Možná, že ve smyslu tohoto dobrozdání dvorské komory byla v následujících dnech dána stavům na sněmě replika na jejich odpověď, nemáme však o tom zpráv. Soukromě zajisté se jednalo se stavy, aby svolili více, než co nabízeli ve své odpovědi na proposici. Podle zprávy Benátského vyslance bylo naléháno na stavy, aby se zavázali v případě velikého nebezpečí vytáhnouti osobně do pole, i kdyby císař sám tažení se nezúčastnil; nabízelo se jim, že místo císaře táhl by s nimi arcikníže Maximilian, který setrval v Praze až do ukončení českého sněmu, ale stavové na to nepřistoupili. [Viz zprávu Benátského vyslance z 13. června [č. 86]. O odjezdu Maximilianově z Prahy psal 14. června bavorský agent Bodenius svému pánovi: "Morgen... werden ir Dt. erzherzog Maximilian in aller früe von hinnen aufbrechen, haben jetzt nachmittag audientz gehabt; glaub, den Verzug seines verreisens hat hiesiger landtag causirt, welcher dann heut auch seine endschaft gewunnen" (Říšs. arch. v Mnichově, Fürstensachen tom. 39). Srov. Stieve l. c. str. 733.] Také v jiných věcech nepodařilo se vládě pohnouti stavy k větší povolnosti.

To patrno je z usnesení, jehož prohlášením ukončen byl sněm dne 14. června [č. 90]. Nejdůležitějším bodem toho snesení bylo, že povolena po druhé stejná hotovost jako již toho roku jednou. K přehlídce, která položena na 5. červenec a měla se konati po krajích, měl býti postaven zase každý dvacátý Člověk z poddaných a z měst patnáctý, vedle toho pak zase z 5000 kop, statku pozemského a 12.500 kop hotových peněz po jednom rejtaru. Této hotovosti smělo však býti užito toliko na obranu hranic království Českého a zemí k němu připojených, vedle toho pak jen kdyby obléhána byla Vídeň, Ujvár, Ostřihom a Komárno, a neměla býti držena v poli déle tří měsíců. Měla pak býti vyzdvižena, kdyby se první hotovost již vypravená objevila nedostatečnou, a to podle uznání císaře, nejv. úředníkův a soudců zemských i osob předešlým sněmem nařízených. I tato druhá hotovost měla býti podřízena Adamovi ze Šternberka jakožto nejvyššímu generálu. Dále usneseno, aby přes to, že došlo k vypravení veřejné hotovosti, byla vybírána za rok 1605 plná berně domovní na uhrazení 100.000 tolarů, které byly vypůjčeny na zaplacení nejvyššího i jiných velitelů vypravené hotovosti. Svoleno také, že v případě největšího nebezpečí, kdyby císař sám osobně se rozhodl táhnouti do pole proti Turku, všichni stavové byli by povinni táhnouti s ním; kdyby však k tomu došlo, měla ihned minouti nynější výprava veřejné hotovosti. Pro případ, že by došlo k takovému tažení, povolena na obranu země hotovost každého pátého člověka pěšího a jednoho koně zbrojného z 6000 kop grošů statku pozemského a 15.000 kop peněz na úrocích.

Vysloveno dále přání, aby 1500 jízdného lidu Jindřicha z Thurnu a Volfa z Vřesovic, najatého z české kontribuce válečné r. 1604, který, nejsa úplně zaplacen, hrozí prý vtrhnouti do Čech a tu se domáhati zaplacení, byl upokojen z berně svolené na r. 1605. Konečně předložili stavové ve svém usnesení císaři žádost, aby přehlídka pluku Schönburkovského položená do Chebu, přeložena byla na jiné místo, anebo aspoň, kdyby to nebylo možné, aby všem, kdo by tím utrpěli škody, byla ponechána volnost, poraziti si je na svolených pomocech.

Z těchto usnesení zajisté největší důležitost mohlo míti svolení druhé veřejné hotovosti, která podle výpočtů současných znamenala postavení asi 8000 pěších a 2000 jezdců. Vládě Rudolfově bylo by bývalo milejší svolení menší, kdyby se bylo stalo způsobem navrhovaným dvorskou komorou, kdyby totiž stavové se byli uvolili vydržovati svým nákladem v poli 6000 najatých žoldnéřů a 2000 jezdců. Ale stavové, ač nebylo jich tajno nebezpečí, které pro ně chovalo vyzbrojení vlastních poddaných, odpírali této žádosti velmi houževnatě. Nuncius papežský vysvětluje tento odpor stavů tím, že z vypravení veřejné hotovosti měli veliký zisk stavovští její velitelé, kteří měl vliv na rozhodnutí sněmu; ostatně prý stavové, svolujíce novou hotovost, byli přesvědčeni, že k jejímu vyzdvižení nedojde. [Viz zprávu nunciovu z 13. června (č. 87).] Vyslanec Benátský zase vyslovuje mínění, že vypravení veřejné hotovosti vyžaduje na stavích menšího nákladu, než vydržování žoldnéřů najatých, protože svým poddaným, kteří od nich jsou drženi jako otroci, mohou dáti, kolik se jim líbí. [Viz zprávu Benátského vyslance z 20. června v oddělení B II.] Je těžko rozhodnouti, pokud tito cizí pozorovatelé našich poměrů mají pravdu, ale zdá se, že zcela nesprávné jejich úsudky nejsou. Ať tomu jakkoli, jisto jest, že svolení druhé hotovosti nenabylo praktického významu, protože k jejímu vypravení do pole vůbec nedošlo; nejspíše z té příčiny, že vypravení první hotovosti málo se osvědčilo. [Doklady toho najdou se v oddělení B II. tohoto svazku. Zde jen uvádím stručnou kritiku bavorského agenta Bodenia z jeho listu z 24. září 1605 (všeob. říšský arch. v Mnichově Fürstensachen tom. XL fol. 59): "Das behemisch volk kombt jetzt widerumb heimb und hat diese ausfertigung auf 3 monat mher den funfzehenmal hundert tausent gulden gestanden, aber alles vergeblich angewendet worden."]

