(19.40 hodin)
(pokračuje Josef Kott)
Skutečné problémy s délkou legislativního procesu ale nastaly až po ustavení Senátu, a proto byl v roce 2000 přijat institut vyslovení souhlasu s návrhem zákona v prvním čtení podle § 90 jednacího řádu. Namísto využití § 90 jednacího řádu ale vláda zneužila institut legislativní nouze, který je určen pro zcela mimořádné situace. V této souvislosti musím upozornit na ústavní zákon o bezpečnosti, který zkrácené jednání zavádí v rámci mimořádných stavů, za válečného stavu a stavu ohrožení státu, což jsou zajisté situace, které se současným odůvodněním legislativní nouze nelze zdaleka srovnávat.
Skutečným důvodem pro použití legislativní nouze, a vláda se tím ani moc netají, je zabránit opozici blokovat tento návrh zákona. Pokud bychom připustili, že z takovéhoto důvodu je možné vyhlašovat legislativní nouzi a zkráceně projednávat návrhy zákonů, pak legislativní nouze přestane být něčím výjimečným a stane se normálním pravidlem, jak umlčet opozici, zrychleně přijímat vládní návrhy zákonů. Není to poprvé, kdy je stav legislativní nouze vyhlašován z důvodu vysokých výdajů státu, troufám si ale říci, že to v minulosti vždy byly výdaje neočekávané, o kterých nebylo předem nic známo.
Tak tomu ale tentokrát určitě není. Lednové zrychlení inflace ve srovnání s prosincem loňského roku nebylo žádným překvapením. Vláda sice při zdůvodnění použití legislativního stavu nouze uvádí hrozbu značných hospodářských škod, o skutečných důvodech a motivech užití tohoto instrumentu však mlčí. Zkrácením legislativního procesu vláda jednoznačně usiluje o omezení práv opozice, čímž revitalizuje (?) demokratické principy, na nichž naše společnost založena, což by podle příslušného nálezu Ústavního soudu mohlo vést k trvalému snížení kvality demokracie naší zemi a k jejímu poškození v očích občanů našeho státu.
Takový postup Ústavní soud již v minulosti označil za nežádoucí a protiústavní. Podle Ústavního soudu je nutné důvody vyhlášení stavu legislativní nouze posuzovat s ohledem na dobu rozhodování a množství informací, které byly v době rozhodování k dispozici. Je nutné přihlížet také k intenzitě důvodů k vyhlášení legislativního stavu nouze ve srovnání s omezením dotčených ústavních principů. Tyto důvody nesmějí být svévolné a musí být postaveny na konkrétně vyčíslené výši škod, pokud by navrhovaný zákon nebyl co nejdříve přijat. Zde ovšem třeba zdůraznit, že zákonem stanovenou valorizaci důchodů nelze používat (považovat) za škodu. To je, kolegyně a kolegové, na celé věci absurdní. Takto k důchodům ani k důchodům nelze přistupovat.
Důvodem pro přijetí zákonných opatření v režimu zkráceného legislativního procesu nemůže být ani argumentace vlády, že státní rozpočet se zákonnou valorizací nepočítá. To přece nemůže mít jiné vysvětlení, než že vláda při přípravě rozpočtu selhala a skrytě počítala s tím, že na konci února vyhlásí legislativní nouzi a valorizaci sníží. Uplatnění institutu legislativní nouze za předpokladu, že státní rozpočet již s navrhovanými změnami počítá, však nemůže být v souladu s ústavními principy pro legitimní užití stavu legislativní nouze. Je pravda, že opozice předem avizovala, že snížení valorizace důchodů, s tímto nebude souhlasit a bude to blokovat, ale ani toto nemůže být argument pro užití legislativní nouze. Nelze přece akceptovat využití tohoto mimořádného institutu jako běžného nástroje omezení zákonodárné procedury parlamentní většinou, kdykoliv opozice vysloví nesouhlasný postoj k návrhu zákona.
Má-li zákonodárná procedura plnit nejen funkci hlasování, nýbrž být také garancí svobodné politické soutěže, nelze případný požadavek její racionalizace podle Ústavního soudu uskutečňovat prosazením stavu legislativní nouze ze strany vlády a s ní spojené parlamentní většiny. S takovýmto pojetím zákonodárné procedury, jak již bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu 53/10 části 4/B, se Ústavní soud zásadně neztotožňuje. Pokud by vláda nebyla schopna artikulovat jiný důvod stavu legislativní nouze než nesouhlas opozice s vládními návrhy zákonů, znamenalo by to přiznat řádné zákonodárné proceduře, včetně jejích jednotlivých stadií, pouhý význam fasády parlamentarismu.
