(10.30 hodin)
(pokračuje Jan Síla)
Teď posoudíme několik právních komentářů, soudních rozhodnutí a názorů z významných západních soudních případů týkajících se manželství, zejména tam, kde takový komentář používal empirická tvrzení. Začneme otázkou: Co se může a nemůže změnit na manželství? Ve velké části takzvaného Západu musí nyní manželství soupeřit s jinými životními prioritami. Demografové stále častěji hovoří o druhé demografické transformaci. Obojí se děje historicky. Průměrná sňatečnost v Evropské unii je toho času 4,5 na 1 000 obyvatel a fertilita 1,55 dítěte na ženu v produktivním věku. Volný pokles sňatečnosti je zřejmý během několika desetiletí, což je pouhé mrknutí oka v historii manželství. Obecně se má za to, že manželství jako stále důležité pro lidské přežití, formování rodiny a kulturní a sexuální legitimity se stalo obětí druhé demografické transformace, při níž muži a ženy ve vyspělých společnostech, vykazujících dlouhodobou ekonomickou prosperitu, začínají ztrácet motivaci uzavírat manželství a mít děti, a proto oddalovat nebo se vyhýbat jednomu nebo oběma z nich. Role a počet dětí v manželství také ustupuje. Všeobecná úcta, kterou manželství dlouho drželo, je na ústupu, což signalizuje snížený společenský status manželství, což je proces, který nemůže zastavit ani organizované náboženství. Zdá se, že instituce manželství se historicky na celém Západě mění. Dochází k tomu nepřímo úměrně se současným širším uznáváním práv menšin. Proto co bylo kdysi považováno za nepředstavitelné - manželství mezi dvěma muži nebo dvěma ženami - se nyní v očích mnoha západních vlád a voličů zdá nejen nemyslitelné, ale také možné.
Další otázka: Ne všechno se však v manželství změnilo. Ve skutečnosti se nejméně čtyři charakteristické znaky manželství nezměnily.
Za prvé je to sdílení společného života. Manželství je obecně chápáno jako komplexní svazek a zahrnuje propojení myslí, vůli, činů a zdrojů. Dietrich von Hildebrand výstižně popisuje tuto vlastnost ve vztahu k jádru manželství: Milovaná osoba je předmětem našich myšlenek, citů, vůle, naděje a touhy, stává se středem našeho života. Filozofka Edith Steinová to charakterizovala takto: Muž a žena jsou předurčeni žít jeden život spolu jako jediná bytost. Nežijeme jen se svými milovanými, ale hlavně pro ně. To je důvod, proč budou předmanželské smlouvy nadále vyvolávat pochybnosti. Taková ujednání naznačují, že dluh nebo majetek, který jeden z manželů přinese do manželství, by neměl být záležitostí toho druhého z manželů. Mohl bych tu mluvit dále o civilních - mnoho civilních úřadů zvažuje takzvaná fingovaná manželství, která jsou uzavírána za účelem získání konkrétního materiálního prospěchu, jako jsou migrační práva a tak dál. Tyto považuje přímo za podvodná a nezákonná.
Druhý předpoklad manželství - většina manželských párů předpokládá, že budou mít děti. Páry se liší v tom, kolik dětí chtějí mít, kdy, a toto číslo se jistě v době snižuje. Plánované rodičovství umožňuje široké používání antikoncepce. Páry, které se potýkají s neplodností, tuto záležitost běžně považují za zdroj hlubokého smutku a zklamání.
Za třetí to je terminace manželství. Lidé očekávají, že manželství bude trvalé, svazek na celý život. Rozvod je široce považován za politováníhodný, neslaví se. I když rozchod přináší mnohdy úlevu, zůstává pocit ztráty toho, co mohlo být. Stručně řečeno, páry, které se vezmou, hodlají zůstat v manželství.
Za čtvrté a konečně - v manželství se očekává sexuální věrnost. To není jen náboženská norma. Někteří se mohou této představě zdráhat a místo toho namítat, že takové očekávání je sociálním nebo kulturním artefaktem rizika otcovství a v éře masového užívání antikoncepce je anachronismem. Pozorování manželství však vypráví nadčasový příběh. Nevěru lze zažít, ale jen výjimečně, a je to výjimečné porušení normy. Není to flexibilní charakteristika celoživotního šťastného manželství.
Na závěr: i dnes zůstávají stále tato čtyři spolehlivá očekávání, nikoliv pouze jako sociální konstrukce. Manželství se samo o sobě tolik nezměnilo, jako spíše ustoupilo. Lze uvést pádný argument, že se nezměnilo to, co lidé od manželství emocionálně očekávají, jak by mělo vypadat, cítit se a co by jim manželství mělo dávat. Být dnes ženatý znamená očekávat spokojenost. Jak se očekávání ale odchýlí od dlouhodobé reality, upadá popularita nejen manželství, ale stává se stále náchylnější k občanským a právním změnám, což odhaluje boj o samotné jádro manželství. V jádru manželství demonstruje výměnný vztah mezi mužem a ženou. Láska jako emoce není jádrem manželství, páry se neberou proto, aby prožívaly lásku. Berou se proto, protože se už milují a chtějí k této lásce navíc přidat to, co je vlastně manželství. V manželství jsou období, kdy je láska obtížnější, jak může potvrdit většina z nás, kdo manželství zažili. Pokud jeden nebo oba manželé věří, že city lásky jsou jádrem manželství, jejich svazek není nijak pevný. (Otáčí se k předsedajícímu s žádostí o klid v sále.)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Poprosím o klid v sále a případně, abyste si vyřídili vše mimo hlavní sál. Děkuji.
Poslanec Jan Síla: Manželství je vztahem vzájemné závislosti, která by měla být nosnou strukturou, dostatečně pevnou, aby odolalo vnitřním i vnějším potížím. Součástí manželství je samozřejmě sexuální spojení, které má odrážet a znovu vytvářet lásku a také plodit děti, ale sex také není jeho organizačním principem. Manželství má ve svém jádru co do činění se vzájemnou závislostí, vytvářením a přenosem požadovaných zdrojů mezi manželem a manželkou. Zdravý sexuální vztah je příkladem této výměny svou samotnou povahou vzájemného vztahu, ale není to zdaleka jediný způsob dávání, jakým k výměně dochází. Navíc je to například zabezpečení péče, rekreace, správa domácnosti, příjmy (?), děti a tak dál. I když zde páry mohou cítit tíhu socializovaných sexuálních rolí a očekávání, žádná z nich není absolutní. Místo toho si páry rozvíjejí svou vlastní vnitřní kulturu postavenou na společných preferencích a vypracovaných dohodách, takzvaně se učí zůstat manželi. Pokud se manželství týká sdílení různých zdrojů mezi manželi ve vzájemně závislém svazku, jsou tyto svazky, anebo (by) měly být, zůstat stabilní. Tam, kde jsou manželé funkčně zaměnitelní, zásadně nezávislí, manželství prostě nepotřebují. Ti dva se mohou oženit a zůstat spolu, možná dokonce i šťastně, ale tento scénář je náhodný. Je to produkt privilegia, není to podstata manželství. Většina trvajících manželství vykazuje pozorovatelné rozdíly a vzájemnou závislost, i když jen třeba občas. ***
