(pokračuje Martina Ochodnická)
To jsou vzpomínky dospělých lidí na dětství. Ten zákon, legislativa, která tu leží, a ta část, paragraf, který tu řešíme, je odpovědí a symbolem právě těmto lidem. My se tu nebavíme o výchovné facce, my zodpovídáme za to, že legislativa dá najevo, že není normální bít děti a vystavovat je takovému prostředí a že jsme si vědomi, že je to špatně. To je všechno, co bych tomu chtěla říct, a jsem ráda, že to v legislativě odteď bude. Je to symbol, není to zákaz. Děkuju.
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji za dodržení času. V tuto chvíli s faktickou poznámkou Zdeněk Kettner, je to poslední faktická poznámka. Prosím, vaše dvě minuty.
Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji za slovo. Jestli se nepletu, tak v naší legislativě máme zákon proti týrání dětí, máme tresty pro rodiče podobného typu, kteří tady byli citováni, takže cesta do pekla je dlážděna čistými úmysly. Vy si myslíte, že skutečně tyhlety, s prominutím řeknu, psychopaty v rodičovském podání tohleto zastaví? Já vám řeknu: ne, nezastaví. Musíme dbát na dodržování současné legislativy, protože tohle, co tady děláme, bude bič na slušné rodiče, kteří skutečně to zkusí po dobrém, a když už bude to nejhorší zbytí, tak mu plácnou přes prdelku a budou z toho popotahováni.
Znám ze své rodiny a ze svého nejbližšího okolí, co se děje v Americe, a co se týká vymezování hranic, víme, že nejhůř jsou na tom Spojené státy americké, tam se to střílí jak na běžícím pásu. Já jsem si to zachoval, rozhovor se starým šerifem někde z Texasu, kdy novinář CNN, velice progresivně zaměřený, začal mluvit o tom, jak je to hrozné, že těch zbraní je víc a tak dále, a šerif mu říkal: Ne, za našeho mládí zbraní bylo desetkrát tolik v oběhu, ale my jsme byli vychováváni k úctě, byli jsme vychováváni k nějakým hranicím, k úctě k lidskému životu a v životě by nás nenapadlo - každý z nás měl jeden, dva revolvery - v životě by ani nás nenapadlo je obrátit proti živé bytosti, ale teď tady vychováváme generaci bez hranic, rozmazlených spratků, kteří nemají úctu absolutně k ničemu, natož k lidskému životu. (Potlesk. Projevy souhlasu.)
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Vaše vystoupení vyvolalo faktickou poznámku paní místopředsedkyně Olgy Richterové. Prosím, máte slovo.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Protože tohle byla slova, která by mohla zbytečně vyvolat nějakou nejistotu ohledně toho návrhu, tak ještě jednou pro pana poslance i pro všechny, kdo to mohou sledovat: ne, ten návrh je přesně v duchu, jaký platí třeba v Polsku nebo v Maďarsku, a jediné, co říká, je, že se nemají bít děti.
Ano, samozřejmě že by bylo nejlepší, kdyby se to nedělo, ale 14 procent dětí prostě týraných bohužel je, zažívá násilí. Jsou to zhruba dvě děti, někde tři děti v každé třídě, v určitých regionech až čtyři, takže ten problém je fakt závažný.
Na příkladu Maďarska chci ukázat, že sleduju, jak jsou země rozmanité a že kde nemusím souhlasit s nějakými zákony a postoji, tak naopak nějaké věci mají řešené dobře (Reakce z levé strany sálu.) a taky podporují spoustu rodin, které jsou v tíživé situaci od začátku, od narození dětí. To, kde jsme, není debata o tom, že by tady kdokoliv propagoval jakoukoliv výchovu bez hranic. Ne, jenom se už dneska dobře ví, že hranice jde nastavovat jinak - a ano, je to těžké, sama jsem máma dvou dětí, není to legrace, člověk ne vždycky obstojí - ale to, co je opravdu velmi důležité, nevzbuzovat obavy z toho návrhu. Tak jako v okolních zemích, které jsem jmenovala, nikdo nechce popotahování za drobnosti, ale to, že dneska panuje lhostejnost, někdy i když se z vedlejšího bytu ozývá pravidelně křik, pláč dětí a skutečné násilí, protože si lidi nejsou jistí, zda mají reagovat, tak i tohle je výzva. Ano, když jsou to evidentní známky přehnaného násilí, je potřeba reagovat.
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji paní poslankyni a v tuto chvíli je přihlášena s faktickou poznámkou paní poslankyně Nina Nováková.
Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo. Už se nenechám vyprovokovat. Jenom je zajímavé, jak někdy se hodí úprava, zákonná úprava, někdy se Maďarsko a Polsko hodí a někdy je to katastrofa. (Potlesk v sále.)
