(10.20 hodin)
(pokračuje Michal Zuna)
Soudní rovinou a tím, že právě přijímáme předloženou novelu v té podobě, jak je předložena, od ní očekávám právě i změnu aplikační praxe právě z důvodu, že bude potřeba připravit nové rozsudky, nové precedenty, že už nebude možné se opírat o starou definici a staré rozsudky, a že i v této oblasti se aplikační praxe soudců tedy diametrálně změní a bude to opět velkým přísunem k lepšímu přístupu ke spravedlnosti obětí trestných činů.
Změnu velmi vítám. Jde vlastně o přelomovou změnu, kdy z konceptu pod pohrůžkou násilí se mění na koncept "ne znamená ne", tedy tak, aby celá řada věcí byla vyřešena. Vítám i to, že v rámci ještě mezirezortního připomínkového řízení tam byly přidány právě důležité body, jako je zneužití tísně a v rámci institutu zneužití bezbrannosti. Kromě toho, že nově znásilnění tedy bude z podstaty každý takový případ na dítěti do 12 let věku, každý takový případ, který se stane v rámci spánku, nemoci, právě i v rámci silně ochromujícího stresu, což je lidově právě to zamrznutí.
Za mě se jedná opravdu o přelomovou změnu, která pomůže zvýšit ochranu obětí domácího a sexualizovaného násilí a výrazně zlepší přístup obětí ke spravedlnosti. Děkuju.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji panu poslanci. Opět pan ministr s přednostním právem.
Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Mám jenom jednu prosbu. Při všech popisech situace u nás vás chci poprosit, abychom dbali taky na pověst České republiky, protože jsem přesvědčený, že my nežijeme, jak je první díl toho Milénia, v zemi, kde muži nenávidí ženy. Jo? Situace není taková - abychom při těch číslech, která říkáváme, aby to nevypadalo, že jsme v nějaké společnosti, která vlastně znamená nějaké obrovské množství mužů, kteří jsou sexuálně násilní. Ano, existuje to samozřejmě, ta míra, vůbec to nechci zlehčovat, ale myslím, že v některých, v mnoha společnostech bych řekl, je ta situace mnohem horší, tak abychom si tady nepopisovali naši společnost v horších věcech, než je, včetně čísel o nenahlášených znásilněních, protože on to vlastně nikdo pořádně neví, že? Toto je spekulace, že je (to) takovéhle číslo, já ji nemohu ani potvrdit, ale nemohu ji ani vyvrátit. To je prostě číslo, které se udává. Vůbec netvrdím, že u nás není obrovské množství případů znásilnění, které ženy nenahlásí, nebo muži, ale s těmi čísly trošku opatrně, protože naše společnost není zas tak špatná, jak by se mohlo z některých našich projevů někdy zdát.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji. Projev pana ministra vyvolal dvě faktické poznámky - nejprve paní poslankyně Helena Válková. Prosím, vaše dvě minuty.
Poslankyně Helena Válková: Já bych doporučila panu ministrovi, milé kolegyně a milí kolegové, aby se seznámil s výzkumy, které provádí Institut pro kriminologii a sociální prevenci, ze kterých je zřejmé, že opravdu na tom nejsme úplně nejlépe. A i když také věřím, že nepatříme k zemi, kde muži nenávidí ženy, to určitě takhle bych jako bonmot necharakterizovala, ale bohužel nepatříme ani k zemi, kde muži neznásilňují ženy, anebo ve výjimečných případech i ženy muže. A když už mám jenom ty svoje dvě minuty, tak bych byla ráda, kdyby tato poznámka byla brána jako bonmot, nikoliv jako vážně míněný argument. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně i za dodržení času. Nyní s faktickou poznámkou zareaguje na průběh rozpravy pan poslanec Michal Zuna.
Poslanec Michal Zuna: Děkuji za slovo. Zareaguji krátce jenom na vysvětlení jedné z těch statistik. Já jsem uváděl například každou čtvrtou domácnost, ve které dochází k domácímu násilí v České republice. Můžeme se na to podívat i pozitivně, celosvětově je to každá třetí domácnost, takže v tom vlastně jsme jakoby o něco lepší, můžeme se na to podívat i pozitivně, že tady je to 75 % mužů, kteří doma ženy nebijí, takže lze z toho najít i něco pozitivního, ale z mého pohledu je to pořád malé číslo, těch 75 %.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně. Ještě se do řady faktických přihlásila paní poslankyně Urbanová. Prosím.