Druhý sněm království Českého nepřispěl tedy nikterak k odvrácení nebezpečí hrozícího od uherských povstalců, které se stávalo tou dobou ještě hrozivějším, protože blížila se doba, kdy bylo očekávati nový vpád tureckého vojska do Uher. Na straně císařské nebylo ani z daleka dosti moci k odvrácení tohoto dvojího nebezpečí. Květnový sjezd arciknížat v Praze měl jedině ten výsledek, že císař dal arciknížeti Matyášovi moc jednati s Bočkajem o mír. Jednání to bylo skutečně zahájeno, ale s nevelikým zdarem, tak že nebylo naděje, že by v brzké době mohlo dojíti k míru. [Jednání o mír vypisuje nejpodrobněji Tomek v Čas. česk. mus. 1855, str. 386 násl.] Řádění Bočkajovců na Moravě trvalo skoro nepřetržitě až do konce srpna a teprve někdy v říjnu se konečně Moravanům podařilo prostřednictvím Štěpána llléshazy pohnouti Bočkaje k příměří do polovice ledna 1606. [Srov. Kameníček, Vpády etc. v Čas. česk. mus. 1894, str. 389.] Krom Moravy také Rakousy a Štýrsko byly sužovány vpády Bočkajova vojska.

Vojsko císařské bylo zatím pro naprostý nedostatek peněz v stavu velmi žalostném. Po nezdařeném pokuse o spojení vojska Koloničova s Baštovým, Kolonie někdy koncem dubna vrátil se do Levice sev. Ostřihoma a Basta táhl stolicemi Liptovskou a Turčanskou až do Prešpurka. Koncem června jeho vojsko, jehož se počítalo necelých 10.000 pěchoty a asi 3¹/₂ tisíce jízdy, nemohouc dostati dlouho zadržovaný žold, přešlo k zjevnému odboji. Pěchota hrozila, že vytrhne sama do pole a opatří si zaplacení žoldu, jízda pak usadila se před samou Vídní a páchala tu nejhorší násilí. Arcikníže Matyáš, jsa tak obléhán vlastním vojskem císařským, marně dovolával se pomoci u císaře, ač tento byl nemálo poděšen vyhrůžkami vzbouřeného vojska, že pro žold potáhne až do Prahy. [Viz Stieve l. c. str. 763; jeho vypravování doplňuje zpráva pap. nuncia Ferrera z 11. července 1605 (arch. Vatik., Borgh. II. 152; a zpráva pap. komissaře Serry z téhož dne (tamtéž Borgh. II. 328 fol. 127).] Teprve v polovici července podařilo se mu v Rakousích sehnati tolik peněz, že mohl aspoň poněkud upokojiti vojsko.

Ale peněz na další vedení války nebylo. [K následujícímu srov. Stieve l. c. str. 768; některé podrobnosti čerpal jsem ze zprávy pap. nuncia z 20. června 1605 (arch. Vatik., Borgh. II. 152), k níž přiložen je přehled císařského vojska, jakož i z podobného přehledu ze 4. října 1605 poslaného do Říma pap. komisařem Serrou (tamtéž Borgh. II. 328 fol. 59). O plucích španělských oznamuje avviso z Prahy z 13. června (arch. Vatik., Borgh. IV. 86 fol. 110): "Si desiderano li due reggimenti del Cattolico, che dovranno esser a Vienna fra 20 giorni, poiché la presente infanteria rifiuta di servire." O regimentu papežském psal Basta papeži 13. srpna 1605 (orig. v arch. Vatik., Borgh. II. 164 fol. 330), "che il reggimento destinato da V. Beatitudine in aiuto di questa impresa sarà fra otto giorni in ordine da poter marciare."Téhož dne 13. srpna psal papež císaři, že nemůže mu poskytnout dalších pomocí (arch. Vatik., Armar. XLV. tom. 1 fol. 65 lit. CXXVI.)] Pomoci povolené r. 1603 od říše na válku s Turky na čtyři roky z veliké části nebyly vůbec zaplaceny a to, co se sešlo, bylo úplně vyčerpáno; nových pomocí nebylo lze odtud očekávati. Pomoci povolené dědičnými zeměmi císařovými byly rovněž buď již vyčerpány anebo se jich užívalo toliko k obraně těch zemí. Z cizích mocností dva pluky po 3000 mužů vydržoval jeden od počátku července, druhý od počátku srpna svým nákladem král Španělský a také nový papež Pavel V. rozhodl se vypraviti podobně do pole na svůj náklad jeden pluk o 3000 mužů [Za tím účelem vyslán byl k císaři jako zvláštní papežský komisař monsignor Jakub Serra, který, přibyv v prvních dnech července do Prahy, jal se ještě téhož měsíce najímati vojsko. Jeho zajímavé zprávy jsou v arch. Vatikánském ve svazku Borgh. II. 328.], který počal sloužiti koncem srpna. Ale to vše nemohlo stačiti k obraně proti dvojímu nepříteli.

