Proti zřizování nových silnic z Bavorska do Čech ozvali se již v březnu r. 1596 na sněmě p. Petr Vok z Rožmberka a některá města, přednášejíce, "kterak by za příčinou v nově zaraženého a vystaveného mostu od knížete Bavorského u města řečeného Filzhoffen a dodávání přes něj soli neobyčejnými silnicemi sem do tohoto království Českého újma a ublížení starobylému skladu, svobodám a spravedlivosti jejich činiti se měla". Na tuto stížnost zvolil sněm čtyři komisaře k vyšetření té záležitosti. A hned na druhém sněmě téhož roku (v září) stavové, uvádějíce, "že příčinou těch tak vnově zaražených silnic od toho času, jakž jest starobylej průchod soli z města Prachatic sem do tohoto království přestal, sůl netoliko v ceně své velice zvejšena jest, ale ještě že se v hojnosti jak prvé, dostávati nemůže", naléhali, aby komise brzy svůj úkol provedla. R. 1597 opakována tato urgence, a roku 1598 sněm se usnesl, aby se všichni, kdo by měli jaké stížnosti stran nových silnic z Bavorska do Čech nebo "kdo by jakou cestu k tomu" aby s té drahoty soli sjíti mohlo, ukázati věděli", sešli v ustanovený den na hrad Pražský a své stížnosti i návrhy přednesli nejv. úředníkům a soudcům zemským. Těm dána také moc rozhodnouti, má-li komise sněmem nařízená působiti či má-li býti obrán jiný prostředek. Toto usnesen; bylo však třeba opakovati na sněmě následujícím r. 1599. V tom roce se skutečně sešli nejv. úředníci a soudcové zemští k poradě a o výsledcích svého rokování podali zvláštním spisem zprávu císaři. Ukazovali tu zejména, jakou škodu trpí království České "pro příčinu toho nového předsevzetí knížete Bavorského a zaražení v místě novém prve nebývalém skladu solního, kterýž od starodávna... v městě Pasově jest byl a odtud dále cestami a stezkami vysázenými a osvobozenými... sůl bezpečně v slušné a mírné ceně přicházela..., ježto proti tomu touto proměnou nadsazováním a přivyšováním od knížete Bavorského a arcibiskupa Salcburského na tom počtu prostic soli, kterýž ročně do tohoto království přicházel, na sta tisícův kop z tohoto království Českého se peněz vynáší". Dovolávajíce se tohoto spisu nejv. úředníkův a soudců zemských, naléhali stavové na sněmě r. 1600 znova na brzké vyřízení této záležitosti a dali císaři spolu s nejv. úředníky a soudci zemskými moc vyslati ke knížeti Bavorskému i k arcibiskupu Salcburskému o tu věc své komisaře a připojiti k nim, uznají-li toho potřebu, za komisaře stavovské osoby, jež sami ze stavů zvolí. Toto usnesení bylo obnovováno na sněmích r. 1601 - 1604 skoro beze změny. Ačkoli pak se již r. 1603 tvrdí v proposici královské ke sněmu, že ve věci týkající se solního obchodu z Bavor "již dobrý začátek učiněn jest", [Srov. též zprávy bavorského agenta při dvoře Pražském Viléma Bodenia z 31. března a 1. září 1603, jichž originály jsou v Mnichovském tajném státním archivě sub Kast. schw. 50 Nr. 11 fol. 41 a 100 V prvé z nich píše Bodenius: "betreffend das salzwesen habe ich solches bei jüngstem alhier gehaltenem landtage sowol bei obristem landhofmeister als obristen canzler sollicitirt, welche aber (weil die andere landofficir hin und wider commissionsweise verschicket worden) mich bis zue negster zuesammenkunft, so im schirstkonftigen iunio beschehen möchte, gewiesen; derowegen mein treuliches guetachten were..., das gegen die zeit mir disfals ein mandátům nur in einer gewhönlichen missif alhero gefertiget würde, damit ich ein solches umb schleinigere befürderung des werks alsdann den ermelten landofficirn furweisen konnte". Listem z 1. září 1603 Bodenius oznamuje, "dass ich sowol bei der hiesigen hofcammer als auch der behemischen buchalterei (welchen orten dis negocium soll zue beratschlagen anfänglich bevholen sein worden) wegen der salzsachen embsige nachfrag habe, weil aber dieser handel also beschaffen, das er in höchster geheimb muess gehalten werden, als muess ich auch caute hiermit utnbgehen, dass diese sache bei den kaiserischen gieichsfalls sub silentio gehalten wirt und wenig personen von diesem werk Wissenschaft haben".] nebyla do r. 1605 věc ta vyřízena. V dobrozdání dvorské komory z 22 ledna 1605 [č. 11] se uvádí, že otázka dovozu soli z Bavor do Čech nemohla mimo nadání pro svou důležitost a rozsáhlost býti vyřízena, že však se o tom již pracuje jak v dvorské tak v české komoře, tak že snad již vbrzku věc bude přivedena k zdárnému konci. [Srov. s tím zprávu bavorského agenta J. Manharta psanou z Prahy 10. ledna 1605, jejíž original je v Mnichovském říšském archivu sub Fürstensachen de ao. 1605 tom. 39 fol. 28. Tam Manhart píše: "Wegen des guetbedunckens von... erzherzog