Neautorizováno!
(9.10 hodin)
(pokračuje Věra Kovářová)
Ano, ještě zopakuji, nyní hlasujeme o celém návrhu pořadu 132. schůze Poslanecké sněmovny, jak byl písemně předložen.
Zahajuji hlasování. Táži se, kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování číslo 2, přihlášeno 146 poslanců a poslankyň, pro 77, proti 65.
Návrh byl přijat.
Konstatuji, že pořad schůze byl schválen.
Nyní přistoupíme k bodu číslo
1.
Návrh poslanců Viktora Vojtka, Zbyňka Stanjury, Mariana Jurečky, Pavly Pivoňky Vaňkové, Jiřího Navrátila, Michaela Kohajdy, Miloše Nového, Martina Dlouhého, Jana Skopečka a Jana Bauera na vydání zákona o povinném příspěvku na produkty spoření na stáří a o změně souvisejících zákonů (zákon o povinném příspěvku na produkty spoření na stáří) /sněmovní tisk 894/ - prvé čtení podle § 90 odst. 2
Upozorňuji, že je navrženo, abychom s návrhem zákona vyslovili souhlas již v prvém čtení.
Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 894/1. Prosím, aby za navrhovatele předložený návrh uvedl poslanec Viktor Vojtko. (Hluk v sále.)
Prosím o klid v sále. Opakuji, kolegové, kolegyně, prosím o ztišení. Děkuji.
Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Viktor Vojtko: Dobré ráno, dámy a pánové, dovolte mi, abych za předkladatele, za mne, za pana ministra Stanjuru, pana ministra Jurečku, kolegyni Pavlu Pivoňku Vaňkovou, Michaela Kohajdu, Michala Navrátila, Jana Skopečka, Jana Bauera, Michala Nového a Dlouhého poděkoval za možnost předložit tento zákon a začít ho projednávat. Tento zákon byl připraven s podporou Ministerstva financí, kterému taky chci poděkovat za podporu.
Já jsem si to představení rozdělil do tří takových částí. První bych chtěl zmínit to, proč to vlastně děláme, jaký to má kontext, pak se budu zabývat těmi navrženými pravidly, jak to v tom samotném tisku je, a pak bych se trochu chtěl vyslovit k proceduře, proč je to navrženo tak, jak je to navrženo.
K té první části, co se týče kontextu, my jsme tady v minulém roce poměrně rozsáhle probírali důchodovou reformu. V rámci důchodové reformy hodně rezonovalo téma zvlášť náročných rizikových profesí a toho, jakým způsobem je možné těmto pracovníkům, kteří pracují v rizikovém prostředí, umožnit dřívější odchod do důchodu, v kontextu toho, jak se nastavovalo prodloužení standardního věku odchodu do důchodu. Výsledkem toho bylo, že jsme schválili, že pro takzvanou 4. kategorii rizik, to znamená tu nejvyšší, existuje mechanismus, který v rámci stávajícího prvního pilíře důchodového umožňuje, aby tito pracovníci šli do důchodu dříve, v rozsahu 15 až 60 měsíců podle toho, kolik mají odpracováno směn v tomto rizikovém prostředí.
Pro shrnutí je ještě důležité k tomu říct, že to samozřejmě není pro zaměstnavatele zadarmo, že u té 4. kategorie rizik podle počtu odpracovaných směn v měsíci je potřeba odvést až o 5 procent více z hrubé mzdy na sociálním pojištění právě za toto. Za mne osobně, pokud to mám okomentovat, tak ten princip je úplně správný. Ten zaměstnavatel, který vystavuje svoje zaměstnance takhle rizikovému prostředí, které není možné kompenzovat nějakými ochrannými pomůckami, tak logicky by za to měl nést i nějaké vyšší náklady. Ty vyšší náklady obvykle spočívají ve dvou částech, v jedné části v tom, že ti pracovníci mívají vyšší mzdy - pokud jsou tam odbory, tak jsou schopné si to vyjednat - pokud ale tady máme řešit věk odchodu do důchodu, tak je samozřejmě nutné tam mít i nějaký mechanismus, který je napojen na stávající důchodový systém a sociální pojištění.