Není divu, že za těchto okolností bylo rozhodnuto obrátiti se znova s žádostí o pomoc na stavy české, jejichž poslední svolení sněmovní nepřineslo vůbec užitku. Již 19. července rozeslány po krajích mandáty, jimiž císař svolával sněm král. Českého na hrad Pražský ke dni 30. srpna [č. 94] a o dva dny později vyšlo z tajné rady vyzvání k dvorské komoře [č. 95], aby dohodnouc se s válečnou radou i českou komorou, navrhla, jaké požadavky měly by se sněmu tomu předložiti. Asi v polovici srpna předložil své dobrozdání president české komory Štěpán Jiří ze Šternberka [č. 98]. Navrhoval, aby se stavům předložily dvě žádosti. První týkala se českého vojska na Moravě, které, byvši vypraveno koncem června na tři měsíce, mělo koncem září vrátiti se domů. [Šternberk udává ve svém dobrozdání, že lid české hotovosti počal sloužiti 6. července a že tedy měl sloužiti do 6. října. Není jisto, počítal-li správně. Podle mandátu císařského z 2. června měla být hotovost zmustrována v Brně dne 20. června, ve skutečnosti zdrželo se to o několik dní. Vrchní velitel české hotovosti Adam ze Šternberka psal dne 1. července Petru Vokovi z Rožmberka, že český lid má býti zmustrován 4. července. Podle zprávy Vilíma Konecchlumského, velitele žoldnéřů Kutnohorských a Čáslavských, z 9. července byli rejtaři čeští zmustrováni teprve toho dne. Nicméně psal Adam z Šternberka 11. září císaři, jakoby tři měsíce, na něž hotovost byla svolena, měly vypršet asi 26. září. Skutečně byla hotovost již koncem září rozpuštěna. (Doklady viz dále.)] Protože jeho odtažením z Moravy nepřítel mohl by býti povzbuzen k novým útokům, mělo se žádati na sněmu, aby vojsko to ponechal v poli ještě další tři měsíce a povolil peníze k tomu potřebné. Druhá žádost týkala se 1500 jezdců Thurnových a Vřesovcových, najatých z loňské kontribuce české a dotud nepropuštěných; jezdcové ti, najatí původně toliko na 6 měsíců, ponecháni byli ve službě po celou zimu a zdržovali se až do jara 1605 v Horních Uhřích při Bastovi. [V listě cís. Rudolfa II. k presidentu české komory Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka ze 6. dubna 1605 mluví se o jezdcích Thurnových a Vřesovcových, "so zwar noch ferten geworben sein, aber sich der zeit noch in Oberhungern befinden und auf die heurige behemische contribution reducirt und ergenzt werden".] Když však nastaly vpády Bočkajovců na Moravu, byli převedeni do Moravy, připojeni k české hotovosti a podřízeni velení Adama ze Šternberka. [Jezdci Thurnovi a Vřesovcovi byli jistě na Moravě před příchodem české hotovosti, tedy před počátkem července. Dne 12. července psal Adam ze Šternberka Petru Vokovi, že jezdci Thurnovi a Vřesovcovi chtějí "upřímo odsud do Čech" pro svůj žold. Srov. též list Karla z Žerotína Václavu Budovci z 1. března 1606 (Dvorský v Archive Českém XXVII., Praha 1904. str. 274), kde se praví, že již skoro rok jsou na Moravě Teuflovi jezdci, "secutae sunt cohortes Turrianae et Vresoviciae, quae propemodum hostili modo in miseram plebem grassatae sunt, auxiliares deinde copiae vestrae..."] Jezdci Thurnovi a Vřesovcovi nahrazujíce částečně 2000 jezdců, kteří podle snesení únorového sněmu r. 1605 měli býti najati z válečné kontribuce tímto sněmem svolené, byli placeni z výnosu této kontribuce. Protože však kontribuce ta, jak víme, již koncem května byla vyčerpána a odjinud peněz nebylo možno sehnati, byl jim po dlouhou dobu žold zadržován. Již počátkem července hrozili jezdcové Thurnovi i Vřesovcovi, že z tábora u Brna potáhnou přímo do Čech, na místa, kde byli mustrováni (Hradec Králové a Tábor), aby tam očekávali své zaplacení. [Viz dopis Adama ze Šternberka Petru Vokovi z Rožmberka z 12. července a list cís. Rudolfa k Ladislavovi ze Šternberka z 26. července 1605; sr. předešlou poznámku.] Nicméně podařilo se je zase na čas upokojit, ač plně zaplaceni nebyli. Na zaplacení zadrženého žoldu těmto jezdcům měla se podle návrhu presidenta české komory žádati mimořádná berně domovní po 20 groších anebo převzetí dluhu 100.000 tolarů, za něž chtěli se zaručiti nejv. úředníci. O těchto návrzích presidenta české komory bylo rokováno v tajné radě, ve vojenské radě i dvorské komoře. Podle zprávy, kterou 18. srpna podávala dv. komora nejv. úředníkům českým [č. 100], bylo usneseno, že obě žádosti mají býti předloženy sněmu tak, jak je navrhuje Štěpán ze Šternberka. K první žádosti však měl býti připojen dodatek, aby sněm dal svolení k tomu, aby česká hotovost, až Morava nebude v nebezpečí, mohla táhnouti i za hranice. Vedle toho uvažováno i o tom, neměla-li by se sněmu znova předložiti žádost za převzetí části úroku dvoumilionové půjčky italské, jež zamítnuta byla sněmem předešlým. [Pap. nuncius Ferreri již 8. srpna 1605 psal do Říma [č. 96], že počal vyjednávati s nejv. úředníky, aby Čechy uvolily se platiti část úroku z italské půjčky.] Rozhodnutí ponecháno nejv. úředníkům českým, kteří však se vyslovili dne 20. srpna proti pojetí takové žádosti do proposice. Bylo tedy od toho úmyslu upuštěno.

O tom, co na sněmu chtělo se žádati stran prodloužení pobytu české hotovosti v poli, dána zpráva po Adamovi ml. z Valdštejna jako po zvláštním poslu jak nejvyššímu Adamovi ze Šternberka, tak jeho lajtnantu Jindřichovi z Thurnu. Podle instrukce ze dne 21. srpna [č. 103] měl Adam z Valdštejna vyžádati si dobré zdání obou vojevůdců o chystané žádosti a jednati s nimi, aby, bude-li sněmem přijata, zůstali ve svých úřadech i po uplynutí tří měsíců původně ustanovených a aby také k tomu pohnuli ostatní důstojníky. Jak Adam z Valdštejna vykonal své poslání, nevíme.

