(11.40 hodin)
(pokračuje Helena Válková)
Myslím, že řadě z nás minimálně první pokus manželství ztroskotal, ty statistiky za Českou republiku nevypovídají dobře, ale dá se to napravit, máme tady možnost znovu uzavřít manželství pro toho, kdo se nedal odradit ztroskotáním toho prvního, a manželství je prostě určitý právní institut, není to narození dítěte. To bych spíš přirovnala k narození dítěte lásku mezi mužem a ženou nebo ženou a ženou a mužem a mužem. To je něco, co si občas nedovede člověk vysvětlit a nemá pro to racionální zdůvodnění. Ale manželství jako určitý právní institut, který upravíme tak, že nahradíme slovo manželství je trvalý svazek muže a ženy zněním manželství je trvalý svazek dvou lidí vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon - má se tady na mysli občanský zákoník - to je něco, co máme ve svých rukách.
Takže já se budu snažit svému předsevzetí dostát a skončím projev asi tak v jedné desetině toho, co jsem si připravila. Ukazuji na kameru, že toho mám dost. Ale myslím si, že budu mít dost příležitostí v rámci druhého čtení, ve výborech rozhodně, pokud někdo navrhne - já to nenavrhnu, ale pokud někdo navrhne - že se prodlouží lhůta mezi projednáváním a jednotlivými čteními, je to naprosto legitimní, protože souhlasím, jak již jednou bylo řečeno, že jde o zásadní změnu, byť jenom velice stručnou, která dopadne na mnoho, na desítky souvisejících právních předpisů. Takže určitě budeme pro prodloužení lhůty mezi čtením. Nebo předpokládám, že bychom proti tomu nebyli.
A chci vás také poprosit, nikoliv požádat, to ani nemůžu, abyste pustili tento tisk opravdu do dalšího legislativního procesu co nejdříve. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. Váš projev vyvolal jednu faktickou poznámku, pan poslanec Dufek.
Poslanec Aleš Dufek: Musím reagovat na svoji předřečnici, kterou vnímám jako samozřejmě bryskní (?) právničku. Já bych skutečně chtěl, aby se ta naše diskuse vyčerpala právě tady, v prvním čtení, protože to se dostane do výborů, kde se tím bude zabývat přibližně dvacet lidí, úzký okruh lidí, ale to je fakt naprosto zásadní zákon. Já si myslím, že spousta lidí si ty konsekvence neuvědomuje, a já se fakt obávám, že to musíme, musíme v rámci prvního čtení takhle do slova a do písmene přemlít, aby pak těch 200 lidí vědělo, o čem fakticky hlasuje.
To jsou takové věci... Já zatím slyším jenom: chci být plnohodnotný, chci mít právo, právo, právo... Ale prosím vás, každé subjektivní právo narazí na subjektivní práva těch druhých a my jsme si doposud nevymezili v této diskusi vůbec subjektivní práva těch dětí malých, jaká ony mají práva. To tady vůbec nezaznívá. Já jsem to čekal mnohem kvalitnější, upřímně vám říkám, tu argumentaci, než prostě přijít a říct: chci být plnohodnotný. No, zatím mlčím.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. S faktickou poznámkou paní poslankyně Válková.
Poslankyně Helena Válková: Děkuju za jasné vyjádření, takže zkusíme to odehrát v prvním čtení. Já už tedy jsem hovořila teď, vidím, že bude hovořit hodně ještě dalších řečníků. Teď mám jenom ty dvě minuty. Já to beru jako určitou výzvu a řekněme si to tedy v rámci podrobných argumentačních důvodů, proč chceme nebo proč připouštíme a vážně se zabýváme touto možností už v rámci prvního čtení.
Já si myslím, že to je legitimní požadavek, a jsem vděčná za to, že jste ho transparentně, milý pane kolego, řekl na mikrofon. Ale jenom dovolte, ústavně-právní výbor samozřejmě k tomu má nejblíže, je to sice dvacet lidí, ale já si myslím, že by to určitě nezůstalo jenom u jednoho výboru, že by si to vzalo, jak jsem už zaznamenala, minimálně, nebudu je tady teď vypočítávat, čtyři výbory se k tomu chtěly vyjádřit, co já vím, dokonce pět. Nemyslím si, že by to bylo dvacet lidí. Ale pojďme na to gruntovněji, připravme se na to, vyhraďme si třeba celý jednací den, řekněme si ještě v prvním čtení, a třeba já budu optimistka, se podaří přesvědčit ty, kteří buď váhají, anebo dokonce jsou teď na pozicích, kdoví, jaké fatální následky by to mělo. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji a poprosím paní poslankyni Renátu Zajíčkovou. Máte slovo.
