MS. souč. v museu království Českého., sub. 2. G. 10.

Vyznání [In margine jinou rukou: "Tak mi se zdá, že jest velmi falešně tuto napsána. Co sem po stranách černidlem psal, to jest v exempláři tištěném in 4⁰ léta 79 místo toho co tuto v textu černidlem podtrženo." My takové různé čtení značíme tou měrou, že marginalie v MSu. dáváme pod čáru tisknouti kursivou a podtržená v rukopisu místa tiskneme v textu taktéž kursivou.] víry svaté křesťanské všech tří stavův království Českého z víry tělo a krev Krista pána [In margine: "K Kšaftu těla a krve pána našeho Jezu Krista se přiznávajících a.."] pod obojí přijímajících.

Nejjasnější, nejnepřemoženější a velikomocný římský císaři, uherský a český králi a pane, pane náš nejmilostivější! Nepochybujeme, že jak pánu Bohu všemohoucímu a všecko vědoucímu tak i V. C. M., jakožto pánu všeho křesťanstva, králi, pánu našemu nejmilostivějšímu, o tom dobrá, vědomost, ano také i mnohým jiným známá jest, kterak my náboženství toho a té pravé křesťanské starodávní pod obojí svaté víry jsme, kterážto od syna božího, pána a spasitele našeho Ježíše Krista, svůj začátek má a skrze svaté apoštoly po světě hlásána byla až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty léty prvotně přišla, potom skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti, a jiné svaté muže zase kázáním a učením slova božího obnovena až i také odsud do okolních zemí se jest dostala.

Pro kteréžto náboženství a pravou víru předkové naši veliká sou protivenství snášeti musili, chtíce při poznalé pravdě a čistém slovu božím zůstati a nám svým potomkům pokladu tak drahého a od pána Boha zjeveného pozůstaviti. My také z slova božího to poznajíce, že proto sme od pána Boha našeho stvořeni, abychom jeho jakožto stvořitele našeho na tomto světě ctili, slavili a velebili tou poctou, jakouž on v slově svém ctěn býti chce, jeho božské vůle ve všem šetříce a podle nejvyšší naší možnosti vykonávati a vyplňovati ji hledíce, vždyckny jsme přední o to péči měli, aby pokoj, lásku, i svornost při náboženství v straně naší byla zachována. A když pak teď v těchto letech od mnohých a zvláště od některých bezbožných kněží od takového pravého náboženství a víry křesťanské starobylé i dobrého řádu s velikým lidu obecního pohoršením škodlivě, jest vykročeno a lidem prostým k hřešení jako dvéře otevřeny byly: i jsouce my žádostivy toho, aby křesťanský, starobylý a dobrý řád zase v církev a stranu naši uveden byl, toho sme nejednou při V. C. M. poníženými žádostmi našimi hledali, ano i teď při tomto nynějším sněmě opět touž žádost ku paměti přivésti chtíce prvé sme našim milým pánům a přátelům ze všech tří stavův pod jednou způsobou přijímajícím pro zachování svornosti a lásky úmysl náš s přátelským zakázáním v známost uvedli s tou žádostí, aby podle nás k V. C. M. šli a nám v tom dobrém předsevzetí našem nápomocni byli, o čemž oni mezi sebou promluvivše a s přátelským se zase k nám zakázáním odpověď dávajíce v své řeči toho sou doložili, že proti nim to nic není a o tom nic nepochybují, cožkoliv v věcech našich dobrého obmýšlíme, že V. C. M., vyrozumějíc tomu, v tom se k nám milostivě a náležitě ukázati i zachovati ráčíte, a tak s nimi v lásce a v přátelství srozuměni jsouce k V. C. M. všickni pod obojí přijímající společně sme šli a skrze nejvyššího pana sudího království Českého oustně poníženou a jednomyslnou žádost na V. C. M. sme vznesli, že jsouce my toho pravého křesťanského starobylého (jakž výš dotčeno) náboženství a víry pod obojí, kteráž také předešlých časův odsud do okolních zemí se rozhlásila a potomně v svaté říši při obecním sněmu v městě Augšpurce léta 1530 v jistých artikulích sepsána a slavné i svaté paměti velikomocnému císaři Karlovi toho jména Pátému u přítomnosti tehdáž, slavné paměti, krále Ferdinanda, V. C. M. pana otce nejmilejšího, podána a stavům svaté říše dovolena a od mnohých církví za pravou křesťanskou starodávní svatou víru srovnávající se s písmy svatými prorockými, apoštolskými i s Krista pána učením uznána i přijata jest byla; skrze kteréžto takové jejich snešení, J. M. C. milostivé dovolení, mezi stavy svaté římské říše svornost a láska uvedena a pokoj utvrzen jest, tak že jiná všelijaká škodlivá, scestná a kacířská učení s slovem božím se nesrovnávající takovým vyznáním jako nějakým pravidlem k rozsouzení a k vykořenění přivedena sou. Tím a takovým dobrým stavův svaté říše příkladem my pro vzdělání a zachování v tomto království mezi sebou svornosti, lásky, pokoje a dobrého řádu, ano také dle vykonání naší křesťanské povinnosti, kterouž, jakž o tom napřed dotčeno jest, předně pánu Bohu našemu, potom V. C. M., naposledy i vlasti naší a dítkám našim zavázáni jsouce, abychom předně o ty věci, na kterýchž čest a chvála pána Boha všemohoucího a našich duší spasení záleží, věrně, pilně a snažně vždycky v této naší smrtedlnosti pečovali a se starali, poddaně a poníženě V. C. M., jakožto nejvyšší křesťanské vrchnosti a pána našeho nejmilostivějšího, sme poníženě prosili, abyste V. C. M. nám milostivě k tomu dovoliti ráčili, tak abychom se společně sjíti a vedle naší starobylé víry a náboženství křesťanského o to promluviti a náš křesťanský církevní řád, z kteréhož již v tomto království škodlivě vystoupeno a vykročeno jest, zase v jistý způsob a v spis uvésti mohli, tak aby aspoň již tou měrou učení falešná a všelijaké škodlivé sekty, kteréž sou se stranou naší, nápodobně jako nějakým pláštěm přikrývaly, mohly ovšem k vykořenění přivedeny býti. Kdež k tomu ke všemu, jakž se svrchu píše, majíce milostivé od V. C. M. povolení, všickni z toho velice potěšeni jsme a pánu Bohu všemohoucímu srdečně děkujíce, jeho božské milosti pokorně prosíme, aby V. C. M. za dlouhé časy šťastné, pokojné nad námi panování a všech království a zemí rozšíření, nad nepřátely vítězství a všelijaké štědré časné i věčné požehnání dáti a svým svatým duchem V. C. M. srdce potěšovati, spravovati a k věčnému životu opatrovati i s Její M. císařovou a se všemi V. C. M. dědici nejmilejšími, pány a pány našimi milostivými ráčil.

