(10.10 hodin)
(pokračuje Lubomír Metnar)
Nejen já jsem toho názoru, že ke změně Ústavy České republiky a ústavního pořádku by mělo být obecněji přistupováno se zdrženlivostí, přičemž by veškeré změny měly být činěny na základě široké odborné diskuse, ale když jenom se podívám, a to jenom krátce, tak k tomuto materiálu proběhlo zkrácené připomínkové řízení v délce 7 dnů. I přes zkrácené mezirezortní připomínkové řízení byly uplatněny zásadní připomínky, na základě kterých návrh doznal změn do současné podoby. Já tedy nepovažuji za konzervativní přístup na změnu ústavy v sedmidenním mezirezortním připomínkovém řízení bez odborné politické diskuse. Ale pojďme dál.
Ačkoliv se jedná o reakci na probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině, musíme si uvědomit, že se nejedná o ad hoc úpravu, nýbrž o trvalou změnu ústavního pořádku České republiky. Je tedy nutné postupovat zvláště s ohledem na to, že se jedná o úpravu situací zasahujících do bezpečnosti a obranyschopnosti státu a jeho občanů s dostatečnou mírou obezřetnosti a opatrnosti, a tedy dostatečně zvážit všechna rizika, která mohou z uvedených změn do budoucna plynout. Z tohoto důvodu jsem požádal o vypracování stanoviska odborníka na ústavní právo a dovolím si zde částečně uvést některé řekněme pasáže a stanoviska z jeho vyjádření, se kterými se plně ztotožňuji. K úpravě rozhodnutí vlády a případného souhlasu Parlamentu s vysláním ozbrojených sil do ciziny, pobytem cizích vojsk, průlety a průjezdy uvádí, že "obecně lze souhlasit s navrhovatelem, že uvedená změna má spíše povahu legislativně technickou. Otázkou však je, zda není zbytečná, protože v praxi se stejného účelu jako navrhovaná úprava dosahuje ustáleným ústavním výkladem. Pakliže by legislativní cizelování mělo být důvodem pro ústavní či zákonné změny, byl by Parlament v této oblasti poměrně zahlcen. Díky rozsáhlosti návrhu je znovu otevřena otázka, zda zmocnění pro vládu není příliš široké v případě některých průjezdů a průletů. Zcela jiný materiální, politický význam mají totiž průlety v rámci vojenské diplomacie nebo dopravy vojáků na cvičení na jedné straně a průlety či průjezdy do bojové akce, byť povolení průchodu a průjezd cizí armády neznamená účast povolujícího státu jako válečné strany ve válce podle mezinárodního práva, avšak nese to riziko protiakce a může fakticky vést k zapojení našeho státu do války, aniž by k takové akci dal souhlas Parlament, který jinak vyhlašuje válečný stav. I v současné rusko-ukrajinské válce dalo Bělorusko souhlas k průjezdům a průletům pro ruskou armádu pro útok na Ukrajinu. Politický význam takových průletů a průjezdů je zcela odlišný od běžných průletů a průjezdů, které neslouží k zapojení do bojové činnosti, ale jsou jen důsledkem vojenské diplomacie či dopravy vojáků a materiálu, například na cvičení."
Teď se dostáváme řekněme ještě k té zásadnější změně, a to k možnosti vlády vyslat ozbrojené síly na ochranu života a zdraví, ohrožení majetkových hodnot nebo bezpečnosti České republiky bez souhlasu parlamentu na dobu 60 dnů: "Rozšíření možností vlády o toto ustanovení je zásadní změnou v oblasti práva Parlamentu v oblasti kontroly nad válkou a mírem." (Hluk v sále.) "Podle čl. 43 odst. 1 rozhoduje Parlament o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Toto ustanovení je nutné vykládat tak, že v jiných případech nelze válku vést. Nepřímo tak ústava zakotvuje zákaz útočné války. Protože je pro demokraticky právní stát určující materiálně skutečné naplnění ústavních norem, a ne jen formální, je nutné posuzovat navržené rozšíření práva vlády i z tohoto pohledu materiálně."
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Já se omlouvám, pane poslanče, že vás přerušuji. (Poslanec Metnar: Děkuji.) Kolegové, kolegyně, prosím o zklidnění. Pokud máte něco důležitého, přesuňte rozhovory do předsálí. Děkuji. Prosím, pokračujte.
