Silně dotkla se v tomto roce jednání sněmovního otázka náboženská. [Pojednávám v následujícím o postavení nekatolíků v Čechách, jak se vyvinulo v době od r. 1575 do r. 1605, poněkud obšírněji, než snad vyžaduje bezprostřední účel této předmluvy, protože zevrubnější znalosti těchto věcí bude třeba také k porozumění sněmovního jednání v l. 1608 - 1610, a v předešlých dílech Sněmů nebylo jim věnováno dosti soustavné pozornosti. Užívám této příležitosti k tomu, abych upozornil na prameny důležité pro poznání náboženských poměrů, o nichž se jednávalo na sněmích, i pro samo sněmovní jednání jich se týkající, ať již obsah pramenů těch (jako zejména při XIII foliantu archivu bratrského v Herrnhutě, jehož užíti jsem mohl v opise knihovny českého musea) je znám z literatury, či prameny ty byly uveřejněny v publikacích u nás nedosti známých (např. v Theinerových Annales ecclesiastici) nebo teprve v poslední době vydaných (na př. v Reichenbergerově edici nunciatury z l. 1585-7), anebo konečně vůbec dosud nebyly uveřejněny (některé kusy opsané pro zemský archiv hlavně z archivu Vatikánského a z Myllnerova listáře objeveného Šimákem v Lipsku [srov. Šimák, Bohemica v Lipsku, Praha 1907, Histor. archiv České Akademie č. 29 str. 72 násl.]) Abych obsah těchto pramenů, jichž nebylo a z části ovšem nemohlo býti užito v předešlých dílech Sněmů, pokud má pro nás význam, učinil snáze přístupný těm, kdo ve Sněmích hledají poučení o působnosti českých sněmů v oboru náboženském, otiskuji z nich v poznámkách obšírnější výňatky. Z literatury jednající celkově o náboženských poměrech v Čechách v této době uvádím: Gindely, Geschichte der böhmischen Brüder II. (1564 - 1609), Prag 1862; Czerwenka B., Geschichte der evangelischen Kirche in Böhmen III., Bielefeld und Leipzig 1870; Denis-Vančura, Konec samostatnosti české, Praha 1893; Winter, Život církevní v Čechách, kulturně-historický obraz z XV. a XVI. stol., sv. I. a II., Praha 1895-6; Tomek, Dějepis města Prahy XII., Praha 1901. Stručný přehled náboženského vývoje českého v době předbělohorské napsal do prvního svazku souborného díla Česká politika, vydaného v Praze 1906, V. Novotný.] Ač v úředních aktech sněmovních nenacházíme o ní ani zmínky, máme dosti zpráv zcela spolehlivých a určitých, z nichž poznáváme, že na prvním sněmu jednání o otázce náboženské jen stěží bylo odvráceno, a na sněmu druhém že se o ní vskutku velmi vážně jednalo, a to způsobem za posledních dvaceti let zcela nezvyklým. Příčinou toho bylo i tentokráte nejasné a nejisté právní postavení nekatolíků, kteří byli ohromnou většinou obyvatelstva, a pochopitelná jich snaha užíti tísně, ve které se octla vláda Rudolfova povstáním Bočkajovým, k proměně tohoto nepřirozeného stavu ve svůj prospěch. Je známo, že se právní postavení nekatolického obyvatelstva v zemi tou dobou zakládalo celkem na koncesích učiněných cís. Maximilianem II. na památném sněmu r. 1575. Až do té doby uznáváno bylo zákony zemskými, jež králové Čeští před korunovací slibovali zachovávati, jen dvojí náboženství, katolické a husitské t. j. náboženství spravující se kompaktáty, jak byla ujednána r. 1436, a lišící se od náboženství katolického skoro jen přijímáním pod obojí způsobou. Všechno obyvatelstvo nekatolické, znající se k vyznání luterskému nebo k Jednotě bratrské, stálo tudíž mimo zákon, a chtělo-li ujíti nepříjemným toho následkům, bylo nuceno krýti se neupřímně kompaktáty, která však mohla býti obrácena proti nim, jakmile by katoličtí panovníci byli měli dosti odvahy a moci uváděti ve skutek ustanovení zákona. Toto nebezpečí mělo býti odvráceno zrušením kompaktát, jež si vymohli stavové nekatoličtí r. 1567 na císaři Maximilianovi, doufajíce, že dojdou tak plné svobody pro vyznání, jimž nestačovala kompaktáta. Ale naděje ta byla zmařena vlastně již tím, že k článku snesení sněmovního o vypuštění kompaktát z privilegií zemských k nátlaku císařovu připojena byla klausule, že všechny staré smlouvy, sněmovní snesení i starobylé zvyklosti stran náboženství mají býti zachovány v platnosti a "mimo víru svatou křesťanskou pod jednou a pod obojí způsobou" že nemají žádné bludné sekty býti uvozovány do země. A když císař v květnu 1571, zamítnuv žádost stavů za schválení konfese Augsburské, prohlásil, že se jeho královská přísaha vztahuje toliko na dvě strany, jež se spravují starými řády [Srov. Gindely Gesch. der böhm. Brüder II. str. 59 - 61; Czerwenka Gesch. der evang. Kirche II str. 413 - 414; Tomek, Děj. Prahy XII. str. 204-6.], byli tím katolíci a utrakvisté uznání zase za jediná vyznání v zemi oprávněná. Ale stavové protestantští se tím nedali odstrašit a na sněmu r. 1575 se jim skutečně podařilo příměti císaře k povolnosti aspoň částečné. Nedosáhli sice toho, aby císař schválil konfesi českou, kterou mu společně předložili - byla to v podstatě konfese Augsburská s některými změnami ve smyslu učení bratrského [Jest to temná, často si odporující směsice učení luteránského a bratrského. V učení o večeři Páně podává se formulace Melanchthonova, jež však hledí se přiblížiti i k učení Kalvínovu" (J. Bidlo v Ottově Slovníku Naučném XIII. str. 169).] -, ani aby jim přiznáno bylo právo osazovati konsistoř, jíž by se spravovalo všechno kněžstvo strany pod obojí, nedosáhli vůbec písemního vyřízení svých žádostí, ale ústní prohlášení císařovo, učiněné k zástupcům stavů pod obojí, obsahovalo slib, že císař stavům pod obojí nebude činiti překážky v jejich náboženství, aniž jiným, nevyjímaje ani arcibiskupa Pražského a konsistoř, toho