O vnějším průběhu třetího a posledního sněmu v tomto roce nemáme zpráv. Proposice královská, jež stavům byla předložena 30. srpna [č. 107], vypisuje v úvodě obšírně válečné poměry na Moravě, líčí řádění Bočkajovců a co proti nim bylo podniknuto, ohlašuje, že také Turci, vtrhnuvše do Uher, postupují k Budínu - ve skutečnosti právě den před tím vojsko turecké položilo se již u Ostřihoma [Pap. komissař Serra psal o tom z Vidné do Říma dne 3. září: "Giovedì [1. záøí] a mezzo giorno venne qua avviso, come il Turco, non si sa, se con tutto o parte delľ esercito, si accampò lunedì, che fu alii 29, sotto Strigonia con essersi impatronito del monte di San Tomaso" (arch. Vatik., Borgh. II. 328 fol. 79). O dva dny později, dne 5. září, psal z Prahy pap. nuncius Ferreri: "É venuto monsu di Tigli a dirmi, che il Turco è accampato sotto Strigonia, la cui diffesa egli dispera affato, non havendo il Basti modo di uscire dalľisola di Comar per esser privo di cavalleria et artigliaria" (tamtéž Borgh. II. 167).] -, a ukazuje, jaká pohroma mohla by nastati, kdyby česká hotovost po uplynutí tří měsíců, na které byla vypravena, vrátila se domů. Proto žádá se na stavích, aby ponechali lid svůj ještě další tři měsíce v poli a postarali se o prostředky potřebné k jeho vydržování; a dále aby svolili k tomu, aby lid ten, až Morava bude zabezpečena, mohl táhnouti proti nepříteli i za hranice. Potom přechází se ke druhé žádosti, jež se odůvodňuje nebezpečím, které hrozí zemím českým od nepřítele, obléhajícího tou dobou Ujvár, [V proposici mluví se, jako by to byli Turci. Ve skutečnosti byli to Bočkajovci, kteří ovšem byli dorozuměni s Turky.] a nedostatečností císařského vojska najatého na tento rok. Žádá se pak na stavích, aby svolili zvláštní sbírku po jedné kopě míšeňské z každého poddaného, z níž by mohli rejtaři Thurnovi a Vřesovcovi ještě aspoň tři měsíce býti v poli vydržováni.

Stavové neradili se tentokráte dlouho o žádostech císařových. Již 2. září byla jejich odpověď v rukou císařových. Její znění není známo, ale z nepřímých zpráv poznáváme, že stavové svolili s jistým omezením k oběma předloženým žádostem. Byli ochotni ponechati zemskou hotovost v poli ne sice tři měsíce, ale dva; byli také ochotni vydržovati po tři měsíce jezdce Thurnovy i Vřesovcovy, svolovali však k tomu nikoli po jedné kopě z poddaného, jak bylo žádáno, nýbrž toliko po 40 groších. [To vysvítá z císařovy repliky; srov. též č. 110.]

Ale císař mimo nadání nespokojil se těmito nabídkami. V replice na odpověď stavů [č. 111.] vystoupil s požadavkem novým. Místo svolení, aby česká hotovost zůstávala v poli ještě další dva měsíce, ať prý stavové raději se uvolí najmouti svým nákladem jeden pluk knechtů 3000 mužů silný a vydržovati jej spolu s jezdci Thurnovými a Vřesovcovými v poli po tři měsíce. K tomu účelu ať prý povolí ke 40 grošům svoleným z vlastního měšce za každého poddaného o deset grošů více; města pak ať k tomu přispějí polovicí berně domovní. Peníze, které se takto sejdou, mají stavové podržeti ve svých rukou a sami z nich opatřiti placení svoleného lidu válečného; toliko kdyby něco zbylo, ať odevzdá se císaři na potřeby válečné. Žádá se konečně, aby stavové dali císaři a nejv. úředníkům i soudcům zemským moc naříditi, aby svolený lid válečný, kdyby nebylo se obávati zvláštního nebezpečí na hranicích moravských a slezských, mohl býti obrácen také jinam.

V replice uvádějí se také důvody, proč místo toho, co stavové nabízeli, předkládá se tato nová žádost. Nezbývá prý již dosti času k opatření toho, aby lid české hotovosti po uplynutí tří měsíců zůstal v poli a nerozběhl se domů. Také by jeho další vydržování v poli vyžadovalo většího nákladu než postavení regimentu knechtův a konečně bude stavům zajisté s užitkem, budou-li míti svůj lid poddaný, koně i čeládku zase doma. Pro vládu Rudolfovu samu bylo však zajisté hlavní pohnutkou k předložení této nové žádosti něco jiného, přesvědčení, že menší počet najatého vojska cvičeného a zvyklého boji je ve válce užitečnější než početná, ale k větším podnikům válečným neschopná zemská hotovost. Ale i stavům přišla patrně nová žádost císařova vhod. Nejlépe dokazuje to rychlost, s jakou se rozhodli žádosti té aspoň v hlavních věcech vyhovět. Již 5. září mohl býti sněm ukončen vyhlášením konečného snesení stavů [č. 112]. Jádrem tohoto snesení je svolení stavů, že najmou po uplynutí tří měsíců, na které česká hotovost zemská byla vypravena, regiment knechtů 3000 silný a 1500 koní, kteří dotud sloužili pod Thurnem a Vřesovcem, a že lid ten pěší i jízdný budou tři měsíce svým nákladem v poli chovati a sami jemu platiti, s tou však výminkou, že lid ten nesmí býti obrácen jinam, než na hranice markrabství Moravského a knížectví Slezských, a kdyby tu nebylo se obávati nebezpečí, ještě také k obraně města Vídně, Ujváru, Ostřihoma nebo Komárna, bylo-li by některé z těchto čtyř míst obléháno. Za nejvyšší voleni od stavů nad regimentem knechtů Vilém Vratislav z Mitrovic, nad tisícem jezdců Volf z Vřesovic, nad ostatními pěti sty Adam Eck z Lobkovic.

Na zaplacení tohoto lidu válečného předepsána zvláštní sbírka. Vrchnosti měly za každého poddaného platiti z vlastního měšce po 40 gra poddaní sami každý po 20 gr.; města měla místo toho dáti hotovou sumu 25.000 kop grošů míš. Mělo se však také, jako obyčejně, jednati jednak s Chebskými, Loketskými a Kladskými, jednak s horními městy, aby přispěli svou pomocí. Židům konečně uložena daň po dvou kopách na osobu. Dozor nad placením a užíváním těchto svolených berní svěřen nejv. hofmistru Kryštofovi z Lobkovic jakožto colmistru a k přehlížení a placení lidu válečného v poli ustanoven za mustrhera Jindřich Libštejnský z Kolovrat. Nejv. úředníkům a soudcům zemským dána moc nařizovati berníkům zvoleným k vybírání těchto sbírek, jak mají s vybranými penězi nakládati, jakož i moc vydlužiti si na zaplacení lidu válečného, kdyby svolené sbírky k tomu nestačily, potřebnou sumu peněz, o jejímž splacení rozhodne příští sněm.

