(16.00 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Beveridgeův (čte opět beveridgeův) koncept sahá na druhé straně do roku 1942, kdy... "Beveridž" tedy asi to bude, já totiž nevím... (Od předsednického stolu nápověda: Beveridž) Jo, Beveridž. Já teď nevím, jaké je národnosti ten člověk. Takže Beveridž tedy, děkuju za nápovědu. Kdy William Beveridge - podle toho Williama už jsem to odhadl, že to bude nějaká anglofonní země - takže kdy Beveridge zveřejnil svoji Zprávu o sociálním pojištění a příbuzných službách, v níž pojmenoval svůj cíl - svobodu od nedostatku. Rovněž beveridgeovský systém je založen na přerozdělování, které zajišťují daně a transfery. Tento systém chrání všechny občany proti chudobě.
Srovnání obou systémů zobrazuje následující tabulka - kterou vám bohužel nemůžu ukázat, protože tady nemám monitor. V podstatě v té tabulce je porovnání bismarckovského modelu a beveridgeovského modelu, kdy cílem bismarckovského modelu je udržení systému, cílem beveridgeovského modelu je zabránění chudobě. U bismarckovského modelu jsou dávky vztažené k příjmu, u beveridgeovského systému jsou plošně, u bismarckovského modelu je financování příspěvky, u beveridgeovského modelu zdanění. A u bismarckovského modelu je správa tripartitou a u beveridgeovského modelu veřejnou. Takže zatímco bismarckovský systém se alespoň trochu snaží při výpočtu dávek o zohlednění výše příspěvku placeného v sociálním pojištění, beveridgeovský zajišťuje rovné univerzální dávky. Oba systémy jsou řízeny veřejně. Zatímco však v bismarckovském systému jsou do rozhodování o systému zahrnuti zástupci odborů a zaměstnavatelů, o tom jsem mluvil, to je ta tripartita, tak beveridgeovský systém je méně ambiciózní, ale důsledně státní. Zejména v Latinské Americe a východní Asii existují fondové systémy zajištění ve stáří, ať už soukromé, nebo veřejné. Zatímco v Chile jsou penze čistě soukromé, v Malajsii je spoření na stáří pod dohledem veřejnoprávní instituce. Ve střední Evropě, v Maďarsku, Slovensku a Polsku, byla rovněž část důchodového systému privatizována a je zajišťována soukromými fondy.
Provádět důchodovou reformu není snadné. Za prvé existují zájmové skupiny proti reformě. Nejmocnější element oponující strukturální reformě jsou současní důchodci, kteří požadují, aby jim zůstaly plné důchody. No tak to ale požaduje i SPD samozřejmě. My chceme plné důchody a zákonnou valorizaci. Na rozdíl od Fialovy vlády. Za druhé je obtížné provést změnu ve veřejném mínění. Součástí takové kampaně je podle autora knihy vymýcení víry, že pojišťovací program může přežít navěky a je financovaný příspěvky, které přináší každodenní anuitu. No tak samozřejmě, ono dneska když se podíváme na veřejné mínění, kde Fialově vládě už v podstatě věří jenom 20 %, nebo něco přes 20 %, jak byl ten poslední průzkum, tak samozřejmě ta vláda ztratila v podstatě už legitimitu k jakýmkoliv takovým nějakým krokům, kdy chcete vzít lidem důchody a podobně.
Teď se podívejme, jaké jsou penzijní reformy ve světě. Penzijní reformy v západoevropských zemích. Převažujícím rysem penzijních reforem v západoevropských zemích je jejich umírněnost. Jde vesměs o parametrické změny uvnitř průběžných důchodových systémů, prodlužování věku pro odchod do důchodu, snižování úrovně dávek a posilování vztahu mezi příspěvky a dávkami. Vlády obvykle přistupují pod tlakem demografického vývoje k opatrnému snižování důchodů vůči průměrným mzdám.
Německé důchodové pojištění je průběžný systém povinný pro zaměstnance, stejně jako pro většinu samostatně výdělečně činných. Důchodové pojištění se dělí mezi zaměstnance a zaměstnavatele.
Rovněž Francie má průběžný systém financování důchodů s definovanými dávkami. Průběžný důchod dosahuje 70 % průměrné mzdy v 25 nejlepších výdělečných letech jedince. Obvyklý věk pro odchod do důchodu je 60 let pro muže a ženy. No, teď právě ve Franci demonstrují proti tomu zvýšení odchodu věku do důchodu na 64 let, a vy chcete zvyšovat z 65 na 68, což by byl nejvyšší věk odchodu do důchodu v Evropě, a samozřejmě SPD s tím zásadně nesouhlasí. A když tady někdo srovnává tu hrubou mzdu, pan ministr Stanjura tady srovnával důchod a hrubou mzdu, tak se podívejte na Francii - průměrný důchod dosahuje 70 % průměrné mzdy. Tak nevím, o čem to tady mluví.
Výjimku z pravidla, že důchodové reformy v západní Evropě směřují ke změnám uvnitř průběžných systémů, aniž by byly zaváděny povinné penzijní fondy, představuje Švédsko. Předreformní důchodový systém byl založen na plošném základním pilíři a na druhém pilíři založeném na odvedených příspěvcích. Tento druhý pilíř částečně zajišťují soukromé penzijní fondy.
Penzijní reformy v latinskoamerických zemích, pojďme se na ně podívat blíže. Původ důchodových schémat v Latinské Americe pochází z počátku dvacátého století. Několik desetiletí po zavedení Bismarckova modelu v Německu se staly průběžné systémy velmi populární i v Latinské Americe. Vztah mezi příspěvky a dávkami byl relativně slabý a podmínky pro přiznání důchodů poměrně štědré. Bylo snadné získat jak předčasný důchod, tak invalidní důchody. Chile byla první zemí v Latinské Americe, která provedla privatizaci svého důchodového systému. Pinochetův režim nahradil existující průběžný systém systémem soukromých penzijních fondů, který byl povinný pro zaměstnance nově vstupující na trh práce. Pro ostatní platil opt-out. Příspěvky každého občana jsou shromažďovány na individuálním účtu. Systém je povinný, kapitálový a soukromě spravovaný. Privilegované důchodové systémy armády a policie zůstaly reformou nedotčeny a od roku 2008 byla zavedena solidární penze jako nový pilíř.
V nedávných letech zavedla řada latinskoamerických zemí různé varianty podobné chilskému modelu. V Bolívii, v Salvadoru a Mexiku byl původní veřejný systém uzavřen a nahrazen soukromým systémem penzijních fondů. V Bolívii došlo ke znárodnění soukromých penzijních fondů, které předtím nahradily veřejné penze. V Peru a Kolumbii existují dva paralelní systémy. V Uruguayi je nově vytvořená komponenta soukromých penzijních fondů založena na povinném doplňku k reformovanému veřejnému systému. V Argentině však byl fondový systém znárodněn. ***
