V PRAZE. 1582, 10. února. - Opis souč. v MS. knihovny kl. Strah. v Praze.

VMt vysoce urození páni korouhevní, VMt urození a stateční rytíři a vladyky, mnoho vzáctné a slovutné poctivosti páni Pražané a páni poslové z měst království Českého, páni mně laskavě a dobrotivě přízniví. Pán Bůh náš nebeský a všemohoucí rač VMtem na tomto sněmu společně shromážděným vejborné, dobré zdraví a při všech radách a jednáních, předsevzetích, které pro čest a slávu boží, pro obecné dobré JMCské a tohoto slavného království, naší vlasti milé, před sebou míti ráčíte, své svaté božské požehnání dáti a VMtem pro opatření všeho dobrého a jazyku českému i vlasti naší poctivého a užitečného, zvláště pro zachování strany naší pod obojí tělo a krev syna božího, pána a spasitele našeho Ježíše Krista z víry přijímajících duchem svým svatým říditi a spravovati; toho VMtem upřímným srdcem a horlivým duchem (neb toho v pravdě v tyto zlé a poslední časy potřebí jest) žádám a prositi nepřestávám.

Promluvil jest všemohoucí věčný pán Bůh náš skrze muže božího k Heli knížeti a knězi nad lidem božím (I. Reg. 2.): "Kdožkoli ctíti bude mne, oslavímť jeho, kteříž pak mne potupuji, budou v svém rodu zlehčeni." Toto promluvení v sobě dvojí věc obsahuje, totižto milostné a nesmírné zaslíbení božské, všem opravdovým a věrným ctitelům božským učiněné, a zase hroznou a těžkou pohrůžku proti potupníkům Boha i slova jeho svatého evangelium. Neb pán Bůh náš jest oheň přepalující (k Žid. 12.) a ctitele chce míti opravdové, horlivé a věrné bez pokrytství a sem tam vrtkání, a nepozůstavuje a nechce míti žádného prostředku, kterýžto jinak v světských věcech i také v hlavních, když opatrnou radou bývá obrán, své místo s pochvalou mívá, ale v církvi své milostivý a horlivý pán Bůh náš chce míti slouhy své stálou věrou k sobě kráčející, upřímným srdcem a hořící láskou, bez ohlídání ani napravo, ani nalevo, ani na zad, sobě jedinému věčnému a všemohoucímu pánu v duchu sloužící; a ať slovem povím, žádá a chce míti služebníky a ctitele vroucího ducha, jakž apoštol učí (Rom. 12.), jinak ty, ježto nejsou ani chutně horcí, ani rychle studení, chce je z oust pryč ven vytratiti. (Zjev. 3. kap.) Ctíti pak pána Boha jest vzdávati jemu v pravé víře důvěrným srdcem chválu, to jest, poznati jeho moudrost, spravedlnost a milosrdnost. Milosrdenství zajisté boží jest, že nejsme pro hřích a pád rodičů prvních v horoucím pekle spáleni a v nic obráceni, anebo mezi ďábly na věky bez konce zavrženi. Spravedlnost pak v tom jest, že odpuštění hříchův nestalo se nám bez hodné odměny a hodného vyplacení. Toho učiniti poněvadž jest žádné stvoření nemohlo, předivnou moudrostí božskou vydán jest a uložen dekret, aby věčný syn boží za nás učinil výplatu. Neb pán Bůh neustupuje od spravedlnosti a upřímnosti své, ale předivnou moudrostí svou k mírnosti a k ulevení přivozuje spravedlnost skrze milosrdenství, jakž u Ozeaše dí 11. kap.: "Nevykonámť prchlivosti hněvu svého, nezkazím více Effraima, neboť jsem já Bůh silný a ne člověk." Znáti tehdy máme, že pocta, nebo služba boží, jest skutek přikázaný od pána Boha, učiněný u víře syna božího prostředníka na ten konec a proto, aby Bůh od nás ctěn byl a aby patrné bylo, že jest ten pravý Bůh, kterého my tak ctíme. Kteříž pak koli Boha tak vedle rozkazu a slova jeho ctí, ty on oslavuje. Kterak? Skrze slovo své od nich slyšené a v srdce přijaté, rodí v nich víru, skrze kteroužto oni ujímají božské sliby, že pro pána a spasitele Krista Ježíše nejsou zatraceni, ale že Bůh opravdově je z pekla vytržené na milost přijímá, prosby jich slyší, a oni v srdci svém i na své duši to cítí, že jsou u Boha v lásce a na milosti, a jeho v té víře vzývají, očekávajíce života věčného. Dává také jim na světě (udělujíc jakž ráčí) slávu a zboží, (žalm III.) Ač pak vedle naučení svatého Pavla bohatství jest pobožnost spojena s oumyslem přestávati na své potřebě, však vrchnostem, které chce pán Bůh míti pro ochranu své církve na světě, dává veliká bohatství i ouřady slavné, nýbrž pro pobožnost i šlechetnost rodičů ozdobuje pán Bůh mnohou odplatou dědice, rod a potomky; jako Jonatů rod zůstával až do zajetí babylonského, "neb rod bohabojných požehnání nabude." (Žalm CXI.) I že jest Heli, jsouc zprávcím lidu božího a maje syny své v povinnostech obecních, pro vlastní zisk, nehorlivě, nedbale, neupřímně a neopravdově cti a slávy boží vyhledával, a liknujíc se ostýchajíc pomluvy pánův světa tohoto, na nekázeň, na nepobožnost i na jiné nepravosti, jak doma, tak také i v obci skrze prsty se jest díval, a k obecnému dobrému a k zachování pravé služby boží nápomocen nebyl, pán Bůh jest jeho zavrhl. Neb kdo při domácí kázni jest nedbalý, při obecní správě bývá takový. A tak za správy jeho lid boží v náboženství zplaněl a v mnohé roztržky a rozpustilosti se vydal; a on ubohý správce svým obmeškáním, nedbáním a folkem jak hroznou a těžkou pomstu sám na sebe, na rod svůj, též na lid boží a jejich potomky jest uvalil, to první kniha královská ukazuje. Což vše nám k naučení napsáno jest, abychom my, majíce před očima příklady, co zlého přichází na ty správce, i na lid a rod jejich, kteří neživě, neupřímně, neopravdově, ale nedbanlivě cti a slávy boží vyhledávají, umějme se toho zlého za času uvarovati, abychom v pravém náboženství upřímnou vírou etice a oslavujíce pána Boha otce, syna i ducha svatého, od něho s svým rodem i národem oslavováním i požehnáním božím naplněni byli.

