Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Tato nová základní činnost bude moci být poskytována v rámci pečovatelské služby a osobní asistence. Já se potom k tomu pozměňovacímu návrhu přihlásím v podrobné rozpravě, ale chtěl jsem to tady vysvětlit a do nějakého kontextu těch životních příběhů těch domácností, rodin, některé byly i v posledním roce i vlastně mediálně velmi přiblíženi, měl jsem možnost některé, nechci tady říkat na mikrofon ty rodiny je navštívit a vlastně vidět v reálu, co ti lidé bez toho, že by měli nějaké předchozí odborné vzdělání, dokážou zvládnout poté, co jsou základně proškoleni, vzali si toho svého blízkého domů a toto zvládají a dělají to roky. Tak tolik nějaký kontext a dovysvětlení. Děkuju za pozornost.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já taky děkuji, pane ministře, a vaše vystoupení vyvolalo jednu faktickou poznámku paní kolegyně Ivany Mádlové.

My jsme se vystřídali na okamžik v řízení Sněmovny.

Vaše dvě minuty.

Poslankyně Ivana Mádlová: Já už k tomu vystoupím naposled. My jsme si asi vůbec nerozuměli, pane ministře, protože vy na to pohlížíte z toho laického hlediska. Jiná věc je, když poskytujete péči jako rodinný příslušník, a jiná věc je, když to poskytujete jako registrovaný poskytovatel ať už zdravotních, nebo sociálních služeb, kdy máte nějakou odpovědnost za škodu, újmu na zdraví, musíte mít nějaké pojištění a podobně. Toho člověka, kterému dáváte tyto rizikové kompetence, vystavujete nějakému riziku, to znamená, že musí mít na to nějaké proškolení. Vždyť si jenom vzpomeňte, kolik zdravotníků bylo třeba odsouzeno! To není vůbec žádná legrace! A v tom zahraničí mají opakovaná školení, mají k tomu podrobné guide-liny, algoritmy. A jestli si představujete, že to bude tak, že to dáte do vyhlášky a nějaký poskytovatel řekne pečovatelce, hele, a teď budeš podávat léky, tak je to ta nejhorší cesta, kterou můžete jít.

Proto upozorňuju na to jako člověk, který příští rok bude 40 let ve zdravotnictví a nějakých pár let na zdravotně sociálním pomezí - věřte, že těch případů nežádoucích příhod člověk viděl za svůj život mnoho. A jiný přístup je laický a jiný přístup je profesionální. A pokud chcete zajistit bezpečnou péči a kvalitní péči, tak k tomu musíte zařídit ale spoustu věcí okolo, a ne jenom to dát do té vyhlášky.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já děkuji. S faktickou poznámkou se v tuto chvíli přihlásil i pan kolega Milan Brázdil. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.

Poslanec Milan Brázdil: Promiňte, že vás obtěžuji, ale mě to nedá, prosím vás, dám vám všem otázku: A když se to nepovede, když náhodou ti zdravotníci nebudou, když se to podělá doma nebo v tom sociálním zařízení, kdo myslíte, že to všechno vyřeší? No, já vám to řeknu, přijede k tomu institucioálně zneužitelná záchranná služba, skončí to na urgentu a začne další kolečko, kam s ním? A takhle to bude furt dokolečka. Nejsou lidi a když i jsou teda, no, tak je vytížíme tak, že vlastně nebudou mít o to zájem. Můžeme postavit baráky, beton, všechno, můžete udělat i nějaké normy na to, jak to má vypadat, to všechno jde, ale lidi prostě nevykouzlíte. A někdo se o ně musí starat.

A jestliže tohle to, že by rodinný příslušník chodil do sociálních služeb a tam pomáhal a umýval svého dědečka. No, ale to jsme se neposunuli, to jsme se teda hodně vrátili nazpátek.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji moc za faktickou poznámku. V tuto chvíli s přednostním právem je přihlášená paní místopředsedkyně Olga Richterová. Prosím.

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Já velmi děkuji i panu místopředsedovi, že mi umožnil vystoupit tím, že převzal na chvilku řízení schůze. A já bych ráda jenom stručně odůvodnila dva pozměňovací návrhy, které jsem nahrála do systému a ke kterým se posléze přihlásím. Ten jeden tak trošku soutěží s návrhem, který předkládá právě pan místopředseda Juchelka, a jde právě o to, jak přesně ukotvit tu psychosociální podporu, která se zavádí, ale není definovaná.

A my jsme, my jsme se na klubu o tom bavili, že nám nepřijde rozumné dávat příliš vysoké vstupní bariéry. Proto je tam návrh těch 300 hodin psychoterapeutického výcviku a je to také návrh, který zavádí volitelnost, ale současně ukončené vysokoškolské vzdělání. Tak to je jedna věc, kdy cílem je samozřejmě rozšířit možnou podporu, a to toho psychosociálního charakteru, která bude co nejkvalifikovanější, ale zároveň dostupná. Je to o hledání balancu mezi dostupností a bezpečím.