A protož již podle takového milostivého V. C. M. dovolení měvše těchto dnův naše společná shledání a povolavše mezi sebe některé pobožné a učené lidi duchovní i světské, sumu našeho starobylého křesťanského a pravého náboženství v jisté artikule a spis sme uvedli, kterýžto spis náš se vší poddaností a ponížeností zespolka k milostivému přečtení a vyrozumění V. C. M. podáváme a k tomu se všickni přiznáváme, že my při takové poznalé boží pravdě i našem vyznání víry boží pravdivé i dobrém křesťanském řádu vždycky (nikam od slova božího ani nalevo ani napravo se neuchylujíce a pod V. C. M., jakožto nám od Boha postavenou vrchnosti milostivou ochranou, postaveni jsouce) zůstati míníme a s pomocí boží zůstaneme, nižádného bludného učení nepřijímajíce ani u víře se nesrovnávajíce s těmi, kteréž bychom v čemkolivěk pravdě písma sv. a ustanovení Krista pána odporné býti uznali, buďto že by ti jacíkoliv sektáři, kacíři, sakramentáři staří nebo noví byli. A poněvadž na jistém gruntu a základu písem svatých vedle předkův našich neomylné založené náboženství máme, kteréžto naše křesťanské náboženství a víry svaté vyznání nikterakž nemohlo by bez dobrého řádu státi a jinak trvanlivé býti, protož za to V. C, M. poníženě prosíme, že nás při tom, abychom tak jak předkové naši administrátory a konsistoř naši muži pobožnými, ctnostnými a příkladnými osaditi mohli, kteříž by kněžstvo naše potvrzovali a je při tom našem víry svaté vyznání řádu dobrém a šlechetném obcování drželi a spravovali, milostivě zůstaviti ráčíte, tak aby žádných v církvi naší roztržitostí nebývalo, ale pokoj, láska a svornost aby mezi všemi námi zachována byla; neb my nad vyznáním víry naší, administrátory i konsistoří naší žádného jiného po pánu Bohu defensora a ochrance míti nechceme než toliko V. C. M. jakožto krále a pána našeho nejmilostivějšího a ty, ježto by s povolením a jistým vědomím V. C. M. od nás ode všech tři stavův pod obojí k dohlídání a náležitému opatrování též konsistoře zvoleni a nařízeni byli, tak aby tudy tím snázeji v království tomto a pod správou V. C. M. čest a chvála boží se rozmáhati, slovo jeho svaté v čistotě kázati a rozhlašovati, lid k pravé pobožnosti přivozován a od nepravosti hříchův i od modloslužebenství prostředkem slova božího odvozován býti mohl, jakž pak z tohoto našeho spisu a řádu o konsistoři, kterýž V. C. M. při tomto víry naší vyznání podáváme, tomu na díle vyrozuměti moci ráčíte.

Též také, nejmilostivější císaři, kdež sme položeni byli, jako bychom ne všickni se u víře snášeli a zvláště páni a přátelé naši milí, kteříž z jednoty bratrské se jmenují: protož se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, jakož sou oni předešlých let konfesi svou V. C. M. podali, a aby při ní zachováni byli, ve vší poníženosti V. C. M. sou žádali, že my jich, poněvadž se ve všech podstatných artikulích s tímto naším podávajícím vyznáním víry naší křesťanské snášejí, od náboženství jejich utiskati nemíníme a společně jednomyslně V. C. M. poníženě žádáme, že nad námi všemi svou milostivou a ochrannou ruku držeti a nám, abychom v náboženství našem křesťanském volně a svobodně pánu Bohu sloužiti mohli, toho milostivě příti ráčíte. Toho V. C. M. my jakožto věrní poddaní podle našich nejvyšších možností ve vší ponížené poddanosti vždycky se odsluhovati rádi chceme. V čemž se ve všem V. C. M. jakožto císaři křesťanskému a králi, pánu našemu nejmilostivějšímu, se vší poddanou ponížeností k milostivé ochraně poručena činíme. Actum v outerý po na nebe vstoupení Krista pána [In margine: "A to na obecním sněmu, kterýž se začal v pondělí po neděli invocavit a držán byl až do outerýho před svatým Václavem."] léta 75.

