Když na nejbližším sněmě r. 1585 bratrské rytířstvo vystoupilo s žádostí po událostech roku předešlého velmi pochopitelnou, aby stavům od císaře byl ztvrzen slib cís. Maximiliána, že každý má býti ponechán při svém náboženství a na svých statcích může dosazovati knězi a správce duchovní podle své vůle, upokojil je mluvčí pánů luterských pan Španovský, ukazuje k tomu, že otázka osazování konsistoře není ještě rozhodnuta, a mandát proti Pikartům že se netýká Bratří, sice že by jej na sebe musili vztahovati i Luteráne. Ač p. Španovský nadšenými slovy ujišťoval Bratří, že Luteráni chtějí býti s nimi za jedno, šlo Luteránům patrně nejvíce o to, aby se vyhnuli společné akci s Bratřími, jichž spojenství bylo jim překážkou v boji o konsistoř [O jednání na sněmě r. 1585 podrobné zprávy podává XIII. foliant Herrnhutský fol. 407 násl.; je tu zejména vlastní vypravování bratrského rytíře Vilíma z Malovce, který byl mluvčím stavu rytířského a jeho jménem prohlásil, že "k těmto berním a daněm, aby je svoliti anebo dáti J. Mti. cís. měli, dokud tento artikul první o náboženství na místě postaven nebude, k tomu nijakž přistoupiti nemohou; než jestliže J. Mt. cís. ráčí nám toho potvrditi, jaká přípověď od cís. Maximiliána na sněmě obecném, kterýž držán byl na hradě Pražském l. 1575, tak aby každý při náboženství svém, což mu pán Bůh dal poznati, zůstaven byl a v statcích svých aby mohli sobě bez překážky zprávce a kněží své, jací by se jím líbili a užiteční pro duše jich spasení býti viděli, chovati," tehdy že stav rytířský jest ochoten jednati o berně. Na to odpověděl p. Španovský v delší řeči mimo jiné: "K tomu mandátu, kterýž roku pominulého od J. Mti. cís. po krajích rozposílán jest, abyste se, jakoby náboženství naše, poněvadž se od sebe ničímž nedělíme v podstatných artikulích a sme sjednoceni, přihlašovali, jakoby nám na škodu býti měl, toho nečiňte a se dříve času, poněvadž žádnému nic tím ublíženo není, nedomlouvejte, nebo buďte k nám té naděje, kdyby se vám co našim zvláštním milým pánům a přátelům ubližovati a od koho škoditi chtělo, tedy by muselo se i nám toho dostati. Nebo od vás v ničemž odstoupiti nemíníme a sme k vám též naděje, že i vy podle nás tolikéž byste učinili a učiníte". Zdá se, že těmto slovům p. Španovského a snad i jiných pánů luterských Bratří přikládali větši význam, než skutečně měla, spatřujíce v nich "obnovení snesení společného stavů" z r. 1575. Víme-li, jak se zachovali stavové luterští v r. 1584 za jednání o konsistoř, sotva můžeme souhlasiti s tímto názorem Bratří, jako činí Tomek XII. str. 323. I ze zpráv bratrských lze vyčísti, že Luteráni vyhýbali se společné akci s Bratřími. V listě bratra J. Kalefa z 30. ledna 1585 (XIII. foliant Herrnhutský fol. 414) čteme: "Naši mimo to, což před téhodnem učinili, obnovivše předešlé snesení a přípověď učinivše obapolnou neodtrhovati se jedni od druhých, s tím se rozjeli. O potvrzení toho snesení jednati nechtěli, ani co supplikovali, aby při pokoji zachováni byli, pravíce, že žádného ublížení se žádnému nestalo, ani ti mandátové předešle vyšlí nic neuškodili... O jiných nových mandátech že nic nevědí, Boha se v tom dokládali. A že v komoře J. Mti. cís. bývají velmi často i na mandáty že se ptali a nic nikdež mimo předešlý mandát doptati se nemohli a nemohou. Mnoho o tom mluvili, schvalujíce Bratřím, to že dobře dělají, když na sebe takových mandátů netáhnou, a napomínali, aby neslyšeli na sebe, by pak jacíkolivěk mandátové kdy vyšli. Nebo i oni s námi se všemi v témž že sou potupení jako i my a za sektáře a odtržence od strany pod jednou že se počítají, o tom obšírně mluvili. Strana také pod jednou císařské přípovědi vždycky tak vykládali, že císař ty za pod obojí má, kteříž se konsistoří Pražskou spravují a jiné nic. Protož k tomu cíli směřovali, aby, přijde-li co, nésti sobě pomáhali ti, kteříž sneseni sou. A když od našich i tím hýbáno bylo, že se příčiny k bouřkám dávají skrze ta psaní rozličná jezuitská [t. j. spisy Šturmovy], radili mnozí rozumní k tomu, aby jich mlčením pominuto bylo, že není hodné co odpovídati etc. A tak nic se nyní nejedná." Že pokus Bratří příměti ostatní stavy pod obojí k obnovení jednoty z r. 1575 se nezdařil, tvrdí pap. nuncius, jenž v listě z 29. ledna 1585 oznamoval do Říma (Reichenberger l. c. str. 37), že na sněmě se nestala "mentione ostinata circa la religione, ma solamente li Piccardi a favore di quali cento nobili si sono scoperti (il che ha fatto maravigliare ogn uno), hanno cercato di persuadere a li Ussiti per vigore ď una concordia fatta già alcuni anni sono tra di loro, che conformandosi quasi ne le istesse opinioni, si vogliono di nuovo riunire et non patire, che 1 imperatore pensi di tentare alcuna cosa contra 1 asserta religione piccarda, come differente solamente di nome da la ussitica. Al che li Ussiti hanno replicato, che loro non possono pigliar questo assunto per essere a la Mtà. S. et a tutto il modo ben noto, che li Piccardi non ostante la pacificatione fatta tra di loro in materia de la religione non solo non si sono conformati ne li riti a loro, ma che si sono andati corrompendo di giorno in giorno maggiormente anco ne la istessa