Nyní pak pro čest a slávu boží a pro obecné dobré tohoto slavného a křesťanského království a pro zachování i rozšíření strany naší pod obojí, ráčíte to v svém jednáni, uvažování a opatrování míti, aby dobrým příkladem a řádným právem slavných předkův VMtí konsistoř Pražská i academia pod správou VMtí zůstávajíc, dosazena, řízena a opatřena byla, a což jsou slavné a vždycky hodné paměti předkové VMtí pracně a krvavě dobyli, a opatrně i rozšafně nařídili, a to až do rukou a v moc VMtí jest vešlo, abyste také toho v celosti potomkům a budoucím svým dochovali a skrze to u nich dobrého jména nabyli; poněvadž konsistoř Pražská a academia jsou jakožto poklad a studnice všeho dobrého obecného tohoto slavného království a zvláště strany naší pod obojí všech tří stavův a jsou jako svazek a v jedno spojení i původ lásky, svornosti a obecné jedněch druhých proti odpůrcům slova božího obrany. O tom obojím VMtem některá jednání předešlá připomenu, jaké by VMtem k tomu obojímu právo bylo, a kudy by jak konsistoři tak také akademii spomožíno býti mohlo.

Jest pak konsistoř nejvyšší právo a vrchnost v duchovenství, jejížto povinnosti přední jsou: jedno, opatrovati, aby náboženství podle slova božího a podle vyznání svaté víry strany naši pod obojí řízeno ve všech obcech jednostejné bylo; druhé, aby ctná, šlechetná kázeň jak při kněžstvu, tak také při lidu obecném zachována byla; třetí, aby soudové duchovni vedle práv duchovních v straně naší zvyklých činěni a vyřizováni byli. Z čehož tomu rozuměti, kterak konsistoř (jak mnozí se domnívali), nejsou osoby některé a zvláště ty, které jsou se od stavův pod obojí na onen čas odtrhly, a maje ouřad konsistorianův na sobě podle volení léta 1562 od stavův v kolleji Veliké učiněného, o své ujmě bez vědomí VMtí, týchž stavův, čím původem a proč dobře tomu se z skutku rozumí, léta 1571. druhého dne července od JMCské, slavné a svaté paměti, císaře Maximiliana v pokoji, kdež ráčí jídati, od téhož ouřadu propuštění jsou sobě vyžádaly a zase obnovení, aby jedni druhým prebendu svatého Apollinařiše i důstojnost odjali, kdež také i toho žádali, aby páni Mistři z Veliké kolleje, jakž za starodávna bývalo, mezi ně posazováni nebyli, proto, aby volněji mohli svůj rejd k straně pod jednou vésti, jakž potom hned všemi pořádky společnými od akademie se odtrhli a proti vyznání svaté víry spolu s odpornou stranou na odpor se nám postavili. Neb ten jest řád, že v akademiích, jakožto v hlavních učení [sic] konsistoře bývají a odtud spravování své mívají. Za kteroužto příčinou opatrně a rozšafně to jsou pro budoucí dobré nařídili dávné paměti předkové VMtí, když jest jim spravování duchovenství všeho, kollatury nad kostely, práva a statuta od sebe nařízená i s pečetí konsistorskou odevzdal důstojný a velebný v Kristu pánu otec Konrád, arcibiskup Pražský, na sněmu valném léta 1421. sedmého dne července, přistoupiv k straně naší pod obojí a jsa tehdáž hejtmanem polním spolu s jinými pány a rytíři vojska pánův Pražan, jakž doleji bude doloženo, a to jsou bez přetržení pořádně opatrovati se