dopouštěti, jakož i svolení, aby si stavové pod obojí mohli zvoliti osoby, které by je chránily v jejich náboženství proti všem, kdo by "jim nebo kněžím a farám jich jakou překážku činiti chtěli." Také syn císařův, tehdy již zvolený král Rudolf, zavázal se stavům, že zachovávati bude vše, co otec jeho jim slíbil. [Akta sněmu z r. 1575 jest však třeba doplniti prameny vydanými u Theinera, Annales ecclesiastici II. Romae 1856, str. 6 - 21 a 452 - 463. Zápisy o konečné odpovědi císařově dané stavům pod obojí dne 2. září viz Sněmy. S tím srov. zprávu nuncia Jana Delfina biskupa Torcellského z 5. září 1575 u Theinera II. str. 460. Podle této zprávy císař "mostrando nel volto molta sincerità" odpověděl stavům pod obojí, "che conosceva benissimo, dove paravano i loro dissegni et a che fine tendessero le loro attioni, ma che si dovevano rendere certissimi, che se bene essa [S. Mtà.] desiderava di vedere coronato il figliolo in re di Bohemia et eletto re dei Romani et durante questa loro ostinatione vedeva non poter fare profitto alcuno et condurre in porto questi negotii, pure che li pesava più 1 honor suo et la conscienza, che ¾amore che portava al figliolo o il desiderio di grandezza etc. Et però si potevano chiarire hormai, che né per queste né per altre vie haverebbono ottenuto cosa da lei, che potesse in parte alcuna denigrare la dignità sua et macchiare la conscienza, come faria, quando concedesse nuova religione in questo regno contra al suo giuramento. Et perche haveva inteso, che minacciavano di dissolvere la dieta et partirsi senza pur rispondere sopra le contributioni dimandate, soggiunse con molta alteratone, che lo potevano fare a loro posta, né perciò ¾haverebbono fatta mutare da questo proposito. Negò poi la riformatione del consistorio presente, con tutto che già essi havessero eletto 12 huomini per quest effetto, et 1 erettione ď un nuovo, che havevano dimandato, né manco lor valse concedere, che potessero essi ancora havere un amministratore, come instavano grandemente, et in fine aggiunse, che attendessero a vivere nel modo, che avevan fatto sin hora senza molestarla più, dando loro speranza di decidere questo negotio più commodamente o in un altra dieta, o quando havesse parso a lui; ma che intanto non facessero novità alcuna nel regno, né infestassero i catholici, lasciando le cose nel pristino stato, promettendo loro, che parimente non sarebbono molestati. Per la quale risposta restorno assai satisfatti parendo loro ď havere condotta S. Mtà. al passo, che per manco male desideravano, et la supplicorno, che volesse far mettere questa concessione di vivere secondo le loro conscienze nelle tavole del regno, il che li fu negato espressamente. Tentorno poi, che almeno si scrivesse nel ricesso della dieta o S. Mtà. con un scritto di mano sua li assicurasse, ma essa rispose, che dovevano contentarsi della parola sua, la quale harria mantenuta, purché essi con qualche novità non le dessero occasione di mutarsi. Et con questa risposta usciti di camera di S. Mtà. fecero correre subito voce per tutta la città, che havevano ottenuto 1 essercitio della confessione Augustana". - Z literatury krom spisů citovaných [Pojednávám v následujícím o postavení nekatolíků v Čechách, jak se vyvinulo v době od r. 1575 do r. 1605, poněkud obšírněji, než snad vyžaduje bezprostřední účel této předmluvy, protože zevrubnější znalosti těchto věcí bude třeba také k porozumění sněmovního jednání v l. 1608 - 1610, a v předešlých dílech Sněmů nebylo jim věnováno dosti soustavné pozornosti. Užívám této příležitosti k tomu, abych upozornil na prameny důležité pro poznání náboženských poměrů, o nichž se jednávalo na sněmích, i pro samo sněmovní jednání jich se týkající, ať již obsah pramenů těch (jako zejména při XIII foliantu archivu bratrského v Herrnhutě, jehož užíti jsem mohl v opise knihovny českého musea) je znám z literatury, či prameny ty byly uveřejněny v publikacích u nás nedosti známých (např. v Theinerových Annales ecclesiastici) nebo teprve v poslední době vydaných (na př. v Reichenbergerově edici nunciatury z l. 1585-7), anebo konečně vůbec dosud nebyly uveřejněny (některé kusy opsané pro zemský archiv hlavně z archivu Vatikánského a z Myllnerova listáře objeveného Šimákem v Lipsku [srov. Šimák, Bohemica v Lipsku, Praha 1907, Histor. archiv České Akademie č. 29 str. 72 násl.]) Abych obsah těchto pramenů, jichž nebylo a z části ovšem nemohlo býti užito v předešlých dílech Sněmů, pokud má pro nás význam, učinil snáze přístupný těm, kdo ve Sněmích hledají poučení o působnosti českých sněmů v oboru náboženském, otiskuji z nich v poznámkách obšírnější výňatky. Z literatury jednající celkově o náboženských poměrech v Čechách v této době uvádím: Gindely, Geschichte der böhmischen Brüder II. (1564 - 1609), Prag 1862; Czerwenka B., Geschichte der evangelischen Kirche in Böhmen III., Bielefeld und Leipzig 1870; Denis-Vančura, Konec samostatnosti české, Praha 1893; Winter, Život církevní v Čechách, kulturně-historický obraz z XV. a XVI. stol., sv. I. a II., Praha 1895-6; Tomek, Dějepis města Prahy XII., Praha 1901. Stručný přehled náboženského vývoje českého v době předbělohorské napsal do prvního svazku souborného díla Česká politika, vydaného v Praze 1906, V. Novotný.] viz zvl. důležité pojednání Reimannovo. Der böhmische Landtag des Jahres 1575 (Forschungen zur deutschen Geschichte III., 1863); srov. též Svoboda, Der Prager Landtag 1575 (Zeitschrift für katol. Theologie XVII. - XVIII., 1893-4).]