loro religione piccarda", s čímž prý Pikarti se spokojili. Dlužno ovšem míti na paměti, že tu nuncius nerozeznává stavů luterských od stavův utrakvistických.] Zdá se ostatně, že rozhodnost, s kterou císař roku minulého zamítl jejich žádosti, odňala stavům luterským nadobro odvahu pokračovati v tomto boji. Nemáme aspoň z následujících dvaceti let zprávy o tom, že by stavové byli na některém sněmu učinili nový pokus o uznání tohoto práva, které by zároveň bylo znamenalo uznání české konfese z r. 1575. Zásada, že v Čechách dovolena jsou pouze náboženství katolické a staroutrakvistické, prohlášená r. 1584 císařem a popírající platnost koncesí Maximiliánových z r. 1575, dobyla tím vlastně v theorii vítězství a byla také v pozdějších letech vládou Rudolfovou častěji opakována. Mandáty vydané r. 1589 do měst královských proti schůzkám pikartským a kněžstvu,) jež by se nespravovalo konsistoří, směřovaly nejen proti Bratřím, nýbrž i proti Luteránům, a rovněž mandát proti Bratřím z r. 1602, vyslovuje zásadu, že zřízení zemské uznává jen katolíky a utrakvisty, obracel se nepřímo i proti Luteránům. [To stavové protestantští sami dobře postihli, jak patrno na př. z řeči Budovcovy na sněmu r. 1603. Stanovisko vlády docházelo ovšem plného souhlasu u zástupců obou církví státem uznaných. Konsistoř utrakvistická na př. naléhala, aby mandát vydaný 11. ledna 1589 do měst královských byl zachováván nejen proti Bratřím, nýbrž i proti Luteránům. V memoriále podaném císaři pap. nunciem r. 1594 byl též článek: "De Lutheranis non sein", utrum hi quoque contionibus stiis vacent, quod si veruni esse comperirctur, ut id quoque interdiceretur prohibereturque". Podle dobrozdání nejv. úředníku katolických o tomto memoriále měl císař na to odpověděti: "Mtem. V. Caes. itidem de hac re nihil compertum habere; sin vero aliquid eius modi esset, suo officio minime defuturam esse". Arcibiskup Zbyněk ve stížnosti podané císaři 12. září 1595 píše o sektářích, "qui omnes quidem Augustanam et in hoc regno minime concessam confessionem praetendunt, cum re vera nihil aliud sint quam Lutherani, Zwingliani, Calvinistae et Schwenkfeldiani et doctrina sua huius regni constitutionibus piane et diametre adversentur."] Ve skutečnosti sice vláda Rudolfova neměla dosti síly uváděti zásadu o nedovolenosti vyznání luterského ve skutek - vyjímaje jednotlivé případy, které snad neměly veliký význam praktický, ale stačily k vyznačení zásadního stanoviska vlády [Zásada, že zřízení zemské nedopouští jiných vyznání krom katolického a husitského, obhájena byla vládou zvláště v případě Daniela Plesnivce, který byl r. 1601 uvězněn, protože se vydával za kněze, ač měl toliko "svěcení Wittenberské nebo Lipské". Plesnivec byl nucen zavázati se reversem, že již nebude užívati kněžství, "poněvadž v tomto království Českém dvoje toliko pořádné kněžství, předně katolické pod jednou, kteříž se J. Mtí. knížecí p. arcibiskupem Pražským, druhý pak pod obojí dolejší konsistoří, souc od pořádného biskupa svěceni, řídí a spravují, se zachovává, na kteréž toliko sněmy a zřízení zemská se vztahují, a ne nějaká jiná domnělá Witmberská neb Lipská kněžství, kteréhož já jsem užíval, a ti práva ani žádné moci, aby v tomto království trpíni a na fary podáváni býti měli, nemají". (Viz dekret z 6. říj. 1601 ve Sněmích; revers Plesnivcův z 12. říj. 1601 v arch. arcibisk., Recepta ab annis 1601 et 1602).] -, tak že vyznání to za vlády Rudolfovy volně se v Čechách rozvíjelo, [Na sněmu r. 1603 Budovec tvrdil, že až do mandátu z r. 1602 všichni, i kdo se nespravovali konsistoří, volně provozovali své náboženství.] ale pro budoucnost chovalo v sobě toto stanovisko jistě veliké nebezpečí pro příslušníky vyznání luterského. Nebezpečí to bylo tím větší, že se stavové sami neodvažovali vzpírati se tomuto stanovisku a trvati pevně na zásadě, že koncese Maximiliánovy z r. 1575 znamenaly skutečné uznání konfese tehdy císaři předložené. [Právem vykládali stavové protestantští koncese ty v ten smysl, že jim bylo jimi přiznáno zejména právo dosazovati svobodně kněží na fary, jichž byly patrony (srov. str. 49). Ale stranou katolickou i to bráno v pochybnost. V relací o stavu Pražské arcidiecese podané papeži arcibiskupem Medkem r. 1589 (rkps. knih. česk. mus. VI. B 12 fol. 220) čteme o tom: "Barones, nobiles et civitates regni Boemiae et alii, ad quos ius aliquod nominandorum parochorum spectat, praetendunt privilegium se a Maximiliano imperatore consecutos, ut suae unusquisque religionis parochum nominare possit. Quale tarnen privilegium in authentica forma non fuit exhibitum, ita ut dubitetur, verumne an fictum sit; proinde esset a moderno imperatore petendum, ut in cancellarla sua eiusmodi privilegii registrum quaeri iuberet, et si tale esse inveniretur, daret operám, ut abrogari posset, si vero non inveniretur, hanc temeritatem perniciosam sua coerceat autoritate." Tato slova výmluvně charakterisují právní nejistotu a neurčitost tehdejšího stavu nekatolíků.] Když na jarním sněmu r. 1593 Kadanští podali stavům žádost za přímluvu u císaře, aby jim byl vrácen jejich kostel, z něhož vypuzen kazatel luterský a nahrazen mnichem katolickým, a při tom