snažili, aby konsistoř Pražská, jsa v akademii Pražské vysazena, za jedno s ní byla, všecky školy s žákovstvem aby od rektora a rady akademie spravovány byly, kněžstvo odtud i konsistoř aby posilu měla a dostatek farářův a správcův církevních, které by na fary do měst, městeček a vsí vedle potřeby ve všem království podávati mohla, a kostelové a kollatury aby již více ne pod biskupa, ale pod správou stavův zůstávali, což všecko z daru milého pána Boha až posavad bez překážky JJMtí všech králův Českých zůstává. Ač pak léta 1417 po upálení Mistra Jana Husi Pražané spolu s stavy vykonavše sněm o víru s povolením JMKské, slavné paměti, krále Václava (pročež se na něj mniši až posavad velice hněvají), kostely některé jsou sobě v obojím městě vyžádali, aby v nich své náboženství vedli; ale to nebylo stálé, neb někdy pod jednou prvé se do nich, a někdy naši utekli, z čehož veliké nevole a různice povstávaly. I aby hojněji k rozmnožení pravdy boží a církve svaté pod obojí i pro potomky své bytedlněji prospěti mohli, o kollatury jsou s JMtí panem arcibiskupem, když se ty války tehdáž začaté upokojily, i o jiné duchovní věci najednali, nařídivše sobě konsistoř při rektorovi universitatis a nad ní defensory vystavivše, zmocnili se toho všeho s boží pomocí. A tehdáž také i to vyřízeno, aby páni Mistři kolleje Veliké víry svaté pod obojí přijímajících i jednoho každého, kdož by téhož byl náboženství, proti odpůrcům pravdy slovem božím obhajovali, což jsou oni učinivše mezi sebou list spečetěný a statutem tak se zachovati připověděli; a až posavad do Velké kolleje tak přijímáni bývají. A stavové zase všickni tři a Pražané mezi sebou smlouvy své spečetivše, slíbili jsou sebe vespolek i víry svaté a náboženství pod obojí obhajovati až do nejvyššího přemožení. A to jest ten provázek ze tří pramínkův, kterého spolu stočeného žádný potentat jakkoli silné ruky nepřetrhne, poněvadž jest stočený vírou, nadějí a láskou, třmi nejvyššími ctnostmi. Jakož jsou pak podle toho věrně sobě s boží pomocí nápomocni byli, když jest nejvyšší biskup římský, Martin papež, klatbu na stavy i všechen lid pod obojí v Čechách i v Moravě vydal, proto že jsou od papeže a od církve římské se odtrhli, odnímajíc pánům, rytířům, vladykám, městům jejich rodův důstojnost, privilegia, svobody, práva a spravedlnosti, i statky a ouřady všecky, aby s nich shozeni byli a jako otrokové a chlapi aby na ně víc posazováni nebyli, a vylučujíc je z církve ven a dávaje do achtu je (jakž říkají), poroučí a povolení dává všem, aby jim brali, je bili a mordovali, a žádného práva jim v ničem užiti nedali, jakožto psancům a nejtěžších smrtí hodným, a poddané i jiné, čím jsou jim koliv zavázáni jakou vírou neb přísahou, aby jim v tom ničemž nestáli, odpustky svými je rozhřešuje, kteréhožto listu datum v Římě osmého dne měsíce ledna léta Páně 1416, o čemž v kronice siřeji stojí, i to, jakou jim ta klatba platnost přinesla, a kterakou jsou za to křížovníci a mniši a jejich vojska od urozeného a statečného rytíře pana Jana z Trocnova i od Pražanův odměnu přijali.