Jak viděti, projevili stavové čeští na tomto posledním sněmě r. 1605 více povolnosti a obětavosti než na obou sněmích dřívějších. Přispěly k tomu asi nejvíce události posledních měsíců, útrapy, jež bylo Moravě zakoušeti od Bočkajovců, nebezpečí, jež samým Čechám stále hrozilo nejen od nepřátel, nýbrž i od vlastního nezaplaceného vojska - právě ve dnech, kdy sněm rokoval, přitáhlo 1000 jezdců Thumových do Jihlavy a 500 Vřesovcových do Polné, aby se tu domáhali zaplacení [Viz císařské mandáty p. Zejdlicovi z Šenfeldu a Jihlavským ze 4. září 1605. Srov. Löwenthal, Chronik der Stadt Iglau (vyd. d'Elvert) str. 242.] - a konečně smutné zkušenosti učiněné s vypravením zemské hotovosti. [Viz na př. zprávy nuncia pap. z 8. srpna [č. 96] a z 29. srpna [č. 106]; srov. též list Adama ze Šternberka k císaři z 11. září 1605.]

Teprve na tomto sněmě podařilo se pohnouti stavy k tomu, oč již na prvním sněmě bylo usilováno, aby sami se zavázali najmouti a platiti jistý počet vojska, ale toto svolení pozbývalo ceny ustanovením, že vojska toho smí býti užito mimo hranice zemí českých jen k obraně Vídně a tří pevností uherských. [To vytýká zejm. pap. nuncius ve zprávě z 12. září [č. 114]; srov. odpověď papežovu z 1. října (č. 115.).] Skutečně užitek ze svolení sněmovního ani tentokráte nebyl veliký. [V listě cís. Rudolfa z 19. pros. 1605, jímž císař prosí papeže o pomoc na válku (orig. v arch. Vatik. Borgh. II. 79) čteme tuto zajímavou, ač zajisté příliš do černá zbarvenou kritiku českých svolení sněmovních: "In hoc nostro Bohemiae regno ter hoc anno, quod antehac numquam auditum, conventus omnium ordinum habitus fuit, cum vero solutio urgetur, rus humilesque casas omnino deserere rusticis facilius quam, quod impositum est praestare".] Podle nařízení císařova mělo 1500 jezdců povolených českým sněmem býti 4. října zmustrováno v Olomouci, a přehlídka pluku Vratislavova měla být 15. října v Pelhřimově. [Viz císařské mandáty ze 14. a 17. září. Pap. nuncius oznamoval dne 10. října do Říma, že mustrunk regimentu Vratislavova má se konati 25. října (arch. Vatik., Borgh. II. 167).] Jak přesně bylo dbáno tohoto nařízení císařova, je patrno z toho, že dne 3. prosince tajná rada císařova uznala za dobré navrhnouti císaři, aby regiment Vratislavův tou dobou ještě nezmustrovaný byl rozpuštěn, protože s ním nebude možno nic prospěšného podniknouti, a peníze, jež se tak uspoří, aby byly obráceny na další vydržování 1500 jezdců, jichž lze proti nepříteli užíti s větším prospěchem. Návrh tento nebyl však přijat a tak došlo konečně k zmustrování pluku Vratislavova někdy koncem prosince. [V královské proposici k českému sněmu z 25. února 1606 praví se, "že regiment Vratislavův na hranicích moravských ležící ještě za jeden měsíc sloužiti povinen jest". A v psaní stavů českých ke kard. Dietrichštejnovi z 22. března 1606 čteme, že již čas vychází, do kterého pluk Vratislavův měl sloužiti. Podle obou těchto zmínek začal pluk Vratislavův sloužiti koncem prosince 1605.] Odtud pak leželi vojáci pluku toho nečinně na Moravě při hranicích uherských, jsouce zemi více na obtíž než k ochraně. Také jezdci Vřesovcovi a Lobkovicovi, kteří byli, jak se zdá, zmustrováni tak, jak byl císař nařídil, [Löwenthal, Chronik der Stadt Iglau str. 243 píše o rozpuštění jezdců Thurnových v září v Jihlavě, dodává: "das meiste volk ist wieder geworben und unter dem h. Brzesowitz obristen bestelt worden, sein zu Olmutz gemustert".] zdržovali se až do konce r. 1605 jenom na Moravě.

Zatím pokračovalo se v jednání o mír s Bočkajem a vedle toho se počalo vyjednávati také s Turky. Ale až do konce r. 1605 jednání to nemělo zdárný výsledek. Ještě v prosinci toho roku ozývá se obava, že by povstalci mohli znova vpadnouti do Moravy, [Srov. listy Žerotínovy z 31. října a 18. prosince 1605 (Archiv Český XXVII, str. 261 a 267). V prvém z nich píše Žerotín Amandu Polanovi: "Bellum nostrum nondum exstinctum est, imo inflammatum potius prosperis hostium successibus... Boczkaius non longe a nobis abest cum exercitu..." Ve druhém píše vyslanci krále Francouzského panu de Beaugy: "Cependant les Heyducques s'approchent derechef de nos frontieres en grand nombre, et est à craindre, que ne se faisant point la paix, nous n'ayons à voir d'aultres feux de ioye semblables à ceulx de Testé passée."] a do poslední chvíle nebylo jisto, nezmění-li se počátkem následujícího roku jednání o mír v novou válku. Ano tyto nejisté poměry přešly i do r. 1606, tak že ani v tom roce nezmizelo s programu českého sněmu rokování o poskytnutí pomoci na válku v Uhřích, jímž bylo se r. 1605 stavům tolik zabývati.

