Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.20 hodin)
(pokračuje Lenka Knechtová)
Je opravdu spousta těch skupin a měli bychom mít pro všechny tyto skupiny připravené řešení, protože my potom na těch obcích to nemáme v počtu desítek tisíc, jsou to prostě jednotlivé individuální případy a prostě pokud nás stát tady v tomhle tom nepodpoří, tak zůstáváme v té problematice sami. A samozřejmě si dokážete představit, jaké je personální zajištění na sociálním odboru, na běžném oerpéčku. A prostě do těch případů, které my řešíme běžně, když vám přijdou takovéhle případy, tak je potřeba, abychom měli opravdu podporu od státu. Nehledě na to, jak jsme se tady bavili vlastně o tom financování, tak u nás na výkon státní správy přichází pokrytí 60 procent, což je za mě taky velmi málo.
Ještě bych chtěla zmínit, že samozřejmě s ohledem problematiky Úřadu práce a toho, jak jsem říkala, nečerpání dávek, tak objevuje se vlastně i v tom hodnocení složitost podávání žádostí, pozdní výplata, přetrvání společenského stigma a i limity Úřadu práce. Co se týče příspěvku na bydlení, tak v roce 2023 ho pobírala asi jen pětina ze všech oprávněných osob, které na něj měly nárok, a jednalo se o výplatu ve výši 18 miliard korun. Desetina domácností příspěvek nečerpala kvůli nedostatku financí a administrativním překážkám, čtvrtina se domnívala, že nemá na dávku nárok, čtvrtina tak nečinila z důvodu hrozícího stigmatu.
Také je důležité, abychom se zamysleli nad tím společným posuzováním osob, protože dávky hmotné nouze, stejně jako dávky státní sociální podpory, se vypočítávají podle situace společně posuzovaných osob v domácnosti. Ten sám o sobě logický princip přináší závažné komplikace, pokud je v domácnosti k trvalému pobytu přihlášen někdo, kdo v ní reálně nebydlí, nehospodaří společně s ostatními osobami v domácnosti a není v hmotné nouzi, protože nárok tím pádem potřebným osobám nevznikne. U mladých lidí, kteří stále ještě žijí se svými rodiči, může vést společné posuzování osob k demotivaci k práci. Pokud domácnost žije z dávek hmotné nouze a tento mladý člověk začne mít příjem, jsou dávky celé domácnosti přepočítávány a zkráceny, případně o ně rodina může zcela přijít.
V praxi to znamená, že mladý člověk nemůže svou prací a svým úsilím zlepšit materiální situaci rodiny, protože vlastně se dostává do tlaku té rodiny a rozhoduje se ta rodina vlastně, jestli zůstane na dávkách a finančně se udrží, anebo teda udělá ten krok, ale pak je otázka, jak vlastně finančně vyjde. A v případě ztráty zaměstnání pak zas těm lidem hrozí to, že jim nebudou dávky znovu přiznány. Takže za mě je potřeba ten systém dávek a bydlení opravdu propojovat a vidět tam zatím tyhle ty problémy.
Já jsem si tady vybrala, když tady každý z předřečníků cituje nějakou sociální situaci, tak bych tady ráda zabrousila opravdu do situace těch mladých lidí, protože se tady zaštiťujeme tím, že bychom jim taky rádi pomáhali. Milanovi je 25 let a po konfliktu s rodiči odešel z domu, kde bydlel. Již dva roky byl bez práce a měl špatnou zkušenost s pracovními pohovory, během nichž si pravidelně nedokázal získat důvěru zaměstnavatelů natolik, aby mu nabídli práci. Přesto se snažil vyhýbat rizikovému způsobu života spojenému s nadměrnou konzumací alkoholu a drog a také společnosti lidí spojených s takzvaným životem na ulici. Využil proto možnosti na 2, 3 měsíce, nouzově pobývat u jednoho kamaráda v pronajatém bytě. Jednalo se o neformální dohodu, ale s vědomím majitele. Když však žádal o sociální dávky, příspěvek na živobytí, bylo mu řečeno, že pokud nemá jak doložit, kde bydlí, nárok na dávky nemá. Bylo mu doporučeno, aby se ubytoval v noclehárně nebo v azylovém domě, potom by již na dávky nárok měl. To se mu však příčilo, protože se bál pádu na úplné dno v případě kontaktu s bezdomoveckou komunitou. Vyřizování příspěvku na živobytí tedy vzdal a peníze na obživu si začal obstarávat drobnými krádežemi v obchodě.
