A nejprvé v pondělí před narozením panny Marie nastoupeno bylo o volení krále nového Rudolfa a ten den stav panský se snesl na tom, stav rytířský a městský v outerý také přistoupili, však s výminkami, kteréž v středu spisovali, a jsou tyto:

1. aby povinnost stavům, jakž předešlí králové čeští činívali, též učinil.

2. Privilejí všech, starobylých řádů, pořádků, práv aby potvrdil.

3. Za živnosti J. M. C., bez jisté vůle a poručení, aby se v vladařství nevkládal, a vkládal-li by se, abychom jemu žádnou povinností zavázáni nebyli, na to revers aby učinil.

4. Kdyby J. M. C. z tohoto království odjeti ráčil, aby J. M. králi Rudolfovi spravování poručiti ráčil.

5. Na ouřady duchovní i světské Čechy a ne jiné aby sadil, při dvoře dvořany i komorníky Čechy aby míval.

6. Aby ustavičně Čechové dva stavu panského, dva rytířského za radu při dvoře byli, a bez těch nic o českých věcech aby neřídil, a na vychování z důchodův J. M. [.....] a nepostačovalo-li by, aby potom se snesli.

7. Království Uherského abychom nebyli zavázáni obhajovati, a kdybychom s J. M. vždy netáhli, tím abychom honěni nebyli, že sme pána svého opustili.

8. Zavázal-li se jest Uhrům bytností u nich, že bychom tomu neradi byli, než zde v tomto království aby byt míti ráčil.

9. Že by císař Ferdinand kšaftem to stvrditi ráčil, že oběma arciknížatům Ferdinandovi a Karlovi každý rok 10.000 se vydávati má, a poněvadž J. M. několiko synův míti ráčí, aby se to tak opatřilo a vydávalo, coby postačiti mohlo.

10. Dluhy staré aby k placení na Rudolfa krále nebyly odkládány, že jim není možné dosti učiniti. To bylo J. M. C. v sobotu podáno a mezi tím o jiné věci bylo sněmováno.

Mezi tím pan Václav z Vřesovic řád, kterýž by při svém náboženství zachovávali, sepsal, jest tento:

1. Defensores, osoby čtyry, dva z stavu panského a dva z stavu rytířského, aby byli voleni a ti aby jeden bez druhého (než nejméně tři) aby nic neřídili aneb o ničemž říditi nemohli.

2. V jednom každém kraji aby byl jeden superintendens, a to který by se k tomu za nejhodnějšího býti zdál, ten aby nic o své ujmě sám nečinil, než kdyby toho jakákoli těžší potřeba byla, aby k sobě vezma dva nebo tři neb čtyři kněží a jednu osobu stavu panského a druhou stavu rytířského (kteří by v tom kraji od defensorův k tomu voleni byli), ty věci s jich radou aby konal.

3. Ti superintendentes, to jest z každého kraje jeden ten děkan, aby se společně v jedno místo, totiž v městě Táboře každého půl léta sjížděli a tu duchovní soudné věci, pokudžby toho potřeba kázala, slyšeli, rovnali a konali, ano i kněží examinovali a světili, apelací aby šla na defensory.

4. Každý superintendens v svém kraji čtyřikrát do roku visitací aby činil při všech farách po tom kraji po všem, na učení a život kněží aby se ptal, avšak více jednoho tolaru pod závazkem největším, ani jakýkoli jiný dar, aby nebral od žádného kněze.

5. Každý kněz v každém kraji konfesí stavův aby při sobě a proti těm artikulům té konfesí že nic činiti nebude, závazek aby měl.

6. Páni defensorové spolu se všemi superintendenty konečně každý rok jednou a to v svátky svatodušní aby se v městě určitém sjížděli a co by dále nápravy neřádův a dobrých křesťanských pořádkův ustanovení a vyměření potřeba ukazovala, aby to, mezi sebou zavrouce, opatřiti nepominuli a moc měli. A ty a takové osoby všecky vrchní, kteréž jiné pod sebou mají, že to všecko ke cti a k chvále boží věrně, upřímně a právě říditi chtějí, přísahou zavázány býti mají.

