Autorizováno.
(17.50 hodin)
(pokračuje Lenka Dražilová)
Vrátím se k tomu, s čím mám skutečně problém. Která generace bude oněmi změnami nejvíc zasažená? Bude to právě ta, o které jsem mluvila před chvilkou - lidé narození v druhé polovině šedesátých, v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Na tuto generaci dopadnou stejně jako na stávající důchodce škrty bez toho, aby měla dostatečný čas se na novou situaci připravit. Podle odborníků ze společnosti ABC finančního vzdělávání musí mít už nyní každý člověk uspořené minimálně 2 miliony korun v současných cenách tak, aby byl schopný zachovat si současnou životní úroveň. Zároveň ale musí tento člověk doufat, že mu vydrží auto po celou dobu penze anebo že určitě nebude mít žádné nečekané výdaje. Zároveň chci dodat, že zatím není spočítáno, kolik milionů korun budou muset mít lidé našetřeno poté, co vstoupí v platnost tyto změny. Jedno je jisté, že méně to nebude.
Změny, které se vláda rozhodla na sílu prosadit, jsou nejlepším důkazem odtrženosti od reality současných vládních politiků. Zároveň je třeba říct, že to, co pan ministr a jeho kolegové z vlády podporují, je akcelerace rozdělení společnosti na mladé versus staré. Z čistě politických důvodů zde podněcují generační konflikt, kterému se česká společnost úspěšně dlouhou dobu vyhýbala. Jejich falešná argumentace, že vyplácení důchodů v Česku má pouze dvě řešení, a to buď důstojné penze a zadlužené budoucí generace, nebo méně důstojné důchody a méně zadlužené budoucí generace, je velmi nebezpečná. Samozřejmě, že všichni známe demografický vývoj ve společnosti a nikdo ho nezpochybňuje, ale podobně jako vše, i výplata důchodů je otázkou priorit a tato vláda si řekla, že důchodci a senioři pro ni prostě prioritou nejsou. Protože kdyby to tak nebylo, tak by celá debata o budoucích důchodech byla vedena úplně jinak.
Podle mě by stačilo například zcela jinak definovat zadání. Kdyby si totiž vláda místo otázky "Jak ušetřit?" položila otázku "Jak udržet funkční stávající penzijní systém?", tak by úředníci i odborníci hledali zcela jiná řešení než škrty. Rázem by se totiž před nimi otevřelo řešení, na které upozorňujeme marně už několik měsíců, a sice že než škrty, musí se hledat příjmy pro výplaty důchodů a pak také cesty, jak udržet lidi v pracovním procesu co nejdéle - ale samozřejmě pokud budou moci a pokud budou chtít.
Kdyby tato vláda uvažovala tímto směrem, tak zde řešíme, jak nastavit motivaci pro stávající zaměstnavatele, aby udrželi u sebe zkušené lidi co nejdéle. Mohl by to být návrh, jak a zda nastavit dvou- až třídenní pracovní týden pro seniory, jak podpořit podnikání seniorů, jak změníme rekvalifikace, nebo spoustu jiných nástrojů, které běžně fungují v zahraničí a u nás ne. Ostatně kdyby to měla být skutečná reforma, tak bychom zde slyšeli třeba návrh, jak zamezit ageismu na pracovním trhu, který způsobuje, že řada lidí odchází do důchodu předčasně nebo to, že starší lidé mají nižší mzdy než mladší bez jakéhokoliv racionálního důvodu. Mimochodem, s ageismem má podle jednoho z výzkumů zkušenost 62 procent starších spoluobčanů, tedy více než každý druhý.