A já se ptám, jaký je z toho závěr? Systém nedokáže jedinci poskytnout potřebné zdroje k překonání krátkodobé tíživé životní situace. Místo toho ho spíše staví do situací, které mu v konečném důsledku mohou více ublížit než prospět. Není proto překvapivé, že se takový člověk uchýlí k činům, které ve většinové společnosti se mohou jevit jako nerozumné až asociální. Je ale nutné si uvědomit, že pokud jedinec není schopen svou situaci řešit žádným pro něj rozumně dosažitelným způsobem, je logické, že se u něj dostavuje pocit zoufalství a celková ztráta perspektivy. Tyto emoce pak výrazně ovlivňují jeho schopnost přijímat racionální rozhodnutí a hledat efektivní řešení.
Takže za mě, my bychom rádi věcně pomáhali mladým lidem, ale prostě oni se dostávají do těch neřešitelných situací třeba kvůli tomu, že nemají ty správné dokumenty, že prostě nedostanou na úřadě práce tu podporu z těchhle těch důvodů. A tady bych chtěla znovu upozornit na to, že vlastně my se tady zaklínáme pořád, že dochází k nějakému zneužívání dávek. Ale bylo jednoznačně prokázáno, že daleko více lidí by mělo na tu podporu nárok.
Takže já bych chtěla na závěr ještě vypíchnout to, že opravdu bychom se měli zamyslet nad těmi zranitelnými skupinami, protože za mě bychom neměli zapomínat na osoby na dlouhodobé nemocenské, na osoby třeba v prvním invalidním stupni anebo na nezaměstnané osoby, kterým je více jak 55 let. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, paní poslankyně. Nyní paní poslankyně Kamila Bláhová, připraví se paní poslankyně Renata Oulehlová. Prosím.
Poslankyně Kamila Bláhová: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane ministře, dovolte mi, abych se k návrhu zákona nyní vyjádřila i já osobně. Moje komentáře se budou opírat o mou vlastní zkušenost starostky města Litvínov, to je to město, které tady bylo zmiňováno. A kolegové, mohu vás ujistit, že Litvínov je na seznamu kontaktních míst a nikdo z Litvínova do Ústí jezdit nebude muset.
Ten můj příspěvek se tedy nebude opírat pouze o zkušenost s vedením města, ale také o diskusi, kterou vedeme, s příslušnými aktéry, s odborem sociálních věcí a školství nebo s kolegyněmi z Úřadu práce a dalšími, s neziskovými společnostmi. A také o připomínky Svazu měst a obcí České republiky, jenž je výrazným aktérem na tomto poli, sdružuje největší počet měst a obcí a zastupuje zájmy nejvíce občanů v České republice.
Dotknu se samozřejmě pozměňovacího návrhu paní kolegyně Doušové, číslo 6233, který bohužel ten zákon staví úplně jinam, jak už jsme tady diskutovali a opakovaně zaznělo. Musím se vám přiznat, kolegyně, kolegové, že podobně jako moje kolegyně zpravodajka paní Fialová ani já nemohu najít po tom, co se ten pozměňovací návrh objevil v systému, slušná slova. Takže to vezmu, nebo řeknu velmi diplomaticky. Ten původní zákon, tak jak ho předložil pan ministr Bartoš, jak se s ním tady chválil, nebyl dobrý. Už i ten měl spoustu much a i já sama na výboru pro veřejnou správu jsem s ním o tom diskutovala. Ale tímto pozměňovacím návrhem se ten zákon stává nepoužitelným. Bohužel, musím to takto říct.
Přiznám se, že mám podobné emoce nebo podobně špatné emoce jako při koaličním návrhu pozměňujícím zákoník práce týkajícím se výpovědí bez udání důvodu. A víte, kolegyně, kolegové, že jsem tady vystoupila velmi kriticky a velmi jsem se proti tomu vymezila. Neodpustím si tento komentář. Vím, že původním zpracovatelem byl ministr Bartoš neboli Piráti, ale nyní je Ministerstvo pro místní rozvoj řízeno Starosty a nezávislými. Těmi starosty, kteří by měli jaksi rozumět problémům a starostem právě všech starostů, tedy těch opravdových s malým es. ***