V středu den povýšení sv. kříže někteří z pánův a z rytířstva sjeli se ráno ku panu sudímu a tam volili defensory z každého stavu pět, z stavu panského: 1. nejvyššího pana sudího, 2. pana Jindřicha z Valštejna, 3. pana Hendrycha Kurcpacha, 4. pana Vilíma z Talumberka, 5, pana Karla z Bibrštejna; z stavu rytířského: 1. pana Buriana Trčku, podkomořího, 2. pana Michala Španovského, 3. pana Albrechta Kapouna, purkrabě Hradeckého, 4. pana Jana z Leskovce, 5. pana Šebestiana z Vřesovic; z stavu městského: 1. Sixta, 2. Mistra Matěje z Aventinu, 3. Ondřeje Sutora z Nového města Pražského, 4. primasa Malostranského, 5. Mistra Václava Arpina z Žatce.

Když tyto osoby za defensory voleny byly, tehdaž pan Václav z Vřesovic tam u pana sudího nebyl, o čemž jak zvěděl, hned ku panu Španovskému šel a ptal se: volili sou defensory? jemuž odpověděl: že volili, ano i jmenoval jemu všecky ty osoby. Tedy Vřesovec řekl: "Všecko to nic není, žádný není z nich theologus a všickni nic nerozumějí; pan sudí ten není než hulvát a někteří sou poetové; protož to nemůž býti, však to má se díti s postem a s modlitbami a potom losy metati se mají, protož půjdu ku panu sudímu a povímť mu, že sobě srozumí co to dělá, a že i z měst volili za defensory některé čistčích defensorů. "A tak mnoho posměšně a utrhavě mluvil o tom, vždy namítaje, že sou někteří, kteříž by se k tomu hodili a ti sou zanecháni; z čehož porozuměl pan Španovský, že to těžce nesl pan Václav z Vřesovic, že on také není volen jeden z nich. I řekl jemu: "Pane z Vřesovic! já sem o to nic nestál a nestojím, abych tím defensorem byl; protož chcete-li na mém místě býti, já vám jeho rád přeji a i postoupiti toho rád chci." A tak svadivše se na hlavu, rozešli se.

Nazejtří pak ve čtvrtek přišed ráno na palác pan Václav z Vřesovic, i nalezl tu doktora Pressia, s nímž hned dal se v hádku o to slovo, kteréž jest v konfesí jejich v artikuli de coena Domini: že chléb jest tělo Kristovo "posvátné", kteréž do latiny kdosi vyložil "sacramentaliter", to pak že nikoli býti nemůže, aby tak mělo vyloženo býti a že on tomu slovu tak nerozuměl, ale má býti "substantialiter" neb "essentialiter" aneb "personaliter", protož to slovo "posvátně", kteréž jest pikhartské, musí vyvrženo býti a to místo že musí býti opraveno. Proti tomu Pressius velmi odpíral, až k tomu přišel i doktor Hájek a Pressiovi pomáhal a panu Vřesovcovi řekl: jestliže vy to změníte a napíšete "personaliter" neb "corporaliter", tedy já sám hned proti vám psáti budu. Pan Kurcpach přijda přistoupil ku panu Vřesovcovi a tvrdil, tak že nemůže to býti, abychom měli to slovo "posvátně" latině vykládati "sacramentaliter" ani německy "sacramentlich". I přistoupil ke mně pan Kurcpach a ptal se, jak Bratří latině vykládají "posvátně"? a já odpověděl: že "sacramentaliter", on pak tomu věřiti nechtěl, připomínaje, že by Bratří nějakých písní v Ulmu tištěných od Vejsa přeložených, pro to slovo "sacramentlich" že tam bylo položeno, že by se odečtli a k nim se znáti nechtěli; v české pak řeči (pravil), že to dobře může trpěti, nebo tomu slovu "posvátně" tak rozumí, jako by řekl posvěcené a latině mělo by vyloženo býti "sanctificialiter" a německy "das geheiligte Brod". K tomu naši se přimlouvali, aby nebylo nic měněno, než jakž jest J. M. C. podáno, aby potom to od J. M. nebylo nějak vyloženo a naposledy ze všeho nic učiněno. I zůstáno na tom, aby česky tak jak sepsána byla konfesí k tištění dána byla a vyložil-li by kdo do latiny "sacramentaliter ", aby se potom psaním odečtli té konfesí, že jejich není. Potom poručeno bylo v sobotu se sjíti do zeleného pokoje; a když se někteří toliko sešli, odloženo toho bylo, což tu mělo předloženo býti, až by jich byl větší počet.