V. C. M. věrní poddaní páni, rytířstvo, Pražané i jiná města, všickni tři stavové království Českého pod oboji přijímající.

Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že písma svatá starého i nového zákona, v nichž se o jedinkém božství a o třech osobách rozdílných v tom jednom božství [In margine: "Sněm léta 1417, z sněmu léta 1421, z sněmu léta 1424."

Sněm léta 1524, artikul 1., 2., 3. Nejprvé, co se kázání slova božího dotýče, to aby v své čistotě a prostotě a vlastním smyslu pána Krista bez výkladu zbytečného kázáno a učeno bylo, aby nejvíce k podstatným věcem lid veden a učen byl, k víře pravé Kristově, k naději a k lásce i na jiném gruntovním a spasitedlném učení aby zakládán a k křesťanskému obcování veden byl, než kázání bludných aby žádný nekázal. Item, co se doktorův svatých i jiných písem lidských při tom dotýče, ta kterážkoli gruntu jistého v zákoně božím založeného nemají, ať sou zanechána, než kteráž by se jich písma s zákonem božím a apoštolským učením srovnávala, ta se dopouštějí, k tomu i kázání Mistra Jana Husi, Rokycany a jiných, pokudžby se s zákonem božím srovnávala.] i tolikéž o jisté vůli boží oznamuje, sou beze vší výminky a neproměnitedlně pravá, sou svatá jistá a katolická, to jest obecně vší církví k věření a k zachovávání od Boha vydaná a přikázaná, a že v těch dvou úmluvách, totiž starém a novém, zákoně, což nám potřebného k spasení vše nezakrytě, alebrž světle a dostatečně obsaženo jest, čehož potvrzuje samého syna božího řeč, kdež takto dí: Joh. 5. "Zpytujte písma, ješto vy se domníváte v nich věčný život míti, tať jsou kteráž o mně svědectví vydávají, a nechcete přijíti ke mně, abyste život věčný měli," a opět když se dvěma učedlníkům jdoucím do Emaus od Jeruzaléma na cestě připojiti ráčil, praví evangelista: Luk. 24, že jim mluvil, což o něm v zákoně Mojžíšově a v prorocích i písmích; a opět "o hodnosti, důstojnosti slova božího" dí sv. Lukáš v 11. kap., že blahoslavení sou, kteří slyší slovo boží a ostříhají ho; u svatého Jana v 8. kap..,: "kdo z Boha jest, slovo boží slyší, a všecka Trojice svatá u člověka toho příbytek míti chce, kterýž řeči syna božího zachovává," jakož takto u svatého Jana stojí: "A sám pán Kristus dí "kdo miluje mne, řeč mou zachovávati bude, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme," a sv. Pavel k Římanům v 1. kap.: "že evangelium jest moc boží k spasení každému věřícímu." A protož neomylně tomu božímu slovu, všeckna jiná písma postoupiti a místo dáti mají a nejsou, nemohou aniž mají držána, býti v té hodnosti i platnosti jako slovo boží, kteréž jest jako meč s obou stran ostrý a pronikající a Bůh otec nebeský v synu svém s nebe prohlásil: "Tento jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo, jeho poslouchejte;" a v čtvrtých knihách Mojžíšových v 5. kap.: "Nepřidáte k slovu mému nic ani od něho neodejmete."

Srdcem věříme a ústy vyznáváme, jakž článkové víry sv. obecné apoštolské, křesťanské, concilium Nicenské a vyznání sv. Atlianasia v sobě obsahují, [In margine: Z článku víry sněmu léta 1421, artikul 2.] že toliko jest jedna podstata božská, kteráž se jmenuje a v pravdě jest Bůh věčný, neviditelný, v moci, moudrosti, v spravedlnosti i v své dobrotě nesmírný anebo neobsáhlý, kterýž jest stvořitel všech věcí viditelných i také neviditelných, ochrance, ředitel a správce předivný. Avšak, že též jediné božské podstaty sou tři rozdílné osoby rovné a jedné bytnosti, moci a věčnosti, totižto Bůh otec, Bůh syn, Bůh duch svatý; to pak slovo (osoba) rozumí se o tom, že jedna každá má svou vlastní rozdílnou osobní bytedlnost, což Řekové jmenují hyphistamenon.