Druhá věc, kterou bych chtěla podotknout, je tady úplná - kolegyně, ve vší úctě, vaším prostřednictvím - ale tam je naprostá umanutost, že se bavíte o situacích, kdy skutečně je pácháno násilí na dětech. To máme legislativně ošetřeno. Já se bavím o situaci mezi rodiči - normálními, slušnými, milujícími rodiči - a dětmi a říkat, že tam není nic, co by bylo ohrožující, je nepravda, protože podívejte se, co obsahuje § 869.
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji za tuto faktickou poznámku. Přihlásil se s další faktickou poznámkou pan poslanec Vít Vomáčka. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Vít Vomáčka: Děkuju za slovo. Vážený pane předsedající, paní předsedkyně, bude to rychlé. Opravdu nejdu s nějakými kontroverzními tématy, mě tady jenom velmi zaujaly některé věty, jako je třeba výraz legislativní symbol - já nevím, co je to legislativní symbol - a stejně tak, když jsem tady slyšel: aby se zbytečně nebily naše děti. (Rezervované gesto.) Děkuju. (Pobavení v sále. Potlesk.)
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Také děkuji za faktickou poznámku, což byla poslední. V tuto chvíli se vracíme do obecné rozpravy, do které je s přednostním právem přihlášen pan ministr Marian Jurečka. Pane ministře, prosím.
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Marian Jurečka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, dobrý podvečer, několik hodin poslouchám tuto debatu k této novele občanského zákoníku i konkrétně k tomuto tématu. Myslím, že je důležité... Myslím si, že když jsem poslouchal argumenty jak těch, kteří vstupovali z levé či pravé části spektra, ať už těch, kteří vystupovali na podporu pozměňovacího návrhu mé kolegyně Niny Novákové, nebo kteří vstupovali proti, že tady je jedna principiální shoda, že násilí... násilí ve všech jeho formách odmítáme. Násilí fyzické, násilí psychické odmítáme. Máme na něho nástroje a myslím si, že nikdo tady neschvaluje to, aby nějaký rodič fyzicky či psychicky týral dítě ve své rodině a domácnosti.
Já jsem před dvěma lety čelil docela dlouho intenzivní mediální debatě na toto téma, protože jsem v jednom rozhovoru dal vyjádření, kdy jsem odpovídal především jako rodič i jako dítě s nějakou životní zkušeností, a říkal jsem, že si myslím, že v určitý výjimečný moment - znovu opakuji, výjimečný moment - všechny ostatní jiné výchovné nástroje, které používáme - dlouhý rozhovor, někdo zvýší hlas, někdo použije jinou argumentaci - když všechny selžou, tak je tady, jak tady zaznělo, možné mít pohlavek, mít facku, jak tady také zaznělo, případně to lepnutí přes zadek, ať už s plínkou, nebo bez plínky, někdy je to potřeba i u dítěte bez plínky, ale znovu říkám a myslím si, že se všichni normálně shodneme v tom, že to je naprosto výjimečná situace. Souhlasím s tím, že rodič, který se k tomu kroku rozhodne - a myslím si, že každý z nás jako dítě si vybaví různé situace, kdy jsme to brali, že nám... to bylo neprávem a byla to křivda - se má snažit hledat míru a moment, kdy to mělo být motivováno tím, že to dítě mám rád, že ho miluji a že nechci, aby nějakou situaci opakoval, že to může znamenat i třeba to vběhnutí do vozovky, pokud nerespektuje to, že jde s rodičem a má se nějakým rozumným způsobem chovat.
Já si také myslím, že hodně věcí, které tady zazněly - možná za mě tady od kolegů, myslím, že to byl kolega Zlínský - slova, která si myslím, že byla silná k tomuto tématu, že si myslím, že to, kde máme často hledat to, proč třeba máme nějaké výtky k našim dětem, hledejme v nás samotných, protože největším výchovným nástrojem je příklad, příklad rodiče. Jestli mi něco moji rodiče dali úplně nejvíc, tak svůj osobní životní příklad, jak se chovali k sobě, jak se chovali k sourozencům, jak se chovali ke společnosti, že jim nebylo jedno, co se děje v obci, byli schopni se zapojit do spolků.
Ale samozřejmě musím říct, že můj táta mi v životě dal asi takových čtyři, pět facek. (Ohlas v sále.) Třeba dneska zpětně říkám, všechny čtyři byly po právu a naopak pro mě bylo mnohem horší, když si se mnou sedl a chtěl si se mnou hodinu situaci rozebírat. To pro mě bylo daleko horší, já jsem si říkal: Ať už mně tady radši jednu dá a já půjdu. Ale znovu říkám, zase je to o tom, jaké to dítě je. Ne pro každého je to či ono řešení to správné. ***
