1590, 29. března. - Ruk. souč. v knih. arcib. Pr. sub "Acta boh. cons. utr. 1589-95".

Nejasnější a nejnepřemoženější Římský císaři, Uherský a Český králi, pane, pane náš nejmilostivější! Nemyslili jsme na to, aby skrze jednu děvečku dceru jednoho měšťana nám i VCMti, mimo všecken řád i právo, tak veliké, zbytečné a daremné zaneprázdnění se činiti mělo a činilo, poněvadž vždyckny, jakž knihy konsistoře naší a právo ukazuji, a když se mezi stranami dotejkalo slibu pravého manželského, žádnej z světskejch lidi se toho jest ujímati a dotejkati neb v to se vkládati nesměl, jak osoby stavu panského, hrabata, rytíři, zemané i jiní všickni ku právu našemu a soudu duchovnímu sami osobně jsou stávali, tak taky i syny a dcery své k vyslyšení a rozeznání právnímu jsou stavěli, aby tato děvečka dcera Matouše Blovického, jednoho písaře z dolejší kanceláře a měšťana Pražského, měla všecky jiné stavu panského, rytířského i městského, nepravíme v poctivosti, hodnosti aneb dobrotě převýšiti a nebyla povinna ku právu našemu a soudu duchovnímu státi a o sliby vyslyšána býti, a ní jednou hubenou dívkou soud duchovni, právo svaté aby mělo zlehčeno, potupeno a zkaženo býti.

Protož té naděje celé k VCMti zůstáváme, že ještě na nás, konsistoř naši a soud duchovní, neráčí toho dopustiti, ale to skutečně naříditi, aby, nechaje všech ouskoků zaječích a obmyslů zbytečných, nečiníc zaneprázdnění nám i VCMti, týž Matouš Blovický dceru svou Dorotu na jistý den před námi v konsistoři v faře Betlémské, kdež nyní residencí pana administrátora jest, postavil, a v tom takovém slibě táž Dorota s Stanislavem Saláskem a ne Matouš Blovický aby vyslyšáni a rozeznáni byli, a VCMt i my abychom se již aspoň před těmi hody Božími spokojiti mohli.

Co se pak dotejče pánův Pražanův a jejich do nás stížnosti, kterou jsou sobě mimo poručení VCMti v svém psaní proti nám položili, se ozejvajíce a ohražujíce VCMti bezpotřebně a jinak vykládajíc naše psaní nežli má vykládáno býti, a na předky naše, od nichž my se nedělíme v ničemž, s pomocí boží při povolání našem se odvolávajíce, jako bychom jich osob konšelských a stolice VCMti náležitou uctivosti a povolností nepředcházeli a s nimi se o všelijaké odpory nesnášeli, a na jejich předkládáni podstatná nedávali a jich sobě jako ochráncův neušetřovali a nešanovali a nás, jako bychom nebedlivě jejich odpověď uvážili, stráfovati smějí, a že tak předkové naši činili a o takové věci, vyšlíc z prostředku svého, k nim jsou promlouvali, dotejkajíc, tak jako by se kostel rathouzu klaněl a klaněti měl - vše naopak: ač jsme toho oumyslu nebyli, abychom měli na ně ty věci, v kterých se oni od nás a od předkův svých děli, VCMti v známost uvozovati mimo jiné mnohé, ale poněvadž tomu chtějí a nám takovou příčinu dávají, oznámiti VCMti v krátkosti musíme, což v skutku pravda jest, abychom za takové, jakž oni o nás píší, u VCMti držáni a jmíni nebyli.

Předkem a nejprvé toho nemůžeme ve všech knihách konsistořských našich najíti, aby kdy, když jest byl odpor o slib manželský, předkové naši měli z prostředku svého k nim vysílati a, což právu světskému nenáleží, o to se s nimi snášeti a raditi, jaké by jejich v tom zdáni bylo, od nich toho žádati, poněvadž ani páni doktoři nad appellacími těch věcí, což právu duchovnímu souditi náleží, toho se neráčí ujímati, čeho tuto od nás tito nynější páni Pražané žádají a míti chtějí, i taky do svých kněh vepsati dopustili a z kněh městských knihy konsistořské sobě učinili.

Druhé, abychom k nim jakou neuctivost chovati měli, tomu odpíráme, než oni páni Pražané k ouřadu našemu, od předkův svejch jsouce velmi daleko rozdílní, neuctivost chovají. Nebo předkové jejich, poněvadž jsou se s námi u víře a v náboženství starobylém katolickém, nedělícím se od strany pod jednou vedle kompaktat, netrpíce žádnejch v městě svém pikhartův ani luteránův a jinejch sektářův, srovnávali, takovou jsou uctivost k kněžstvu svému mívali a ji činívali.