Nebyla však tato věc jediným předmětem sněmovního jednání v r. 1605. Na všech třech sněmích jednalo se jednak k návrhu císařovu, jednak z vlastního podnětu stavů ještě o jiných otázkách. Bylo již vyloženo, že hned na sněmě hromničném císař žádal na stavích, aby mu buď zvýšením posudného nebo zavedením nové sbírky z vína poskytli větší příspěvek na vychování jeho dvora a že stavové sice svolili k navrhované sbírce z vína, ale tak, že neměla býti obrácena na potřeby dvora, nýbrž jen na lid válečný. Několik jiných žádostí pojato do královské předlohy, podané sněmu hromničnému, k návrhům české komory [č. 6], k nimž připojila se svým dobrozdáním i komora dvorská [č. 11] [Obě komory navrhovaly, aby byly tyto žádosti pojaty do proposice obšírnějším zněním; to se však nestalo. Proposice omezuje se na stručné vytčení těch žádostí patrně proto, že zdálo se být zbytečno opakovati věc již častěji na sněmích přednášené.]. Stavové měli učiniti opatřeni, aby konečně byly vyřízeny artikule, o nichž již na mnohých sněmech minulých bylo jednáno, totiž artikul o povznesení hor v království Českém, o vybytí špatné a nevynášení dobré mince ze země, o srovnání městských práv se zřízením zemským, o přehlídce a zachování v celosti mezí a hranic zemských, o plavbě po Labi a konečně o nařízení osob k přehlídnutí privilegií přivezených z Karlštejna.

Stesky do úpadku hor v Čechách a do zlořádů při nich se vyskytujících, které se ozývaly již v době Ferdinanda I., neustaly ani za jeho nástupce. Šest let po vydání známého narovnání o kovy a hory mezi císařem Maxmiliánem II. a stavy českými z r. 1575 uznal sněm český za dobré zvoliti zvláštní komisi ze všech tří stavů složenou, která spolu s komisaři císařskými měla vyšetřovati a napravovati zlořády při horách a nařizovati vše, což by se jí zdálo potřebné. Ale r. 1585, protože do té doby nic nebylo podniknuto, byl sněm nucen obnoviti usnesení z r. 1581 s doložením, že ustanovená komise roku toho "konečně předsevzata, a pokud nejvíce postačiti se bude moci, i vykonána býti má". Skutečně stal se v tom roce jakýsi začátek přehlídkou Hor Kutných, ale pro mor nemohlo býti pokračováno. Sněm r. 1586 znova ukládal ustanovené komisi, aby pokračovala ve své činnosti, a r. 1590, když císař projevoval úmysl, že se chce přičiniti o to, aby artikul o vyzdvižení hor konečně byl vyřízen, sněm dal právo doplňovati komisi zvolenou r. 1581 zemskému soudu. Protože ani v následujících letech věc nebyla vyřízena, zvolil sněm r. 1596 k vyzvání císařovu novou komisi, aby vypracovala návrhy toho, co by se mělo podniknouti k povznesení hor. O dva roky později, r. 1598, zvolena k tomu úkolu zase komise nová, a odtud usnášel se sněm každý rok, že se komise tato má konečně v určitý den sejíti a vyříditi, co jí bylo uloženo, při čemž obyčejně také vykonány nové volby jejích členů. Také r. 1605 otázka povznesení hor dostala se na program jednání sněmovního. Proposice královská [č. 21.] obsahuje sice jen stručné všeobecné vyzvání, aby stavové otázce té i tentokráte věnovali pozornost, ale v replice [č. 29.] se předkládá v té věci návrh určitější. Císař upozorňuje tu stavy, že v horách Trutnovských a Marsovských, odkud se do té doby plavilo dříví pro potřebu Hor Kutných, je již dříví na mále, a že by nevelikým nákladem mohlo býti opatřeno plavbou z hor Kladských a z lesů Rychnovských; vyzývá je proto, aby se shodli o prostředku, jímž by se to mohlo provésti. Stavové se však v odpovědi na repliku [č. 35] vymluvili, že, jsouce přetíženi berněmi a dávkami, nemohou opatřiti náklad potřebný k zřízení navrhované plavby dříví. Skutečně v artikulích sněmovních [č. 40.] není o této věci zmínky; opakuje se tu skoro do slova usnesení loňského sněmu o vyzdvižení hor a za členy komise k tomu ustanovené volí se veskrze tytéž osoby jako loni. [Zamítavým rozhodnutím stavů stran plavby dříví z hor Rychnovských nebyla odbyta věc sama, která ostatně byla staršího původu. Je to patrno z císařských nařízení, jež vydána byla v otázce souvisící se zřízením této plavby dne 2. května 1605 a jsou zapsána v registru missiv královské kanceláře z r. 1605 (arch. místodrž. v Praze, sv. 114 fol. 99 - 102). Nařízeními těmi se ukládá Kateřině Vostrovcové z Klinštejna jakožto poručnici nad Annou Kateřinou Hrzankou, dcerou po Adamovi Šťastném Hrzanovi z Harasova, dále nejv. mincmistru Kryštofovi z Sebuzína a některým osobám ustanoveným od zemského soudu, aby se sjely 31. května na Potštýn a tu se dohodly o výminkách, za kterých by se mohly odprodati od statku sirotčího dříví nebo pozemky potřebné ke zřízení plavby dříví pro potřebu Hor Kutných. V přípise adressovaném Kateřině Vostrovcové se praví: "Ráčili jsme s někdy Dorotou Karlíkovou z Harasova na Potnštejně za jejího živobytu, jakožto od soudu zemského... nad Annou Kateřinou Hrzaňkou z Harasova, dcerou po někdy Adamovi Šťastném Hrzanovi z Harasova pozůstalou, též i nad statkem jí náležejícím nařízenou poručnici, o to milostivě dáti jednati, poněvadž při Horách našich Kutnách v dříví nemalý nedostatek býti se poznává a my na tom býti ráčíme pro časné týchž Hor Guten dřívím opatření novou plavbu z lesův našich Rychnovských po řece Orlici dáti naříditi, že jest nám dotčená Dorota Karlíkova k oznámené potřebě k udělání nového k té plavbě obzvláštního rybníku, nadýmače, též k zhotovení nové klausy a hradí díl gruntův i se dnem a k tomu i také s potřebu dříví vše k statku Potnštejnskému a dotčenému sirotku náležející odprodati měla, jakož pak i na milostivé naše té věci opatření od téhož soudu zemského jisté osoby za komisaře k spatření a na místě postavení toho nařízení jsou byli, takže táž věc na samém již toliko dojednání jest pozůstávala, i že jest pak mezi tím a prve nežli to k skoncování přivedeno bylo, táž Dorota Karlíkova prostředkem časné smrti z tohoto světa vykročila..." Nařizuje se pak Kateřině Vostrovcové, aby se jistě dostavila v určený den na Potštýn ke komisi, "poněvadž to vše, což se tu koliv vyřídí a zač se to místo a dříví vytrží, ještě soudu zemskému letničnému nejprve příštímu přednese, nám pak o to činiti jest, aby odkládáním té věci (s čímž se již téměř od čtyř let zachází a posavad se ještě k žádnému začátku té plavby pro takovou nevyhnutedlnou potřebu Hor Guten... přijíti nemůže) opět čas nepominul". Z císařského přípisu k téže Kateřině Vostrovcové z 27 list. 1606 (arch. místodrž. sv. 115 fol. 192) vysvítá, že také tou dobou česká komora s ní vyjednávala "v příčině nějakého místa neb placu, kdež by se hrábě k zdržování špalkového dříví, kteréž se novou plavbou po řece Vorlici z lesův Rychnovských pro potřebu Hor Kuten dolův plaviti bude, na gruntech Potnštejnských ležícího."]