Jestliže stavové protestantští spatřovali v těchto prohlášeních cís. Maximiliana a krále Rudolfa plné uznání svobody náboženství luterského i bratrského, [Srov. citovanou zprávu pap. nuncia.] následující skutky císařovy brzy poučily je o jiném. Již 5. října 1575 vydal císař mandát, jímž se zakazují zbory a schůze, jakož i kázání a jiné náboženské úkony v nich, zapověděné zápisem krále Vladislava a zřízením zemským. [Mandát ten stilisticky jen málo se liší od mandátů vydaného Ferdinandem I. ve Vídni 27. list. 1560 (vyd. Zimmermann, Příběhové král. Českého za Ferdinanda I., díl II. 1821, str. 452-3) a obnoveného téměř beze změny Maximilianem II. dne 29. října 1568 (opis z rkpu. kníž. Lobkovické knihovny v Praze v zem. arch.; srov. Tomek l. c. str. 186) a snad i r. 1570 (viz zprávu nunciovu z r. 1584; k tomu srov. nedatovaný koncept mandátu v arch. místodrž. sub R. 109., patřící nejspíše do doby po r. 1568 a před 1571); je však místy poněkud zmírněn. Chybí tu zejména hrozba ztrátou hrdla.] Protože zápis krále Vladislava, jenž se tu cituje, vydán byl zřejmě proti Pikartům aneb Bratřím českým, nebylo pochyby, že nový mandát Maximilianův, ač Bratří nejmenuje, jest namířen proti nim. Současně nařízeno obyvatelům měst v království Českém, aby nedopouštěli novot v náboženství a netrpěli tajných schůzek. Když stavové pod obojí protestovali proti těmto mandátům, že se nesrovnávají se sliby císařovými, dostalo se jim od císaře odpovědi zcela určité, že sliby jim dané nevztahují se na Pikarty ani na města královská, jež jsou jeho komorou. [Písemnou odpověď Maximiliánovu z 30. list. 1575 viz ve Sněmích.]
Vydání mandátů z 5. října a následující prohlášení císařovo dokazovalo jasně, že se náboženskými koncesemi Maximilianovými nezměnilo nikterak právní postavení Bratří v zemi. Zůstali i potom vyznáním nedovoleným a byli také v následující době nuceni krýti se neupřímným tvrzením, že zápovědi císařské jich se netýkají, protože prý se jejich vyznání neliší od starého náboženství pod obojí, uznaného zákony zemskými. [Srov. na př. výklad Bratří o mandátu z r. 1584 ve Sněmích.] Proti tomu však nepřestávali se ohrazovati zástupcové obou vyznání v zemi uznaných, naléhajíce, aby proti Bratřím bylo rázně zakročeno. Ještě za života cís. Maxirniliana, 12. července 1576, podala konsistoř pod obojí stížnost na bratrské šlechtice, že na statcích svých otvírají zbory bratrské, dosazují bratrské kněží a zavádějí nedovolené řády náboženské [Sr. Gindely, Gesch. der böhm. Brüder II. str. 224.], a podobné žaloby opakovala za vlády Rudolfovy častěji. [Tak žalovala na Bratry 11. října 1578 (foliant XIII. bratrského archivu v Hennhutě fol. 265); srov. Tomek, Děj. Prahy XII. str. 317, 15. pros. 1536, v lednu 1590 a j.] Důrazněji a účinněji působila proti Bratřím strana katolická. Hned v počátcích vlády Rudolfovy vyšel s této strany zajímavý návrh katolické reformace zejména v městech královských. V návrhu tom, jejž někdy r. 1577 podal císaři jesuita Mikuláš Lanoy, visitátor česko-rakouské provincie jesuitské, radí se, aby z královských měst převahou katolických vyhnáni byli všichni nekatolíci, při městech většinou husitských aby se však počalo tam, kde je menší překážka, totiž vyhnáním "Kalvinistův, Pikhartův a jiných těm podobných hanebných sektám", které prý jak Luteráni tak Husité mají v nenávisti. [Dobrozdání Lanoyovo se zachovalo v českém znění v Apologii druhé stavů království Českého z r. 1618 (vyd. Šubert 1862) str. 376 - 381, jakož i v Skálově Historii České (vyd. Tieftrunk 1865) I. str. 73-5. Protože Skála I. str. 73 toto dobrozdání uvádí při r. 1603, klade je do té doby také Gindley, Gesch. böhm. Br. II. str. 242 (a po něm Czervvenka, Gesch. d. ev. Kirche II. str. 517, Denis-Vančura, Konec samostatnosti str. 575 a j.) Toto datování je nesprávné, protože Lanoy zemřel r. 1581; jeho dobrozdání pochází nejspíše z r. 1577, kdy byl u nás visitátorem. (Viz o tom Kollmann, Acta s. congregationis de propaganda fide I. při čís. 4b).] Také nunciové papežští, kteří, zdržujíce se s dvorem Rudolfovým trvale v Praze, horlivěji si všímali náboženských poměrů v Čechách, naléhali opět a opět na to, aby Bratří nebyli v zemi trpěni. R. 1584 se podařilo spojenému úsilí nuncia Bonoma biskupa Vercellského, konsistoře utrakvistické a jesuitů pohnouti císaře k obnovení mandátu proti Pikartům. [Nuncius Bonomi, jak se zdá, nedlouho před vydáním mandátu odevzdal nejv. purkrabí Vilémovi z Rožmberka memoriál o náboženských poměrech v Čechách, jehož text není dosud znám, a současně podal císaři jiný memoriál, který otištěn je bez data u Theinera Annales eccl. III. str. 546-7 Tu nuncius hned na počátku připomíná Rudolfovi mandáty vydané proti Pikartům od Vladislava r. 1508, od Ferdinanda I. r. 1549 a od Maximiliána II. r. 1570 (srov. pozn. 181) a pak pokračuje: "Quae cum ita sint nec adversus iusiurandum aut antecessorum suo