On se tady o tom už zmiňoval kolega Marek Novák, ale já bych vám zde chtěla přečíst příběh paní Jany. Možná, že jste ho také četli, ale myslím si, že bude fajn, když tady zazní. "‚Přišla jsem o práci, do důchodu mi zbývá přes osm let a já za boha nemůžu najít jinou. Nikde mě nechtějí,‘ popisuje paní Jana svou aktuální situaci v obchodním domě v centru Ostravy. Příjmení ani fotografii zveřejnit nechce. Bojí se negativních reakcí z okolí. Přestože pracovat chce, cítí se jako myš zahnaná do kouta. A podobné pocity prý zažívají i mnohé její vrstevnice. ‚Do důchodu daleko a perspektiva do budoucna není moc růžová. Že budu měsíce bez práce, jsem ale nečekala.‘ Janě je 57 let, žije v podnájemním bytě 1+1, je rozvedená, sice má maturitu ze střední obchodní školy, ale většinu života pracovala jako prodavačka. Naposledy v řeznictví, což byla fyzicky poměrně náročná práce. ‚Loni na podzim jsem zvedla přepravku s masem a praskly mi dva obratle. Tři měsíce jsem marodila. V nemocnici mi navíc zjistili, že mám osteoporózu, tedy řídnutí kostí, což mě vzhledem k mému věku nepřekvapilo. Pak už jsem se samozřejmě nemohla do řeznictví vrátit,‘ uvádí. Přihlásila se tedy na úřad práce a opravdu aktivně začala práci hledat. ‚Já jsem si vždy práci našla hned, prakticky do pár týdnů. Že budu ale doma pět měsíců, to jsem opravdu nečekala,‘ krčí rameny. Jana rozeslala zhruba 30 až 40 životopisů. V Ostravě a okolí. Poptávala práci na různých pozicích: řidička, prodavačka, sekuriťačka (nebo) recepční. Hlavně aby nemusela tahat nic těžkého. Nikde - nikde - ale nepochodila. ‚Byla jsem například na pohovoru jako servírka do kavárny. Bylo nás tam víc. Když jsem viděla ta děvčata, tak mně bylo hned jasné, jak to dopadne. Byly tam mladé žáby a já stará bába. Prostě bylo jasné, koho vyberou (v originále "nevyberou").‘ Po této zkušenosti už o práci v kavárnách 57letá prodavačka neusilovala. Následovaly další a další pokusy jinde. ‚Klidně bych dělala i vrátnou. Říkala jsem si, že by mi stačilo dělat vrátnou. Sice za méně peněz, ale tak nějak bych to do toho důchodu, jak se říká, doklepala. Jenže zjistila jsem, že na tyto pozice berou jenom ZTP, na která firmy berou od státu dotace. Takže moje další minus: Na mě nikdo dotaci nezíská.‘ Jana vlastní od 18 let řidičský průkaz. Považuje se za dobrou řidičku, a tudíž se poohlížela po tomto druhu práce. Reagovala například na inzeráty přeparkovávání nově vyrobených automobilů z továrny na parkoviště nebo na řidičku u pošty. ‚Ale zase jsem slyšela: Vybrali jsme někoho vhodnějšího. Jestli to bylo kvůli věku, to nevím. Člověk vám to na férovku nikde neřekne. Možná si to jen podvědomě vsugerovávám, že už jsem pro ně stará.‘ Pak se přihlásila na inzerát hledající řidiče tramvaje. Podmínky uchazeče splnila a úspěšně absolvovala pětiminutovou jízdu na trenažéru. ‚Tam mi neřekli nic, (ale) následně po telefonu mi paní oznámila, (že) za nás ne. Zeptala jsem se jí proč, když jsem všechno splnila. Opět zopakovala větu, že za nás ne,‘ vypráví Jana. Přesto se zaměstnankyně dopravního podniku doptávala, v čem je tedy problém. Jana argumentovala tím, že přece vídá i staré řidiče autobusů nebo tramvají, tak proč neprošla ona? ‚Ona odpověděla, že oni tam ale pracují už dlouho. A tím se vlastně prořekla. Nové staré lidi prostě nechtějí. Takže (tak...),‘ pokrčila (opět) Jana rameny. Janin příběh není pracovníkům Úřadu práce v Moravskoslezském kraji ničím neznámým. Spíš naopak. ‚Osoby starší 50 let patří v našem kraji často do kategorie dlouhodobě evidovaných nezaměstnaných. Ke konci května 2024 tvořily přes 40 procent všech uchazečů o zaměstnání. Celostátně je to kolem 36 procent,‘ řekl mluvčí Úřadu práce. Jana namítá, že realita na pracovním trhu je pro ‚staré‘ špatná (v originále "trochu jiná"). ‚Jak jsem říkala, vize je to hrozná. Ještě mi do důchodu zbývá osm let a čtyři měsíce a hrozně ráda bych je strávila v práci, kterou budu mít ráda. Jsem zvyklá pracovat. Nejenže přibývá zdravotních neduhů, ale také ubývá sil. Když manuálně pracující člověk v tomto věku přijde po osmi hodinách práce domů, moc dalšího toho opravdu nezvládne. Nevím, jak si politici představují, že budeme pracovat do 67 let. To opravdu nevím. A nemluvím jenom za sebe. Stačí se začíst do facebookových skupin lidí 60 plus.‘" Zde konec citace. ***
