(18.10 hodin)
(pokračuje Marek Výborný)
Takže tolik za ten velmi krásný, velmi pestrý a velmi složitý sektor zemědělství. Já jsem se zdaleka nedotkl všeho, ale chci na závěr konstatovat, že v rámci těch pravidel, která máme, jak národních, tak evropských zdrojů, se snažíme jasně podporovat to, aby české zemědělství zůstalo co nejpestřejší, abychom dokázali pečovat o pestrost české krajiny. To je ten cíl, ke kterému chceme směřovat, abychom dokázali reagovat na klimatické změny, abychom dokázali dostat do naší krajiny v rámci komplexních pozemkových úprav to, co činí tu krajinu pestrou, co tam dokáže bojovat s hydrologickým suchem, jako jsou různé remízky, mokřady, aby krajina byla a zůstala pestrá i pro příští generace, a současně s tím abychom také respektovali to, že zemědělství má nejenom funkci krajinotvornou a environmentální, ale také funkci produkční, protože ve finále chceme, abychom v českých rodinách, abychom v českých domácnostech měli kvalitní, bezpečné české potraviny na našich stolech. Já si jsem jist, že se nám to daří, a jakkoliv samozřejmě ve všem máme limity a vše můžeme dělat lépe, intenzivněji a jinak, tak chci zdůraznit, že se jako ministr zemědělství o to snažím, i proto velmi intenzivně komunikuji se všemi zástupci celého sektoru, a věřím, že za ty dva roky, které nás čekají ještě v tomto volebním období, dokážeme mnohé věci posunout dopředu. Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Klára Dostálová: Já také děkuji. A nyní další přihlášku s přednostním právem má pan ministr Šalomoun. Pane ministře, prosím.
Ministr pro legislativu ČR Michal Šalomoun: Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení členové vlády, já bych na začátku promluvil ohledně takové té časté výtky, se kterou se naše vláda setkává, setkávala se s ní už v době svého vzniku a pak se tato výtka tady tu a tam, tu častěji, tu méně často, vytahuje, a to je to, že naše vláda zřídila tři nová ministerstva. Tohle opravdu pravda není. V naší vládě jsou ministři, kteří jsou pověřeni řízením ministerstva, jsou tady tři ministři, kteří pověřeni řízením ministerstva nejsou. Ostatně s tím, že budou existovat tyto dva typy ministrů, počítá jednak ústava, počítá s tím i kompetenční zákon. A asi rozumím opozici, proč to zaměňuje, ministry a ministerstva, protože to potom asi evokuje takové ty negativní konotace, že tři nová ministerstva, to znamená tři personální oddělení, nová sekce státního tajemníka, interní audit, bezpečnostní krizový odbor, IT, spisová služba, aparát na vyřizování stošestky, vyřešení stravování, autoprovozu, veřejných zakázek a podobně. Nicméně nic z toho se v zásadě neděje. A už i v kompetenčním zákoně je zakomponována situace, že pokud budou existovat ministři, kteří nejsou pověřeni řízením ministerstva, tak jejich aparát a jejich provoz zajišťuje Úřad vlády. Takže tohle máme i v naší vládě ohledně těch tří ministrů, jako mě, ministra pro legislativu, předsedy Legislativní rady vlády, Heleny Langšádlové, ministryně pověřené vědou, výzkumem a inovací, a ministra Dvořáka, pověřeného evropskými záležitostmi. Nicméně někdy se o těchto ministrech hovoří jako "ministři bez portfeje". On je to takový historizující název, historický, "bez portfeje", "bez portfolia". Znamenalo to, že ministr je na vládě nebo v tom orgánu jenom na hlasování a není pověřen žádnou agendou. To tady není a i ty agendy, které vykonáváme, jsou agendy, které jsou vykonávány na Úřadu vlády, akorát v jejich čele stojí ministr jako člen vlády.