Mathias über die beschwerung der stände in Österreich der salzsteigerung halben vernimb ich noch der zeit nit " dass solches herein gelangt sei, bin gleichwol der meinung, es werde bei jezigem landtag in Österreich diese sach nit wenig wider gerürt werden; so ist es auch sonst in der bewissten saltzhandlung mit E. Dt. auf dismal allerdings still, und wie ich im vertrauen und geheimb vernimb, so ligt der grosse kärnier oder sak mit den jenigen Schriften, davon E. Dt. ich vorlangst mehrers bericht (dass nemblich das etzliche alhie per decretum weren verordnet, velche das gantz negotium durchsehen und in ein votum an ir kais. Mt. verfassen sollen) widerumb in der hofcamercanzlei. Die ursach haben E. Dt. auch hievor verstanden, dass die deputierten vast alle sich wegen anderer irer dienst disem werk obzuligen sich entschuldigt, item dass si hierzu wenig Verstands hetten, ein anderer aber entzwischen zu anderer commission verreisen müessen und einer auch aus inen seither mit tod abgangen ist, daher nuhn die sach also widerumben sich entschlagen und die acta in die cantzlei kommen. Sonst befindet man sich derzeit alhie etwas beschwert mit dem saltz und muess man die kuefen bair. saltz per 3 thaler vier und 5 weissgroschen darüber von den salzämptern erkaufen. Es ist auch wenig saltz alhie, wirdet wenig zuegefüert wegen des unbeständigen winters und gar bösen weegs."] O tom se měla v královské proposici podle původního konceptu podati stavům zpráva, ale v konečném textu proposice tento článek byl vypuštěn [Viz proposice č. 21.], snad proto, aby stavům nebyla poskytnuta příležitost k stížnostem do Bavorska, jehož přátelství zvláště v té době pro cís. Rudolfa mělo nemalý význam. Avšak stavové sami nezapomněli na otázku, která se zvláště některých citelně dotýkala, ano zdá se, že o ní tentokráte bylo jednáno živěji než v letech předešlých. Aspoň tomu nasvědčují poplašné zprávy posílané bavorskými agenty z Prahy do Bavor. Dávaje svému pánovi zprávu o zahájení českého sněmu, oznamuje agent Bodenius dne 7. února, že někteří pánové čeští, mezi nimi zvláště Volf Novohradský z Kolovrat, nejv. sudí zemský - pán ten teprve od nedlouhé doby držel na pomezí bavorském statky Opálku u Strážova, Vimperk a Drslavice u Prachatic - hodlají si na sněmě důrazně stěžovati do vévody Bavorského, že škodí solnímu obchodu na českých hranicích, tak že prý pohraniční obyvatelstvo utrpělo v krátké době přes 300.000 zl. škody. [Viz č. 24 dole; sr. též zprávu z 5. března 1605 pod č. 46.] Skutečně se stavové čeští ve své odpovědi na královskou proposici dotkli této věci, stěžujíce si nejen do vévody Bavorského, nýbrž i do arcibiskupa Salcburského a žádajíce, aby spor o solní cesty byl rychle vyřízen. [Vysvítá to z královské repliky [č. 29]. Ve zprávě z 12. února [č. 30] oznamuje sice Bodenius, že stavové dosud stížnost nepodali, ale patrně nebyl dobře zpraven o obsahu stavovské odpovědi podané 9. února. Později v listě z 28. února [č. 45] sám oznamuje, že si stavové a nejv. úředníci stěžovali. Srov. též zprávu druhého bavorského agenta Manharta z 26. února (č. 43).] Když pak v replice bylo jim oznámeno, že se o věci té počalo již jednati v komoře dvorské i české, tak že v krátce bude vyřízena, stavové spokojili se tím, že do usnesení sněmovního pojali toliko obvyklý článek o solních cestách z Bavorska do Čech. Za termín, do něhož měla věc býti ukončena, stanoven nejbližší svátek sv. Bartoloměje. [Upozorňuji zde na zajímavou zprávu obsaženou v listě Bodeniově z 19. února [č. 39], podle níž obyvatelé bavorské osady Zwieselu předložili českému sněmu jakousi stížnost. Čeho se asi ta stížnost týkala, jen velmi neurčitě poznáváme z jiných zpráv bavorských agentů, z nichž výňatky najdou se v poznámkách k oné zprávě Bodeniově. Zcela nejasno jest, v jaké souvislosti byli čeští stavové s touto bavorskou záležitostí, nejspíše se týkala nějak bavorských lén české koruny. Že by Zwiesel sám byl býval v lenním poměru k Čechám, není mi známo.] - Také na druhém sněmě došlo na otázku solního obchodu. V proposici se nestala sice o ní zmínka, ale stavové ve své odpovědi sami znova si stěžovali na přílišnou drahotu soli, dávajíce vinu toho vévodovi Bavorskému, [Plyne to z dobrozdání dv. komory o této odpovědi stavovské z 10. června [č. 83] i z usnesení sněmovního (č. 90).] a v konečném usnesení sněmovním, dovolávajíce se této stížnosti, žádali znova důtklivě, aby již konečně věc byla vyřízena a tak odpomoženo drahotě soli, sice prý jest obava, že by stavové ani svolené pomoci "pro tak veliké za tuž sůl sumy peněz vydávání" nemohli odváděti.