Zároveň pro kontext je asi dobré si říct, že oproti původnímu návrhu, který doputoval do Sněmovny, kde bylo nastaveno nějaké tempo růstu věku odchodu do důchodu, tak zde ve Sněmovně došlo ke změně. Tempo růstu (věku) odchodu do důchodu oproti tomu původnímu návrhu se výrazně zpomalilo, a je tedy za mě také logické, že došlo k přehodnocení dalších věcí, které v rámci důchodové reformy byly, včetně toho, co vlastně dnes projednáváme, a to je povinný příspěvek zaměstnavatele pro takzvanou 3. kategorii rizik a vyňaté faktory.
Důležité je, že to, co máme v té 4. kategorii, znamená, že zaměstnavatelé odvádějí až o 5 procent víc. To je dobré si - pro všechny - zapamatovat. To znamená, zdražuje to tuhle práci, zároveň to samozřejmě tím pádem i motivuje zaměstnavatele k tomu, aby své zaměstnance nevystavovali těmto pracovním podmínkám a hledali způsob, jak to není nutné udělat.
Zároveň tam je důležité si uvědomit také to, že počty směn, které se potom projeví ve výpočtu věku odchodu do důchodu, jsou nastaveny tak, že to vychází pro toho pracovníka zhruba na deset let práce v rizikovém prostředí, aby se mu nějakým způsobem zkrátil věk odchodu do důchodu o těch minimálních 15 měsíců, takže pracujeme s tím, že ten věk odchodu do důchodu závisí velmi silně na tom, kolik práce v rizikovém prostředí ten zaměstnanec odpracuje. Zároveň tady máme nějakou historii, ta historie není úplně dlouhá, máme pouze deset let, ve kterých je to evidováno, to rizikové pracovní prostředí, nemůžeme prostě jít datově zpátky tak, abychom si dokázali říct, že někdo, kdo pracuje celý život třeba v takovém rizikovém prostředí, tak opravdu v tom celý život pracoval.
To, co jsme navrhli a slíbili v závěru projednávání důchodové reformy, bylo, že připravíme návrh, jakým způsobem umožníme pracovníkům v té vybrané části rizikových profesí, respektive pracujících v těch rizikových podmínkách, aby odešli do důchodu dříve, ale mechanismem ne přes první pilíř, který je u nás nastaven velmi solidárně - a vlastně to znamená, že i za těch podmínek vyšších příspěvků zaměstnavatelů se na tom podílejí potom všichni ostatní, kteří do toho systému přispívají - tak že to navrhneme skrz ten třetí pilíř, který je čistě zásluhový.
To znamená, pokud ten pracovník pracuje v rizikovém prostředí za daný měsíc, měl by dostat příspěvek od zaměstnavatele na penzijní spoření. To penzijní spoření totiž už ze stávajících pravidel, pokud je to v doplňkovém penzijním spoření nebo penzijním připojištění, umožňuje takzvaný předdůchod, což je mechanismus toho, jak skončit s prací dříve a mít financováno nějaké období předtím, než nastane ten standardní věk odchodu do důchodu z pohledu toho člověka, tak aby nemusel platit dál sociální pojištění. Stát za něj platí zdravotní pojištění, stává se pojištěncem státním a žije z těch úspor, které v rámci toho spoření získal.
To už je existující mechanismus, je nastaven do značné míry podobně jako to, co jsem zmiňoval před chvílí u té 4. kategorie, v tom, že nejdelší doba před standardním věkem odchodu do důchodu je pět let. Máme na to vlastně funkční nástroje, které existují, fungují a dají se v tomto případě využít a jsou čistě zásluhové. Zároveň to má určité kouzlo v tom, že vzhledem k tomu, že tyto prostředky se ukládají dlouhou dobu, tak je možné z nich realizovat nějaký výnos. ***