Dále pak tyto věci strany konsistoře Pražské byly jsou vyhledány. Léta 1567, když slavné a svaté paměti císař Maximilian stavům žádajícím, aby se k obnovení konsistoře sjeti do kolleje Veliké mohli, toho podati ráčil, jaké by právo měli k řízení a dosazování konsistoře Pražské, aby JMti přednesli; pak v domě, dobré paměti, pana Jiřího Chvalkovského z Hustiřan etc., na ten čas místosudího království Českého, při rozjímání o konsistoři připomenutí se od předních pánův stalo, kterak JMCská na onen čas, jakožto král český] v nově korunovaný, jsa žádán za to léta 1562 některého dne po svatém Matouši, aby se k JMCské císaři Ferdinandovi přimluviti ráčil za stavy, aby jim dopuštění se stalo sjeti se do kolleje a konsistoř i administrátory dosaditi vedle starobylého práva svého, to za odpověď dáti ráčil, že v dobré vědomosti míti ráčí i z historií, že stavové pod obojí v tomto království sami svou konsistoř sobě obnovují a spravují. A tu tehdáž se za to k JMCské panu otci svému přimluviti a to obdržeti ráčil, že se léta 1562 obnovení stalo. Však pro naplnění JMti vůle tak jsou poslušně v tom se zachovali, pro dokázání hojnější své spravedlnosti nic v tom neobmeškali, ale toto jsou vyhledali.