se dovolávali české konfese, kterou prý císař Maximilian stavům "ráčil stvrditi a dovoliti se vedle ní chovati", nedostalo se jim od stavů vůbec odpovědi na tuto žádost, "nýbrž od mnohých, zvláště odporné strany, mluveno, že jest příliš dlouhá a důtklivá". [Tak vypravují vyslancové Kutnohorských k sněmu v relaci, jež je otištěna ve Sněmích. Zdá se, že Kadanští na nejbližším sněmu, jenž se sešel v říjnu toho roku, podali stavům suppliku poněkud pozměněnou, žádajíce za přímluvu, aby mohli míti kněze pod obojí spravujícího se konsistoří. Tvrdí se tak v cís. dekretu z 5 kv. 1593, jímž se Kadanským dovoluje ustanoviti takového kněze.] Když pak mandátem z r. 1602 takřka slavnostně prohlášena zásada o nepřípustnosti jiných vyznání krom katolického a utrakvistického, a když se děly pokusy zjednati této zásadě platnost v jednotlivých případech nejen proti Bratřím, nýbrž i proti Luteránům [Srov. stížnosti přednášené od stavů na sněmě r. 1603. Podrobnější doklady podává Glücklich, Mandát proti Bratřím str. 9.], odhodlali se stavové - jak již víme - protestovat proti tomu na sněmu r. 1603, ale i protest jejich byl dosti nerozhodný. Tvrdili sice, že zrušením kompaktát r. 1567 a slibem Maximiliánovým z r. 1575 byli stavové pod obojí osvobozeni jak od kompaktát, tak od konsistoře utrakvistické a "zanecháni" při konfesi české tehdy císaři předložené i při svých svobodných kollaturách, ale žádati, aby se vyznání jich dostalo právního postavení stejného, jaké mělo vyznání katolické a husitské, zvláště pak, aby jim přiznáno bylo právo na konsistoř a tím na řádnou, zákonem uznanou organisaci církevní, o něž v počátcích vlády Rudolfovy tolik byli usilovali, se neodvážili. Ale ani to, oč stavové žádali, nebylo jim přiznáno; na žádost stavů vláda vůbec neodpověděla, dávajíc tak najevo, že se nehodlá vzdáti svého stanoviska vytčeného mandátem z r. 1602. Třeba ani potom nebylo možno stanovisko to ve skutečnosti důsledně provádět, stalo se přece právní postavení Luteránů vydáním mandátu z r. 1602 a nezdarem stavovského protestu na sněmu r. 1603 ještě nejistějším, než bylo do té doby, protože bylo těmi událostmi uvedeno vážně v pochybnost samo jich právo na pouhou toleranci, jak jim bylo přiznáno r. 1575.
Ze všeho, co bylo dosud vyloženo o právním postavení náboženských vyznání v Čechách po r. 1575, je patrno, že jediné nekatolické vyznání, které bylo zákonem plně uznáváno, bylo vyznání utrakvistické (jinak kališnické, husitské), jež se v té době od katolictví nelišilo téměř ničím jiným než přijímáním pod obojí způsobou, podáváním svátosti oltářní dítkám, uctíváním památky Husovy a Jeronýmovy a ovšem také do jisté míry samostatnou organisaci církevní. Viděli jsme již, že vláda oprávněnost tohoto vyznání opět a opět slavnostně prohlašovala, užívajíc ho jako zbraně velmi působivé proti Bratřím i Luteránům. Ale ve skutečnosti přála trvání a rozvoji tohoto vyznání právě jen potud, pokud ho mohla potřebovati k tomuto účelu; její stanovisko k utrakvistům měnilo se sice podle okolností, ale konečným cílem bylo jí stejně jako Římské kurii i předním domácím zástupcům katolictví, odstraniti všechny rozdíly, které utrakvisty dělily od církve katolické, a způsobiti, aby se této církvi úplně podřídili.
Přes to, že vyznání husitské zákony zemskými bylo plně uznáváno, jeho skutečný stav byl velmi žalostný. Mělo sice značnou samosprávu, svůj vlastní nejvyšší úřad církevní, konsistoř spravovanou zvláštním administrátorem, které příslušelo zejm. právo osazovati církevní beneficia strany pod obojí i soudní pravomoc v duchovních sporech členů té strany - konsistoř ta na rozdíl od konsistoře katolické, hořejší, nazývala se konsistoří dolejší -, ale význam konsistoře klesal vždy více. Tím, že panovníci čeští r. 1562 strhli na sebe právo osazovati konsistoř a že si právo to uhájili proti nárokům stavů i po r. 1575, stala se konsistoř zcela závislou na vůli panovníkově, jemuž ovšem naprosto nezáleželo na tom, aby byla řádně osazována muži způsobilými. Naopak dostávali se v čelo konsistoře jako administrátoři mužové velmi pochybné způsobilosti a hodnoty mravní, a konsistoř sama téměř nikdy nebyla osazena ustanoveným počtem 12 členů, nýbrž se skládala často jen ze 3 až 5 členů, namnoze rovněž málo způsobilých. Byla-li již tím ochromována činnost konsistoře, vadil jí neméně veliký nedostatek kněží. Trvajíc na zásadě apoštolské posloupnosti a nemajíc vlastního biskupa, byla konsistoř nucena opatřovati svým kněžím svěcení od biskupů katolických. První arcibiskup Pražský Antonín Prus světíval některý čas kněží utrakvistické, ale od r. 1567, když se svěcení zdráhali složiti před svěcením vyznání víry předepsané tehdy koncilem Tridentským, ustal v tom úplně, takže husitští theologové zase byli nuceni sháněti si svěcení s velikými obtížemi u biskupů zahraničních. [O tom zevrubně poučuje Borový, Antonín Brus z Mohelnice, Praha 1873, str. 180 - 196.] Hned na prvém sněmě, který se sešel po vydání koncesí Maximiliánových r. 1575, konsistoř utrakvistická, v jejímž čele stál od r. 1571 administrátor Jindřich Dvorský z Helfenburka, podala králi Rudolfovi žádost, již častěji před tím přednášenou, aby kněží utrakvističtí byli svěceni arcibiskupem, a dosáhla aspoň toho, že se Rudolf po úřadě s nejv. úředníky v červenci 1576 přimlouval u císaře, aby o této věci jednal opět se stolicí papežskou prostřednictvím legáta