Již r. 1596, kdy císař Rudolf sněm český znova upozornil na to, jak se dobrá mince hromadně vyváží z Čech a naopak "nesčíslná suma lehký a nehodný mince" do království Českého se uvádí, bylo uloženo komisi volené k uvažování, jak by mohly býti vyzdviženy hory v království Českém, aby se radila také o prostředcích, jimiž by "mince dobrá v zemi zachována a zlá ven vybyta býti mohla". To se pak od r. 1601 opakovalo na každém sněmě, [Sněmy (1601), (1602), (1603) a (1604).] a také usnesení z r. 1605 neliší se v ničem od usnesení sněmů předešlých.

Rovněž článek o srovnání městských práv se zřízením zemským jest původu staršího [Srov. Kalousek, České státní právo, 2 vyd. 1892, str. 339 násl.]. Již od posledních let Ferdinanda I. bývaly na sněmích voleny komise ze stavů k sepsání jednotného zákonníka městského a později k přehlédnutí a opravení návrhu, jenž byl předložen k vytištění. Když nebylo možno dosíci shody mezi městy, jež se spravovala právy Pražskými, a těmi, jež jako Litoměřice spravovala se právy Magdeburskými, bylo na sněmu r. 1579 Pražanům povoleno, aby svá práva sepsaná Pavlem Kristiánem z Koldína vydali tiskem, avšak s tou výminkou, kdyby podle předešlých mnohých snesení sněmovních došlo k napravení městských práv, že Pražané budou povinni práva tak opravená dát vytisknouti. Ani po vytištění Práv městských nepřestali však stavové usilovati o to, aby tato práva podle dřívějších snesení sněmovních byla přehlédnuta a srovnána s platným zřízením zemským. Již r. 1583 byla k tomu zvolena nová komise po 14 osobách ze stavu panského a rytířského a císař požádán, aby je vedle osob, jež by sám do komise ustanovil, obeslal k jistému dni a poručil jim přehlédnouti a srovnati městská práva, "aby toliko jedna práva městská ve všem království Českém, kteráž by proti zřízení zemskému nebyla, sloula a byla, a těch a ne jiných aby vuobec užíváno bylo. O dvě léta později pozměnil sněm toto usnesení v ten způsob, že měl nejprve k přehlédnutí práv městských býti svolán vedle komisařů císařských menší počet osob vybraných ze stavů nejv. úředníky a soudci zemskými, a až by tito práci svou vykonali, měla teprve býti předložena širšímu výboru zvolenému r. 1583. Protože někteří členové této komise zemřeli dříve, než úkol její byl vykonán, bylo třeba na jich místo zvoliti na sněmu r. 1593 osoby jiné, což se pak opakovalo na sněmích r. 1596, 1597 a 1598. R. 1599 vrátil se sněm zase k myšlence svěřiti přehlédnutí práv městských nejprve komisi menší, která by výsledky své práce předložila výboru širšímu. Komise taková skládající se ze 13 členů (4 stavu panského, 5 stavu rytířského a 4 městského) byla ihned sněmem zvolena a uloženo jí, aby se sešla v určitý den (29. listopadu), a o čem se shodne, přednesla širšímu výboru, "tak aby to již při nejprv příštím sněmu dokonce na místě postaveno bylo." To se ovšem nestalo ani v tom roce ani v letech následujících, tak že usnesení z r. 1599 bylo třeba obnovovati na sněmích ještě několikráte, vždy s ustanovením, že věc má býti vyřízena do nejbližšího sněmu. Od r. 1602 připojuje se k tomu poznámka, že osoby zvolené k srovnání práv městských "učinily již v té věci nemalý začátek". [Sněmy (1601), (1602), (1603) a (1604).] S tím se shoduje usnesení sněmu z r. 1605.