I. Rozmlouvání o jednání o arcibiskupa legatův českých s JMtí císařem Zikmundem a legaty od zboru Bazilejského. Léta božího 1434. ve čtvrtek po památce svatého Bartoloměje [26. srpna] tyto otázky byly před JMCskou císařem Zikmundem v Řezně na zahradě u mnichův černých. Otázali se vyslaní z Čech legátův Bazilejského concilium: o arci biskupu Pražském a biskupích Olomouckým a Litomyšlským, jací býti mají? Odpověděli oni, že takový arcibiskup a biskupové mají vám potvrzeni býti, kteří by tělo a krev Krista pána těm, kteří zvyklost mají, rozdávali pod obojí způsobou a jiné kněží k témuž přidrželi podle řečení svatého concilium, jimžto jiné všecko kněžstvo také, by pak nepodávalo pod oboji způsobou, má poddáno býti. I otázali se dále: takového arcibiskupa kdo má voliti? Odpověděli: Podle práv duchovních (prý) ač někdy obecní lid s kněžími volil biskupa, však již podle ustanovení otcův z dávných časů má volen býti skrze kapitoly kostelův kanovnických, avšak co při tom svatý zboř učiní, toho my nevíme. Ale JMCská ráčil takto povědíti: "Páni Čechové, jáť vám radím, abyste vy při arcibiskupu a biskupích zachovali řád a obyčej starobylý a sami sobě biskupy volili, neb arcibiskup váš nemá býti jedině Čech, a též biskup Litomyšlský a Moravský. Otec můj a bratr dávali jsou arcibiskupa, stůjtež na témž i nyní, když věci vaše dokonány budou s concilium a my budeme v království, myť spolu s vámi o arcibiskupa i o jiné dobře způsobíme." Při tom jednání jsou byly tyto osoby: biskup Konstantský, biskup Augustanský, Jan Polmar, paláce papežova auditor s Mistrem Jindřichem, také legati zboru. Čechové pak byli tito: pan Mejnhard z Hradce, pan Vilém Kostka z Postupic, Mikuláš Sokol a Jan Velvar z Pražan, a z Mistrů Pražských Mistr Jan z Rokycan a Mistr Prokop z Plzně. Dálo se ut supra.

II. Prvního majestátu jest suma tato, jímž se království českému a markrabství Moravskému zavazuje, aby ouřadové a důstojenství duchovní nebyli rozdáváni cizincům. Item. Aby osoby bud světské nebo duchovní nebyly ven poháněny ani souzeny z království českého, ani z markrabství Moravského.

Item. Aby města byla popsána, a kde jsou pod obojí, aby nebyli přiměšováni pod jednou pro sváry.

Item. Aby urození šlechticové, stateční a slovutní s jinými městy spolu a s kněžstvem arcibiskupa s dvěma biskupy sufragany sobě volili, a jemu aby kněžstvo poddáno bylo.

Item. Aby biskupové Litomyšlský a Olomoucský vedle svobody dané od concilium Bazilejského obecnému lidu podávali pod obojí, též i farářové při farách aby se tak zachovávali. Pakli by jinak vedli, nemají trpíni býti. Dán v Brně léta božího 1435 pod pečetí majestátu JMCské visutou. Výpis jeho znamenán jest literou A.