Věříme a vyznáváme, že věčný Bůh otec jest první osoba božství všemohoucí a věčný, nestihlé a neobsáhlé moci, moudrosti, spravedlnosti, svatosti a dobroty, kterýž od věčnosti zplodil syna, podstatný a dokonalý obraz bytnosti své a od kteréhož jako i od syna pochází duch svatý, a kterýž spolu s synem a duchem svatým všecky věci viditedlné i neviditedlné v času jeho božské velebnosti líbezném z ničehož jest stvořiti ráčil a je vedle svého božského uložení opatruje, zachovává, řídí a spravuje. **) [In margine: Sněm léta 1421, artikul 2. Z písně starých Čechův "profitentes trinitatem, vyznávajíce."

Sněm léta 1421, artikul 2.: "Druhé, upřímně a zcela věříme, a že od každého má věřeno býti jistíme a učíme tomu všemu, což sou apoštolé svatí k věření o dvanácti článcích víry pozůstavili a té víře a podle ní přikázáním božím, a Otče náš, item, o křtu a večeři Páně, aby hned dítky malé, jakž mluviti umějí, učeny byly každého dne prvé než se jim co jísti a píti dá. Též podle toho vyznání concilia Nicenského přijímáme a s tou svatou církví v těch článcích víry se srovnáváme, to věříme, držíme, učeni tomu býti žádáme. Tolikéž i svatého Athanasia: "kdožkoli žádá spasen býti", a sv. Augustina vyznání: Tě Boha chválíme, kteréž jest prvotní církev svatá držela a vůbec vydala o pánu Bohu a těch osobách božství, skutcích božských jak vnitřních tak také zevnitřních a o vlastnostech jedné každé osoby božské, otce, syna i ducha svatého. Item, výklad téhož Mistra Jana Husi na články víry obecné křesťanské apoštolské jest traktát obšírný. Kázání Mistra J. Husi o vysvětlení víry jeho o pánu Bohu a Trojici svaté; to se najde v počtu jeho knih tisknutých a v prvním podílu listu 48, to že jest obšírné nemohlo se tuto dostaviti.] A tak strany bytnosti a podstaty božské tolikéž i strany působení božských zevnitřních, jako stvoření, opatrování a řízení všech věcí, žádného rozdílu mezi otcem a synem a duchem svatým neklademe.

2. Věříme i takéž ústy vyznáváme, že druhá osoba božství (slovo věčné), to jest věčný syn boží, pán náš Jezus Kristus, ráčil na se lidské přirození v životě blahoslavené panny Marie působením ducha svatého přijíti, tak že dvoje přirození božské a lidské v jednotě osoby k věčné nerozdílnosti spojeno jest, jeden Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, narozen z panny Marie, kterýž za všecko lidské pokolení právě aneb opravdově trpěl, ukřižován, umřel a pohřben jest, aby nás s Bohem otcem svým smířil a výplatnou obětí byl netoliko za vinu neb hřích přirozený, ale také za všecky jiné hříchy, jichžto lidé se dopouštějí; a že tentýž pán náš Ježíš Kristus sstoupil do pekel a právě i opravdově dne třetího z mrtvých vstal pro ospravedlnění naše, potom na nebesa vstoupil, na pravici Boha otce sedí, věčně kraluje, nade vším stvořením panuje, všecky v sebe věřící ospravedlňuje, jich posvěcuje, posílaje v srdce jejich ducha sv., kterýž by je spravoval, potěšoval, obživoval a proti ďáblu a moci hříchu ochraňoval. A takž jest dokonalým prostředníkem, orodovníkem a přímluvčím k Bohu otci, smírčím, vykupitelem a spasitelem církve své, kterouž duchem svým sv. shromažďuje, zachovává, ochraňuje a spravuje až do vyplnění počtu vyvolených božích; potomně že týž Kristus pán zjevně zase přijde souditi živých i mrtvých, tak jakž víra křesťanská a snešení apoštolské o tom šířeji oznamuje.

3. Věříme a vyznáváme, že duch svatý jest třetí osoba v božství od věčnosti od otce a syna pocházející, podstatná a věčná láska otce k synu a syna k otci, jehožto moc, dobrota nestihlá pronáší a spatřuje se netoliko při stvoření a zachovávání všech věcí, ale také obzvláště při těch skutcích, kteréž v synech božích od počátku církve působiti ráčí, konaje v nich skrze přisluhování slova božího, svátosti a živou víru to spasení věčné, kteréž jest vyvoleným božím v Kristu pánu před ustanovením světa složené.

Také věříme a vyznáváme, že první člověk Adam, jsa v dokonalé svatosti a nevinnosti stvořen a postaven, původem ďábla se jest sám dobrovolně bez všelijakého přinucení skrze přestoupení božího rozkazu od Boha odvrátil a tudy na sebe i všecku rodinu svou a lidské pokolení časnou i věčnou smrt i to vše, odkudž ta obojí smrt pochází, jest uvedl. [In margine: "Mistr Jan Hus v traktátu na desatero přikázání; item, o smrtedlném hříchu v I. díle fol. 32. item, o sedmi hříších smrtedlných fol. 36.] Neboť všickni lidé po pádu Adamově přirození se rodíce s smrtedlností a hříchem se počínají a rodí, to jest netoliko z křehkosti a nestatečnosti těla, ale obzvláštně s vnitřní poškvrnou a nakažením celého člověka a všech mocí jeho; tak že člověk, potrativ prvotní svou svatost nevinnost a spravedlnost, již odvrácen jest ode všeho dobrého, jest bez bázně boží, bez důvěrnosti k lidu a podmaněn hříchu a přirozené zlé žádosti. Kterýžto hřích přirozený jak v pravdě jest a sám v sobě zůstává hřích, tak také přináší s sebou všechněm, kteří skrze křest a ducha sv. znovu se nerodí, hněv boží a tak druhou smrt a věčné zatracení.