Morona [Srov. Tomek, Děj. Pr. XII. str. 263-4. Koncept listu Rudolfova k Maximiliánovi je v arch. místodrž. sub R. 109. Do této doby patří list zachovaný v kusém nedatovaném opise v arch. arcibiskupském (Archiepiscopalia XIV.), jímž konsistoř prosí kohosi, nejspíše pap. legáta, za přímluvu u papeže a císaře, aby jich žádost byla příznivě vyřízena. Praví se tam, že již 8 let žádný utrakvistický kněz nebyl od arcibiskupa ordinován, a že "pominulých dní" p. Jan st. z Valdštejna "na místě jiných ze všech tří stavův k náboženství pravému starobylému věrných pod obojí se přiznávajících" císaře prosil, aby otázka svěcení husitských kněží byla konečné s papežem vyjednána.]. Ale přímluva ta nepomohla, žádost konsistoře nebyla vyřízena a stejně se vedlo žádostem, jež konsistoř podávala císaři v letech následujících [Žádost k císaři ze 17. září 1578 otiskl Borový, Antonín Brus str. 299 č. 43. Současně žádala konsistoř uherského kancléře za přímluvu u císaře listem z 10. října 1578 (arch. arcib., Rotulus missiv. bon. consist. sub utr. 1578-80 fol. 83) a o něco později 20. února 1579 pap. nuncia Horatia Malaspinu (ib. fol. 111; viz Gindely, Gesch. d. böhm. Brüder II. str. 489).]. Také žádosti za obnovení konsistoře, o něž se konsistoř několikráte ucházela, dlouho byly marné, ač podle žádosti podané císaři v červnu 1579 konsistoř již tehdy neměla více než pět členů [Již v žádosti z 23. února 1579 (arch. arcib., Rotulus miss. boh. sub utr. 1578-80 fol. 114) žádá konsistoř, aby císař ráčil "idem consistorium renovare et id, quod defuerit, sufficere". V žádosti z 3. června 1579 pak čteme: "Petimus praeterea obnixe aMte. V., ut consistorium nostrum, ex quo multae iam personae et viri singulares tnortui sunt et alii alio iustis de causis migrarunt (quinque enim consistoriani supervivimus) renovare ac denuo creare dignetur. Nam et nos, qui in hoc officio consistorii permanemus, vel labore pro paucitate nostra vel senio aliqui nostrum confecti tantum onus rerum arduarum ecclesiae et eiusdem consistorii sustinerc amplius non possumus".]. Zdá se, že příčinou těchto průtahů byla mimo jiné též snaha přinutiti utrakvisty k úplnému sjednocení s církví katolickou. Máme určitou zprávu z prosince 1578, že tehdejší pap. nuncius Horatius Malaspina s některými jinými osobami usiloval o toto sjednocení, [Viz breve pap. Řehoře XIII. k císaři z 13. pros. 1578 (Theiner, Annales eccl. I!. str. 347), kde papež praví: "Certiores facti sumus nuncium nostrum una cum nonnullis aliis dei gloriae studiosissimis laborare de certis Hussitis ad catholicam ecclesiam revocandis, hoc est ex certissimo naufragio eripiendis atque ad iutissimum porfum salutis perducendis". Papež prosí císaře, aby snahy ty podporoval.] a také odpověď, kterou konečně počátkem r. 1580 dostala konsistoř od císaře, tomu nasvědčuje. Koncem dubna 1580 nařídil císař konsistoři, aby se dostavila co nejdříve k pap. nunciovi a k arcibiskupovi, že se jí od arcibiskupa dostane odpovědi na její žádosti. [Viz list konsistoře k arcibiskupovi z 29 dub. 1580 (arch. arcib., Rotulus miss. sub utr. 1578-80 fol. 257).] Protože pro dočasnou nepřítomnost arcibiskupovu nebylo možno tento rozkaz vykonat, byla konsistoř v červenci téhož roku znova obeslána před arcibiskupa. [Viz list konsistoře k nejv. kancléři z 25. července 1580.] Zdá se, že k jednání s arcibiskupem ani tentokráte nedošlo, protože brzy potom arcibiskup Prus zemřel (28. srpna 1580). [Srov. Tomek, Děj. Pr. XII. str. 298-9.]
Teprve na konci následujícího roku splněna byla dlouholetá žádost konsistoře. Dne 12. prosince 1581 byla nenadále konsistoř obnovena; administrátorem jmenoval císař Václava Benešovského, faráře na Prosíku, a připojil k němu 12 členů konsistoře, mezi nimiž zůstal i dosavadní administrátor Dvorský. Nezvyklé bylo, že nově jmenovaní konsistoriáni učinili ihned přísahu přítomnému arcibiskupovi Martinu Medkovi. [Historik bratrský zaznamenal o tom v XIII. foliante Herrnhutském fol. 114: "Co od drahně let na odkladích bylo, to v tento rok 81 v advent dokonáno, totiž že císař Rudolf, maje odjeti z Prahy do Rakous a do Uher, sám konsistoř v Praze obnovil. V pokoji císařovu ti konsistoriáni přísahu arcibiskupovi nedávno na tu stolici dosedlému činili... Stálo před pokojem nemálo pánů, když arcibiskup a za ním kněží šli k císaři, a potom ten onen z pánů Římanů zavolán, jiní i přednější sic v ouřadech etc. pominuti, aniž věděli, co se tam kuje. Hned o to mezi sebou mluvili, že ta konsistoř není pořádná, poddáni jiné budou, co se tu stalo, že jest proti zřízení etc., item že to v přezlý čas císař udělal, na sněmě že v nic stavové nepůjdou, i říše tím že uražena bude, a tak že vše všudy, co by se jednati mělo, že vězeti bude". - Marek Bydžovský z Florentina ve spise Diarium sub Rudolphe
