Víte dobře, že není v silách nikoho, ani Velkého bratra, zkontrolovat všechny miliony lidí tady v této republice. Teď samozřejmě to, že zrušením EET - vždyť včera jsme tady o tom vedli tu debatu. No samozřejmě, že ten, kdo včera bral karty a dneska je nechce, dneska chce jenom cash, tak proč to chce? No protože chce zatajovat tržby, ne? Co je to jiného než krádež? No krádež je to. Můžete to nazývat, jak chcete vznosně. A sprostý podezřelý, co jsme tady poslouchali, teď už to není jenom podezřelý, že jo. Fungovalo to prostě. Dneska, alespoň u nás to vidím, že to ani nevypnuli, jenom neposílají data, protože jim to umožňuje sledovat personál. Každý, kdo něco někdy provozoval, což jsem já v devadesátých letech zažíval na vlastní kůži, tak ví, že to je prostě nakonec neúprosné. Ten vývoj tam stejně jde a dojde. Takže můžeme, já nevím, zakotvovat ta ústavní práva na platbu v hotovosti, nebo co kdekoho napadá.

Takže nevím, já mám jednu takovou kardinální otázku. Ne tady ty technikálie, ale otázku po tom smyslu. Protože pořád říkáte, že se zadlužujeme. Já to poslouchám celý život. Od revoluce poslouchám, utahujte si opasky - on to tedy neřekl prezident Klaus, ale někdo mu to vložil do úst, utáhnout opasky - a teď se uskrovněte a bude to lepší a teď to vydržte. Když to prostě posloucháte 35 let, tak už se vám to trochu zajídá teď prostě po té době. Zase jako že ty vnuky... No, my jsme byli ti, co nás jako tedy předtím zadlužovali. My jsme ty dluhy platili a teď ty naše děti už jsou dospělé a zase mají svoje děti. To je prostě nekonečný příběh a pořád se ta rétorika vede stejná, nezměnila se.

Říkám, bohužel dneska se to dá porovnat. Já si pustím prostě ty rakouské zprávy nebo přejedu těch 1 200 metrů vedle do toho Rakouska a tam tuto rétoriku nikdo nepoužívá. Ti důchodci jsou na tom velmi dobře, ale neslyšel jsem, že by si žili zbytečně dobře na úkor mladé generace, že zadlužují svoje vnuky. To jsem neslyšel. Když řeknu svému známému, který má 85 let, Hansovi, který jezdí každý rok v novém SUV, řeknu: Hansi, ale vy máte dvakrát větší dluhy k HDP než my, vy máte 84 %, myslím, že Rakousko má dluh z HDP. Tak on mi řekne: Ich nicht, já nemám žádné dluhy. Takže já už na to taky prostě neslyším, protože samozřejmě když se to pořád opakuje, tak to člověk přestane vnímat. Protože jako co? Naši rodiče taky zadlužili nás. Já mám tedy, když přijdu na hřbitov, spílat na hrobě, že tedy vy jste nás zadlužili? Přitom museli celý život platit. To je za mě naprosto nesmyslná rétorika a už to prostě nechci vůbec poslouchat.

Takže samozřejmě že někdo ty dluhy bude muset někdy zaplatit. Ale jak to udělají tedy ty státy, u kterých je jasné, že to je nesplatitelné? Jak to udělají Spojené státy, když všichni vědí, že to je nesplatitelné, ten dluh? Já nevím. A nijak je to netrápí. Vždycky se tam nějak dohodnou, ne? Ty desítky milionů Američanů žijí svůj život a vždycky to nějak udělají.

To jsou takové ty akademické debaty, které si vedou ti ekonomové, a pak přijde ta inflace a všechny nás očeše. Asi dobře víte, proč to tak děláte, nebo zas nejste tak nevzdělaní, abyste to nevěděli. To je ten rozdíl mezi chytrým a vychytralým, aspoň pro mě tedy. Ale porovnáváte cíleně neporovnatelné. Protože opravdu ještě před třemi čtyřmi, lety ten život byl pro ty lidi alespoň - protože kvůli nim se to celé dělá - snazší. Pak samozřejmě přišel ten covid a ty roušky a kdesi cosi. Ale ten život byl prostě neporovnatelně snazší a ti lidé to cítí a ptají se - proč? Jaký to má tedy celé, znovu se ptám, jaký to má celé smysl? Jaký to má celé smysl? Říkáte ježiš, teď tam bude 400 miliard. To jsou tak fiktivní čísla. Ale na jedné straně řeknete, že prostě nemůžeme mít takový dluh, a pak o řádek níž si přečtou, že stíhačky 100 miliard nebo 60 nebo bévépéčka 60. To je tak strašný nepoměr.