O svobodné vůli lidské vyznáváme, že ta má svou nějakou svobodu k vykonávání řádův a spravedlností světských, kteréž rozumu poddány sou, [In margine: Traktát Mistra Jana Husa o poznání a milování pána Boha v I. dílu fol. 35.] tak aby člověk v takových skutcích, jakž dotčeno, rozumu, soudu a vůle své. užívaje, ve všelikém předsevzetí svém, před Bohem výmluvy míti nemohl; ale však že nemá moci bez ducha sv. aby mohl spravedlnost boží anebo spravedlnost duchovní vykonávati, nebo tělesný člověk nechápá těch věci, které sou ducha božího. Ale taková spravedlnost duchovní bývá v srdci, kdyžto skrze slovo boží duch svatý se přijímá.

O příčině hříchu vyznáváme, že ačkoli pán Bůh jest stvořitel a zachovávatel přirození, však že příčinou hříchu Bůh není, než vůle zlých totižto ďábla a lidí bezbožných, [In margine: Z sněmu léta 1417, artikul 4. Sněm l. 1417: "Čtvrté, aby všickni hříchové smrtedlní a zvláště zevnitřní a jiní neřádové zákonu božímu odporní řádem a rozumně od těch, jenž ouřad k tomu mají, aby v každém stavu byli stavováni a kaženi; a zlá a křivá pověst o této zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se dobré obecné dálo království a jazyku českému. Nebo kdož ty hříchy činí, jakož dí svatý Pavel, hodni sou smrti netoliko jenž je činí, ale i ti, jenž jim svolují; jakožto v obecném lidu sou: smilstva, obžerstva, zlodějství, vraždy, lži, lsti, křivé přísahy, čáry, řemesla a obchodové lstiví a škodliví, lakomí požitkové, lichvy a jiné zlé jim podobné ale v kněžstvu, jako sou kacířstva svatokupecká a vyměření peněz od křtu, od biřmování, od zpovědi, od svátosti Těla božího, od sv. oleje, od oddávání a čtení za třidceti mši, vigilie, neb za kázání, za pohřeb, za odpustky, za biskupství, za bulle a jiné listy, a za všelijaké obroky a důstojenství a jiná bez čísla kacířství, jenž z těchto pocházejí a poškvrňují církev svatou. Kteréžto hříchy každý křesťan povinen jest jako ďábla nenáviděti a jim se protiviti a je tupiti a kaziti každý podle stavu a povolání svého.] kterážto když od pána Boha svého nemívá pomoci, odvracuje se od něho, jakž o tom Kristus pán (Jan v 8.) mluviti ráčí: "Když ďábel mluví též z svého vlastního mluví, nebo lhář jest a otec lži"; a že hřích všelijaký (poněvadž proti zákonu neb ustanovení božímu jest a skutek boží ruší) Bohu a jeho dokonalé svatosti a spravedlnosti jest všelijak a velice odporný, a že z té příčiny pán Bůh (kterýž nižádného hříchu a nižádného hříchem zprzněného stvoření trpěti nikoli nechce a nemůže) jednoho každého, kdož by pána Krista a v něm dokonalého spasení účasten nebyl, pro hřích jeho věčně zamítá a zatracuje; jakož nám jistou tu vůli a neproměnitedlnost, spravedlnost v zákoně přikázání svých ukazovati ráčí.

7. O zákonu přikázání božských. [In margine: Z knih Mojžíšových v 2. kap.]

Nebo Bůh všemohoucí zákon svůj věčný a neproměnitedlný člověku jest dáti ráčil, netoliko pro zachování šlechetnosti a ctného dobrého zevnitřního obcování mezi všemi lidmi v tomto časném životě: ale předně a obzvláštně pro ukázání nám velikosti hříchu a provinění našeho, abychom tudy poznávali hříchy a nedostatky naše všeliké, vnitřní i zevnitřní, tak také na hříchy naše spravedlivý hněv boží i věčné zatracení, odkudž pochází jakž bezbožných zoufání a potupa pána Boha, tak v synech božích skrze milost ducha sv. pravá skroušenost srdce, působící srdečnou bázeň boží, též ustavičnou a opravdivou nenávist všelikého hříchu a nedostatku vnitřního a zevnitřního, a podle toho opravdivou srdečnou žádost k dojití v Kristu pánu vykupiteli složeného spasení, to jest odpuštění hříchův, vysvobození od zlořečení zákona a hněvu božího, od smrti věčné a moci ďábelské, smíření s Bohem, ospravedlnění a posvěcení, jenž jest účastenství ducha sv. a dědičně života věčného.