Poslanec Lubomír Metnar: Děkuji vám, paní předsedající.
"Uvedené ustanovení umožňuje obecné a široké zmocnění pro vládu vyslat ozbrojené síly do zahraničí. Život, zdraví a majetek jsou ve světě ohroženy trvale, proto je uvedené ustanovení velmi obecné, a přitom může vést k vážným důsledkům.
První spornou otázkou navrženého usnesení je, že důvodem pro vyslání může být ohrožení života a zdraví kohokoliv, nikoliv jenom občanů České republiky. Sice důvodová zpráva na straně 3 ojediněle uvádí jako příklad použití ohrožení života a zdraví občanů České republiky, ale na jiných místech již takovéto omezení neuvádí. Rozhodující je vlastní znění ústavy, když v návrhu vazba na životy a zdraví občanů České republiky absentuje. Bude-li navržená změna přijata, získá vláda možnost vyslat ozbrojené síly do zahraničí kdykoliv a kamkoliv, kde bude vládou shledáno, že jsou ohroženy životy a zdraví jakýchkoliv lidí, to ve spojení s tím, že není na rozdíl od písmene b) čl. 43 vyžadován souhlas přijímacího státu. Česká republika může vyhlásit válečný stav a vést válku jen z důvodu svého napadení nebo v rámci kolektivní obrany. Případy, kdy lze vyhlásit válečný stav dle čl. 43 odst. 1 ústavy je nutné brát jako taxativní a s tím, že nemůže být vyhlášen válečný stav a válka z jiných důvodů. Z toho plyne, že nemůže být ani vládě umožněna možnost, aby vyslala ozbrojené síly do zahraničí v situaci, kdy by k faktické válce mohlo dojít.
Proto je druhou spornou otázkou návrhu ve spojení s tím, že návrh změny ústavy nevyžaduje souhlas přijímacího státu, možnost pro vládu, aby uskutečnila ozbrojenou intervenci z majetkových důvodů. Ochrana majetku v cizině, byť poctivě nabytého, nemůže být důvodem k válce, protože by se nejednalo o válku obrannou, ať již individuální, či kolektivní obrany. Válka kvůli majetku v cizině není válkou obrannou, ale útočnou. Znárodnění proběhlo i v Československu a nebylo považováno za důvod k ozbrojenému zásahu. Cizí státy své majetkové zájmy či zájmy svých občanů řešily cestou jednání a mezinárodních smluv.
Třetí zásadní spornou otázkou je absence souhlasu přijímajícího státu. Vláda tak získá možnost vyslat ozbrojené síly pro údajné ohrožení života a zdraví či majetku České republiky i proti vůli přijímajícího státu. Takový stát však může chápat zcela oprávněně daný krok jako vojenský útok a přistoupit k legitimní obraně. Jako důkaz nebezpečnosti daného zmocnění pro vládu lze použít argument opaku. Vžijme se do situace, kdyby jiný stát takto činil vůči našemu státu. Jak by Česká republika hodnotila situaci, kdy cizí stát vyšle bez jejího souhlasu na její území své ozbrojené síly s odůvodněním, že jsou zde ohroženy životy a zdraví či majetkové hodnoty tohoto státu? Je legitimní, aby náš stát takový krok proti své vůli vnímal jako akt agrese, kterému se může bránit v obranné, tedy legální a legitimní válce. Zde jde o zásadní narušení práva Parlamentu vyhlásit válečný stav. Vláda sice může vyslat ozbrojené síly jen na dobu 60 dnů, ale pokud je vyšle bez souhlasu přijímajícího státu, což návrh ústavního zákona umožňuje, v zásadě vláda může uvést stát do situace, kdy se vyprázdní právo Parlamentu vyhlašovat válečný stav. Pokud totiž nebude s ozbrojenou akcí souhlasit přijímací stát a vyhodnotí ji jako útok na svou svrchovanost, vznikne mezi státy válečný stav podle mezinárodního práva i bez řádného vyhlášení válečného stavu a válka podle naší ústavy právě z důvodu akce ozbrojených sil našeho státu, který dotčený stát vyhodnotí jako útok. Jakmile tato situace vznikne, tak s tím po 60 dnech již jednostranně náš parlament nic nenadělá. Válku lze jednostranně zahájit, ale již ne jednostranně ukončit. ***