Předkem a nejprvé, když jest kdy o nějakou věc pan administrátor a konsistoriánové na rathouz, an se světské věci, jako povykův nočních a nechováni postu u vigilje Svatých, dnův pátečních, sobotních, ve dni nedělní rozpustilosti a v svátky, dotejkalo, přišli a skrze služebníka se ohlásiti dali, hned páni Pražané, nechaje všeho na straně, mezi sebe jsou je pouštěli, a purkmistr a konšelé vyvstana z lavic pana administrátora jsou s pány konsistoriány přivítali a zase se do lavic neposadili, až pan administrátor ráčil nejprvé s pány konsistoriány se posaditi, teprva potom taky pan purkmistr a páni ráčili sésti na svá místa. Ale nyní obsílají se s panem administrátorem a konsistoriány, potom na odiv lidu před světnici radní nastati se musejí a když přijdou mezi ně: "seďte páni konsistoriánové!" - toť ta jejich uctivost a vážnost k otcům svejm duchovním, ježto sacerdos est conditione homo, dignitate deus.

Druhé, páni Pražané chovávali čtyry kaplany sobě, a ti s panem purkmistrem stůl mívali, a nikdy žádnej den do raddy nešli, až nejprvé mši svatou v kaple v rathouze kněz neodsloužil, a který z konšelů neslyšel mše svaté v kaple v rathouze nesměl žádnej do raddy přijíti. Ale nyní žádného kaplana sobě nechovají, mše svaté neslyší a kaplu zavřenou k přebejvání a bydlení pavoukův a vrabcův pronajali.

Item, předkové jejich každého týhodne ve čtvrtek, obzvláštně páni radní na processí s velikou svící jsou chodívali, jakž konfessí jejich to ukazuje articulo 1° contra Taboritas: Christus verus Deus et verus homo ex Deo patre natus invisibili sacramento in suae propriae naturae substantia corporaliter praesens est. Et est eadem prorsus caro, quam sumpsit ex utero matris suae Mariae, quae residet in dextera Dei patris. Cui in hoc sacramento sic praesenti genuflectione, cereis et alüs ritibus, quibus Christus colitur, omnes honores deferendos ducimus. Ale nyní nejdou než dvě baby na polo umrlé, a z literatův a pánův radních žádnej ani se neukáže na takové processí.

Item, předkové jejich v křížové dny všech soudů nechávali a na processí s námi za sacramentum hned všickni chodívali: ale nyní, když od nás žádáni bývají, sotva rychtáře s biřici vyšli, aby za sacramentum šli, a nám vzkazují, že pilné soudy mají, že se nemají kdy uprázdniti.

Item, předkové jejich na den památný božího Těla pro mladost pro starost šli, každej svíci v ruce nesouc, na processí, s aparaty a přípravami k tomu náležitejmi všickni cechové, pan purkmistr z jedné strany a primas z druhé feflík nesli: ale nyní, maje sobě o tom od VCMti skrze dekret poručeno, nepůjdou, jestliže pak kteří jdou, ti ještě s jakousi choulostivosti, ani horcí ani studení, a služebníci a písaři jejich, maje s pány svejmi přední býti, z oken budou vyhlídati a prstem sobě na své pány ukazujíc jim se budou smáti, a jiní se vymluví, že jim odjezd nastává, že nemohou přítomni býti; ale do sboru, když se sjíti mají, první se dají najíti, ježto VCMt ráčí i s pány v řadu býti.

A tak milostivý císaři, dokud jsou se s námi v starobylém náboženství srovnávali a netrpěli žádnejch pikhartů, luteránů a kalvínů, mezi sebou všickni jednostejni byli, mohlo jest něco býti, žeť jsou se o některé věci s nimi předkové naši snášeli: ale nyní v takové roztržitosti nám možné není, jim se v některých věcech otvírati, a my když od nich rychtáře městského, aneb písaře jeho, potřebujeme ku právu našemu, nemůžeme, aby nám se v tom propůjčili, dostati; a jestliže pak koho jim k trestání podáme, zvláště když kdo dvě ženy živé má, tehdy, tak jak se předkově jejich chovávali a takové trestávali, podržíc ho u vězení vypustí a aby hřešil patrně na to se dívají, a vejpovědi naše kdež mohou zlehčují. A podle toho, co Stanislav Salásek za odpověď dává, to VCMti v uvážení podáváme.

Protož žádati nepřestáváme VCMt v této takové příčině, že právo duchovní a soud konsistoře naší skutečně opatřiti ráčíte. S tím se VCMti v milostivou ochranu poručena činíme.