rum institutům V. Caes. Regiaque Maiestas quidquam sit innovatura, si iisdem vestigiis insistens Picardos, Calvinistas Lutheranosque omneš ex regno eliminari statim iubeat, non est, cur aliquis de huiusmodi mandato conqueri iuste possit aut tardior esse ad illud exequendum, si eandem Mtem. V. (ut certe debent) agnoscunt non minus quam alios, qui illam praecesserunt, pro legitimo Bohemiae rege. Et quidem cum iis edictis et decretis expresse non semel cautum sit, ut, si qui conventus, aut ulla religionis exercitia a Picardis et aliis id genus habeantur, praeter alias poenas prorsus loca illa claudantur neque amplius sint pervia, donec de iisdem sacerdotibus provideri possit. qui antiquam religionem solebant administrare; hoc certe imprimis ad eiusmodi edictorum decretorumque praescriptum curandum reque ipsa praestandum esset.. (v následujícím vykládá se podrobněji, jak by se mělo proti Pikartům postupovat)." Že vydání mandátu z r. 1584 bylo zásluhou Bonomovou, praví se v instrukci, kterou v květnu 1589 zanechal tehdejší nuncius Puteo svému nástupci (arch. Vatik., Borgh. I. 969 fol. 38): "Monsignor Vercelli ottenne, che si publicasse un editto per la espulsione di essi Picardi..." - O jesuitech píše Schmidl, Historia soc. Jesu prov. Bohemiae, pars I. lib. V. pag. 493 k r. 1584: "Imperator benigne audito P. Blyssemio provinciali dudum sibi familiarìter noto et cum P. Possevino multa de rebus ad reipublicae catholicae utilitatem spectantibus conferens, non pauca ad hunc finem accommoda decrevit: Piccarditarum conventicula edicto publice affixo inhibuit.. " Historik bratrský (arch. bratrský v Herrnhutě foliant XIII. fol. 364) za původce mandátu označuje konsistoř utrakvistickou: "Konsistoř pak nedala císaři pokoje, až vždy mandát od císaře na Bratří vydán".] Mandát vydaný 27. července 1584 je téměř je
nom slovným opakováním Maximiliánova mandátu z r. 1575. [Mandát z r. 1584 je vydán ve Sněmích. Od mandátu z r. 1575 se liší jen tím, že se tu mluví také o městech. Bratří sice veřejně popírali, že by se mandát na ně vztahoval, ba tvrdili dokonce: "Vidí se ten mandát sněmovního usnesení l. P. 1575 učiněného potvrzovati, aby kromě náboženství sněmem předešlým potvrzeného pod obojí Bratří se všemi evanjelíky snesení volně bez překážky a jakéhokoli outisku své náboženství vedli"; ale záznam bratrského historika citovaný v předešlé poznámce, ukazuje, že Bratří dobře věděli, na koho mandát byl vydán.] A stejně jako onen mandát, nebyl ani tento ve skutečnosti proveden. V prosinci 1584 páni katoličtí, radíce se o reformních návrzích nuncia Bonoma, vyslovili také požadavek, aby mandát proti Pikartům byl prováděn, [Zápis o poradě nejv. úředníků katolických konané 9. pros. 1584 v domě Viléma z Rožmberka je otištěn u Theinera, Annales III. str. 547-9. Páni katoličtí žádali, "ut edictum a S. Caes. Mte. contra Picardos editum aliquam executionem habere curetur obnixius".] a v stejném smyslu Bonomův nástupce Germanico Malaspina působil na císaře. Když se v audienci, kterou měl v posledních dnech r. 1584, císaři zmínil o této věci, císař mu odvětil, že dosud nikdo si nestěžoval, že by se jednalo proti jeho mandátu, [Viz zprávu nuncia Malaspiny poslanou do Říma 1. ledna 1585 u Reichenbergera, Nuntiaturberichte aus Deutschland 1585 - 1590, 2 Abt.: Die Nuntiatur am Kaiserhofe, 1 Hälfte: Germanico Malaspina und Filippo Sega (Quellen und Forschungen der Görresgesellschaft X., Paderborn 1905) str. 17.] a o několik dní později vykládali nunciovi katoličtí pánové čeští, kteří byli rádci císařovými, že mandát nebyl vydán ani tak proto, aby mohla jeho ustanovení býti rázem provedena, jako z té příčiny, aby se uhájila zásada, že v království Českém je dovoleno pouze náboženství katolické a husitské. Teprve tehdy bude prý lze zakročiti rázně proti Pikartům, až nastane roztržka mezi nimi a ostatní stranou pod obojí. [Ve zprávě z 12. ledna 1585 (Reichenberger l. c. str. 25) vypravuje o tom nuncius: "Doi giorni sono, venne da me a desinare S. Sgria. Illma. [nejv. purkrabí Vilém z Rožmberka] con li consiglieri Bohemici et mi dissero, che il principal intento et mira nel publicare il decreto contra Piccardi non fu per esseguirlo così in un subito, ma piutosto per mantenersi in quella iurisdittione et potestà che ha la Mtà. S. di non esser tenuta di admettere nel regno se non ¾exercitio cattolico et ussitico et che alľhora pensarano di dar di mano a la esecutione, quando tra li Ussiti et Piccardi fosse nata differentia et dissensione, come si sperava et spera che sia per avvenire, poiché in tal caso la parte cattolica, ancora che più debole, sarebbe stata non solo superiore, ma arbitro. Ma se bene li Ussiti fanno qualche instantia contra li Piccardi, non pare però, che sia tale, che si possa così tosto sperare, che la dissensione loro sia per aprir strada ïottenere ľintento, che si ha a favore de la parte cattolica. Onďio mi son risoluto con la prima commodità di tenere proposito con S. Mtà. di tutto questo et di procurare, che si piglia qualche buona risolutione, non procrastinando la executione, come giudico, che vogliono fare... ". Že se přes to již tou dobou leccos podnikalo proti Bratřím, dokazují stížnosti bratrského rytíře Vilíma Malovce přednášené na sněmu 22. ledna 1585. Když mluvčí stavů luterských nejv. písař Michal Španovský vybízel Bratří, aby mandát z r. 1584 na sebe nevztahovali, odpověděl Malovec: "Kdež ste toho... dotknouti ráčili, že by ten mandát, kterýž vyšel, na nás se nevztahoval, a jeho abychom se neujímali, a taky žádnému že ke škodě není, i neráčíte o tom tak mnoho snad jako my někteří věděti; nebo po vyjití toho mandátu sou mnozí přátelé naši, ba i také z obecního lidu souženi, tak že nemohou volně pánu Bohu svému, jako sou před tím, než ten mandát vyšel, sloužiti. Nebo mnohým sou zborové zamčeni, a tudy i pocty boží nemalé zkrácení se stalo." K dotazům p. Španovského i jiných nejv. úředníků, kde se co takového stalo, odpověděl Malovec "nevěda" podle vlastní zprávy "o jiných zbořích, aby kde zavřeni byli, že v Tejně [Týn n. Vltavou] pan Čabelický dal zboř, jakž ten mandát vyšel, zamknouti. Proti tomu zas Jich Mti. dali to, za od poveď, že J. Mt. cís. tím vinen nic není, než komu co na tom záleží, aby se na pana Tejnského domlouval že každý pán má vůli na gruntech svých činiti, co chce. A protož my abychom sobě ničemuž překážeti v statcích svých nedali a volně pánu Bohu svému abychom sloužili a na farách svých kněží, jací se nám zdají nejužitečnější spasení našeho býti, chovali." (Archiv bratrský v Herrnhutě, foliant XIII., fol. 411.)] Skutečně