rege (rkps. univ. knihovny Pražské XVII. G 22 fol. 60) vypravuje výslovně, že Václav Benešovský jmenován byl od císaře administrátorem 12. prosince, a že "jiných dvanácte kněží jemu k radě za konsistoriány dáno, mezi nimiž i předešlej administrátor M. Henricus ab Helfenberg místo měl".] Konsistoř stala se tím do značné míry závislou na arcibiskupovi, který skutečně počal vykonávati jistou moc nad ní. [Srov. Tomek XII. str. 307; Borový, Martin Medek str. 75. To, že se konsistoř poddala arcibiskupovi, bylo asi výsledkem jednání papežského nuncia, o němž jsem uvedl zprávu z konce r. 1578, ale bližšího o tom není nic známo.] Značně omezena byla pravomoc konsistoře i tím, že právě tehdy císař svěřil arcibiskupovi správu a dozor nade všemi katolickými i utrakvistickými farami na panstvích císařských, s čímž bylo patrně spojeno i vykonávání práva patronátního. [Viz cís. dekret z 10. září 1581 (arch. arcib., ab a 1500 - 1579 fase. I lit. A), jímž se oznamuje české komoře, "dass wir dem... Martino erzbischoffen des stifts Prag gnediglich auferlegt, dass er sich dennegsten auf alle unsere eigenthumbliche herrschaften alhier in Beheimb verfliegen, die daselbst verhandenen kirchen, derselben priester und kirchendiener visitiren, auch sonst seinem tragenden ambt und von uns habenden bevelch nach andere notwendige Verordnung thuen solle". Z akt pozdějších vysvítá, že Medek v následující době osazoval fary na panstvích císařských, čehož za jeho předchůdce nebylo. Srov. též Borový, Martin Medek str. 75.] Protože arcibiskup ani potom nesvětil kněží utrakvistických, nezlepšil se stav konsistoře ani touto změnou. Již v říjnu 1583 členové konsistoře znova přednesli císaři své stesky do nedostatku kněží a žádali, aby byli zbaveni svých úřadů, které prý nemohli zastávati jednak proto, že jich bylo zase již jen pět, jednak pro churavost i sešlost administrátora a některých konsistoriánů, [Supplika z 21. října 1583 je zachována v XIII. foliantu Herrnhutském fol. 265; je tu k ní připojen zajímavý "partikular neb instrukcí k též supplikací náležející J. Mti. cís. předložiti". Hned v prvém bodě toho partikulare se tvrdí, že staré náboženství pod obojí "katolickému v podstatných věcech odporné není, kromě dítkám svátosti oltářní podávání a zevnitřních řádův". Následuje výklad o konsistoři, o jejím poměru k arcibiskupovi, o jednání r. 1575, o Pikartech a j. Z listu konsistoře z 23. srpna 1583 (v témž foliante fol. 263) se dovídáme, že členy konsistoře byli tehdy: Jan Jičínský, farář u sv. Klimenta na Novém městě, Jindřich Benešovský, farář u sv. Michala na Starém m., Jan, farář u sv. Štěpána na Novém m., Jiřík, farář u sv. Václava na Zderaze. V žádosti z 9. ún. 1585, jíž administrátor Benešovský prosí arcibiskupa za přímluvu u císaře, aby byl zbaven úřadu a konsistoř obnovena (orig. v arch. arcib., Ree. ab ao. 1585), praví administrátor o sobě, že "tým ouřadem na mne vloženajm od J. Mti. cís. dýle svládnouti nemohu pro velikou potupu, která se děje konsistoři Pražské, též pro mnohé své nemoci...; k tomu přistupuje chudoba, neb chovaje se na hotovej groš a utrativ, co jsem prve zachoval, pro nouzi šaty z sebe prodávám, nemaje vod nikudž žádného vyživení a nemoha v chrámu Páně pracovati, sobě živnosti zasluhovati." Administrátor navrhuje dále za svého nástupce buď kn. Rafaela, faráře v Libuni, nebo kn. Řehoře, děkana ve Vodňanech, nebo bývalého administrátora Martina Mělnického, faráře u sv. Mikuláše na Malé straně.] a žádost tu opakovali marně v květnu následujícího roku [Žádost z 9 kv. 1584 ve Sněmích. Již koncem r. 1583 se proslýchalo, že císař chce obnovit konsistoř; srov. výňatek z listu ze 4. prosince 1583.] a potom ještě několikráte.
Zatím se s katolické strany neustávalo naléhati na to, aby se utrakvisté úplně podřídili arcibiskupovi. Papežský nuncius Bonomi, povzbuzuje r. 1584 císaře, aby vypudil z Čech všechny Pikarty a Luterány a netrpěl v zemi kněží ordinovaných ve Wittenberce nebo v Lipsku, neopominul obrátiti se proti námitce, kterou by proti tomu mohli činiti Husité, že totiž jsou nuceni opatřovati si kněze takovýmto nesprávným způsobem, protože arcibiskup nechce jejich theology světiti. Toto stanovisko arcibiskupovo označuje nuncius důrazně za naprosto správné, ano praví, že by se arcibiskup dopustil těžkého provinění, kdyby jednal jinak; přání Husitů nelze prý vyhověti, pokud se nespokojí tím, co jim již povoleno, přijímáním pod obojí způsobou, nevzdají se ostatních zvláštností a nepoddají se úplně arcibiskupovi. [V memoriále nunciově (Theiner, Annales eccl. III. str. 546 násl.) čteme: "At vero hic audire videorHussitas conquerentes, quod aliunde [než z Wittenberka nebo Lipska] habere non possint sacerdotes, postquamrev. archiepiscopus non vult ex ipsis aliquos ad sacros ordines promovere. Sed ille quidem recte illos non admittit;immo si aliter faceret, non leve eritnen admitteret; neque enim id summus pontifex pateretur, quando communicare in sacramentis cum haereticis iure divino vetituni est. Ceteruui si, ut aliqui eorum frequenter iactarunt, Hussitac non sunt, sed tantum communicantes sub utraque specie eaque concessione communicandi sub utraque iam a sede apostolica permissa contenti sunt, nihil obstát, quominus nobiscum plane conveniant; alioquin sperare non debent se unquam sacerdotes rite sacris initiatos habituros. Nam de infantům