Říkám, já o tom tady mluvím proto, že bych se necítil kompetentní a nadaný k tomu činit za lidi takováto rozhodnutí. Já bych je opravdu požádal o to referendum, protože jednou se z toho všeho budeme zodpovídat. I vy, i my. Všichni jsme budoucí bývalí. Všichni, jak tady sedíme. Všichni si myslí, že to je na věčné časy. I ti komáři na věčné časy a nikdy jinak, a podívejte. Takže proč se nezeptat těch lidí, neudělat referendum? Zeptat se - jak to tedy chcete? Nebo položit tam ty otázky. Protože nikdo není chytřejší nebo nemá právo si myslet, že je nadán rozhodovat za druhé a mít to právo za ně rozhodnout, že tedy budou mít dražší chleba. Takže zvažte, jestli opravdu nenazrál čas, než se tady dohadovat o balíčkách, rychle udělat nějaké referendum, konečně to zrealizovat, dotáhnout to do fáze, že lze udělat referendum k tomu nebo onomu, a prostě to udělat. Těch možností je přehršel.

Mám toho na srdci ještě hodně, ale pustím i kolegy. Děkuji vám. (Potlesk poslanců hnutí ANO.)

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Přečtu omluvy. Od 11 do 14 hodin se z pracovních důvodů omlouvá pan poslanec Josef Flek, od 11 do 14 hodin z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Petr Liška, od 12 hodin z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Pavel Růžička a od 14 hodin z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Robert Stržínek.

Budeme pokračovat v obecné rozpravě. Nyní vystoupí pan poslanec Zdeněk Kettner, připraví pan poslanec František Petrtýl. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji za slovo, pane předsedající. Připravil jsem si toho celkem hodně, ale protože většina těch věcí už tady zazněla tolikrát, že si myslím, že se budeme i o půlnoci probouzet a budeme schopni citovat některé informace, tak já to trošičku zkrátím. Například tady jsem měl připravené krásné tři stránky, kdy podnikatelé shrnuli, jakým způsobem je to pro ně nevýhodné nebo jakým způsobem je to omezí, poškodí. Ale předčítat to tady nebudu. Všichni jsme gramotní. Čili pruvodcepodnikanim.cz, tam si to otevřete, tam si to můžete krásně všichni přečíst. Myslím si, že po těch třech dnech, co tady jsme, byste mě ani nevnímali. Takže až si odpočinete přes víkend a vyspíte se, tak si to můžete přečíst a prostudovat si to.

Já taky úplně nechápu, proč děláme takové kroky. Nebo co my? Proč vláda dělá kroky takové, jaké dělá. Neustále si říkám, že by se mělo připomínat, že jsme čeští politici, zvolili nás čeští občané a jsme placeni z daní českých občanů. Tak to je, bylo a bude. Takže by nás asi na prvním místě měli zajímat čeští občané. Samozřejmě já když uvidím cizí dítě v nesnázích, ale v tu samou chvíli bude i moje dítě v nesnázích, tak je to celkem přirozené, a není to, že bych byl nelida, prostě první, koho zachráním, je moje dítě, a když mi zbude energie a síla a moje dítě bude v bezpečí, tak pak skočím pro to druhé dítě. Prostě ho tam nenechám. Ale prioritou je to moje dítě. Proto si myslím, že pro nás jako poslance České republiky by v první řadě měli být čeští občané. To je právě to, čemu nerozumím. My ve chvílích, kdy naše republika na tom není nejlépe a vidíme, nebo bychom alespoň měli vidět, že naše obyvatelstvo má problémy, tak jim říkáme, že se mají omezit, že se mají uskrovnit ve všech sférách, ale zároveň si bereme velikánské půjčky, které ti čeští občané budou potom splácet, a ve své podstatě oni z toho nebudou mít nic, protože už dopředu se ví, že ty finance budou použity pro jiné státy, pro jiné občany.

Takže je celkem logické, že to napětí v té společnosti celkem pochopitelně narůstá. My se jim přece nemůžeme divit. Po lidech chceme, aby šetřili, sami tak nečiníme. Když nepůjdeme příkladem, tak nikdy nám nebudou věřit a bude to čím dál horší. Naše mezinárodní diplomacie už není mezinárodní diplomacie, to jsou aktivistické výjezdy. Protože u diplomacie, tam záleží na každém gestu, na každém pohledu. Primárním cílem mezinárodní diplomacie by mělo být, abychom měli maximálně dobré vztahy, nebo přijatelné, s co největším množstvím států, tak aby to bylo výhodné pro občany České republiky. Zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že tady plyne teze, že Ministerstvo zahraničí České republiky by nemělo mít v zájmu Českou republiku, ale jiné zájmy, jako abychom vypadali dobře, nebo já nevím. Já jsem si doteď myslel, že veškerá práce zahraniční diplomacie České republiky by měla být taková, aby z toho Česká republika měla prospěch. Jak jsem zjistil, tak jsem se mýlil.

Velice ochotně implementujeme obrovské množství různých byrokratických nesmyslů z Evropské unie, na základě kterých potom bobtná úřednická agenda. Protože samozřejmě je toho čím dál více, my musíme přijímat nějaké úředníky, protože kdo už se v tom potom má vyznat a kdo nějakým způsobem s tím bude pracovat? ***