli já jsem nenašel 1,7 miliardy, které pokryje DPH v Národním plánu obnovy v rozpočtu. Možná jsem špatně hledal, ale budu rád, pane ministře financí nebo pane ministře Válku, abyste nám řekl, kde těch 1,7 miliardy v tom státním rozpočtu je. Děkuji.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Vracíme se do rozpravy, kde nyní vystoupí pan poslanec Brož a následovat bude pan poslanec Tureček. Prosím, máte slovo.
Poslanec Lubomír Brož: Děkuji, vážená paní předsedkyně. Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte, abych se ve svém vystoupení věnoval kapitole 334, což je Ministerstvo kultury.
Nejprve, možná pro mnohé teď zcela nečekaně, bych chtěl ocenit snahu pana ministra Baxy o navýšení rozpočtu Ministerstva kultury na rok 2023. Státní rozpočet v této kapitole je navržen v souhrnné výši 18,5 miliardy korun. Tímhletím však všechny pochvaly končí, protože jak říká takové české přísloví, "snaha není koksovatelná" a kultura zůstává pro tuto vládu opravdu Popelkou.
Ta čísla se zdají vysoká a realita těch posledních let je natolik dramatická, že každá pomoc našim kulturním institucím je naprosto žádoucí, a to zejména - a znovu tu zdůrazňuji, zejména v této době. Kultura za sebou má velmi těžké covidové období, kdy přežila jen díky podpoře minulé vlády. Když se podíváme do rozpočtu na kulturu detailněji, zjistíme, že je v něm například alokováno 7,9 miliardy korun příspěvkovým organizacím zřízeným Ministerstvem kultury. Na první pohled je to tedy téměř polovina rozpočtu. I to se může zdát jako vysoká částka, ale když se zase podíváme detailněji, podrobněji, vidíme, že například v programu Péče o národní kulturní poklad a dědictví činí tato částka pouhých 500 milionů korun.
Všechny příspěvkové organizace, ale i všechny soukromoprávní subjekty pohybující se v oblasti kultury v České republice jsou nadále postiženy dalekosáhlými dopady pandemické krize. Divadla, kina, muzea a řada dalších institucí byla nucena během pandemie úplně zavřít a radikálně omezit svou činnost. Jen těžko se nyní vrací do normálního režimu, a i dlouho po skončení pandemických opatření trvalo, než se lidé odhodlali kulturní instituce znovu navštěvovat. A to je tady v tom příběhu velmi důležitá věc, návštěva lidí v kulturních institucích, ještě se toho zmíním. Může to být ze strachu z koncentrace lidí, ale i díky změně jejich návyků během dlouhých lockdownů. Řada aktivit se přesunula domů, možná že hudbu dneska posloucháme ze Spotify, místo do kina se díváme na Netflix.
Takže poté, co se kulturní instituce mohly poprvé trošku nadechnout a začít vyhlížet ty lepší zítřky, během jichž doufaly, že díky ziskům trochu zalepí obrovské ztráty z doby pandemie, přišla pro ně řada dalších ran. Narůstají ceny energií a určitě si dovedete představit, kolik energie například je potřeba na osvětlení Národního muzea a kolik na vytopení Státní opery nebo promítání filmů v multiplexech. Vedle narůstajících cen energií rostou samozřejmě i ceny pohonných hmot, což se propisuje do narůstajících cen dodávek a přepravy veškerého zboží, materiálu. Inflace dopadla naprosto na všechno. Prakticky vše, na co si vzpomenete, zdražilo o jednotky až desítky procent. Není tomu jinak ani u stavebních materiálů a prací, které jsou potřebné pro udržení stavu kulturních památek, rekonstrukce objektů, drobné opravy a údržbu, a jsou nadto zatížené také dramaticky narůstající cenou práce. A když si vytáhnu tu jednu věc, ochrana a záchrana našich památek musí být pro nás pro všechny prioritou, protože v téhleté oblasti nejde naprosto nic odkládat. Prostě ty památky chátrají a padnou. V neposlední řadě také rostou platy zaměstnanců. Ve státní správě to bude o vyjednaných 10 % procent. Ruku v ruce s tím souvisí i povinné odvody zaměstnavatelů do státního rozpočtu Řada institucí proto bude muset významně navýšit i rozpočty na personální výdaje. Ve světle toho všeho výše uvedeného se navýšení rozpočtu ministerstva o 3 miliardy korun nezdá být tak zase skvělou zprávou. ***