communione plerique eorum sacerdotum sincere aliquibus fide dignis viris fassi sunt, se infantibus non praebere consecratam hostiam vel Christi sanguinen propter maxima scandala, quae incidisse animadverterunt frequentius; sed ut populo satisfaciant, se communionem illam fingere atque ostentare, cum tarnen purum vinum et placentám praebeant. Quid vero causae est, cur Hussitae isti vel sub utraque communicantes non omnino pareant rev. dom archiepiscopo, cum anno salutis 1549 ipsis regni statibus supplicantibus a Ferdinando imperatore decretum fuerit (idque extat in regni tabulis), ut archiepiscopus restitueretur, eique subesset ac parerei uterque clerus, videlicet catholicus et sub utraque ministrantium? Pareant igitur isti rev. archiepiscopo ex decreto regis sintque utraque specie, uti permissa est, contenti; ita enim facile Deo aspirante conveniemus et labenti regno succurretur eiectis omnibus aliarum haeresum monstris".] Takovéto sjednocení Husitů s církví, či spíše jich pokatoličení, mělo se podle názoru předních zástupců bojovného katolictví připravovati i tím, že v městech královských, jakož i v místech poddaných panovníkovi a ústavům duchovním měl se trpěti pouze ritus přísně katolický. Tento požadavek vyslovili zejména katoličtí nejv. úředníci v poradě o reformních návrzích nuncia Bonoma v prosinci 1584. [V dobrozdání nejv. úředníků z 9. pros. 1584 (Theiner, Annales III. str. 549) se praví: "Quoniam ex regni, constitutionibus, qui sub utraque specie communionem ministrant, parodii, non ita passim expelli queunt, videndum omnino esset in locis omnibus et civitatibus tam regi ipsi quam ecclesiasticis subiectis, ut non nisi catholico ritu, hoc est ad formám olim a Pio IV... praescriptam, ministraretur".] Nástupce Bonomův v Pražské nunciatuře Germanicus Malaspina, který přibyl do Prahy v prosinci 1584, již v prvních dnech svého pobytu v Praze psal do Říma, že uvažuje s nejv. purkrabím Vilémem z Rožmberka o prostředcích k povznesení katolického náboženství v zemi, shodl se s ním na tom, že bylo by zvláště třeba uvésti do lůna církve ty, kdož, nakaženi jsouce kacířstvím husitským, propadají vždy více učení pikartskému. První podmínkou takového sjednocení zdálo se ovšem býti i jemu, aby se Husité úplně odřekli Pikartů. Proto s radostí uvítal nuncius výsledek sněmu, jenž se konal v lednu 1585 a na němž Bratří byli podle mínění nunciova zapřeni ostatními pod obojí. Na tomto sněmu vystoupili také utrakvisté se svými starými stížnostmi. Nejprve podali Pražané k stavu panskému na sněmu žádost za přímluvu u císaře, by jim vyjednal u papeže dovolení, aby některý katolický biskup mohl světiti utrakvistické kněží [Pap. nuncius vypravuje o tom ve zprávě z 29. ledna 1585 (Reichenberger l. c. str. 38). "Li Ussiti hanno fatto due petitioni al stato di baroni (il quale per gratia del signor Dio quasi tutto si è insu. hora conservato cattolico). Quelli del paese, li quali sono grandemente corrotti et sono però più tosto Lutherani che Ussiti, hanno ricercato, che si permetti, che li suoi preti possino pigliar moglie, al che hanno risposto questi de la città, che a pena hanno il modo di darle da vivere per le persone loro sole, nonché per mantenerli con famiglia et figliuoli. Et così rebutata anco la petitione di costoro, è stata solo admessa quella de li Ussiti di questa città, quali hanno supplicato li baroni a volere intercedere apresso S. Mtà., acciò la Mtà. S. s induchi a operare, che S. Sta. si contenti, che alcun vescovo cattolico possi conferire li sacri ordini a quelli de la loro religione, poiché essendo o morti, o molti inhabili perla vecchiezza li già ordinati per altro tempo, et non potendo, quando ancora volessero, servirsi de cattolici per la gran penuria di suggetti (la quale veramente eccede tutte le altre provincie di questi paesi), che perciò subintrano i ministri di diverse sette, quali sono col tempo non sol per rovinare questo regno nel spirituale, ma per alterare la pace et quiete publica nel politico; et per potere cacciare ligia admessi o intrusi et per non esser necessitati a ripiliarne per ľavvenire de altri, instano etc. Hora non havendo ricusato li baroni di non rappresentare a S. Mtà. questo loro desiderio, si è conclusa la dieta, ne mi pare, che sia da temere molto, che S. Mtà. sia per riscaldarsi, acciò si dia a li Ussiti da la parte di S. Sta. qualche sodisfattione" - O téže věci píše bratr Jan Efraim v listě z 26. ledna 1585 (XIII. foliant Herrnhutský fol. 412), kde oznamuje, že v pátek 25. ledna před pohřbem nejv. hofmistra Ladislava z Lobkovic "páni města, když odpověď stavům na artikule v sněmu předložené dávali, nemalé pohnutí v lidu učinili a příčinu k bouřce dali, dokládajíce toho(že velikou škodu nesou, když konsistoře obnovené nemají, zprávcův dobrých míti nemohou, kněží po domích že káží, roty, sekty že se vzdělávají, lid za těmi pleticháři že jde. I žádali stavův, aby se přimluvili k J. Mti. cís. za obnovení konsistoře, což jim schválil pán z Rožmberka a obšírně oznamoval, že i stav panský na tom se snášejí a o tu věc že před J. Mtí. jednati chtějí. A tak, jakž rozuměti se může, k ničemuž dobrému se neschyluje. I bylo