Otázka přehlédnutí privilegií zemských uložených na Karlštejně, která se dostala na program sněmu hromničného k podnětu české komory, souvisela se snahou docíliti většího výnosu z korunních statků nebo lén koruny České ležících za hranicemi země a od království Českého zastavených. [Srov. B. Rieger, O českých královských a korunních statcích (ve spise O král. hradě Pražském, dobrá zdání, jež podali prof. Čelakovský, Kalousek, Rieger a Stupecký, Praha 1907) str. 93 násl. Seznam zahraničních lén koruny České podává Lünig, Corpus iuris feudalis germanici II., 1727, č. 2; srov. Kalousek l. c. str. 108 pozn. 2.] Již na sněmu r. 1586 byly k tomu účelu zvoleny některé osoby stavu panského a rytířského, jimž spolu s nejv. úředníky a soudci zemskými dána moc učiniti v té věci vše potřebné. [Nejv. úředníci zemští již r. 1579 upozorňovali na tuto věc.] Protože však usnesení sněmu z r. 1586 ani r. 1595 ještě nebylo uvedeno ve skutek, navrhla toho roku dvorská komora, aby císař znova o tu věc dal jednati se stavy. [Viz dobrozdání dv. komory z 19. února 1595.] O rok později, protože zatím zase nic se nestalo, připomněla dvorská komora císaři znova usnesení z r. 1586, navrhujíc, aby císař poručil vyhledati akta potřebná v registraturách české kanceláře, české komory a hejtmanství německých lén České koruny, a bylo-li by toho třeba, aby vypraveny byly také některé osoby na Karlštejn. [Přípis dv. komory z 25. února 1596.] Sněm r. 1596 skutečně obnovil usnesení z r. 1586, zvolil novou komisi a nařídil, aby stavovská komise, která již r. 1593 byla zvolena k zinventování a sepsání zemských privilegií uložených na Karlštejně a jíž sněmem r. 1596 znova uloženo práci tu vykonati, měla na to paměť, "našly-li by se mezi jinými privilegími zemskými jaké paměti na ty zástavy se vztahující." Dvorská komora neustávala od té doby naléhati na to, aby otázka zastavených statků korunních konečně byla vyřízena. Nejspíše jejím působením se stalo, že sněm r. 1598, zvoliv nově komisaře k zinventování privilegií zemských na Karlštejně, nařídil, aby se sjeli dne 8. června na Karlštejně, privilegia zinventovali a při tom poznamenali vše, "co by se tak mezi týmiž privilegími zemskými na výš psané zástavy vztahovalo," a podle potřeby přinesli s sebou na hrad Pražský originály nebo opisy takových kusů. Zároveň dána sněmem moc císaři, nejv. úředníkům a soudcům zemským, aby spolu s komisí sněmovní učinili se zastavenými statky korunními co uznají za dobré. Tentokráte došlo skutečně k zinventování listin na Karlštejně; [Současný opis inventáře tehdy zhotoveného je v rkpe. král českého zem. archivu. 62 C 16. str. 651 - 670 a 687 - 716.] ačkoli však komora dvorská opět a opět naléhala, aby se stalo nějaké opatření, jímž by se zvýšil výnos zastavených statku korunních, nestalo se, jak se zdá, v té věci nic až do r. 1604. Toho roku sněm k žádosti císařově zvolil jisté osoby z obou vyšších stavů, jimž uloženo, aby se sjely v neděli 4. července na hrad Karlštejn, a tu vyhledaly mezi zemskými privilegiemi jednak ony zápisy na statky od království Českého zastavené, jednak staré, obranné smlouvy království Českého s ostatními dědičnými zeměmi císařovými, které po přání císařovu měly vzhledem k společnému nebezpečí býti obnoveny. [V listě z 1. prosince 1604 praví Štěpán ze Šternberka, hejtman něm. lén, že "die aussuchung der Privilegien aufm Karlstein zwar erfolget, aber bis dato weiter nichts in der Sachen vorgenomben worden". Srov. násl. poznámku.] Toto usnesení sněmovní, pokud šlo o vyhledání starých zápisův a smluv, bylo skutečně vykonáno, [V listě z 1. prosince 1604 praví Štěpán ze Šternberka, hejtman něm. lén, že "die aussuchung der Privilegien aufm Karlstein zwar erfolget, aber bis dato weiter nichts in der Sachen vorgenomben worden". Srov. násl. poznámku.] ale teprve počátkem r. 1605 podniknuty byly některé kroky k vyřízení otázky zastavených statků korunních. Dne 7. ledna vyzvala dvorská komora nejv. úředníky české, uvádějíc jim na paměť usnesení sněmovní stran zastavených statků korunních, aby z věcí vyhledaných na Karlštejně dali vybrati vše, co by se týkalo takovýchto statkův, a tento výtah aby poslali dvorské komoře. Při tom dvorská komora poznamenává, že jest toho svrchovaná potřeba, aby tyto věci co nejdříve byly vyřízeny, protože je naděje, že se tím získá suma peněz. [Koncept přípisu dv. komory nejv. úředníkům českým ze 7. ledna 1605 je v c. a k. stát. a dv. archivě ve Vídni sub Böhmen II. Dv. komora tu píše, že nejv. úředníci zajisté chovají v paměti: "was die löbl. staend dieser krön Behaimb wegen der ausser lands versetzten gueter und derselben Steigerung vorgehunde landtage für bewilligung gethan; wann dann irer Mt. und des gemeinen wesens sonderbare notturft erfordern will, die Sachen nunmehr ehist und ohne fernen verzug fortzustellen, weil man bei jezigen nöthen die summam gelds daraus zu habenverhofft, und nun unter jüngster verrichler rais nach Carlstein allerhand Schriften aufgesuecht und anheer gebrachtworden, darunder sonder zweifeis auch in diser sach guete nachrichtung zu finden sein wirdet, als werden.... h. landofficierer hiemit ersucht, unbeschwerte Verordnung zu thuen, damit dasjenige, so etbo deswegen verhandensein möchte, extrahiert und der kais. hofcammer mit dem ehisten communiciert werde..."] Také česka komora se ujala této záležitosti. Týká se jí jeden ze dvou článků, které počátkem ledna navrhovala do královské proposice k českému sněmu [č. 6.]