III. Volení arcibiskupa Mistra Jana Rokycana a dvou biskupův aneb sufraganů dálo se léta 1435 v pátek po památce svaté panny Uršily [28. října] tímto řádem, jakž list o tom svědčí slovo od slova takto: My Mejnhart z Hradce, Hynce Ptáček z Pirkštejna, seděním na Ratajech, Diviš Bořek z Miletínka, purkrabě hradu Pražského, Havel z Dřevěnic, Jan Velvar, měštěnín Starého města Pražského, Pavel, měštěnín Nového města Pražského, Ambrož, měštěnín od Hory Kutny, Mistr Václav z Sušice, kněz Pavel, farář od svatého Jiljí, kněz Václav, farář od svatého Mikuláše, kněz Mikuláš Řehovec, predicator v Betlémě v Starém městě Pražském, kněz Janek, farář od svatého Štěpána z Nového města Pražského, kněz Vít, farář z Hory Kutny, kněz Oldřich, farář v Čáslavi, kněz Bartoš, farář z Lůna a kněz Ondřej, farář v Sušici, volenci mocně vydaní od pánův, od měst Pražských, od rytířův, panoší, zeman, ode všech měst i ode všeho sněmu, nyní na svatého Matouše apoštola [21. září] v Praze uloženého a sebraného k volení arcibiskupa Pražského a dvou biskupů sufraganův: vyznáváme všickni jednostejně, že jsme volili arcibiskupa poctivého Mistra Jana Rokycana a biskupy poctivé kněží, kněze Martina z Chrudimě a kněze Vaňka z Chocna [Nad slovem tím napsáno jinou rukou současně: "z Mejta".] [sic], kteréžto všechen sněm, ačkoliv z hodných příčin nejsou ještě ohlášeni, jest přijal i s námi za pravé arcibiskupa a biskupy, tak jakoby již byli ohlášeni, a jeho slíbili poslušní býti s svými se všemi poddanými světskými i duchovními, ve všech věcech, jakož sluší na arcibiskupa; a kdož by v jeho poslušenství nestál, aby žádného pod sebou na svých panstvích netrpěl. Tak jsme se s povolením všeho sněmu my volenci svrchu psaní jednostejně svolili, abychom po vrácení poslův od císařovy milosti v městech Pražských je ohlásili; pakli bychom všickni při tom nebyli, ale kteříž tu budou z nás, těm dáváme plnou moc, jako bychom při tom všickni osobně byli. Pakli by kterého z svrchu psaných arcibiskupa a biskupův pán Bůh smrtí neuchoval, že by umřel, nežli by ohlášeni byli, tehdy my volenci svrchu psaní s povolením všeho sněmu máme plnou moc jiného místo toho umrlého voliti. Také jest slíbil veškeren sněm k žádnému jinému arcibiskupovi nesvoliti, ani k sufraganovi, dokud jsou tito živi. Pakli by kterého z nás volencův svrchu psaných Bůh neuchoval, že by umřel, tehdy my živí pozůstalí máme moc sobě jiného voliti z téhož řádu. K tomu všemu na svědomí své pečeti jsme přitiskli. Stalo se v Praze v kolleji na velikém sněmu v pátek den svatých jedenácte tisíc panen [21. října] léta od narození syna božího 1435.

IV. Druhý majestát JMCské císaře Zikmunda, jímžto potvrzovati ráčí takové volení. Ten jest vyzdvižen z konsistoře od pánův vyslaných ode všech tří stavův v středu den svatého Řehoře léta Páně 1567 a stojí ingrossován in albo libro consistorii Pragensis slovo od slova takto: My Zikmund z boží milosti Římský císař, vždy rozmnožitel říše, Uherský, Český, Dalmatský, Charvatský král etc. Jakož jsou páni, rytíři, panoše i města království našeho Českého nás v Brně prosili, abychom jim, jakožto král Český, práva našeho k volení arcibiskupa Pražského popříti ráčili: to jsme dobrotivě a milostivě k jich žádosti pro zemské dobré rádi učinili a právo naše jim k volení dali, jak to list jim námi na to daný plněji drží a svědčí. A když jsou to volení učinili, a před námi jmenovali poctivého Mistra Jana z Rokycan a jiná dva podbiskupy, Mistra Martina z Újezdu a kněze Václava z Chocna, teda jsme my k jich tomu svrchu jmenovanému volení svolili a jeho za arcibiskupa a je přijali a mocí tohoto listu přijímáme, tvrdíce to volení a jiného do jeho smrti míti nechceme, ale jemu o potvrzení a svěření vší snažností státi chceme, a to zjednati což nejspíše moci budem se všemi těmi povahami, tak jakž ten list na to daný šíře ukazuje. A toho na svědomí náš císařský majestát kázali jsme přivěsiti k tomuto listu, jenž jest dán v Jihlavi léta od narození syna božího 1436 den svaté panny Markéty [13. července], let království našich Uherského v padesátém, Římského v dvacátém šestém, Českého v šestnáctém a císařství v čtvrtém.