toho odloženo do dneška, aby o to se ještě promluvilo. Strana pod obojí i z našich tím pilněji se nahoru sešli, i nebylo nic jednáno, opět do pondělka odloženo." A v listě z 30 ledna, pocházejícím nejspíše od téhož bratra, čteme, že v pondělí 28. ledna města na sněmu "o konsistoř mluviti téměř nic nechtěli, odložili do budoucího soudu. Města se zrotila mezi sebou, že sou tomu primasovi Staroměstskému neporučili mluviti v sněmě, co mluvil; on maje srozumění se panem Růží, [Vilém z Rožmberka] mluvil, co on chtěl. A tito byvše přítomni, neozvali se, až nyní teprv hryzou se, nebo rozumějí tomu, že jim hůře bude, obnoví-li císař tu konsistoř po své a ne po jejich vůli, tak že ledajakés padouchy jim dávati budou". Srov. žádost Pražanů za obnovení konsistoře z r. 1589, kde se mluví o žádosti podané r. 1585 při sněmu od Pražanů i jiných měst.], a potom sami konsistoriáni znova se obrátili na císaře s prosbou, aby obnovil konsistoř, jež tou dobou měla již jen tři členy "a ty ještě velmi nedostatečné, více nemocné než zdravé". [Žádost ze 4. ún. 1585 ve Sněmích.] Žádost Pražanů podaná, jak se zdá, přímo z návodu pána z Rožmberka [Srov. citát z listu bratrského z 30. ledna. [Pap. nuncius vypravuje o tom ve zprávě z 29. ledna 1585 (Reichenberger l. c. str. 38). "Li Ussiti hanno fatto due petitioni al stato di baroni (il quale per gratia del signor Dio quasi tutto si è insu. hora conservato cattolico). Quelli del paese, li quali sono grandemente corrotti et sono però più tosto Lutherani che Ussiti, hanno ricercato, che si permetti, che li suoi preti possino pigliar moglie, al che hanno risposto questi de la città, che a pena hanno il modo di darle da vivere per le persone loro sole, nonché per mantenerli con famiglia et figliuoli. Et così rebutata anco la petitione di costoro, è stata solo admessa quella de li Ussiti di questa città, quali hanno supplicato li baroni a volere intercedere apresso S. Mtà., acciò la Mtà. S. s induchi a operare, che S. Sta. si contenti, che alcun vescovo cattolico possi conferire li sacri ordini a quelli de la loro religione, poiché essendo o morti, o molti inhabili perla vecchiezza li già ordinati per altro tempo, et non potendo, quando ancora volessero, servirsi de cattolici per la gran penuria di suggetti (la quale veramente eccede tutte le altre provincie di questi paesi), che perciò subintrano i ministri di diverse sette, quali sono col tempo non sol per rovinare questo regno nel spirituale, ma per alterare la pace et quiete publica nel politico; et per potere cacciare ligia admessi o intrusi et per non esser necessitati a ripiliarne per ľavvenire de altri, instano etc. Hora non havendo ricusato li baroni di non rappresentare a S. Mtà. questo loro desiderio, si è conclusa la dieta, ne mi pare, che sia da temere molto, che S. Mtà. sia per riscaldarsi, acciò si dia a li Ussiti da la parte di S. Sta. qualche sodisfattione" - O téže věci píše bratr Jan Efraim v listě z 26. ledna 1585 (XIII. foliant Herrnhutský fol. 412), kde oznamuje, že v pátek 25. ledna před pohřbem nejv. hofmistra Ladislava z Lobkovic "páni města, když odpověď stavům na artikule v sněmu předložené dávali, nemalé pohnutí v lidu učinili a příčinu k bouřce dali, dokládajíce toho(že velikou škodu nesou, když konsistoře obnovené nemají, zprávcův dobrých míti nemohou, kněží po domích že káží, roty, sekty že se vzdělávají, lid za těmi pleticháři že jde. I žádali stavův, aby se přimluvili k J. Mti. cís. za obnovení konsistoře, což jim schválil pán z Rožmberka a obšírně oznamoval, že i stav panský na tom se snášejí a o tu věc že před J. Mtí. jednati chtějí. A tak, jakž rozuměti se může, k ničemuž dobrému se neschyluje. I bylo toho odloženo do dneška, aby o to se ještě promluvilo. Strana pod obojí i z našich tím pilněji se nahoru sešli, i nebylo nic jednáno, opět do pondělka odloženo." A v listě z 30 ledna, pocházejícím nejspíše od téhož bratra, čteme, že v pondělí 28. ledna města na sněmu "o konsistoř mluviti téměř nic nechtěli, odložili do budoucího soudu. Města se zrotila mezi sebou, že sou tomu primasovi Staroměstskému neporučili mluviti v sněmě, co mluvil; on maje srozumění se panem Růží, [Vilém z Rožmberka] mluvil, co on chtěl. A tito byvše přítomni, neozvali se, až nyní teprv hryzou se, nebo rozumějí tomu, že jim hůře bude, obnoví-li císař tu konsistoř po své a ne po jejich vůli, tak že ledajakés padouchy jim dávati budou". Srov. žádost Pražanů za obnovení konsistoře z r. 1589, kde se mluví o žádosti podané r. 1585 při sněmu od Pražanů i jiných měst.] byla přijata od stavu panského, který slíbil přednésti ji císaři. Papežský nuncius dávaje o tom zprávu do Říma, poznamenal sice, že císař sotva se příliš bude snažiti, aby vyhověl přání Husitů, [Srov. citát ze zprávy nunciovy [Pap. nuncius vypravuje o tom ve zprávě z 29. ledna 1585 (Reichenberger l. c. str. 38). "Li Ussiti hanno fatto due petitioni al stato di baroni (il quale per gratia del signor Dio quasi tutto si è insu. hora conservato cattolico). Quelli del paese, li quali sono grandemente corrotti et sono però più tosto Lutherani che Ussiti, hanno ricercato, che si permetti, che li suoi preti possino pigliar