Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.40 hodin)
(pokračuje Alena Schillerová)
A to bude znamenat historicky největší ránu pro peněženky jedné z generací. Na základě technokratických predikcí prodlužování délky života hodlá Fialova vláda zkrátit důchodový věk milionům Čechů, a tím již v roce 2050 odklonit od budoucích důchodců do státního rozpočtu zhruba 170 miliard korun ročně, které sebere silným ročníkům sedmdesátých let, protože není schopna dělat kroky nezbytné k tomu, aby zajistila obyvatelům naší země zasloužený pracovní odpočinek po dosažení 65 let věku.
Co pilíř strategických investic, který má vláda dokonce vetknutý do svého programového prohlášení? Samozřejmě ani stopy. A když si tento záměr dovolíme připomenout my jako opozice, ministru financí je to nepokrytě k smíchu. Mně ale k smíchu nepřijde, že vláda neplní jeden z vlastních závazků a jedno z hlavních doporučení nejrespektovanějších pracovišť příslušné oblasti. Ministr financí by se měl přestat programovému prohlášení vlastní vlády vysmívat a měl by na pilíři státních investic raději začít pracovat. Času málo, práce hodně, chtělo by se říct. Také by měl přestat podporovat daňové úniky, výplaty na ruku a zaměstnávání načerno, o jehož boomu hovoří i generální ředitelka finanční správy. Všechno jsou to totiž oblasti, které mají na náš penzijní systém velmi negativní dopady.
A co transparentnost a dlouhodobá udržitelnost reformy? No, tady je to obzvlášť pikantní. Návrh důchodové reformy je totiž udržitelný asi tak, že neudržel pohromadě ani během svého vlastního projednávání ve Sněmovně, kde má vládní koalice pohodlnou většinu. Mám nyní na mysli zásadní změny, které k vlastnímu zákonu na poslední chvíli načetla sama koalice.
Změna první, která navzdory všem dosavadním koaličním proklamacím o potřebě nekonečného růstu odchodu věku do důchodu zavádí strop pro odchod do důchodu maximálně na 67 letech. A změna druhá, která brutálně a necitlivě omezuje takzvané náročné profese, tedy okruh pracovníků, kteří mohou jít do penze dříve.
Dva jasné důkazy, že nejde o žádnou připravenou reformu, ale obyčejný seznam nesourodých nápadů, které nejsou nijak provázány, nemají žádný společný cíl a už vůbec nesledují to, co bylo slibováno, tedy spravedlnost a férové důchody.
Jak vidíte, naše přesvědčení, že toto není žádná důchodová reforma, má velmi silnou oporu v datech i v mezinárodním srovnání. Zkrátka a dobře při prvotním srovnání se základními požadavky na důchodovou reformu tento Jurečkův paskvil neobstojí a shoří jako papírová růže. Přitom hovoříme o zákonu, který se týká úplně každého, o zákonu, který má podle předkladatelů zachránit důchodový systém před kolapsem a zajistit férové důchody i budoucím generacím.
Očekávala bych, že takový zákon bude v detailu veřejnosti představen a vysvětlován ve všech svých souvislostech dlouho předtím, než bude vládou odsouhlasen a odeslán do Poslanecké sněmovny. Očekávala bych, že takový zákon bude srozumitelný každému občanovi. Každý si na jeho základě dokáže představit svou situaci a upravit životní strategii. Také bych očekávala, že takový zákon bude zevrubně posouzen a podpořen argumenty a analýzami širokého spektra odborníků od pojistných matematiků, demografů, sociologů, ekonomů přes prognostiky a ekonomy až ke specializovaným právníkům.
Očekávala bych, že takový zákon bude projednán se sociálními partnery a bude i pro ně akceptovatelný a proveditelný. A v neposlední řadě bych očekávala, že takový zákon bude prodiskutován se všemi významnými politickými stranami a případně konsensuálně upraven tak, aby odolal politickým cyklům. Myslím, že by to v případě tak zásadní změny, nazývané dokonce důchodovou reformou, mělo být normální. Jako projev úcty k občanům a pokory k rolím, které jako zákonodárci plníme. Nic z toho se nestalo.
Už před druhým čtením jsem hovořila o náhlých zásadních změnách, které byly avizovány a vzešly z debat mezi prvním a druhým čtením. Opatření, která byla vydávána za nedotknutelné pilíře reformy, se z hodiny na hodinu od základu změnila. Hovořilo se o zmírnění tempa růstu důchodového věku a faktickém zachování výchovného na první a druhé dítě. Změn načtených koaličními poslanci je ale daleko víc a u některých si ani koalice nebyla jista, zda je vlastně chce. Nejen že lidé vůbec nevědí, co je čeká, a to ani v příštím roce, natož v delším horizontu. Ani oni koaliční poslanci nevěděli, jakou podobu reformy připravili.
Mezi dny 2. a 4. října 2024 byly pozměňovacími návrhy koaličních poslanců změněny tři základní pilíře reformy, prohlašované až do té doby za nedotknutelné a nezpochybnitelné, pro budoucnost důchodového systému nezbytné. Ze strany KDU-ČSL přišel požadavek na zastropování věku odchodu do důchodu na 67 letech. Na kafkovské tabulky, podle kterých bylo nutné prodlužovat odchod do penze donekonečna, se rázem zapomnělo. A základní pilíř reformy, dalo by se říci, se tedy silně rozkýval. Proč máme věřit jakýmkoliv výpočtům, když už neplatí ty z původního návrhu, u tohoto prý nejdůležitějšího opatření? Výchovné ve výši 500 korun se fakticky vrací pro první a druhé dítě všem, u nichž přilepšení k důchodu podle fiktivního vyměřovacího základu bude nižší než 500 korun. Bez výpočtu dopadů to najednou jde? Náhrada výchovného fiktivním vyměřovacím základem měla podle původní argumentace vést k potřebným úsporám a spravedlivému ocenění péče. A pak přišel po mém soudu v reakci na požadavek KDU-ČSL zastropovat důchodový věk na 67 letech ze strany TOP 09 a ODS požadavek na brutální omezení počtu profesí, na které se vztahuje snížení důchodového věku pro náročné profese. To by se podle nich mělo týkat jen malé skupinky lidí ve čtvrté rizikové kategorii.
Proč má kdokoliv věřit, že tentokrát je to spravedlivé a správné? Najednou koaliční poslanci objevili, že původní výběr čtyř rizik ze sledovaných třinácti není řádně zdůvodněn a že je třeba se rozhodovat až po vyhodnocení zkušeností? Pozměňovacích návrhů je mnohem víc, některé mají spíše technický charakter, ale i tak svědčí o zmatečné přípravě a nedomyšlených souvislostech nebo také o tom, že se koaliční poslanci o skutečný obsah důchodové reformy po celou dobu přípravy vůbec nezajímali, a teprve na poslední chvíli zjistili, co v ní je. Časy vložení některých návrhů tomu nasvědčují více než přesvědčivě.
V další fázi během projednávání v garančním výboru se koaliční poslanci nedokázali na první pokus v dostatečném počtu dostavit ani na jednání výboru a při druhém jednání nepodpořili ani návrh vlastních kolegů týkající se zúžení okruhu náročných profesí s nárokem na snížený odchod do důchodu. Od začátku jsem tento pozměňovací návrh označovala za politický handl. Ukázalo se, jak je takový handl nejistý, vztahy v koalici vratké a spoléhání na politickou dominanci ošemetné.***