A tak věříme a vyznáváme, že ospravedlnění člověka před Bohem jest počtení a vyhlášení božské hříšníka kajícího za nevinného, svatého a spravedlivého a že lidé k takovému před Bohem ospravedlnění nepřicházejí vlastními možnostmi, zásluhami a skutky svými, ale že ospravedlněni bývají darmo z pouhé milosti božské, pro samého Krista pána skrze víru ve krvi jeho, kdyžto skrze milost ducha sv. srdečně a nepochybně věří, že Bůh vedle věrných slibův svých jim hříchy jich všeliké odpouští a je na milost přijímá pro vykupitele a spasitele Krista, kterýž celým a dokonalým poslušenstvím svým a smrtí svou ohavnou a nevinnou za hříchy všeho světa dosti jest učiniti ráčil. Tu takovou víru samého Krista pána v jeho zásluhách Bůh počítá před sebou za dokonalou spravedlnost, jakož o tom apoštol svatý Pavel: Rom. v 3 a 4 rozdílu píše. Nebo věřící člověk jsa skrze víru opravdově účasten Krista, jest také v něm spolu účasten vší svatosti a spravedlnosti, kterouž Kristus pán pro něho a za něho jest míti a vyplniti ráčil, a kterouž jemu jakožto oudu svému přivlastňuje.

I z té příčiny víra připisuje se a přičítá každému věřícímu k dokonalé spravedlnosti, a pro takovou jeho v Kristu dokonalou spravedlnost dává se jemu věčný život, jehož závdavek duch svatý, jakož o tom jistí Kristus pán u sv. Jana v 6. kap.: "Jistě, jistě pravím vám, kdož věří ve mne, mát život věčný." Protož k dosažení takové spasitedlné víry v Krista Ježíše nařízena jest služebnost učení a kázání evangelium sv. a posluhování velebných svátostí, nebo skrze slovo boží a požívání svátostí, jakožto skrze Bohem nařízené prostředky daruje se duch svatý, kterýž víru spasitedlnou, kdežkoli a kdyby se koli pánu Bohu zalíbilo, působí v těch lidech, kteříž poslouchají sv. evangelium, jenž učí, že pán Bůh ne pro ňáké naše zásluhy, ale pro samého Krista pána všecky ty, kteříž v Krista věří, na milost přijímati, je ospravedlňovati a duchem svým svatým k životu věčnému obnovení posvěcovati ráčí. A tak posvěcení, obnovení anebo znovuzrození člověka skrze víru a ducha sv. jest, když skrze víru Krista pána účastni býváme učinění (sic!) Krista a všech jeho zásluh a tak před Bohem dokonale spravedliví, tu ihned spolu skrze též účastenství a společnost Krista pána vylévá se na nás, jakožto živé oudy jeho svatého těla, duch svatý, kterýž nás posvěcuje a obnovuje, abychom začátečně svatí byli a umírajíce všelikým zlým žádostem těla, již Bohu živi jsouce zase vždy a vždy nabývali oné první Adamovy potracené svatosti, kteréž teprva dokonale dojdeme v životě věčném. A poněvadž tato naše v nás duchem svatým začatá svatost v tomto životě dokonalá není, protože až do smrti zůstávají v nás mnozí nedostatkové a nemožnosti a tak i mnohá provinění, za které se modlíme ustavičně říkajíce: "odpust nám naše viny". I z té příčiny nejsme a býti nemůžeme před Bohem dokonale svatí tou naší v nás duchem svatým začatou svátostí vedle řeči Krista pána u sv. Lukáše v 17. kapitole: "Když učiníte všecky věci, kteréž přikázány jsou vám, rcete, služebníci jsme nehodni;" a v kanonice sv. Jana v 3. kap.: "Díme-li, že hříchu nemáme, sami se svodíme a pravdy v nás není", a svatý David se modlí řka: "Nevcházej pane v soud s služebníkem svým, nebo před tebou nebude spravedlivý nalezen nižádný člověk." A protož, jakž svrchu oznámeno, ospravedlnění naše před Bohem toliko v samém Kristu pánu jest a samou věrou se dosahuje, jakož i staří církve svatí učitelé a doktoři učí. Ambrož zajisté svatý takto o tom píše: že to od Boha uloženo jest, aby kdo v Krista věří, spasen byl bez skutkův samou věrou darmo hříchův odpuštění nabývaje.