již na sněmu r. 1583 a potom zvláště při jednání o právě stavů na konsistoř v červnu 1584 byly činěny stranou katolickou pokusy způsobiti takovou roztržku, ale pokusy ty se nezdařily. Naopak se však nepodařilo Bratřím na sněmu následujícím, v lednu 1585, pohnouti ostatní stavy pod obojí, zejména Luterány, k společnému odporu proti mandátu zatím vyšlému. Po skončení tohoto sněmu povolal k sobě císař pány katolické a prohlásil s velikou rozhodností, že nehodlá trpěti,.aby se v království zahnízdili Pikarti, tito lidé nebezpeční náboženství i státu, [Nuncius Malaspina píše 12. února 1585 (Reich enberger l. c. str. 48): "S. Mtà. conforme a la intentione datami di voler, finita la dieta, mettere mano contra li Picardi, ha convocati a se li baroni cattolici et sè dichiarata pienamente et virilmente di non volere permettere, che nel regno sannidi questo genere di persone tantoperniciose et per il spirituale et per il politico". Již 29. ledna psal nuncius: "ne io al presente lasciarò di sollecitare acciò S. Mtà. faccia qualche notabile demostratione contra li Piccardi" a 5. února oznamoval, že císař slíbil "di voler rimediar alľinconveniente... de Piccardi".] a také městskému rychtáři nařídil přísně, aby vypudil kazatele pikartské. [Ve zprávě nunciově z 19. února 1585 (Reichenberger l. c. str. 56) čte se o tom: "Al giudice de la città commandò S. Mtà. seriosamente pochi giorni sono, che procedesse contro li predicatori piccardi, quali udito la resolutione del imperatore sabsentorono, ma et loro si trattengono nei contorni sotto il patrocinio de li nobili, aspettando che passi la furia, et li cittadini, come si suspica, non lasciano di predicare di continuo nelle case alle loro famiglie. Onde, acciò si dia una volta principio atto a reprimere compitamente ¾iniqui pensieri di costoro, mi danno ferma intentione qua, che a questi giudicii, che si faranno doppo la dominica,Invocaviť, S. Mtà. citarà alcuni nobili Bohemi et procederà contra di loro in tal modo, che li altri nobili potranno pigliar essempio di quello che seguirà anco contra di loro, non mutando registro. Et quelli di più bassa classe dovranno anco essi temere, che se in viridi, che molto maggiormente in arido si faranno demostrationi per loro fastidiose, et perciò da essere fuggite grandemente."] Ano nunciovi bylo slíbeno, že při nejbližším zasedání zemského soudu v březnu císař si předvolá některé šlechtice bratrské a zakročí proti nim tak, aby všichni ostatní byli zastrašeni. [Ve zprávě nunciově z 19. února 1585 (Reichenberger l. c. str. 56) čte se o tom: "Al giudice de la città commandò S. Mtà. seriosamente pochi giorni sono, che procedesse contro li predicatori piccardi, quali udito la resolutione del imperatore sabsentorono, ma et loro si trattengono nei contorni sotto il patrocinio de li nobili, aspettando che passi la furia, et li cittadini, come si suspica, non lasciano di predicare di continuo nelle case alle loro famiglie. Onde, acciò si dia una volta principio atto a reprimere compitamente ¾iniqui pensieri di costoro, mi danno ferma intentione qua, che a questi giudicii, che si faranno doppo la dominica,Invocaviť, S. Mtà. citarà alcuni nobili Bohemi et procederà contra di loro in tal modo, che li altri nobili potranno pigliar essempio di quello che seguirà anco contra di loro, non mutando registro. Et quelli di più bassa classe dovranno anco essi temere, che se in viridi, che molto maggiormente in arido si faranno demostrationi per loro fastidiose, et perciò da essere fuggite grandemente."] Tento slib nebyl sice splněn, ale od úmyslu zakročiti rázně proti Bratřím nebylo upuštěno. V květnu se při dvoře Rudolfově pomýšlelo na to, aby mandát proti Pikartům znova byl vydán, a nejv. úředníci čeští žádáni o radu, jakými prostředky by se mělo zajistiti jeho přísné provádění; [Vyzvání nejv. úředníků z května 1585 otištěno ve Sněmích.] v červnu pak mohl papežský nuncius, který neustával se přimlouvat za vypuzení Pikartů ze země, oznamovati do Říma, že oba předáci strany katolické, p. Vilém z Rožmberka a Jiří z Lobkovic, jsou hotovi přemluviti císaře, aby, povolaje k sobě některé přední šlechtice bratrské s jich kazateli, udělil jim přísnou důtku, že jednají proti zákonům zemským, a nepropustil jich, pokud mu neslíbí rukou dáním, že se srovnají s ostatními v náboženství a své ka
zatele že nejprve uvězni a potom veřejně vypudí ze země. [V zprávě z 18. června 1585 (Reichenberger l. c. str. 111-2) nuncius Malaspina píše, že znova upozorňoval císaře "ne la meglior forma che ho saputo, di quanta importanza sia per restauratione del spirituale et conservatone del politico di questo regno, che la Mtà. S. vada pensando al scacciare li Piccardi non solo da questa città, ma da tutto il paese," a že nejv. purkrabí Vilém z Rožmberka i Jiří z Lobkovic, nejv. hofmistr, "quali in buona parte mantengono quel residuo di cattolichismo, che resta in questo regno, et sono di grande auttorità, si sono uniti meco et doppo diverse considerationi mhanno dato ferma intentione, che loro vogliono consigliare S. Mtà., che citi qua alcuni nobili capi tra Piccardi insieme con li loro predicanti, et comparendo (del che non si ha dubio alcuno), che S. Mtà. li faccia una severa riprensione, per essere loro stati così temerarii, che, sapendo che S. Mtà. non vole admettere nel regno se non il cattolico et hussitico essercitio, essi habbiano contra le leggi del paese et espressi ordini di S. Mtà. introdotta una setta tanto condennata et perseguitata come tale di tutti li stati deľimperio, et che S. Mtà. non gli lassi partire, se loro non promettono, conforme al costume del paese stipulata manu di volere par ľavvenire obedire et conformarsi con li altri ne la religione