Ústavní soud svým rozhodnutím stanovil mantinely pro politická rozhodnutí, když restriktivně vymezil situaci, za které by měl být příště institut legislativní nouze použit. Tato restriktivní rozhodnutí jsou hranice, kterými Ústavní soud vyjádřil nadřazenost ústavy nad všemi ostatními okolnostmi ovlivňujícími takovéto rozhodování. Tím do jisté míry omezil autonomii parlamentu při využívání stávajících procedur a vytváření procedurálních zbytností. Jsem přesvědčen, že předložení návrhu zákona, kterým se snižuje zákonná valorizace penzí, z těchto mantinelů výrazně vybočuje, a podmínky pro projednání tohoto návrhu zákona ve zkráceném jednání proto nejsou naplněny.
O protiústavnosti návrhu však nesvědčí jen procedurální otázky či okolnosti jeho případného schválení. Snížením valorizace penzí dochází k odnětí nabytých práv a k zásahu do legitimního očekávání oprávněných osob. I to Ústavní soud nepochybně vezme v úvahu při posuzování tohoto zákona.
Poslední moje poznámka k průběhu projednávání tohoto zákona je, že vy, zástupci vládní koalice, jste svým rozhodnutím zkrátit dobu vystoupení na dvakrát pět minut neomezili pouze přednostní práva. Vy jste omezili nás řadové poslance. Jsem přesvědčen, že toto je evidentní porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu, a já se cítím být krácen na svých právech demokraticky zvoleného poslance. Toto je významný důvod, proč budu hlasovat proti projednání sněmovního tisku 392 ve zkráceném jednání. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Také děkuji. A nyní může přistoupit k pultíku další přihlášená, paní poslankyně Věra Adámková. Dále se připraví pan poslanec Karel Haas. Prosím, ujměte se slova. A ještě se optám: Dvakrát pět minut? Dohromady chcete sloučit? (Deset minut, ano.) Prosím.
Poslankyně Věra Adámková: Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Pánové ministři, dámy a pánové, nejprve mi dovolte, abych ten svůj příspěvek rozdělila do dvou částí. Ta první je krátké ohlédnutí za včerejším dramatem, komedií, nebo jak chcete nazvat, co jsme tu viděli. Cítím se velmi ukrácena ve svých právech výkonu mandátu poslance Parlamentu České republiky. Nejenom že jsem se nemohla zeptat, nemohla jsem chtít odpovědi na to, na co se ptají naši voliči, naši občané, a je úplně jedno, koho tedy volí, ale musím říci, že třeba jednací řád říká v § 11, že samozřejmě vláda je zodpovědná Parlamentu, volně parafrázuji, a v § 50, že tedy musíme také dostávat informace. Čili je to dokonce ve dvou základních paragrafech, ale bohužel jsem nemohla použít ani jeden. Myslím si, že celá ta situace je velmi závažná, dotýká se milionů našich občanů. A to nejsou lidé, kteří by opravdu si nezasloužili, abychom se velmi zásadním způsobem zajímali o jejich osud.
Dovolte mi několik postřehů. Takže za prvé, opravdu myslím si, že není třeba, abychom tady tímto způsobem hnali tedy do cíle ne úplně kvalitně napsaný návrh zákona. Není nám tam jasné mnoho věcí. Vidíte, jak se ptáme, protože prostě to bylo ve spěchu. A já musím říci, že opravdu ona práce kvapná málo platná. Je tam mnoho chyb, je tam mnoho nejasností, čili myslím si, že to nebyl nejšťastnější způsob zvolený hledání řešení.
Víte velmi dobře, že opravdu ANO je opozice snů. My se snažíme komunikovat, hledáme cesty řešení, snažíme se i pomáhat, byť bychom mohli všechno hodit na vás, a to neděláme. Ale tady se vám to opravdu nepovedlo, ten způsob. Možná, že festina lente by bylo lepší. Osvěžíme si trošku ten večer, něco latinských citátů, protože ta historie ukazuje, že ony mají hlubokou pravdu. ***