. Podle návrhu české komory měli stavové být upozorněni, že je potřebí, aby k přehlédnutí privilegií přinesených z Karlštejna, jež se týkají německých lén koruny České a zahraničních statků od koruny české zastavených, byly ustanoveny jisté osoby ze stavů, k nimž by císař sám připojil některé osoby práva znalé. Dvorská komora se přidala ve svém dobrozdání [č. 11.] k návrhu české komory a tak dostala se do královské proposice [č. 21.] žádost, aby sněm zvolil jisté osoby, které by vedle osob od císaře k tomu nařízených "neprodleně" nahlédly v privilegia z Karlštejna přivezená a o výsledku svého šetření podaly zprávu císaři. Protože stavové hned v první své odpovědi na proposici projevili ochotu vyhověti této žádosti a naříditi osoby k přehlédnutí privilegií, prohlásil císař v replice [č. 29.], že k osobám těm jako své komisaře připojí nejv. kancléře p. Zdeňka z Lobkovic a hejtmana německých lén koruny České p. Štěpána Jiřího ze Šternberka. V konečném snesení sněmovním nacházíme pak jména osob volených z obou vyšších stavů k přehlédnutí věcí z Karlštejna přivezených a ke dskám zemským složených, jimž se ukládá, aby o své činnosti podali zprávu císaři i stavům při budoucím sněmě, jsou to vesměs tytéž osoby, které vyslány byly předešlým sněmem na Karlštejn. Možno hned poznamenati, že komise zvolená sněmem hromničným r. 1605 nevykonala svůj úkol ani v tom roce ani v roce následujícím. [Ještě 21. srpna 1607 psala dv. komora nejv. kancléři českému (koncept v arch. c. a k. spol. minist. financí ve Vídni sub Böhmen), že "noch vor 3 jähren etliche brief zum Carlstain aufgesuecht und allhergebracht worden, welche hernach gewiessen personen zuegestellt, dasz si dieselben revidirh und volgunds irer Mt. und den ständen auf negsten lantag nach solcher revidirung bericht thuen sollen, welches aber nach gleichwol berait so lang ange

Vedle těchto věcí, jimiž se sněm r. 1605 zabýval po příkladu mnohých sněmů starších k vyzvání královské proposice, byla původně pro tento sněm připravována ještě jiná otázka nemalého významu státoprávního, spor císaře Rudolfa jakožto krále Českého s kurfiřtem Braniborským o knížetství Bohumínské a Bytomské. Obě tato léna koruny České dostala se za králů Ludvíka a Ferdinanda 1. v moc Braniborského markraběte Jiřího. Město Bytom s veškerým územím zapsal r. 1526 král Ludvík markraběti Jiřímu a jeho nejbližšímu nástupci v ten způsob, aby po smrti jich obou král Český mohl je zpět vyplatiti. [V zápise krále Ludvíka z 16. ledna 1526 (vyd. Grünhagen-Markgraf, Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens II. Leipzig 1883, č. 53 str. 454) se čte tato výminka: "Und wo wir, unser erben, nachkommende kunige zu Beheim und herzogen in Slesien, nach absterbung margrave Georges und seines nechsten erben, also das die zwene leibe ab weren, von den andern erben und erbsnhemen die gedochten herschaften zu unsern aigen handen, nuzungen nnd gebrauch an allen andern schein losen wolden und es den inhabern ein halb jar zuvor zu erkennen geben und die summe nach laut irer brive erlegen wurden, alsdann und nicht ehe sollen sie uns, unsern erben... mehr genannte herschaft wiederumb einrheumen und an allen intrag zu unsern handen stellen."] Král Ferdinand obnovil r. 1531 tento zápis a zároveň ustanovil, že markrabě Jiří má podržeti v zástavě také panství Bohumínské, které mu byl postoupil Jan vévoda Opolský, ale tak, aby po smrti markraběte Jiřího a dvou jeho bezprostředních přímých dědiců bez jakékoli náhrady spadlo zase na korunu Českou. [Srov. d'Elvert, Die Verfassung und Verwaltung von Oesterreichisch - Schlesien (Schriften der histor.-statist. Sektion der k. k. mährschles. Gesellschaft VII., 1854), str. 48; Biermann, Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf, 1874, str. 317 násl.; Grünhagen, Gesch. Schlesiens II., 1886, str. 58.] Podle těchto smluv měl císař Rudolf po smrti syna a nástupce markraběte Jiřího, Jiřího Fridricha, který zemřel r. 1603 bez potomků, nesporné právo vyplatiti Bytomsko zpět ke koruně České, Bohumínsko však mělo, protože markrabě Jiří Fridrich nezanechal vůbec potomstva, připadnouti bez výplaty České koruně. Nicméně uvázal se po smrti tohoto markraběte Braniborský kurfiřt Jáchym Fridrich, jemuž zesnulý markrabě byl postoupil pro případ své smrti vévodství Krnovské, v obě uprázdněná knížetství, tvrdě, že byla mu odkázána zesnulým markrabětem; zároveň žádal, aby mu knížetství byla od císaře postoupena nebo prodána dědičně. [Srov. rukopisné dílo G. Stenzela, Urkundliche Geschichte der freien Standesherrschaft Beuthen in Oberschlesien 1842, jehož opis je v stát. archivě ve Vratislavi: Rep. 135 Handschrift E 74, str. 50 násl. Částečný opis tohoto díla Stenzelova je v zem. archivě.] Císař Rudolf však trval na tom, že Bytomsko vyplatí, a žádal také vydání Bohumínska. V listopadu 1604 znova rozhodně vyzval kurfiřta, aby do nejbližších Hromnic obě panství proti zaplacení sumy zástavné odevzdal císaři k rukám slezské komory. Při tom poznamenal, že stavové království Českého častěji silně o to žádali. [Koncept listu Rudolfova ke kurfiřtovi z 16. listopadu 1604 s poznámkou: "Fiat abschritt zum einschliessen auf die böhm. hofcanzlei, alda dies gefertigt werden solle", je v arch. c. a k. spol. minist. financí ve Vídni sub Böhmen 1604 Nov. 16. Císař tu vyzývá kurfiřta, aby učinil opatření, "damit solche gueter gegen empfahung deren darauf ligunden pfandsumma ohne fernem verzueg mit