(1.00 hodin)
(pokračuje Zdeněk Kettner)
Další - svazkování škol, což je úplná novinka, kterou jsem teď zaznamenal, že se bude sdílet ředitel, účetní, školní psycholog i kuchařky, bude je svážet školní autobus s tím, že tady máme přebytek základních škol. Já si to opravdu nemyslím. Je spousta obcí, které prostě nemají finance na to, aby si skutečně jako zřizovatel byly schopny finančně udržet nějakou tu školu a podobně. To znamená, ty děti už dojíždějí do větších obcí a podobně. A třeba co se týká ne svazkování, dřív to bylo slučování škol, někdy to je úplně nesmyslné. Z vlastní zkušenosti - hotelová škola, zdrávka, průmyslovka. A teď ředitelem se stal z jedné té střední školy a ve své podstatě těm zbylým školám šéfují zástupci. A teď na té průmyslové škole jako zástupce, a tím pádem jako šéf, je angličtinářka. Opravdu angličtinářka ví, co potřebují technické obory, střední průmyslová škola? CNC stroje, soustruhy a tak dále? A ten ředitel, kmenový ředitel z jedné z těch tří škol, tak logicky ta jeho první škola byla jeho taková kmenová, tak tam věnuje veškeré úsilí, ta škola vzkvétá a ty druhé jsou tak jakoby do počtu. To znamená, že pokud budeme slučovat školy, střední školy, které technicky mají spolu něco společného, prosím. Ale opět si nedokážu představit, jak by to nějakým způsobem mělo zachránit školství, protože si myslím, že na školství priorita by nemělo být ušetřit za každou cenu, ale ta kvalita, protože se jedná o tu budoucnost.
A poslední, co mě velice trápí. Stát už prakticky rezignoval, si myslím, na to určování, jak by výuka měla vypadat, o tom směřování školství už rozhodují různé neziskovky, které nemají vůbec žádnou zodpovědnost. Proti neziskovkám já vůbec nic nemám, pokud fungují jako poradní orgán, nějakým způsobem přinášejí nové nápady, osvěžení, kdy já si některé mohu vzít jako velice dobrý nápad. Ale v okamžiku, kdy ty neziskovky, které vlastně tvoří to menší procento pedagogické veřejnosti, začnou rozhodovat o tom hlavním vyučovacím směru, o tom, kam to školství má směřovat, myslím, že to není úplně dobré. Když potom z některé z těch neziskovek padnou taková moudra, jako že zrušíme učitelům kabinety, aby k těm dětem měli blíž. To znamená, že prostě po těch 45 minutách vyčerpávání výuky ještě s těmi dětmi, kdy prostě je musí nechat nějak uvolnit, oni mu tam budou řvát, jak se ten učitel má v klidu připravit na další hodinu, pokud to svoje povolání skutečně bere vážně? A takovýchhle výstřelů do tmy od těchto různých neziskovek je vícero. A opravdu si pořád říkám, že bychom se měli rozhodnout. Buďto směřování toho školství bude mít na starosti Ministerstvo školství a stát, nebo z toho uděláme outsourcing a předáme to neziskovkám. Takhle vlastně platíme dvakrát za jednu práci. Tak bychom se měli rozhodnout, které ty instituce by tedy tuto činnost měly vykonávat. Neziskovky ať jsou klidně poradní orgán, ale hlavní rozhodující slovo by mělo mít Ministerstvo školství. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Dobrý večer. Děkuji, pane poslanče. Vystřídali jsme se v řízení schůze, takže vám přeju krásné dobré ráno. A s faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Berki.
Poslanec Jan Berki: Já si dovolím, pane předsedající, vaším prostřednictvím na kolegu Kettnera reagovat jen v pár věcech, protože těch myšlenek tam bylo spoustu, a my o sobě víme, že filozofie vzdělávání je u nás dvou nahlížena trošku jiným pohledem, a proto se do těch filozofických otázek nebudu pouštět. Jedna z věcí ale je, že si myslím, že to, že na ty věci nemáme stejný názor, není překážkou toho, aby se ta diskuse o tom vedla. A trošku jsem měl vlastně z vašeho vystoupení chvíli pocit, že by se o některých těch otázkách nemělo ani diskutovat. A tady já si myslím, že je v pořádku, že pan ministr občas to, co vy nazýváte, vypouští balonky, protože pokud se budeme pořád bát, co to vyvolá, za jakou reakci v tom terénu, tak nikdy žádnou otázku, která je prostě ožehavá, neotevřeme. Tak tady si také dovolím reagovat, že nesdílím ten váš jako přístup k těm věcem.