Nazejtří potom totiž v neděli před sv. Matoušem nejvyšší pan sudí obeslal k sobě některé pány pod obojí a tu spolu rozmlouvali o ubezpečení od krále mladého strany religie. V tom J. M. C. ráčil poslati pro pana sudího a tu s ním nemalé rozmlouvání ráčil míti o tom, jak tomu srozumívati ráčí, kterak stavové upřímé J. M. s nimi jednání někteří divně vykládají a to promluvení k osobám od stavův k J. M. vyslaným, že se rozpisuje a to jedno druhému velmi odporné, čehož J. M. nerad viděti ani slyšeti ráčí; to pak že není věc vymyšlená a zpráva nejistá, tedy J. M. podati ráčil panu sudímu o té věci trojích spisů velmi sobě odporných, předkládaje to, že jest tomu velice nerad, že se to tak děje, nebo skrze to J. M. nercili i katolíkům zde v Čechách ale také i v říši od jiných potentátův v ošklivost že by přijíti moci ráčil, a zvláště strany té řeči, co se dotýče krále franského, že by jemu pro nezdržení slibu lži nadávati měl, čehož jest J. M. C. mluviti neráčil: a protož J. M. že milostivě napomínati ráčí, aby ty věci byly zastaveny, ovšem k tištění aby nebyly dávány, připovídaje to, což jest těm osobám vyslaným mluviti ráčil, že to vše při přítomnosti krále mladého dostatečně obnoviti chce s tím poručením, což se koli stavům od J. M. C. připovídá, tomu všemu aby se od krále mladého zadosti stalo, však straně odporné pokoj aby dán byl a bez hanění a potupování aby se chovali.

Toto vše pan sudí oznámil stavům strany pod obojí, dokládaje i to, že J. M. C. toho žádati ráčí, aby tištěním té konfesí od stavů J. M. podané prodlili, dokudž by J. M. z Čech vyjeti neráčil.

Potom v pátek po sv. Matouši na druhý den po korunování krále mladého všickni tři stavové u J. M. C. byli a tu při přítomnosti krále mladého všecko to, což J. M. stavům dovoliti a slibovati ráčil, obšírně jest opětováno a králi mladému, aby stavův při tom zanechal a jim to držeti slíbil, dostatečně bylo poručeno. K čemuž se hned tu král mladý ohlásil a sám svými ústy přede všemi se přiznal a připověděl, cožkoli J. M. C., pan otec nejmilejší, ustaviti a připovědíti ráčil, že to všecko chce podle nejvyšší možnosti ostříhati a zdržeti, tak aby žádný neměl sobě čeho do něho ztěžovati. Na čemž stavové přestali a z toho J. M. C. i také králi mladému poděkovali. Tu pak když to král mladý připovídal, mezi stavy žádného z našich přítomného jest nebylo. Naposledy nežli se stavové rozešli, na tom sou se snesli, aby mezi časem sv. Havla a sv. Martina v městě Mělníce se sjeli a tu o řád a své kněžstvo aby mezi sebou narovnali a na něčem ustanovili, podle čehož by potom páni defensorové práci svou vésti mohli. A s tím se po sněmu rozjeli.