dem allerehisten und lengist zwischen jetzt und liechtmess negstkunftig uns zu handen unserer schlesischen camer oder deroselben verordneten abgetreten werden, ininassen, den unser getreue stend des künigreichs Behaim mehrmalen stark darumb anhalten". Současně císař psal o té věci biskupovi Vratislavskému jakožto zem. hejtmanu a slezské komoře (koncepty obou listů tamtéž). V listě psaném biskupovi se udává, že se suma zástavní rovná celkem 19.816 tolarům 24 gr.] Kurfiřt Braniborský vyslal brzy potom, snad ještě dříve, než mu rozkaz císařův byl dodán, do Prahy jako svého vyslance Fridricha z Ratzbaru, vrchního hejtmana Krnovského, jenž nejspíše císaři znova přednesl žádost kurfiřtovu, aby mu obě panství byla dědičně ponechána a aby k tomu zjednán byl souhlas stavů českých. [Srov. list Rudolfův ke kurfiřtovi Braniborskému z 26. července 1605 (koncept v arch. c a k. spol. minist. financí sub Böhmen 1605 Juli 26), kde se praví: "was wir deiner L. wegen ablösung der pfandschaften Oderberg, Tarnowiz und Beuthen zu underschiedlichen mahlen geschriben, auch sonderlich... wegen der jahrnuzung uns dahin, das wir dieselbe deiner L. bis Michaelis vorschinen [29 Sept. 1604] in handen lassen wollten, erkleret, ob nu wohl deine L. uns ferner gehorsambist ersucht, ihr das erb an solchen guetern zu lassen, darauf dann (auch jedoch unseren ablösungsrechten ohne schaden) die abtretung damals war suspendiret..." Stran souhlasu stavů viz čís. 28.] Dne 3. ledna 1605 dostal od císaře odpověď [č. 3] toho smyslu, že se rozhodnutí o žádosti kurfiřtově po přání nejv. úředníku zemských odkládá k nastávajícímu sněmu, že však císař nařídil slezské komoře, aby zatím panství ta nebyla prodávána. V dobrozdáni, kterým o několik dní později dvorská komora navrhovala tajné radě, co by se mělo stavům českým na sněmě v královské proposici předložiti [č. 11], nacházíme také upozornění, že by se mělo jednati s nejv. úředníky král. Českého, nechtějí-li přednésti stavům záležitost statků Bohumína a Bytomě. V samé dvorské komoře však zvítězilo mínění, že se tato věc nemá sněmu předkládati v proposici, nýbrž že se o ní má se stavy jednati zvláště, ale tak, aby jejich rozhodnutí bylo pojato do sněmovního snesení. [Viz č. 11.] Skutečně dvorská komora teprve 11. února, v den, kdy již císař replikoval na první odpověď stavů, podala nejv. úředníkům zprávu [č. 28] o nových nabídkách kurfiřta Braniborského, učiněných císaři v různých otázkách mezi nimi sporných, a zejména o jeho žádosti, aby mu Bohumínsko a Bytomsko i s Tarnovicemi se souhlasem stavů českých byly ponechány dědičně, a žádala, aby jí brzy oznámeno bylo rozhodnutí stavů českých. Nemáme sice zpráv o tom, že by o této věci bylo bývalo na sněmě se stavy jednáno, v artikulích sněmovního snesení nenacházíme o ní ani zmínky, a také oběma pozdějším sněmům r. 1605 nebyla věc ta, pokud víme, formálně předložena. Jestliže však císař Rudolf v červenci 1605, vyzývaje kurfiřta Braniborského ku konečnému odstoupení jmenovaných statků, tvrdí, že nemůže vyhověti žádosti kurfiřtově za dědičné ponechání těchto statků pro odpor stavů českých, [V již citovaném listě ke kurfiřtovi z 26 července 1605 praví císař: "ob nu wohl deine L. uns ersucht, ihr das erb an solchen guetern zu lassen..., so haben wir doch darzu ohn consens unserer gehorsambisten stende der cron Behmen nicht gelangen können, dieselbe aber haben dagegen dermassen erhebliche bedenken - darunter den diejehnigen exceptionen, so deine L. wider uns und unserer cron Behmen, auch fürslen undstende in Schlesien privilegia in andern Sachen [t. j. v jiných věcech sporných mezi kurfiřte ni a císařem jako králem Českým] mit nicht weniger unserer befrembdung einwendet, umb so vil mehr zu künftigem besorgnis anderer weitleufigkeit fast viel ursach geben -, das wir demnach hierunter deine L., zum fall si auf solchem ihren vorhabenzu beharren gedechte, wie gern wir sonsten, da die Sachen anders beschafen wehren, thun wolten, zue diesemmahl ohne merklichen unsern nachtl nicht gratificirn können."] sotva lze pochybovati o tom, že aspoň soukromě bylo zkoumáno smýšlení stavů českých o této věci. Spor o Bohumínsko a Bytomsko ovšem nebyl vyzváním císařovým z července 1605 rozhodnut. I potom se vždy znova vyjednávalo mezi císařem a kurfiřtem, při čemž kurfiřt zůstával v držení obou sporných statku. Teprve po vítězství Ferdinanda II. nad protestanty byla obě tato léna České koruny odňata synu kurfiřta Jáchyma Fridricha Janovi Jiřímu. [Nemohu zde vykládati podrobně další průběh sporu o Bohumín a Bytom, a snad ani v pozdějších dílech Sněmů se k. tomu nenaskytne příležitost, protože, pokud vím, v pozdější době nebylo o tu věc jednáno se stavy. Odkazuji proto povšechně na rukopisné dílo Stenzelovo, svrchu uvedené [Srov. rukopisné dílo G. Stenzela, Urkundliche Geschichte der freien Standesherrschaft Beuthen in Oberschlesien 1842, jehož opis je v stát. archivě ve Vratislavi: Rep. 135 Handschrift E 74, str. 50 násl. Částečný opis tohoto díla Stenzelova je v zem. archivě.]. Připomínám toliko, že u dvora císařského, jak se zdá, později nabylo vrchu mínění, že k tomu, aby oba ty statky mohly býti kurfiřtovi nově zastaveny, není potřebí svolení stavů, že to je prostě věc dvorské komory císařovy. Tento názor se vyslovuje zcela rozhodně v přípise dv. komory k tajným radům z 20. února 1606 (koncept v arch. c. a k. spol. minist. financí sub Böhmen 1606 Febr. 20), kde čteme: "Sovil... Oderberg und Beuten belanget, were ja, wie die herrn gehaimen