Druhá věc je, já jsem rozhodně zastáncem společného vzdělávání a rozhodně individualizace. Na druhou stranu i ta současná situace ukazuje, že se musíme také bavit o udržitelnosti financování toho systému, a některé věci jsou nepříjemné, s některými já úplně nesouzním, to také říkám otevřeně. Ale je to věc, o které skutečně diskutovat musíme.
Co se toho prodloužení povinného vzdělávání a jiných otázek, jedním ze vstupů je zkušenost ze zahraničí. Prostě to někde funguje jinak, a to já neříkám, že se má slepě přejmout, prosím, toho nejsem zastáncem, ale znamená to, že ta inspirace pořád někde je. V neziskovkách, kdo je v těch neziskovkách? Obvykle tam jsou učitelé, kteří mají nějaký pohled na svět, a ministerstvo je pořád tím, kdo to má v ruce. Ono je to, kdo například schvaluje rámcové vzdělávací programy, a školy jsou ty, které si určují školní vzdělávací programy. To znamená, to finální rozhodnutí je skutečně na státu a na školách.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času. Vaše faktická poznámka vyvolala další faktickou poznámku - pana poslance Kettnera, tak poprosím. Vaše dvě minuty. Prosím.
Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji. Já nemám problémy s diskusí i s opačnými názory, jenom bych reagoval. Vzhledem k tomu, co všechno se napáchalo ve školství v předchozí době, tak skutečně ta pedagogická veřejnost je velice citlivá na to, co zaslechne ve veřejném prostoru. Proto by pan ministr měl velice, velice vážit, co skutečně pouští, protože ono to skutečně někdy způsobí až zbytečnou paniku, obzvlášť když je to jenom opravdu pokusný balonek.
Co se týká toho financování, skutečně pokud se kouknu na ty škrty a na to Ministerstvo školství prvotní, pan ministr, co jsem tak zaznamenal, skutečně nějakým způsobem zabojoval, že ten propad nebyl až tak markantní, ale skutečně prvotní nástřel byl, že prostě to Ministerstvo školství bylo jedno z nejpostiženějších oblastí, což si myslím, že vlastně stát tím pádem rezignuje na tu svoji dlouhodobou budoucnost, na kvalitu vzdělání obyvatel, kteří potom budou pracovat v tom sektoru, a tak dále.
Co se týká toho zahraničí, my musíme ale vycházet z mentality těch národů. Já vím, že my tady pořád mluvíme o nějakém evropanství a tak dále, pořád ale ty jednotlivé státy jsou nějakým způsobem národy, které mají nějakou kulturní historii, sociální historii, z které vychází, a něco, co v některé kultuře je naprosto přijatelné, nemusí být přijatelné u nás. Takže to znamená, já bych byl velice opatrný v tomhle směru jako přijímat velice rychle a unáhleně.
A co se týká těch neziskovek, velice často jsou tady bohužel ale neziskovky, kdy drtivá většina lidí, co o tom rozhodují, pedagogy ve skutečnosti nejsou. Jsou to různí scenáristé a psychologové, ale pedagogové to skutečně nejsou. Takže tady bych byl velice opatrný přijímat ty informace. Velice bych jako koukal, kdo skutečně radí, jaké má zkušenosti. Někdy buďto nemají vůbec pedagogické vzdělání, což jsem zjistil, nebo jsou to skutečně takoví ti mladičtí nadšenci, kteří ještě nemají praktickou zkušenost, ale my víme (Předsedající: Čas, pane poslanče!), že teorie a praxe jsou někdy velice rozdílné.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Čas! Děkuji. Vrátíme se k obecné rozpravě. Nyní vystoupí paní poslankyně Malá, připraví se pan poslanec Novák. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Taťána Malá: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane předsedající, pane premiére, ministři, paní poslankyně, páni poslanci, vážení občané, kteří jste se vydrželi dívat na přenos z Poslanecké sněmovny. Dovolte mi, abych se i já vyjádřila k tomu, proč dnes svým hlasováním vyjádřím nedůvěru vládě, respektive zítra. Ale ještě než přednesu své vystoupení - vlastně dnes, ano - já bych ráda na základě té nové stoosmičkové demokracie a nové komunikace této vlády upozornila ráda na to, že tady nevystupuji jako proruský šváb, protiukrajinský troll ani dezolát, ale jako zástupce občanů, kteří mě volili, a také zástupce těch občanů, kteří mě sice nevolili, ale v poslední době mě kontaktují, protože už se ani nemohou dívat na to, co se děje, ale musí v tom žít, protože se bojí o svoji budoucnost. ***