Co se týká mě osobně jako předsedy Legislativní rady vlády, tak Legislativní rada vlády je orgánem poradním vlády, který je v kompetenčním zákoně, a vláda si může tento poradní orgán zřídit. A ten si zřídily všechny vlády už od roku 1969 a kontinuálně tento orgán funguje. V roce 2019 tedy slavil padesáté výročí, takže Legislativní rada vlády je tady déle než některá ministerstva. Co se týče fungování Legislativní rady vlády, tak aparát sídlí na Úřadu vlády a obecně je to seskupení významných právních odborníků v určitých věcech, kteří posuzují návrhy právních předpisů, které se tvoří na jednotlivých ministerstvech, protože jednotlivá ministerstva jsou v rámci své kompetence, která je vymezena v kompetenčním zákoně, odpovědná za přípravu a za pečování o kvalitu legislativy, a Legislativní rada vlády je určitým oponentním orgánem pro to, aby se kvalita nesnižovala.
Co se týká toho fungování, tak z právního pohledu a právní oponentury já se snažím, aby zasedání byla tak častá, jak - ne jak je to možné, ale jak je to nezbytné v našich provozních podmínkách. Zasedání jsou četnější než za minulé vlády. Jenom za tento rok jich bylo už jednadvacet, loni to bylo dvacet, za předchozí léta to třeba bylo devět nebo šestnáct nebo sedmnáct, v předchozích letech. Takže i z legislativního pohledu zasedání jsou častější, nicméně - a ještě bych chtěl uvést, že spor se vede spíš o to, zda si vláda jako předsedu Legislativní rady vlády jmenuje nebo zvolí někoho, kdo bude pověřen touto agendou výhradně, nebo někoho, kdo je zároveň pověřen řízením nějakého ministerstva, typicky Ministerstva spravedlnosti, ale v praxi se ukazuje, že pokud je tím předsedou Legislativní rady vlády ministr spravedlnosti, tak se dostává do dvou pastí. Jednak na to nemá příliš mnoho času, aby se opravdu té práci v Legislativní radě vlády věnoval, protože pozice Ministerstva (ministra?) spravedlnosti už tak je docela značně vytěžující.
Nicméně pak může dojít k situaci, kterou budu demonstrovat na jednom konkrétním případě z roku 2020, která se stala ministryni spravedlnosti Marii Benešové, mimo jiné i předsedkyni Legislativní rady vlády, kde v covidové době byla situace ve věznicích taková řekněme napjatá a Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu zákona o výkonu trestu, výkonu (trestu odnětí?) svobody v tom smyslu, že aby se to napětí zmírnilo, tak že by vězni mohli dostat o nějaký balíček navíc. A Ministerstvo spravedlnosti to hájilo, že to je potřebná regulace a je potřeba ji přijmout rychle ve stavu legislativní nouze. Nicméně tatáž ministryně spravedlnosti, tedy v zastoupení a z pozice předsedkyně Legislativní rady vlády, na to dala negativní stanovisko, že tohleto nepřijímejte, to není na legislativní nouzi, a hlavně vy to právo nestylizujete jako právo odsouzeného, ale spíše jako oprávnění ředitele věznice umožnit tím příjem nějakého dalšího balíčku. Takže ta dvojjediná pozice může generovat tyto schizofrenní situace, kde jste podepsaní na dvou různých papírech se dvěma rozdílnými závěry, a to působí trošku takové schizofrenní reputační problémy.
Nicméně to je ten menší problém. Horší problém by naopak byl v momentě, kdy by ministr spravedlnosti v pozici předsedy Legislativní rady vlády využil svých kompetencí, vůbec to na nějakou relevantní oponenturu nedal a sám si to takříkajíc pochválil, což by místo toho, aby to mělo zkvalitnit legislativu, tak paradoxně by se ta oponentura tam neobjevila vůbec. To si myslím, že je špatně už v momentě nebo v situaci, kdy Ministerstvo spravedlnosti je gestorem poměrně zásadních regulací, jednak občanského zákoníku, občanského soudního řádu, trestního zákoníku, trestního řádu, ale i třeba v tom, jaká regulace se přijímala nyní, a musím říct, že za posledního půl roku Legislativní rada vlády zpracovávala asi v polovině případů opravdu novou regulaci, kterou připravuje Ministerstvo spravedlnosti, která tady byla úplně nová, ať už se to týká preventivní restrukturalizace, hromadných žalob, nebo whistleblowingu, nebo teď nově lobbingu. Takže i z těchto důvodů je vhodnější, aby pozice předsedy Legislativní rady vlády byla oddělena od jiného člena vlády, který je pověřen řízením nějakého ministerstva, zpravidla tohohle. ***