et incarcerare li predicatori loro et doppo d'haverli macerati ne la carcere, bandirli publicamente dal regno..."] Zdá se, že skutečně někteří z Bratří byli předvoláni, ale podniknuto proti nim nebylo nic. [20.srpna 1585 psal sice nuncius (Reichenberger str. 148): "Spero, che tra pochi giorni S. Mtà. porrà in esecutione ¾intentione data intorno a li Piccardi et ritrovo tutti questi baroni cattolici ben animati," ale 3. září již oznamoval papeži: "lo vado di giorno in giorno scoprendo..., che li baroni cattolici di questo regno non pensano di applicare ľanimo al scacciare i Piccardi et Ploranti et altre sette ¨d'heretici, allegando, che se si vuoi, che glecclesiastici et regulari continuino la lor sordida et scandalosa vita, che a essi non basta ľanimo d'operare cosa buona." Proto, dokud se nezreformuje duchovenstvo katolické, nelze prý doufat, že by se něco vážného podniklo proti Pikartům. Důkazem toho je prý, co nuncius psal 2. července (zpráva ta se nezachovala), "poiché non ostante che si fossero citati li Piccardi per scacciarli, con tutto ciò non si tosto si pubicò, che la visita (t. j. visitace klášterů) non si sarebbe fatta, che in un tratto si disfece tutto quello che sera stabilito". Toto tvrzení nunciovo je asi poněkud přehnáno, aby se zřetelněji dokázala potřeba visitace.] Vůbec znenáhla ochabovalo odhodlání vlády Rudolfovy zakročiti rázně proti Bratřím. Ještě v červenci 1585 prohlásil císař k nunciovi, že sice nemá naděje, že by mohl rázem vyškubati všechno peří z těla Pikartů, že však jim přistřihne křídla, aby nemohli lítati a činiti pokroky, [Podle zprávy nunciovy z 16. července 1585 (Reichenberger l. c. str. 131) císař v audienci nunciovi řekl do slova: "Non vedo aperta speranza alcuna di potere dispiumare totalmente le piume che ha tutto il corpo di Piccardi, ma S. Sta. può restare sicurissima, che io li voglio tagliar le ale in modo che non potranno volare et per consequentia non li sarà né lecito né possibile di far progresso."] ale počátkem září byl již nuncius nucen psáti do Říma, že katoličtí pánové nepomýšlejí vážně na vypuzení Pikartů, zastírajíce se tím, že nemohou nic podniknouti, pokud není reformováno duchovenstvo katolické, jež se oddává životu nemravnému a pohoršlivému. [20.srpna 1585 psal sice nuncius (Reichenberger str. 148): "Spero, che tra pochi giorni S. Mtà. porrà in esecutione ¾intentione data intorno a li Piccardi et ritrovo tutti questi baroni cattolici ben animati," ale 3. září již oznamoval papeži: "lo vado di giorno in giorno scoprendo..., che li baroni cattolici di questo regno non pensano di applicare ľanimo al scacciare i Piccardi et Ploranti et altre sette d'heretici, allegando, che se si vuoi, che glecclesiastici et regulari continuino la lor sordida et scandalosa vita, che a essi non basta ľanimo d'operare cosa buona." Proto, dokud se nezreformuje duchovenstvo katolické, nelze prý doufat, že by se něco vážného podniklo proti Pikartům. Důkazem toho je prý, co nuncius psal 2. července (zpráva ta se nezachovala), "poiché non ostante che si fossero citati li Piccardi per scacciarli, con tutto ciò non si tosto si pubicò, che la visita (t. j. visitace klášterů) non si sarebbe fatta, che in un tratto si disfece tutto quello che sera stabilito". Toto tvrzení nunciovo je asi poněkud přehnáno, aby se zřetelněji dokázala potřeba visitace.] A o rok později nuncius - byl to již Sega biskup Piacenzský - oznamoval, že ve svém úsilí o vypuzení Pikartů nacházel sice ochotu a dobrou vůli u katolických úředníků českých, že však pokusy o skutečné provádění mandátu hrozily vzbuditi takový odpor, že se císař neodvážil vykonati svůj úmysl; ano horšil prý se na nejv. purkrabí Viléma z Rožmberka, že, představuje císaři věc snazší než skutečně byla, pohnul jej k slavnostnímu vydání mandátu, jejž nebylo pak možno provésti. [V listu Segově z 21. října 1586 (Reichenberger str. 333) čteme, že nuncius jednal o vypuzení Pikartů s nejv. purkrabím i nejv. kancléřem a shledal u nich dobrou vůli, "ma come che questa setta habbia moltiplicato tanto, che ne siano piene appresso la Boemia tutte quelle provincie ancor unite al regno, quando si pensò di venirne veramente ali essecutione, vi si ritrovò sospetto d'incontro tale, che non ardì S. Mtà di tentare il vespaio, anzi divertita la congregatione che secretamente si era intimata sotto altri pretesti a questo effetto, restò il negotio in sospeso, etiandio con qualche disgusto di S. Mtà. contra Rosembergh, come che ¾havesse posto in questo ballo, rappresentadoli il negotio assai più facile di quel che poi gli era riuscito, non senza nota alla Mtà. S., come che havesse publicato con tanta solennità editto, di cui tentar non si fosse potuta di poi reale essecutione." Dále nuncius píše
o schůzi Bratří konané asi před měsícem v Ml. Boleslavi, a dodává, že o tom chce při nejbližším sněmě svatomartinském jednati s Rožmberkem "quantunque io tenga poca speranza, che sia per uscirne risolutione rigorosa, reale et fruttifera, rispetto al sodo callo che per buon pezzo già ha fatto il male".] Ještě koncem r. 1586 sliboval císař katolickým pánům, povzbuzovaným od nuncia, že podnikne něco proti Bratřím, ale ke skutku se neodhodlal. [25. list. 1586 psal nuncius Sega do Říma (Reichenberger l. c. str. 342): "Questa dieta di Boemia camina con quiete, non ci si facendo motivo alcuno di religione, havendo S. Mtà ricercato il sgr. Rosembergh a soprasedere di parlare delľespulsione di Piccardi, finche sia fornita la dieta, per non mettere alteratione negli animi di queste genti, che sturbasse gli altri dissegni della Mtà. S." O týden později, 2. pros. 1586, oznamoval Sega, že císař nechtěl, aby se při sněmu jednalo o vypuzení Pikartů, "della quale [t. espulsione