(11.00 hodin)
(pokračuje Nina Nováková)
Teď se dostávám k tomu, že říkat o tom, že někteří z nás jsou odpůrci toho, aby pojem manželství a s tím, respektive ten pojem, který byl vyhrazen určitému společenskému institutu, který byl naprosto osvědčený, a v západní kultuře, zdůrazňuji, v západní kultuře, která stojí na antice a křesťanství, se v zásadě jeho model nezměnil, a je to takový ten řekněme aristotelovský, tady to, prostřednictvím předsedajícího, pan poslanec Major to tak trošku zmínil. Aristoteles říká, že by nevznikl stát, nebyla by společnost, která by byla nějakým způsobem jako organizovaná a soudržná, kdyby na začátku nebyl muž a žena, a teď - to je právě to úskalí - muž a žena mají přirozenou dispozici založit rodinu tím nejpřirozenějším způsobem, a to je - a teď, prosím, prosila bych o pozornost - tím nejpřirozenějším způsobem, bez jakéhokoliv zásahu státu. Upřímně řečeno, každá společnost, každá kultura touží po tom, aby ona sama se biokulturně udržela, to znamená, preferuje formy chování, které minimalistickým způsobem zajišťují biokulturní přežití a pokračování dané společnosti. A to je přesně ono. Muž a žena jsou jediní disponováni k tomu, že prostě stačí jenom jejich rozhodnutí, a zajistí pokračování rodu. Toto jejich rozhodnutí, pokud příroda je na jejich straně, skutečně se jim podaří pokračování rodu zajistit a stanou se tedy rodiči - zase neříkám, že oni to naplní, ale mají dispozici být těmi optimálními rodiči - protože dobrý rodič může být klidně rozhodně člověk, který má jinou než heterosexuální orientaci, ale ten pár nemůže nabídnout dítěti to, co může nabídnout heterosexuální pár, když je to tedy skutečný i genetický a biologický rodič, protože tenhleten pár nese v sobě rodovou historii a při výchově dětí je to nesmírně důležité. Každý z vás, když se sešla rodina, někdy slyšel, že: No, to máš po strejčkovi, to máš po tetičce. Babička řekne své dceři nebo svému synovi: Pozor, vidím, že u našeho vnuka nebo u naší vnučky se projevují určité dispozice k typu chování, které může být chováním rizikovým. A tohle prostě, když není tedy to biologické pokračování, tak to prostě v nabídce není.
Vrátím se k tomu právu a dispozici. Já chci být rodičem, chci být v manželství, ale to neznamená, že k tomu automaticky jsem disponován. A fakt se vracím k tomu - nebudu říkat příběhy ani nebudu říkat, ani nebudu citovat z nějakých soudních výnosů, ale chci říct jenom tu praktickou věc. Prostě pro společnost je nejpraktičtější podporovat jeden typ lidského chování, a to je typ, kterému si společnost dlouhodobě po staletí navykla říkat manželství, protože to je v podstatě to s nejmenšími náklady pro danou společnost. A ať mohou - občané, kteří jsou sexuálně orientovaní na stejné pohlaví, nejsou v naší společnosti vůbec nijak diskriminováni. To by prostě nebyli v poslaneckých sněmovnách, nebyli by na vysokých manažerských funkcích, vlastně všechny dveře se jim otvírají. Jenom tyhle jedny dveře my jim váháme otevřít, protože víme, že prostě ta disponovanost biologická tam není a že tam skutečně není možnost, aby dítě bylo vychováváno svými biologickými rodiči s tím, že tam ještě přistoupí ta rodinná historie.
A teď řeknu něco, čím jsem už rozzlobila některé příznivce této novely. Řeknu to, protože mám nějaký věk a protože vlastně všichni, kteří jsou ve Sněmovně, já nevím, do nějakých devětapadesáti let, do stáří devětapadesáti let, a absolvovali třeba - mají univerzitní vzdělání, absolvovali vysokou školu, tak prostě byli nuceni absolvovat také zkoušky z marxismu-leninismu. A jsou to lidé, kteří museli, ti, kteří mají humanitní vzdělání a zajímají se trošku více o filozofii, sledovali osud marxistického myšlení, které z mého pohledu jednoznačně vede k totalitě. A znovu řeknu - teď vím, jak se strašně na mě rozzlobí, prostě nebudu oslovovat konkrétní, ale vím, že už jsem jednou tu reakci zažila - teď budu zase diskriminovaná a očerňovaná já, když vyslovím, že člověk, který chce redefinovat - nebo společnost, síly ve společnosti, které chtějí redefinovat - základní opěrné pilíře, které jsou, znovu říkám, nejpraktičtější a nejvíce zaručují, nejspolehlivěji zaručují biokulturní přežití společnosti, tak ti, kteří to chtějí redefinovat, vždycky se u nich dohledají - musím říct, protože jsem studovala filozofickou fakultu v době nejhorší, v době normalizace, takže jsem ten člověk, který doma říkal něco jiného a ve škole mlčel - takže my vidíme, že tam skutečně prvky neomarxismu jsou. A já teď, než mě začnete mlátit, řeknu proč. Protože už v Komunistickém manifestu a v jeho výkladech je, že největší odpůrce, největší zdroj odporu pro jakýkoliv totalitní režim je přirozená rodina, protože tam najde azyl, a ta může pokračovat bez povolení státu, a proto se musíme na ni zaměřit. Já teď vůbec tím nechci říct, že poslanci, kteří z dobré vůle, z velkorysosti a tak dále podporují, anebo dokonce jsou spolutvůrci tohoto legislativního návrhu, že by věděli o sobě, že by reflektovali tu zkušenost, skutečnost, že jsou to - prostě že my, někteří z nás, to vnímáme skutečně jako realizaci neomarxistických myšlenek, které potřebují napadnout základní instituty, a ten základní institut je přirozená rodina a přirozené manželství.
Tím vůbec nechci říct, že lidé, kteří se rozhodnou spolu žít ve stabilním páru, a já si za to strašně vážím toho, že oni chtějí nahlas před celou společností, před okolím říct: My dva muži a my dvě ženy k sobě patříme a věrně spolu vytrváme v dobrém i zlém. To bych - jsem poslední, kdo by jim to chtěl upřít. A rozhodně si myslím, že tomu patří název, zatím my jsme lepší nenašli, zatím tomu říkáme partnerství, nikoliv registrované partnerství. Možná přijdeme na nějaký lepší název, to jim rozhodně nechci upřít, ale zároveň tam disponovanost přirozenému biokulturnímu pokračování společnosti není.
Další si nechávám, pokud návrh projde do dalších debat, třeba ve druhém čtení. Děkuji za slovo.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, paní poslankyně, a prosím další přihlášenou a tou je paní poslankyně Romana Bělohlávková. Máte slovo.
Poslankyně Romana Bělohlávková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, stojím zde před vámi jako heterosexuální žena, 34 let šťastně vdaná a pyšná máma tří dospělých dětí. Ani za jednu z těchto svých identit se nestydím, přiznávám se k ní, hlásím se k ní a doufám, že i já mám svoje práva. ***