O upravení plavby po Labi bylo na sněmu českém jednáno již za Maxmiliána II. R. 1571 císař oznámil sněmu, že jednal s knížaty říše Německé o to, jak by mohla býti upravena plavba po Labi do Čech a z Čech ven až k moři, a žádal; aby k uvažování té věci zvolena byla sněmem komise ze stavů, což se skutečně stalo. V následujících letech bylo o této věci jednáno na sněmích častěji a stavovská komise byla několikráte obnovována. [Sněmy (1577); (1533); (1536) a (1590).] Také bylo o této otázce v prvních letech vlády Rudolfovy několikráte vyjednáváno s knížaty říše Německé a v r. 1590 se konal o to dokonce zvláštní sjezd knížat říšských, jichž se dotýkalo, s posly stavů českých v Magdeburce. Ačkoli se jednání na tomto sjezde nezdařilo, nepřestala se vláda Rudolfova ani později zabývati otázkou plavby po Labi. Tak mohlo r. 1601 býti sněmu oznámeno, že byl z poručení císařova stavitelem z města Vratislavě změřen tok Labe i Vltavy od Litoměřic až ku Praze a učiněn návrh jeho regulace. U stavů nebylo však, jak se zdá, mnoho porozumění pro tento podnik; když jim podána byla zpráva o návrhu regulace učiněném Vratislavským stavitelem, prohlásili, že nemyslí, že by plavba po Labi z moře až ku Praze "s sebou mnoho oužitkův přinesla". Nicméně svolili stavové na sněmě r. 1601, podobně jako byli učinili již na sněmích r. 1593, 1596 a 1597 [Sněmy (1593); (1596) a (1597).], aby nejv. úředníci a soudcové zemští měli moc naříditi komisaře ze stavů, kteříž by mohli jménem stavův o splavnění Labe plnomocně jednati. Zcela stejné usnesení stalo se na sněmích r. 1602 a 1604 a také na sněmě r. 1605.

Již v XV. stol. bývalo králi Českému a stavům činiti opatření pro ti sousedům rušícím meze království Českého a v stol. XVI. patří tato otázka takřka k pravidelným předmětům sněmovního jednání. Stavové nejednou byli nuceni voliti na sněmu stavovské komisaře k vyšetření a narovnání sporů hraničních, někdy pak dávali moc ustanoviti takové komisaře králi samému nebo společně s nejv. úředníky a soudci zemskými. Nejvíce sporů bývalo s Bavorskem a Saskem, dále také s Braniborskem, Falci, Slezskem a Polskem [O různých těch sporech hraničních najdou se zprávy v starších dílech Sněmů. O sporech se Saskem, Braniborskem, Bavorskem a Falci jedná soustavněji zejm. memoriál arcikníž. Ferdinanda z 13. června 1565. O sporech s Bavorskem podává krom toho podrobný výklad instrukce daná císařem Maximiliánem Rudolfovi k českému sněmu r. 1576. Nadmíru bohatý archivní materiál, týkající se sporů o hranice mezi Čechami a Bavorskem i Falci počínaje stol. XIV., chová se v říšském všeobecném archivu v Mnichově v oddělení "Böhmen literalien".]. V posledních letech zejména dvě věci obracely pozornost stavů českých k hranicím království: najímání pomezních lesů cizozemcům a zarážení nových silnic z Bavorska do Čech. R. 1598 uznal císař Rudolf II. za potřebné upozorniti stavy na sněmu shromážděné, že mnozí z obyvatelů království Českého zvláště při pomezí míšeňském nemálo lesů ke království náležejících prodali cizozemcům k vykácení ("pod štokraum"), při čemž jim k užívání těch lesů povolili lhůtu 40 - 60 let. Protože se bylo obávati, že by za tak dlouhou dobu, když by pomezní lesy byly v rukou cizozemců, mohlo zaniknouti vědomí správných mezí, vyzval císař stavy, aby zvolili ze sebe komisi k ohledání hranic a položení mezníků, jakož i aby stanovili, že budoucně nikdo nesmí bez svolení krále a stavů cizozemcům prodávati lesy pomezní k vymýcení. Sněm k tomuto vyzvání zvolil v dubnu 1598 komisaře ze stavu panského a rytířského s výslovným ustanovením, aby se sjeli v určený den (29. června) do města Krupky k vykonání svého úkolu; současně rozhodnuto, že budoucně nesmí nikdo z obyvatelů království Českého dávati cizozemcům lesy ke kácení do lhůty delší dvaceti let. Protože komise zvolená r. 1598 úkol svůj nevykonala, byly jí v následujících letech na sněmích ukládány vždy nové lhůty. [R. 1600 bylo třeba jednoho zemřelého člena komise nahraditi novým. Komise ovšem nebyla zcela nečinná; na př. r. 1601 oznamuje se v proposici, že prohlédla lesy Hanšpašské, Duchcovské a Bílinské.] To učinil i sněm r. 1605, jenž obnovil usnesení sněmu loňského beze změny, tak že ustanovil i stejný den k sjezdu komisařů v Krupce (pondělí po sv. Prokopu).

K článku o komisi ustanovené k vyšetření hranic v pomezních lesích pronajatých cizozemcům bylo na sněmu r. 1601 připojeno usnesení, podle něhož k vyřízení hraničních sporů s Falci byla zvolena komise ze stavu panského a rytířského a strany sporů s Bavorskem dána nejv. úředníkům a soudcům zemským moc ustanoviti komisaře, kterým od stavů bude dán list mocný pod pečetí zemskou. [Stalo se to na žádost císařovu v proposici, kde se praví, že "mezi královstvím Českým a falckrabím u Wejdhausu, též knížetem Bavorským u Domažlic o hranice a meze od dávních let rozepře jsou vznikly, kteréž až posavad k žádnému vyřízení nepřicházejí".] R. 1602 obnoveno toto ustanovení v podobě poněkud změněné; dána totiž, "co se odporův o meze mezi královstvím tímto a knížetstvím Bavorským též i Falcu dotýče", sněmem moc nejv. úředníkům a soudcům zemským, "aby na to všecko s pilností nastoupili, a pokudž se potřeba uzná, jisté komisaře k tomu naříditi mohli, kterýmžto list mocný pod pečetí zemskou vydán býti má. Toto ustanovení objevuje se pak beze změny v sněmovním snesení z r. 1604 a r. 1605 změněno jen potud, že se moc daná nejv. úředníkům rozšiřuje také na spory s kurfiřtem Saským v Míšni a Fojtlandu. [Mělo-li toto rozšíření zvláštní příčinu, neumím povědět.]