di Piccardi] quantunque dia intentione a questi signori cattolici dopo fornita la dieta, io per me non credo, che sia per farlo così presto per non scoprire ¾ animo suo contro questa setta, potentissima et qui et nella provincia di Moravia, et difficoltarsi le contributioni chegli spera da quella provincia, et mettersi in pericolo di qualche alteratione in questo regno in tempo che li potria essere di tanto pregiudicio, come si vede, alľintentione ancor che tiene per la dieta imperiale, rispetto alle intelligenze che tengono tutte queste sette ľ una con ľ altra et la facilità con che si sogliono sollevare queste genti." A 7. ledna 1587 píše Sega: "Delľespulsione di Piccardi... veggio raffreddarmi le speranze in mano, et è la causa, che ¾ imperatore procrastina il mettervi mano, per non si rompere la speranza che tiene delľaiuto a pagar i debiti nella prossima dieta dalla provintia di Moravia, sentina di tutte le più perverse maledittioni delle hodierne heresie..." V instrukci, kterou Sega v dubnu 1587 napsal pro svého nástupce Antonína Putea arcibiskupa Barského, pak čteme: "Fu publicato in tempo di esso Vercelli [t. j. Bonoma biskupa Vercellského] in nome di S. Mtà. un editto per ¾espulsione de Piccardi da questo regno, il quale non è poi mai stato eseguito". A Puteo sám v instrukci pro svého nástupce Visconta, napsané v květnu 1589 (arch. Vatik., Borgh. I. 969 fol. 38). vypravuje takto: "Monsgr. Vercelli ottenne, che si publicasse un editto per la espulsione di essi Picardi, ma non seguì poi la essecutione, né saprei dirne la causa, se non congetturalmente; perche essendo quasi tutta la nobiltà contaminata di questo morbo, forse nel mandare a effetto il decreto furono scoperte insuperabili difficoltà. Io ho alcuna volta tenuto proposta con S. Mtà. offerendole ogni aiuto, che per così santa opera potesse venire dalla Sta. di N. Sgre., et mostrandole, che dal lasciare questa setta più pestifera et perniciosa ïogni altra far radici et fondamenti tanto alti nel regno, le ne può seguire un dì la total perdita del obbedienza... Il male è gravissimo et a curarlo sono necessarii medicamenti molto potenti, dequali potrebbe esser uno il mettere la mano in qualche principale Picardo per atterire il resto et poter più facilmente effettuar la loro espulsione. Ma sin qui niente è successo a me più felicemente che ad altri". Srov. násl. pozn.] Se strany katolické a husitské nepřestávalo se ovšem ani potom naléhati na císaře, aby bylo zakročeno proti Bratřím; působili k tomu jak nunciové a arcibiskupové tak konsistoř utrakvistická, ale až do konce století jen s nepatrným úspěchem. [Papežský nuncius Antonín Puteo arcibiskup Barský, nástupce Segův, psal 7. prosince 1587 do Říma (arch. Vatik., Nunziatura di Germania 111 fol. 57): "La setta de Piccardi va ogni dì avanzando di numero et di forze, havendo già infetta la maggior parte de la nobiltà, non ostante il decreto, che g¾anni passati fu publicato contra essi per ordine de la Mtà. S., si sono allargati non solamente in Praga, ma ancora quasi per tutto il regno; et benché publicamente non convengano, nondimeno a certi tempi si radunano et fanno le loro conventicule in alcune case; onde non vi si rimediando, è cosa certa, che ben presto soprafaranno a catholici et Hussiti insieme. Però g¾istessi Hussiti, che posti in timore procurano di unirsi con catholici per potere ostare a Piccardi, si offeriscono pronti ad aiutare, che si estingua tanta peste. Io non ho mancato con porre in consideratione il servitio di Dio et de la religione, il beneficio del regno et particolare interesse ďognuno, far gagliardi officii et con questi signori Bohemi et con la Mtà. stessa deľimperatore per ľessecutione del sudetto decreto et perche si proceda contra questi settarii et pestiferi huomini con ogni rigore. Ne la Mtà. S. ho sempre conosciuta santa et buona volontà, benché per le conseguenze, che giudica portar seco questo negotio, mi rispondesse alhora, che bisognava volendosi medicare a un male penetrato tanto avanti, procedere con molta destrezza et aspettar tempo più opportuno. La medesima risposta fece la Mtà. S. a questi signori Bohemi, che mossi da me gliene parlarono..." Srov. též citát z instrukce Puteovy z května 1589 v předešlé poznámce. V relaci arcibiskupa Medka o stavu Pražské arcidiecese předložené papeži 13. dubna 1589 (opis v rkpe. knihovny musea král. Českého VI. B 12 fol. 219 - 221) se vypravuje podobně o vzmáhání se Pikartů ve šlechtě a dodává se: "Salvis et integris regni constitutionibus posset Caesarea Mtas. Pikhardos in ius convocare et punire, sieuti etiam Ferdinandi, avi sui, tempore factum t'uit, eosque ut Calvi
nistas vel pellere vel ab omnibus saltem publicis administrationibus eiicere impiaque illarum sectarum exercitia penitus prohibere". V reformačním návrhu z r. 1593, vzniklém v okolí arcibiskupově se žádá: "Citandi Picardi, aut apud quos conciliabula fiunt, quod synagogas suas aperire sunt ausi praeter compactata, publica mandata. Quod si unus vel alter damnaretur convictus fortunis vel vinculis vel exilio, quia pacis publicae huius regni destructores, et fiscus crescerei et Uli sibi timerent; et quod de Calvinistis in Gallia, hoc in Bohemia cogitandum". Z dobrozdání katolických nejv. úředníků podaného někdy poč. r. 1595 císaři o memoriále předloženém nedlouho před tím pap. nunciem císaři (nedatovaný koncept tohoto dobrozdání zachoval se v listáři Myllnerově v městské knihovně v Lipsku Rep. IV. 12 g. fol. 261 si.) se dovídáme, že pap. nuncius žádal: "abrogandas esse contiones calvinisticas et picardicas, quae sane in hac urbe palam haberi consueverunt". Na to se podle návrhu nejv. úředníků mělo odpověděti: "huic rei Mtem. V. caes. providisse