Poslankyně Renáta Zajíčková: Dobré skoro poledne všem, kteří se dívají, a myslím si, že je jich hodně, na dnešní diskusi, a samozřejmě dobré poledne všem kolegyním a kolegům. Než začnu nebo přednesu tady takovou spíš svojí úvahu, tak bych jenom chtěla, prostřednictvím vás, pane předsedající, se vyjádřit i k tomu tlaku, který se tady na nás vyvíjí, v tom slova smyslu, že se něco snažíme prodlužovat a podobně - vůbec to tak není. Já jenom si vzpomínám na momenty, kdy jste tady volali po tom, že je potřeba o věcech hodně diskutovat, že od toho je to první čtení, a já si myslím, že to, o čem dneska jednáme, je tak zásadní věc, tak zásadní věc, která ovlivní naše budoucí generace, že kdybychom tomu věnovali tři dny, tak si myslím, že se vůbec nic nestane, protože je to přesně tak, jak tady říkaly moje předřečnice, že leckdy jednáme o věcech a věnujeme jim hodiny, které opravdu velmi brzy třeba pozbudou nějaké platnosti nebo významu, ale to, čemu se věnujeme dnes, je opravdu velmi zásadní pro naší společnost, a proto prosím, věnujme tomu čas a nenechme na sebe vytvářet takový tlak. Takže i pokud to dneska nestihneme a budeme se tomu věnovat jindy, tak si myslím vlastně, že to je správně. Ono se nám to také v té hlavě uloží, uzraje to. Já tady sedím, pečlivě to vnímám, poslouchám, není mi to jedno, beru to velmi vážně toto téma, a právě proto si myslím, že ta diskuse k tomu patří, mluvme o tom a nepodceňujme to, prosím.
A ještě bych chtěla zareagovat na svého předřečníka, zase prostřednictvím vás, pane předsedající, byl to kolega Exner, který tady hovořil, a já jsem nestihla zareagovat na faktickou poznámku, ale musím se vymezit velmi důrazně a zásadně vymezit proti tomu, co tady řekl, a musím říct, že se cítím velmi dotčena, a skoro bych si troufla říct, že bych chtěla žádat jeho omluvu za to, co tady pronesl a co tady řekl, protože to je nehorázné.
Vy jste tady vyzývali k tomu, abychom k věci přistupovali seriózně. Myslím si, že všichni z nás k tomu seriózně přistupujeme. A musím říct, že všichni, kdo tady vystupujeme a vyjadřujeme tady svoje názory, vlastně i riskujeme nějakou svojí osobní pověst, protože to, co se strhne na sociálních sítích třeba po dnešní debatě vůči určitému názoru, si asi dokážete všichni představit. Takže my tady vlastně neseme svojí kůži na trh, nebojíme se tady vyjadřovat svoje myšlenky, a vy nás osočujete, opět říkám prostřednictvím vás, pane předsedající, z toho, že jsme výchoďáři a podobně. Já vlastně od vás žádám omluvu za to, co jste řekl.
A teď tedy moje drobná úvaha. Zaznělo tady už toho strašně moc. Některé myšlenky, které tady byly, bych podtrhla úplně všemi deseti, ztotožňuji se s nimi, a to musím říci, na obou dvou březích, řeknu. Ale přesto se kloním k tomu jednomu a jsem zastáncem určitě spíš konzervativnějšího přístupu. Všichni víme, že se čas nezastaví, že se stále všechno vyvíjí a mění. Živá, neživá příroda, člověk jako druh, ale třeba i počasí a móda. Mění se naše společnost a naše instituty, které vše lidské definují. Leckdy si změn nevšimneme, jindy přiletí jako vítr. A při každém takovém vývoji se pak ptáme, co nám ta změna přinesla, zda a komu byla užitečná, a jestli nás náhodou tato změna neuvrhla na slepou cestu. Všechny tyto momenty naše lidstvo zažilo. ***
