(9.10 hodin)
(pokračuje Andrej Babiš)
Demokracie je politickým systémem, ve kterém mají lidé možnost a naději, že svá práva a potřeby účinně a mírumilovně prosadí. Mají právo se organizovat, shromažďovat, veřejně prosazovat své myšlenky, vést politický dialog, v politickém zápase získávat své příznivce a podporovatele a takto krok za krokem prosazovat své vidění světa a zároveň potřebné věci pro stát a společnost. To je demokracie.
Dnes žijeme v systému, který ze sebe nedokázal setřepat praktiky a postoje minulého režimu. I dnes bohužel jsou oponenti, lidé a stejně jako politická uskupení mimo parlamentní aktivity, kteří nesouhlasí s vládní politikou, často v postavení, kdy vládnoucí režim a jeho podporující média jsou označována jako antidemokratická, antisystémová, dezolátní, proruská a podobně. Ano, tito lidé a ta uskupení. Je to tedy podobná praktika, jakou používali kdysi i komunisté. Pro ně byli jejich odpůrci antisocialistickými živly, pomatenci a zkrachovalými existencemi. Dnes lidé, kteří kritizují systém politiků i ekonomické přešlapy vlády, jsou zesměšňováni a napadáni ve svých postojích. V přirozených zápasech o postavení a prosazováni svých přirozených zájmů jsou lidé, tak i opoziční politici stavěni do rolí, kdy jsou označováni jako ohrožení demokratického zřízení. Představitelé opozice jsou nuceni se bránit dlouhodobé systematické denunciaci. Denunciaci. Lidé, kteří projeví veřejně svůj názor, se často ocitají v postavení, kdy jejich veřejné postoje vedou k jejich ekonomické ostrakizaci v práci, ve společnosti, v životě. Kritika jak v rovině politických, tak i ekonomických přešlapů vlády a systému je zhusta nálepkována jako nepřátelská tomuto zřízení. Manipulativně je označována jako neuvědomělá, nevzdělaná a bůhvíjaká ještě. Je to dlouhodobý problém. Dříve byly za antisystémové, xenofobní, rasistické považovány názory, které upozorňovaly na skutečnost, že evropská migrační politika má řadu problémů, které společnost zatíží, a přinese velké strukturální problémy. Dnes vidíme, že tehdejší kritici měli v lecčems pravdu. Žijeme v době velkých agend: Green Deal, rozsáhlá migrace, ilegální migrace. Žijeme v době ostrých válečných konfliktů. Tématem společnosti je klimatická změna nebo prosazování různých globálních trendů. Demokracii by mělo jít o to, abychom měli možnost společně nad těmito jevy kriticky a solidně uvažovat, čelit výzvám, ohrožením a být schopni pojmenovávat a využívat příležitosti k vlastnímu rozvoji. Děje se tak? Ani náhodou. Skutečnost, žitá skutečnost, ukazuje čím dál naléhavěji, že jsme ve vleku mediálních diskurzů, které nevznikají z našich potřeb a zájmů. Kritici, opoziční parlamentní i mimoparlamentní strany a hnutí, lidé v ulicích, lidé na demonstracích, lidé, na které těžce doléhají přešlapy a omyly vládních polistopadových politik, globálních agend či stejně tak naprosto tristní účinkování této aktuální vlády jasně a zřetelně pojmenovávají podstatu problému. Vědí jednoduše, často dříve než vláda, dříve než média retušující realitu, kde společnost, stát i systém ve skutečnosti selhává.
Vede naše společnost a tato vláda dialog? Nebo ve skutečnosti se stala jen jakýmsi novým autonomním politbyrem, které prosazuje politiku bez ohledu na stát, lidi, průmysl, ekonomiku a samotnou demokracii? Pravdou je, že stále ještě valná většina lidí v této zemi žije v představě, že strany, které si v roce 2021 zvolili do vlády a které samy sebe označují za nositele demokratických hodnot, jsou demokraty i ve skutečnosti. Je to právě jakýsi obmyslný status demokratů, který je rozhodujícím prvkem jejich volebních úspěchů. Lidé milují demokracii a věří v ni a je to samozřejmě skvělé a v pořádku. Problémem je, že tento status, status demokratů, si uzurpovala jak tato vláda, tak i polistopadová politická moc. Postavení v rovině nominálních demokratů je jedním z rozhodujících požadavků české společnosti, která většinově, se domnívám, spěje a tíhne zcela přirozeně k demokracii. Demokracie, nejen stav ekonomiky, je to, díky čemu se lidé ve volbách často rozhodují ve prospěch polistopadových stran. Demokracie je základní axiom naší společnosti. A právě poukaz na nedemokratičnost opozice, trvale plédovaný, a všimněte si, vždycky mluví o populistech a nedemokratech a tak dále, je často důvodem, proč lidé podvědomě se zdráhají poskytnout mandát opozici bojující o změnu postavení naší země na mezinárodním kolbišti zájmů v Evropské unii, v domácí i evropské ekonomice a nakonec i v domácí politice.
Takže pojďme si to teď společně vysvětlit. Nově budovaný demokratický režim po listopadu 1989 potřeboval demokraticky smýšlející a jednající politiky, kteří by měli za cíl životní poslání a životní postoj budovat v naší zemi demokracii. Bohužel během času se ukázalo, že právě demokratický mandát a demokratický étos se stal jen nástrojem, kterým si polistopadová moc vykolíkovala hřiště pro vlastní působení. Strany, které vznikly po revoluci v roce 1989, si jednoduše přisvojily značku demokracie. Jen oni jsou demokratičtí. A v tom je ta největší zrada demokratických ideálů a demokratické soutěže politických stran. Demokratický mandát zde posloužil jen k vytvoření pozic ve státě. V neotřesitelné hodnotě, kterou uznáváme všichni společně, platí, že pouze polistopadová moc a média samozřejmě mají jakýsi obmyslný mandát určovat, co je a co není demokratické, kdo je a kdo není demokratem. Tito lidé se staví do role nositelů demokracie a jiné staví do rolí, kdy oni sami posuzují, co ještě je a co už není demokracie. A to je jeden z velkých a hlubokých omylů, se kterým zápasí celá naše společnost. To, že polistopadová moc může dnes určovat, kdo je a kdo není demokratem, je poloha, která deformuje politickou soutěž. Opozice je nazývána a prezentována systematicky jako nedemokratická. Je to taktika, účinně prosazovaný postoj, manipulace, jejímž cílem je odrazování veřejnosti od politických programů opozice; smysluplných, účinných, posouvajících vývoj dopředu.
Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Politické strany pod pláštíkem demokracie po listopadu 1989 vytvořily prostředí, v kterém demokratické zápasy o politiku i ekonomiku pouze předstíraly, nikoliv si skutečně konkurovaly. Typickým příkladem, který máme všichni před očima, je uskupení SPOLU. Politické strany jednající po celou polistopadovou éru prakticky v tiché shodě. Partaje, které jsme byli nuceni vídat po léta v nedělních debatách veřejnoprávní televize v poloze jakýchsi politických konkurentů.***