Z artikulů, které v posledních letech bývaly pravidelnou součástí sněmovních proposic i sněmovních snesení, pohřešujeme tentokráte artikul o vydání řádu proti drahotě řemeslníků a obchodníků. Ačkoli takový řád vydán byl od císaře Rudolfa k žádosti stavů a s jich spolupůsobením již r. 1578, nepřestaly ani v pozdějších letech stesky do nemírné drahoty řemeslníků. R. 1595 se usnesli stavové dáti císaři spolu s nejv. úředníky a soudci zemskými moc, aby nařídili jisté osoby ze stavů k sepsání a zkorigování staršího řádu, který se měl vydati tiskem nejpozději do Letnic toho roku. [Zajímavé votum stavu městského v této otázce.] Usnesení to nebylo vykonáno a také roku následujícího bylo sněmem obnoveno bez výsledku. Proto r. 1597 stavové na sněmě sami zvolili jisté osoby ze všech tří stavů, které by se vedle komisařů císařských k císařovu obeslání sjely do Prahy a postaraly se o vytištění opraveného řádu proti drahotě řemeslníků. Když ani to nepomohlo, usnesl se sněm r. 1598, že komise předešlým sněmem zvolená má se sejíti v určitý den a vykonati, co jí bylo uloženo; ale i toto usnesení bylo třeba opakovati ještě několikráte na sněmích následujících až do r. 1604, při čemž vždy nová lhůta určována, doplňována komise a připojována přání o tom, co měl budoucí řád obsahovati. R. 1604 se stalo usnesení poněkud jiné; s pominutím komise volené předešle sněmem dán artikul o drahotě řemeslníků, kterýž prý "nemohl pro krátkost času tohoto sněmu na místě postaven a vuobec vyhlášen býti", v moc císaři a nejv. úředníkům i soudcům zemským, tak aby artikul ten "což nejdřív možné na místě postaven a s milostivou vůlí J. Mti. cís. vuobec vyhlášen býti mohl. Toto opatření se osvědčilo. Do konce r. 1604 řád pro řemeslníky a obchodníky byl hotov a vytištěn, tak že ještě koncem ledna 1605 mohl býti veřejně vyhlášen po celé zemi. [Text řádu toho se zprávami o jeho publikování a provádění se najde v tomto svazku v odd. B. Zde jen poznamenávám, že sice konečné vydání tohoto řádu bylo patrně toliko dílem nejv. úředníkův a soudců zemských, přes to však bylo by asi nesprávno se domnívati, že dřívější stavovské komise nic se on nezasloužily. V úvodě k řádu samému výslovně se řád ten označuje za společné dílo komisařů stavovských a císařských.] Proto poněkud překvapuje, že česká komora v dobrozdání podaném počátkem ledna o článcích sněmovní proposice [č. 6], navrhuje, aby stavové byli vyzváni, by se přičinili o brzké vydání policejního řádu, čímž se právě míní řád pro řemeslníky a obchodníky. Naproti tomu se v dobrozdání dvorské komory z 22. ledna [č. 11] správně uvádí, že řád ten byl již nejen vypracován, nýbrž i císaři předložen, a protože císař je s ním spokojen, nezbývá než řád publikovati. Přirozeně nesetkáváme se ani v proposici sněmovní ani v konečném usnesení se zmínkou o tomto řádu. Za to však bylo o něm z podnětu stavů jednáno na sněmu druhém, letničném. V odpovědi na královskou proposici stavové vyslovili přání, aby se císař staral o skutečné zachovávání řádu nedávno vyhlášeného. Dvorská komora v dobrozdání o odpovědi stavů [č. 83] vyslovila souhlas s tímto přáním, ale poznamenala, že je naopak třeba, aby také vrchnosti pečovaly o přísné zachovávání předpisů v tom řádě obsažených. V snesení sněmovním [č. 90] ovšem nacházíme toliko žádost stavů, aby císař ráčil "nad tím nařízeným řádem milostivou ruku držeti", sice že by řád ten neměl ceny.

V snesení sněmu hromničného je také článek, o němž se výslovně praví, že podnět k němu vyšel od císaře, ačkoli v proposici královské a v jiných přípravných spisech k tomuto sněmu není o něm zmínky. Je to článek o zamezování lehkomyslných žádostí za revisi rozsudků soudu appellačního a o přidání dvou dní k době zasedání soudu komorního na vyřizování takových revisí. Obyčej odvolávati se od rozsudků soudu appellačního ke králi s žádostí o revisi sporu vyvinul se brzy po založení tohoto soudu r. 1548, a revise ty se konávaly na soudě komorním jakožto vlastním soudě královském. [Kalousek, České st. právo, 2. vyd., str. 115 - 116; srov. Rachfahl, Die Organisation der Qesamtstaatsverwaltung Schlesiens, Leipzig 1894, str. 241 sq.] Již r. 1558 a 1571 učinil sněm usnesení proti takovým lehkomyslným žádostem a císařským mandátem z 14. května 1571 byly vyměřeny přísné pokuty na ty, kdo by zbytečně žádali za revisi rozsudku appellačního soudu. Potom zase r. 1600 stěžoval si stav městský, že působnost soudu appellačního je ochromována tím, že mnohé strany žádají za revisi jeho rozsudků, "bezpečíc se na to, že takové revisí v mnoha letech k vyřízení svému nepřicházejí". Proto se usnesl r. 1600 sněm český s císařem na tom, že doba každého zasedání soudu komorního má býti prodloužena o tři dny, ve kterýchž by se vyřizovaly takové revise. Toto usnesení, jež mělo platiti jen tři léta, bylo sněmem hromničným r. 1605 obnoveno na další dvě léta, ale tak, že místo tří dní přidány soudu komornímu toliko dva, při čemž doloženo, že má přestati zvyk nově nastalý, "že některým osobám v appellaci revizí jich zdržovány jsou a za některými příčinami vydávány býti nechtěly". Zároveň však učiněno opatření, aby se zamezily lehkomyslné žádosti za revise rozsudků soudu appellačního. Stavové se usnesli v dohodě s císařem, aby každý, kdo by si vyžádal takové revise, "nemaje toho příčiny a prvé již spravedlivou výpověď v své při učiněnou maje", byl trestán dvounedělním vězením v Bílé věži.