A tak o víře jest toto naše podle slova božího vyznání; že víra spasitedlná jest ta, když člověk netoliko věří, že Bůh jest; že to vše, což nám v slovu svém svatém oznamovati a slibovati ráčí, pravé jest [In margine: Z sněmu léta 1421, artikul 10., item, traktát Jana Husi na otázku: co jest to věřiti? v I. dílu, folio 169.] (čemuž i ďáblové věří a třesou se), ale také skrze ducha svatého srdcem doufá, Že milostivi slibové božští o odpuštění hříchův a spasení věčném jednomu každému v Krista pána věřícímu učinění, k němu také obzvláštně přináležejí, a že podle takových slibův Bůh věčný netoliko jiným hříšníkům, ale i jemu také samému pro Krista pána hříchy odpouštěti, jeho na milost přijímati a duchem svým svatým k věčnému životu posvěcovati ráčí. A tak spoléhaje na věrné sliby božské v Kristu založené, jimi se o svém k životu věčnému zvolení a jistém v Kristu spasení, pokudž nejvýš může, pevně ujišťuje a skrze takovou srdečnou k Bohu víru neb důvěrnost přemáhá všeliká pokušení, dochází obživujícího potěšení a pokoje s Bohem, k němu se utíká doufanlivě volaje: otče, otče! jakož dí apoštol, Rom. 5., protož ospravedlněni jsouce z víry pokoj máme s Bohem skrze pána našeho Jezu Krista, skrze něhož přístup máme skrze víru k milosti této, v níž to stojíme a chlubíme se nadějí slávy synův božích. I poněvadž spasitedlná víra, kdež při člověku skrze ducha sv. jest, buď mdlá aneb statečná, vždycky přinímá Krista pána se všemi jeho dobrodiními (neb on se nám daruje pod tou jedinou výminkou, jestliže toliko v něho srdcem věříme a doufáme) a přináší člověku věřícímu skrze účastenství Krista pána odpuštění hříchův, smíření s Bohem, ospravedlnění, znovuzrození v duchu svatém a život věčný: i z těch a takových příčin není ona a nemůž býti při člověku mrtvá, ale ustavičně působí nový a věčný život, mrtví zlé všeliké žádosti, člověka zapaluje srdečné milování pána Boha a bližního. A tak skrze lásku působí všeliké dobré a svaté skutky, po kterýchž také jako strom po ovoci poznána bývá, neb jakž oheň bez horkosti a slunce bez blesku, tak i víra pravá a Krista účastná bez obnovení, bez lásky a tak bez mnohých dobrých skutkův nikoli a nikdy býti nemůž.

O dobrých skutcích vyznáváme, že ti v pravdě dobří a svatí skutkové jsou, kteréž Bůh v svém slovu přikázati jest ráčil a kteříž z víry pravé pocházejí a jsou z ovoce ducha svatého, Gallat 5., nebo co se koli děje od těch, jenž se slovem božím nespravují a živé v Krista víry a ducha svatého prázdni jsou, to vše, by jak koli před očima lidskýma krásné a dobré býti se zdálo, před Bohem ohavné a ošklivé jest a hříchem zůstává vedle řeči apoštola, Rom. 14: "Cožkoli z víry jest, není hřích," a k židům 11: kap.: "Bez víry nelze se líbiti Bohu." Protož dobří skutkové vlastně jsou a dějí se toliko v samých synech božích, kteříž slze víru v Krista pána všech dobrodiní jeho a celého spasení, to jest ospravedlnění i také obnovení docházejí a vedeni jsouce duchem božím činí a zachovávají to vše, což jest Bůh v slově svém přikázati a ustanoviti ráčil, vedle řeči Ezechiele proroka v 22. kap.: "V přikázáních mých choďte, abyste je činili," a u sv. Matouše 15. kap.: "Nadarmoť mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská."

A takoví dobří skutkové líbí se Bohu, ne pro jich vlastní hodnost a dokonalost, která se při nich nikda nenachází podle proroka Esaiáše, kdež mluví o skutcích svých i vší církve boží, tak dí v kap. 64.: "Jako roucho nečisté ženy tak sou všecky spravedlnosti naše;" ale líbí se Bohu pro samého Krista Ježíše při osobě neb člověku, kterýž prvé pánem Kristem skrze víru v něho ospravedlněn a Bohu líbezný učiněn jest, když věří předně, že odpuštění hříchův, smíření s Bohem, ospravedlnění a posvěcení [.... ] než toliko z milosti boží darmo pro samého Krista pána skrze víru v něho. Druhé, že ačkoli znovu zrozený jest duchem svatým, však že v tomto světě zákona božího dokonale vyplniti nemůže nikoli, ale že při něm jest a zůstává, jakž veliká nedokonalost a mdloba v víře i v jiných všelikých dobrých skutcích, tak také i mnohá provinění a vnitřní zlé náklonnosti a žádosti, jímžto odolává snažně v duchu svatém a za odpuštění takových svých nedostatkův a hříchův ustavičně prosí. Třetí, když věří, že má a může skrze milost boží začíti nový život vedle přikázání božských, že on i všeliké jeho začaté ač nedokonalé poslušenství a dobří skutkové Bohu se líbí toliko pro samého Krista pána, jakož dí svatý Petr 1. Can. 2. kap.: "Obětujte Bohu oběti duchovní vzácné skrze Ježíše Krista", a protož také s ochotností a bez přinucení vůli boží plní, jiné dobré skutky, pro milování Boha a vůle jeho svaté, pro dokázání ku pánu Bohu svému poslušenství a k bližnímu svému lásky, též pro vysvědčení před lidmi dobrého svědomí a pravé víry, kteráž toliko při dobrých skutcích poznána bývá.

A tak věříme a vyznáváme, že dobré skutky Bohem přikázané činiti máme a povinni sme, předně za příčinou našeho v Kristu vykoupení, ospravedlnění a posvěcení; nebo kdož jest v Kristu ospravedlněn a duchem svatým znovuzrozen a posvěcen, ten nemůž než dobré skutky činiti, poněvadž jest nové stvoření v Kristu Ježíši k tomu, aby dobré skutky činil, k Effez. 2, nápodobně jako i slunce nemůž než svítiti, poněvadž jest od Boha k tomu stvořeno, aby svítilo; a protož kdež se při křesťanu nachází nekající život a zlí skutkové, tu se jistě dílo boží ruší a takový synem božím a spasencem nikdy slouti nikoli nemůž.