severissimis interdictis suis, et quando quidem intelligat eos in quibusdam aedibus convenire, se omnino curaturam, ut matura deliberatione instituta diligenter disponatur, qua ratione stricte et severe id denuo interdici et plane prohiberi queat."] K žádosti konsistoře byly sice 11. ledna 1589 vydány do všech měst království Českého mandáty, jimiž se zapovídaly schůzky pikartské a nařizovalo, aby bylí vypuzení z měst kněží, kteří se nespravovali konsistoří, ale tyto mandáty neměly skoro žádný účinek. [O mandátu z 11. ledna 1589 viz Sněmy. Tomek, Děj Prahy XII. str. 336 mluví o podobných mandátech, které prý vyšly do měst královských 16. listopadu 1588, zdá se však, že se tu zmýlil v datu, protože o mandátech z 11. ledna 1589 se nezmiňuje. Jak malý tyto mandáty měly účinek, dokazují stížnosti konsistoře otištěné ve Sněmích. Připomínám, že radám měst Pražských při jich obnovování bývalo ukládáno, aby netrpěly schůzky Pikartů. V listě M. Dan. Adama z Veleslavína z 5. července 1584 (XIII. foliant Herrnhutský fol. 364) čte se o lom: "Včerejšího dne, kterýž byl den sv. Prokopa, sjeli se páni ouředníci zemští dolů a sadili rady v obojím městě Pražském... Po přísaze od nových pánův pánu Bohu, matce boží i všem svatým učiněné dlouhé napomenutí nové radě přede vší obcí učinil pán z Rožmberka. Mezi jinými artikuly byl tento druhý: že J. Mt. cís. ráčí míti jistou zprávu, kterak by v těchto městech Pražských od některého času měšťané někteří v domích svých schůzek dopouštěli, a tam že se u velikém počtu scházejí lidé, kázání mívají a náboženství své provozují, proti jistým zapověděni J. Mti. cís. i předešlých králův Českých, kteříž sou takové schůze pod přísnými pokutami, ano i pod hrdlem zapovídali, a zvláště proti majestátu krále Vladislava, kterýž jest potom král Ferdinand, když v pozapomenutí přišel, jiným mandátem svým obnovil, a to též učinil cís. Maximilian i tento pán náš. Však ti nic sobě toho rozkazu vrchnosti své nevážíce, že se předse scházejí a náboženství své provozují. A protož J. Mt., ačkoli mohl by k nim slušně přísným trestáním přikročiti, však aby vždy poznati mohli jeho otcovskou lásku a milost, že napomínati ráčí ouřadu, aby nad tím obzvláštní pozor a péči měli a toho více žádným způsobem nedopouštěli. Jestliže by se toho kdo dopustil, aby ho ihned, neprohlédajíc na žádného, do vězení vzíti rozkázali a nahoru na zámek podali. Byla-li by osoba stavu panského a rytířského, aby ji poznamenanou do kanceláře české dali, že J. Mt. ráčí věděti, jak je ztrestati. Víte (prý) páni Pražané milí, jaké sou starodávní smlouvy mezi stavy království tohoto, že žádná jiná víra nemá trpína býti, nežli ty dvě, jakž je obyčejně jmenujeme, pod jednou a pod obojí. A poněvadž i vy ste stav třetí v království tomto, máte nad těmi smlúvami ruku držeti, a což by proti nim bylo, toho v městech svých nedopouštěti... V ten téměř rozum ráčil mluviti na Starém městě, a naději se, že to též na Novém městě opakoval. Jiných věcí co mluveno bylo o svěcení svátkův, o chránění nynější konsistoře a kněžstva a chvále jeho, o zastavování zjevných hříchův, o konání spravedlivých soudů není potřebí opakovati. Můj oumysl byl toliko vám to v známost uvésti a co by se jednoty naší bratrské a církve Kristovy dotýkalo, abyste i vy o tom vědomost měli..., v jakém bychom zde nebezpečenství býti chtěli." Podobně ukládá se obnovené radě Staroměstské císařským nařízením z 12. července 1590 (opis v arch. m. Prahy, Liber memorabilium consilii magni 1596, č. 326 fol. 38 - 40): "... Co se pak schůzek pikchartských náboženství zapověděného dotýče, poněvadž vše to mandáty před mnohými léty za slavné a svaté paměti císařův Římských a králův Českých i také nynějšími J. Mti. cís. vyšlými zapovědíno jest, ale nyní při lidech malou platnost jmíti chce, protož aby žádným vymyšleným způsobem netoliko sami v domích svých schůzek takových jiným nepropůjčovali, ale také jinde se scházívati nedopouštěli, ježto J. Mt. cís., znaje, že se to v městech Pražských zhusta děje, ráčil by moci dobře takové osoby poroučeti dáti ztrestati, však vždy neráčil by tomu chtíti, aby kdo v jakou těžkost upadnouti měl. Jestliže by pak kdo sám k tomu příčinu dal a tudy se s trestáním potkal, ten by každý sobě to přičísti a vinu dáti musel. Nad čímž ouřad konšelský pilný a bedlivý pozor jmíti má tak,
kdež by se takové schůzky daly, aby žádnému přehlídáno nebylo, anobrž, pokudž by se kde co toho našlo a vyhledalo, aby takovou osobu jak městského tak panského a rytířského stavu, též i domy, v nichž by se dotčené schůzky vykonávaly, zejména ihned, žádného v tom nevymiňujíc, poznamenaného do kanceláře J. Mti. cís. české podali..." V nařízeních císařských, jež dána byla radě Staroměstské při jejím obnovení 29. dubna 1594 a 25. června 1599 (tamtéž fol. 46 a fol. 60), stejné napomenutí je vysloveno kratčeji, ale s určitým označením Bratří, takto: "Předně postranních schůzí z strany zapověděného náboženství pikhartského aneb jak se jmenují Bratří Boleslavští, aby žádným vymyšleným spuosobem nedopouštěli a takovou osobu buď panského neb rytířského stavu zejména, žádného neušetřujíc, poznamenaného podali, pakli by z spolusouseduov jich byl, ním se ujistili a též poznamenaného do kanceláře J. Mti. cís. české podali". Přes to všechno schůzky Bratří ani v samé Praze nepřestávaly. Svědčí o tom na př. žaloba husitského administrátora Dačického z r. 1598 (ve Sněmích). A 5. dubna 1599 psal pap. nuncius arcib. Spinelli do Říma (arch. Vatik., Borgh. III. 112 ab fol. 97): "In questo regno la religione va ogni giorno più in precipitio, et in Praga in molti luoghi si predica il Calvinismo contro le constitutioni del medesimo regno".] Vyznání bratrské požívalo celkem klidu a volně se šířilo.