Z podnětu obou vyšších stavů dostal se do usnesení sněmovního článek o vyšetření otázky, přísluší-li rod pánů ze Vchynic k stavu panskému. Starožitný vladycký rod Vchynských ze Vchynic, jehož první známí předkové se vyskytují již v XIII. stol, byl v stol. XVI. rozdělen na několik větví; z nich největšího významu nabylo potomstvo Jana Dlaska, který držev počátkem XVI. stol. se svým bratrem Vchynice a Oparno, zemřel snad r. 1521. Ze tří synů tohoto Jana Dlaska prostřední Václav, jenž zhynul vraždou r. 1542, stal se předkem pošlosti nejbohatší a nejznamenitější. Oba jeho synové, starší Radslav i mladší Jan, získali rozsáhlé statky a zastávali mnohé důležité úřady. Mladší Jan, který byl od r. 1576 purkrabím Karlštejnským, je znám hlavně tím, že pro příliš smělé hájení práv úředních ve sporu o patronátní právo děkanství Karlštejnského s cís. Rudolfem jakožto králem Českým byl r. 1586 svého úřadu zbaven. Byv nedlouho potom obviněn z podvodného jednání, ušel odsouzení jen náhlou smrtí r. 1590. [Akta týkající se aféry Jana Vchynského srv. Folkmann, Die gefürstete Linie des Geschlechtes Kinsky, Prag 1861, str. 31-2; Gindely, Geschichte der böhm. Brüder II. str. 299 a j. Některé nové zprávy o Janu Vchynském přináší Reichenberger, Nuntiaturberichte aus Deutschland 1585-1590, II. 2, Paderborn 1905, str. 297, 340 a 357.] Starší bratr Jana Vchynského Radslav, který zámožností vynikal nad Jana a sebevědomím i ctižádostí sotva jemu ustupoval, učinil odvážný pokus zjednati podvržením privilegií domněle starých svému rodu příslušnost k stavu panskému v Čechách. Jako poručník sirotků po Janovi Tetourovi z Tetova na Zátvoře (+ 1577), opíraje se o podobnost jejich erbu se svým, jal se dokazovati společný původ obou rodů a domáhati se, aby jim byl přiznán stav panský. K tomu účelu předložil r. 1596 královské kanceláři české padělané listiny, jimiž se dosvědčovalo jednak dávné příbuzenství Vchynských s Tetoury, jednak to, že Tetourové a po nich i Vchynští ode dávna požívali v Čechách stavu panského - což se ovšem nesrovnávalo s pravdou - a dosáhl toho, že listiny tyto byly od císaře Rudolfa potvrzeny. [Srov. Paprocký, Diadochus, Praha 1602: O stavu panském str. 376 - 396, kde otištěny jsou listiny, jimiž Radslav dokazoval panský stav obou rodů. Již Palacký v rukopisném díle o rodu Kinských prohlásil je za falsa a jeho se přidržel Folkmann l. c. str. 28 násl. Teige, Příspěvky genealogické (Památky archaeolog. XII. 1884 st. 467 - 470) se sice pokusil hájiti starší souvislost rodu Kinských s Tetoury, ale důvody, jež uvádí, nepřesvědčují; srov. mínění Aug. Sedláčka v Ottově Slovníku naučném XIV. str. 241 a XXV. str. 295.] Tím nabyl Radslav i strýcové jeho Václav, Vilém, Radslav mladší a Oldřich, synové po Karlštejnském purkrabí Janovi, jakož i Jaroslav místokomorník království Českého v l. 1589-1611, syn Jiřího, bratra Radslavova otce Václava, a Jaroslavův syn Jiří práva psáti se "ze Vchynic a z Tetova" a počítati se k stavu panskému. Skutečně se píší asi od polovice r. 1596 Radslav i jeho strýcové důsledně ze Vchynic a z Tetova a počítají se k stavu panskému; [Radslav se podpisuje již v dopise z 1. července 1596 "von Khynicz und Tettau". Jaroslav se nazývá v deskovém zápise ze 17. září t. r. rovněž ze Vchynic a z Tetova a odtud již pravidelně.] na sněmích r. 1601 a 1602 se objevuje Radslav ze Vchynic a z Tetova mezi relatory stavu panského. Když však na kterémsi sjezdu nejv. úředníkův a soudců zemských a osob zvolených sněmem k opatření veřejné hotovosti - byl to nejspíše sjezd konaný v červenci 1604 [Usnesení sjezdu z 2. července 1604. Ač Radslav nebyl mezi osobami zvolenými předešlým sněmem k poradám o hotovosti, účastnil se tohoto sjezdu patrně jako císařský rada. Na jiný sjezd sotva lze pomýšleti, protože z usnesení sněmu z r. 1605 zdá se určitě vysvitati, že sjezd, o němž se tam mluví, byl poslední sjezd před tímto sněmem konaný. R. 1603 takový sjezd nebyl.] - pan Radslav ze Vchynic "nad některými osobami z stavu panského z rad J. Mti. cís. sobě místo osobovati chtěl", ohradil se proti tomu drahný počet osob stavu panského, žádajíce, aby Radslavovi bylo uloženo dokázati starožitnost svého stavu panského na nejbližším sněmě. Císař učinil, oč stavové žádali, a p. Radslav se uvolil, že na sněmu nejprve příštím podá žádaný důkaz. Skutečně předložil Radslav při sněmu hromničném r. 1605 doklady o starožitnosti svého stavu panského, ale stavové shledavše v nich "ne malé, ale znamenité nedostatky", usnesli se spolu s císařem, že Radslav Vchynský i strýcové jeho z Vchynic mají býti k vyřízení sporu sroceni s osobami k tomu sněmem ze stavu panského volenými před králem, nejvyššími úředníky a soudci zemskými, též radami soudu dvorského a komorního, a to ke dni 25. června. Vskutku byl jak Radslav Vchynský za sebe i své strýce tak osoby zvolené sněmem obesláni listy císařskými z 18. března ke dni 25. června. Ještě před tím dnem sešel se, jak víme, sněm po druhé a na něm učiněno k žádosti osob zvolených předešle k vedení sporu s Radslavem Vchynským usnesení, aby jim byl dán pod pečetí zemskou opis majestátu krále Vladislava II. ze 17. února 1502 strany přijímání nových členů do stavu panského, jehož k rozepři s Radslavem Vchynským budou potřebovati, a aby o tom byla učiněna zvláštní relace ke dskám, což se také stalo [č. 88.]. K srocení Radslava Vchynského se zástupci stavu panského dne 25. června však nedošlo, tak že v říjnu 1605 musily strany býti znova obeslány ke dni 5. prosince. Ale ani tu nebyl spor ukončen. [Zprávy o dalším průběhu tohoto sporu najdou dále.]

