(20.20 hodin)
(pokračuje Jiří Kobza)
Tito Češi byli zavražděni islámskými fanatiky, kteří chtěli ve jménu ideologie zabíjet náhodné nevěřící. Zemřeli jenom proto, že byli na dovolené nebo někde po ruce, prostě ve špatný čas na špatném místě. Od 11. září 2001 bylo islámskými teroristy zabito více než 5 000 Američanů a Evropanů. Takže otázkou je, kolik dalších obětí islámských útočníků tu ještě budeme muset mít, aby omlouvači a propagátoři islámu se probudili a začali konečně chápat, o co se dá jednat. Cožpak ani smutný a krvavý příběh přeměny Libanonu, demokratické, otevřené a multikulturní krásné země, v krvavou lázeň občanské války nestačí? Kolik krve ještě musí protéct, aby se čeští zákonodárci probudili z noční můry politické korektnosti a začali chápat, že mají chránit své občany? Stačí na to tato dvě slova: anebo ideologií. Tento bod bych rád zařadil, pokud to bude možné, jako třetí bod programu dnešní schůze.
A dovolil bych si navrhnout zařazení čtvrtého bodu a to je sněmovní tisk číslo 16, což je návrh skupiny poslanců hnutí SPD na změnu zákona o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. Tento návrh podávám již poněkolikáté, v minulém období i nyní, ale zatím se pořád na program jednání Sněmovny nedostal. Návrh obsahuje dva body. Za prvé navrhujeme, aby mezi významné dny České republiky byl zařazen 15. březen jakožto Den památky obětí německé okupace českých zemí, a za druhé navrhujeme změnit označení významného dne 18. června, a to ze stávajícího Den hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí.
Důvody, které nás k tomu vedou, jsou následující. 15. březen roku 1939 je počátkem nejtragičtější etapy moderních českých dějin. Český stát toho dne přišel o poslední zbytky jakékoliv státní suverenity, poté následovala jeho přímá vojenská německá okupace a šestileté období plošného cíleného teroru a vyvražďování obyvatelů českých zemí, dnešní České republiky, které mělo jednoznačně genocidní rysy a genocidní charakter. Podle výsledků bádání Vojenského ústředního archivu v Praze činí počet obětí německého nacistického režimu zhruba 343 000 osob v rámci celého někdejšího československého státu a Československa. Do toho počtu však nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech a ve věznicích, na následky takzvaného totálního nasazení, vyčerpání, podvýživy a epidemií. Takže skutečný počet faktických obětí je ještě vyšší a nebude určitě daleko od jednoho milionu osob. Počet přímých obětí německé perzekuce v českých zemích pak činí minimálně 122 000 osob.
Za dobu existence takzvaného německého protektorátu bylo v naší zemi popraveno minimálně více než 8 000 občanů, zhruba 70 000 českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech, další 3 500 osob zemřelo při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu. Oběťmi německého nacistického teroru se staly i celé vesnice, z nichž nejznámější pak jsou Lidice a Ležáky. A nanejvýš nutné je zdůraznit, že v domácím odboji zahynulo 100 000 Čechů, kteří se účastnili přímo odboje. Zahynuli tam nejenom odbojáři, ale i jejich rodiny.
Proto musí 15. březen být jednoznačně připomínán, a to nejenom jako památka těchto obětí, tím spíše, že zákon o státních svátcích již, a to je správné, zahrnuje mezi české významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu, a rovněž 21. srpen coby Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy, kde byl počet obětí řádově nižší než v případě německé okupace. V tomto kontextu by v tomto zákoně i vzhledem k úctě k historické pravdě a hlavně s ohledem na úctu k obětem německé okupace českých zemí a k pozůstalým po nich měl zcela jistě tento den, 15. březen, jakožto Den památky obětí německé okupace českých zemí figurovat.
Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je pak stále postupující a nepřípustná snaha o přepisování dějin, zejména pak snaha o relativizaci viny za druhou světovou válku, snaha o relativizaci škod napáchaných německým režimem během této války i před ní od roku 1938 na české zemi a českých lidech. Ve veřejném prostoru rovněž probíhá jakási podivná kampaň snažící se nás a zejména naši mladou generaci přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jakousi jednou z dějinných epizod, která náš stát postihla a která v podstatě nebyla ničím výjimečná.
Čeští občané, vojáci i civilisté prokázali tváří v tvář německé okupaci a německé moci mimořádné hrdinství a odvahu v zahraničí na válečných frontách v různých protinacistických armádách, ale hlavně v domácím odboji, kde byla situace zdaleka nejtěžší a nejnebezpečnější. A toto je důvodem pro druhou námi navrhovanou změnu, kterou je přejmenování významného dne 18. června ze Dne hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí. Pojem "druhý odboj" je v současné době již dosti neurčitý, neadresný, neutrální a také ve všeobecném povědomí stále méně známý, zejména co se týče mladších generací. A i zde v tomto případě platí argument o bezprecedentním nepoměru tohoto protiněmeckého protinacistického odboje ve vztahu k jiným historickým typům našich českých a československých odbojů. Tento odboj byl zásadně rozsáhlejší, silnější, početnější jak z hlediska jeho intenzity či počtu jeho aktérů a jeho obětí a také vzhledem k charakteru nepřítele, kterému čelil.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, prosím vás o podporu zařazení mých návrhů. Tento bod bych rád zařadil jako čtvrtý bod programu této schůze. Děkuji vám za pozornost.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji za přednesené návrhy. Nyní tedy vystoupí paní poslankyně Maříková se svými návrhy na změnu pořadu schůze a následuje pan poslanec Zlínský. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Karla Maříková: Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Chtěla bych navrhnout nový bod s názvem Diskuse k odstoupení od Green Dealu a bylo by to za pevně zařazené body.
Čas od času nastane v historii okamžik, kdy se někdo pokusí lidem vnutit, co ve skutečnosti nechtějí. Obvykle se to zabalí do nějakých hezkých slov, předloží se to jako něco, co bude dokonalé, a po realizaci plánu nastane ráj na zemi. Nevyšlo to s nacismem, komunismem, tak se to zkusí s Green Dealem. Evropský parlament v rámci honby za snižováním emisí zakázal prodej nových automobilů se spalovacím motorem od roku 2035.
Premiér Petr Fiala ještě v roce 2021 tvrdil, že zákaz prodeje aut se spalovacím motorem je pro něj nepředstavitelný. Byl to premiér Fiala, který tvrdil, že zákaz prodeje aut se spalovacími motory by ohrozil existenčně řadu lidí, kteří u nás osobní automobil nepoužívají jako nějaký luxus nebo pro zábavu. Byl to premiér Petr Fiala, který řekl, že zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem je něco nepředstavitelného. Paradoxem je, že to bylo právě za předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, kdy se toto odhlasovalo. Od roku 2035 by se už neměly prodávat benzinové, naftové ani hybridní vozy, zůstanou jen extrémně drahé elektromobily, pro které ale nemáme elektřinu, nemáme nabíječky, nemáme suroviny. Planeta za současného stavu technologií nemá dostatek surovin a energie k tomu, aby uhelné a plynové elektrárny a auta se spalovacími motory plně nahradily nové, bezemisní zdroje a dopravní prostředky.
Finská geologická služba vydala tisícistránkovou surovinovou studii, ze které vychází velmi varovný závěr: na Zemi není dost surovin, například vzácných kovů, k tomu, aby mohly být současné fosilní zdroje nahrazeny těmi obnovitelnými. Surovinově náročné baterie jsou přitom zcela zásadní nejen pro elektromobilitu, ale také pro bezemisní obnovitelné zdroje energie. Nemáme ani požární technologie. Nemáme recyklační technologii baterií z elektromobilů, ale už teď víme, že jednou je budeme likvidovat umět. A argument s tím, že akumulátory budou sloužit v úložišti elektřiny, je lichý. Problém to jenom odsune. Bývá dobrým zvykem, že nejdříve se vyvine nějaká technologie a pak ji začínáme používat. Ne naopak. ***