Druhé, za příčinou božských přikázání a našeho povinného poslušenství vedle božského nařízení, kteréž ukazuje svatý Pavel, Rom. 8. řka: "Dlužníci sme ne tělu, abychom vedle těla chodili"; a syn boží u sv. Jana dí 15. kap.: "Totoť přikazuji Vám, abyste se milovali vespolek". Protož každý věřicí, poněvadž z Boha jest, přikázání božská miluje, je poslušně zachovává, a proti nim činiti a svévolně hřešiti nikoli nemůž, jakž učí sv. Janem v 1 canon. v 3. kap.

Třetí, pro zachovaní víry a dobrého pokojného před Bohem svědomí, nebo opouštěním dobrých skutkův a dopouštěním se hříchův proti svědomí duch svatý se zarmucuje a vyhání, a tudy potracuje se víra a pravé vzývání Boha; nebo nikoli možná věc není, aby ti veselou a spokojenou myslí Boha důvěrně a doufanlivě vzývati mohli, kteříž povolujíce zlým žádostem, hříchův se chtě a věda dopouštějí a raněné že svědomí mají.

Čtvrté, abychom mohli časných i věčných pokut božských podle těla i duše, kteréž sám Bůh podle věčné spravedlnosti své na přestupníky přikázání svých ukládati ráčí, jakož toho od počátku světa i také nyní jsou rozliční a nesčíslní příkladové; ale mezi všemi pokutami božskými v tomto životě jest ta největší, když Bůh hřích hříchem pokutovati ráčí, dopouštěje na hříšníky pro urputnost jich a zvláště pro potupu slova svého a vůle v něm oznámené druhá svedení a zatmění srdcí jejich, aby, nevyhledávajíce snažně a upřímně pravdy boží a spasení duší svých, v hříchu a v zatracení svém se rozmáhali, jakož dí svatý Pavel 2. Thesal. 2.: "Protož pošle jim Bůh mocného činitele bludů, aby věřili lži a odsouzeni byli všickni, kteříž nevěřili pravdě, ale povolovali nepravosti."

Páté, za příčinou důstojnosti naší v Kristu povolání našeho, nebo my uvěřivše v Krista učiněni sme oudové těla jeho svatého a chrámové ducha božího 1. Cor. 6., a tak zalíbení synové boží, Jan 1.: "A protož z té příčiny máme svatí býti jako Bůh náš svatý jest." A pán Kristus velí, abychom jsouce synové boží, následovali přirození a povah otce našeho, řka u sv. Mat. 5: "Milujte nepřátely vaše, abyste byli synové otce vašeho, kterýž jest v nebesích."

Šesté, pro dojití hojné a veliké odplaty božské, kterouž pán Bůh dobrým skutkům našim ne pro jejich vlastní hodnost a dokonalost, ale pro Krista, jehož oudové jsme, z milosti jest zaslíbiti ráčil; a pro zaslíbení jeho my takové odplaty v tomto i věčném životě podle rytěřování našeho konečně oučastni budeme. Jakož dí Pán v 1. regum 2. kap.: "Kdožkoli mne uctí, oslavímť ho," a svatý Pavel 1. Tim. 4. kap.: "Pobožnost má zaslíbení života nynějšího i budoucího." Všeliká pak dobrá ctnost a spravedlnost zákona, kteráž se bez ducha božího nachází při lidech dobrých, čest, řád a spravedlnost milujících, velice rozdílná jest od dobrých skutkův, nebo není než toliko částka zákona božího o zevnitří spravedlnosti člověka a ctném šlechetném obcování mezi lidmi, což svatý Pavel k židům v 9. kap.: nazývá spravedlností těla, a to že ji i tělesný člověk bez ducha sv. a vnitřního obnovení vykonávati může, skutky zevnitřní vedle zákona božího.

Taková pak zevnitřní ctnost a šlechetnost, ačkoli není duchovní spravedlnost zákona vlastní synův božích, a protož také na ní žádný ustrnouti nemá zpuosobem pokrytcův a farizeův vedle řeči Páně u sv. Matouše v 5.: "Nebude-li hojnější spravedlnost vaše nežli Mistrů a zákonníkův, nevejdete do království nebeského", však má všelijakým způsobem ode všech lidí napořád a zvláště pak v církvi boží z mnohých příčin bedlivě a snažně zachovávána býti a obzvláštně pak pro přísný rozkaz boží v zákoně přirozeném i psaném ke všem lidem napořád se vztahující a pro ujití pokut jak věčných tak také časných a tělesných, jimiž vrchnost všeliká podle nařízení božského zjevné přestupníky zákona Páně a dobrého řádu má a povinna jest přísně trestati; potomně také pro zachování společného pokoje a chvalitebného obcování lidského, kteréž býti nemůž bez řádu a spravedlnosti. A naposledy proto, aby zevnitřní dobrá ctnost a kázeň v církvi boží lid způsobnější činila ve všeliké pobožnosti a zvláště ku přijímání slova božího a ducha svatého, nebo pán Bůh díla svého nekoná při lidech bezbožných, pokudž tak zhovadilý nekající život vedou, že ani zevnitřní ctnosti zachovávati ani žádného dobrého řádu a kázně přijímati nechtí.