Hromničný sněm tohoto roku svolil také k žádosti Karlštejnského purkrabí Jana z Vřesovic, aby bylo dáno z peněz zemských na dostavení královských pokojů na zámku Karlštejně a na opravu a přelití zvonu, kterýž tam císař Karel IV. dal udělati, 500 kop míšeňských. Sněm svatobartolomějský pak dal svolení, aby paní Alžbětě Lobkovské z Lobkovic, manželce nejvýš, hofmistra Kryštofa z Lobkovic, vložen byl do desk dvůr Havránkovský jinak Cikánovský v Zadním Ovenci, náležející k úřadu nejv. purkrabství, kterýžto dvůr císař koupil v červenci 1605 od manželů Havránkových a hned potom daroval Alžbětě Lobkovské; dále aby paní Alžběta zproštěna byla povinnosti platiti z mlýna v Zadním Ovenci, jejž r. 1603 koupila od p. Jaroslava Vchynského ze Vchynic, úřadu nejv. purkrabství roční plat 10 kop grošů českých a aby jí byl dědičně zapsán pramen zvaný od starodávna Libule, prýštící na pozemcích nejv. purkrabství a vedený do řečeného mlýna. O tom všem učiněna již 1. září relace ke dskám [č. 109] a v snesení sněmovním [č. 112] zaznamenáno svolení stavů zvláštním článkem.

Na všech třech sněmích byly od stavů přijaty některé osoby za obyvatele království Českého, a to veskrze na přímluvu cís. Rudolfa II. Při prvním sněmě udělen inkolát Volfu Zieglerovi z Kliphauzu blíže neznámému [č. 5 a 36], Jiřímu Prentlovi (Prantlovi) hamrmistru na Dolním a Horním Waltenreitu v Dolních Rakousích [č. 32 a 37], presidentu dvorské komory Volfu Unverzagtovi [č. 27, 39 a 42], císařskému mundšenkovi hraběti Štěpánu Carettovi z Millesima [č. 15 a 42] a císařskému vyslanci u dvora papežského v Římě Františku Gonzagovi markýzovi z Castilionu, bratru sv. Aloisa [č. 39 a 42]. O presidentu Unverzagtovi se při tom dovídáme od pap. nuncia, že chtěl přenésti všechno své jmění z Rakous do Čech, kde prý vysoká šlechta je téměř svobodná; úmyslu toho, měl-li jej skutečně, neprovedl, protože zemřel asi šest neděl po svém přijetí do království Českého. [Zemřel 31. března 1605; srov. Stieve, Briefe und Acten V str. 732.] Tím snad dlužno vysvětlovati, že toto přijetí nebylo ani zapsáno do desk; proč se to stalo i při markýzovi z Castilionu a hraběti z Millesima, těžko rozhodnout. Oba také, pokud víme, nikdy nevydali obvyklý revers k zemi, kdežto Ziegler a Prantl učinili to již v únoru toho roku. Na prvním sněmě přijat krom toho do stavu panského slezský rytíř Jindřich z Logu (Logau), hejtman hrabství Kladského, a bratr jeho David, kteřížto již r. 1596 přijati byli za obyvatele království Českého [č. 18 a 38]. Při druhém sněmě uděleno právo obyvatelské známému vychovateli nešťastného levobočka Rudolfova Dona Julia Pavlovi z Krauseneggu, radovi dvorské komory a hejtmanovi panství Krumlovského [č. 70 a 89]. Vedle toho se přimlouval císař Rudolf II. při všech třech sněmích za některé jiné osoby, aby jim udělen byl inkolát neb aby přijaty byly do stavu rytířského nebo panského, aniž víme, zda přímluvám těm bylo vyhověno, protože se nezachovaly ani zápisy o přijetí těch osob za obyvatele nebo do některého z obou vyšších stavů, ani reversy, kterými se při takové příležitosti noví obyvatelé zavazovali zachovávati práva království Českého, ani jiné zprávy. Při prvním sněmě ucházel se takto Rudolf o inkolát pro svého životního lékaře Vlacha Oktaviana Roboretti [č. 12], při druhém sněmě pro Reinharta Vilíma z Meckbachu, jenž byl nejspíše synem po Vilému Rudolfovi z Meckbachu, osobnosti politicky dosti významné [č. 60 a 61] a pro Jakuba z Molartu, bratra rakouského místodržitele Arnošta, jenž se po Unverzagtovi stal presidentem dvorské komory [č. 62], při třetím sněmě konečně pro svého blíže neznámého služebníka Camilla Martinelli [č. 108]. Při prvém sněmě žádal Rudolf také, aby přijati byli Pavel Střela z Rokyc do stavu panského [č. 19] a Pavel Jamenský z Jamné do stavu rytířského [č. 20]. Prvou žádost stavové zamítli pro nedospělost Pavla Střely, odkazujíce jej na dobu pozdější, osud druhé žádosti není znám.