Poslankyně Barbora Urbanová: Omlouvám se, musím na to taky reagovat. Za prvé, domácí násilí nemá jenom sexualizovanou formu. Když se bavíme o každé čtvrté domácnosti, tak to může znamenat, že se navzájem ti dva, a nemusí to být jen muž vůči své ženě, v uvozovkách jenom trápí, v uvozovkách jenom ponižují, a že to třeba za pět let může dostát (dojít?) až do stavu, kdy tedy přijde to kopání v kuchyni. Takže všechna ta čísla, která tady my všichni prezentujeme, se nemusí týkat znásilňování, protože právě přesně, jak říkal pan kolega, je tam hrozně vysoká latence. My vlastně ta přesná čísla nemáme, máme jenom zlomek. Já mám pocit, že je potřeba, aby to tady zaznělo, stejně jako je potřeba, aby tady zaznívalo, že to nejsou jenom muži, že to mohou dělat i ženy, mohou to dělat svým mužům, svým partnerům nebo partnerkám - budeme projednávat manželství pro stejnopohlavní páry, ale hlavně, mohou to dělat dětem. Takže já jenom tato poznámka a věřím, že už se vrátíme zpátky k podstatě. Děkuju.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně a nyní se vracíme k přihláškám. Připraví se paní poslankyně Klára Kocmanová, poté paní poslankyně Barbora Urbanová. Prosím.
Poslankyně Klára Kocmanová: Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, já zde zopakuji možná některé věci, které už tady padly, včetně tedy těch poděkování, ale považuji za důležité zmínit znovu a podtrhnout: k naplnění současné definice znásilnění je dnes potřeba donucení násilím, pohrůžkou násilí nebo zneužití bezbrannosti. Taková definice v podstatě reflektuje skoro výlučně jenom situace, které jsou založené na stereotypní představě o tom, jak takové znásilnění probíhá, a proto není dostatečná. Konkrétně si nejčastěji pod znásilněním stále mnoho lidí představuje, že oběť přepadne někdo cizí někde v temné uličce a násilím ji donutí k sexu, zatímco ona se tomu, bušící pěstmi nebo kopající, hlava nehlava brání. Takové situace se sice stávají, ale zdaleka ne tak často, jak bychom si mohli myslet. Taková definice pak nepokrývá velkou řadu situací, například situace, když se oběť nebrání, protože je paralyzovaná strachem. Takové případy se dějí až v 70 %. Dokonce za trestný čin znásilnění není dnes považovaná ani situace, kdy oběť jasně vysloví svůj nesouhlas verbálně, ale fyzicky se neodvažuje bránit, a pachatel i přes tento nesouhlas pokračuje. V současné definici sexuálních trestných činů není také dostatečně reflektováno vztahové násilí. Takové oběti se často nebrání ne proto, že nemohou, ale protože vědí, že to stejně nemá cenu, protože jim obrana v minulosti nepomohla, případně jejich situaci ještě zhoršila.
My se ale jako společnost vyvíjíme a tímto vývojem také prochází naše vnímání, co za znásilnění považujeme. To se pak odráží i v trestním zákoníku. Zmiňovala to přede mnou paní zpravodajka a já zkusím jít v minulosti ještě dál. Ještě v polovině minulého století totiž nebylo považováno za trestné, pokud ke znásilnění došlo mezi manželi, a teprve od roku 2001 považujeme za trestné, pokud znásilní žena muže. Právě proto je potřeba, abychom s dalším poznáním do trestního zákoníku reflektovali to, co na základě dat a odborných stanovisek víme dnes, a sice že velká část obětí, i přesto, že mají velký strach o svůj život, se při znásilnění fyzicky nebrání, prostě zamrznou, nejsou schopny se vůbec pohnout, což je naprosto přirozená reakce těla na ohrožení.
Proto moc děkuji za to, že Ministerstvo spravedlnosti tyto situace do nové definice trestných činů zahrnulo. Stejně tak jsem velmi ráda, že dnes tímto tady jako zákonodárci říkáme celé společnosti, že pokud někdo řekne, že sex nechce, tak to musí být respektováno, jinak je to trestný čin. ***