A to je oslí můstek, kterým bych se ráda velice stručně vyjádřila i k tomu diskutovanému tématu podpory neformálních pečujících a rodin. Bohužel z důvodu toho, že samozřejmě ta odborná zdravotní péče je velmi drahá a ne vždy místně dostupná, natož aby byla dostupná o víkendech, natož, aby byla dostupná ve svátcích, tak dochází k situacím, kdy ty rodiny, které pečují například o lidi, a uvedu příklad takové diagnózy, o lidi se svalovou dystrofií, což je nemoc, kdy jsou ti lidé roky, někdy i desítky let doma v domácí péči, tak právě na sklonku té péče, kdy celou dobu se o svého blízkého starali, tak najednou nemají jak si ulevit, protože právě v závěru je potřeba podpory i s těmi zdravotními úkony. Oni jako rodiče, oni jako sourozenci to zvládat musí, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, roky, ale zdravotní službu, která by v takovémto rozsahu je podpořila. aby mohli odjet třeba na dovolenou, je velice těžké sehnat.

Já s tím mám i takové zkušenosti ze širší rodiny, kdy právě jedna blízká osoba poskytovala pomoc zdarma lidem, kteří takhle chtěli alespoň odjet na dovolenou, a starala se o jejich těžce nemocné dítě. Chci na tom popsat, že vlastně ta širší komunita může dát podporu, ale nedáváme tam tu odbornou možnost projít kurzy, vytvořit protokoly, zajistit tu v rámci možností bezpečnou péči, ale zároveň i podporu neformálních pečujících tak, aby to fungovalo.

Tak to by byl můj apel. Mysleme prostě na to, že v té praxi ty rodiny tu pomoc nutně potřebují.

A druhý pozměňovací návrh, který budu načítat, s číslem 5422, se věnuje tomu, jakým způsobem ukotvit tu péči v přirozeném sociálním prostředí, včetně její koordinace, toho sociálně zdravotního pomezí a doplnění, ať zvážíme, zda by neměly být doplněny azylové domy do toho výčtu zařízení sociálně zdravotních služeb, kde by to bylo možné poskytovat. To je ke zvážení.

Budu velmi ráda za debatu opravdu širší o té psychosociální podpoře, protože i nárůst obecně duševních onemocnění a nárůst potíží v této oblasti ukazuje, že se tomu musíme věnovat, a bylo by dobře to ukotvit. Ještě jednou děkuji za tu možnost zde vystoupit panu místopředsedovi, že mi to umožnil.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: A vaše vystoupení vyvolalo jednu faktickou poznámku, takže já ještě v řízení schůze setrvám a poprosím paní poslankyni Adámkovou, aby se ujala mikrofonu. A já stopuji dvě minuty, prosím.

Poslankyně Věra Adámková: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Zdravotně sociální pomezí je velmi obtížná disciplína, snažíme se o jeho zlepšení, alespoň co já vím mnoho let. Že se nám to nedaří zcela, je dáno tím, že to tak velmi obtížné, komplexní. Jenom musím říci, že entuziasmus je krásná věc, ale mnohdy udělá trošku škody. Co se týče pomoci rodinným příslušníkům, to je v pořádku, samozřejmě lidé si mají pomáhat, a upřímně, mnoho lidí by nemohlo býti doma, kdyby nemělo ty pomáhající rodinné příslušníky. Ale zrovna ta situace, řekněme, těch konečných fází, bohužel někdy těžkých onemocnění jest nad míru nadšených laiků. A může to někdy udělat více škody než užitku.

To, co se domnívám, že bude potřeba v rámci možná i širší podpory, to je větší podpora domácí péči, kde sice o tom všichni hovoří, všichni kývou hlavou, že to je tak v pořádku, ale domnívám se, že ta podpora bude asi potřeba větší, protože tady jistě budeme muset apelovat více na pojišťovny, aby umožňovaly takovýmto zdravotnicím, což jsou všechno zdravotní sestry, které toto poskytují, aby si mohly zřizovat tuto domácí péči a mohly být k dispozici v tom terénu. Protože ten těžce nemocný člověk opravdu je někdy nad síly té rodiny, anebo i těch laiků, kteří chtějí pomáhat, a tam se potom tomu nevyhneme. Čili i ta problematika tady ukazuje, že opravdu se bude muset rozšířit i to spektrum té domácí odborné péče, protože jinak by mohlo dojít paradoxně k poškození zdraví toho člověka. Tady nám žádný kurz jenom tak nepomůže. Děkuju.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já také děkuji. Tím jsme ukončili faktickou poznámku a já poprosím Janu Pastuchovou, svou ctěnou kolegyni, aby se ujala slova v obecné rozpravě, kde se vracíme, a odůvodnila své pozměňovací návrhy. Prosím.

Poslankyně Jana Pastuchová: Děkuji, pane místopředsedo, já budu opravdu asi nejkratší, protože všechno tady řekli mí kolegové. Já představím svůj pozměňovací návrh, kterým reaguji vlastně na pozměňovací návrh, který přijali koaliční poslanci na výboru pro sociální politiku, a je tudíž v systému pod výborem pro sociální politiku. A to je to, na co jsme velice, velice upozorňovali, že pokud není soukromý subjekt zaregistrovaný v síti, tak tam padne zákonný limit pro zachování minimálně 15 procent prostředků z důchodu toho klienta. Mě to přijde neetické, nehezké a myslím si, že ať se poslanci, kteří pro to zvedli ruku, zeptají někoho z těch seniorů, kteří třeba v tom domově důchodců chodí na kávu, chodí ke kadeřníkovi, objednají si pedikúru, manikúru, protože i takové klienty tam máme.

Takže já vůbec nechápu, pro koho jste to dělali. Pravděpodobně pro ty velké byznysmeny, pro které to nebude platit, i když víme, že ta péče tam stojí daleko, daleko více a i ty rodiny doplácejí. Ale pořád by tomu klientovi, pořád by mu mělo zbýt aspoň pro jeho důstojnost něco. ***