moglie, al che hanno risposto questi de la città, che a pena hanno il modo di darle da vivere per le persone loro sole, nonché per mantenerli con famiglia et figliuoli. Et così rebutata anco la petitione di costoro, è stata solo admessa quella de li Ussiti di questa città, quali hanno supplicato li baroni a volere intercedere apresso S. Mtà., acciò la Mtà. S. s induchi a operare, che S. Sta. si contenti, che alcun vescovo cattolico possi conferire li sacri ordini a quelli de la loro religione, poiché essendo o morti, o molti inhabili perla vecchiezza li già ordinati per altro tempo, et non potendo, quando ancora volessero, servirsi de cattolici per la gran penuria di suggetti (la quale veramente eccede tutte le altre provincie di questi paesi), che perciò subintrano i ministri di diverse sette, quali sono col tempo non sol per rovinare questo regno nel spirituale, ma per alterare la pace et quiete publica nel politico; et per potere cacciare ligia admessi o intrusi et per non esser necessitati a ripiliarne per ľavvenire de altri, instano etc. Hora non havendo ricusato li baroni di non rappresentare a S. Mtà. questo loro desiderio, si è conclusa la dieta, ne mi pare, che sia da temere molto, che S. Mtà. sia per riscaldarsi, acciò si dia a li Ussiti da la parte di S. Sta. qualche sodisfattione" - O téže věci píše bratr Jan Efraim v listě z 26. ledna 1585 (XIII. foliant Herrnhutský fol. 412), kde oznamuje, že v pátek 25. ledna před pohřbem nejv. hofmistra Ladislava z Lobkovic "páni města, když odpověď stavům na artikule v sněmu předložené dávali, nemalé pohnutí v lidu učinili a příčinu k bouřce dali, dokládajíce toho(že velikou škodu nesou, když konsistoře obnovené nemají, zprávcův dobrých míti nemohou, kněží po domích že káží, roty, sekty že se vzdělávají, lid za těmi pleticháři že jde. I žádali stavův, aby se přimluvili k J. Mti. cís. za obnovení konsistoře, což jim schválil pán z Rožmberka a obšírně oznamoval, že i stav panský na tom se snášejí a o tu věc že před J. Mtí. jednati chtějí. A tak, jakž rozuměti se může, k ničemuž dobrému se neschyluje. I bylo toho odloženo do dneška, aby o to se ještě promluvilo. Strana pod obojí i z našich tím pilněji se nahoru sešli, i nebylo nic jednáno, opět do pondělka odloženo." A v listě z 30 ledna, pocházejícím nejspíše od téhož bratra, čteme, že v pondělí 28. ledna města na sněmu "o konsistoř mluviti téměř nic nechtěli, odložili do budoucího soudu. Města se zrotila mezi sebou, že sou tomu primasovi Staroměstskému neporučili mluviti v sněmě, co mluvil; on maje srozumění se panem Růží, [Vilém z Rožmberka] mluvil, co on chtěl. A tito byvše přítomni, neozvali se, až nyní teprv hryzou se, nebo rozumějí tomu, že jim hůře bude, obnoví-li císař tu konsistoř po své a ne po jejich vůli, tak že ledajakés padouchy jim dávati budou". Srov. žádost Pražanů za obnovení konsistoře z r. 1589, kde se mluví o žádosti podané r. 1585 při sněmu od Pražanů i jiných měst.] ale pánové katoličtí se tentokráte Husitů skutečně ujali. Ukazujíce k tomu, že bez jich pomoci nelze pomýšleti na potření Pikartů, přimlouvali se, aby stavům husitským dána byla, ovšem toliko do vůle císařovy, moc podávati císaři za členy konsistoře osoby dobře husitské, které by ještě byly vyzkoušeny od osob ustanovených k tomu císařem a s jichž pomocí mohlo by se zakročiti proti Pikartům. Císař sice odpíral tomuto návrhu, nechtěje prý kacířům povoliti více, než měli za jeho předchůdce, [V listě z 12. února 1585 (Reichenberger str. 48) oznamoval pap. nuncius do Říma, že páni katoličtí, když císař prohlásil, že nechce v zemi trpěti Pikarty, projevovali sice ochotu vystoupiti proti Pikartům, ale vymlouvali se, že k jich potření nestačí bez pomoci Husitů. "Hora essendosi da li baroni tenuto proposito di questo con li Ussiti, se bene si sono mostrati anco loro desiderosi, che si dia principio a la impresa, hanno però cercato di far credere, che sarà impossibile, se S. Mtà., la quale in sin hora è stata assoluto padrone del consistono loro..., non li da auttorità, a beneplacito però de la Mtà. S., che possino nominare loro a S. Mtà. suggetti veri Ussiti per quel tribunale, quali siano esaminati da persone deputate da S. Mtà, per mezzo de quali si possa senza strepito et pericolo di tumulto far quello che si pretende, che al presente non essendo rimasti nel consistoro altro che duoi sacerdoti, de quelli che già fumo posti dal imperatore, né havendo S. Mtà. persone de la loro religione da mettere in esso, che perciò non è meraviglia che non si vivi con molta cura per non admettere ministri ď altre sette, quali si sono intrusi senza prohibitione, né pericolo alcuno. S. Mtà. non ha in sin hora voluto consentire di darle auttorità di nominatione aicuna, non ostante che fosse per essere a beneplacito suo, dicendo che lei non è mai per qualslvoglia accidente per concedere a li heretici più di quello che li è stato dato da suoi antecessori; ma che se la petition de li Usciti fosse senza scrupolo, che li riavrebbe forse contentati. Hora questi signori baroni me hanno parlato et ni hanno diffusamente messo in consideratione tutte le utilità et li pericoli che sono nel dare negativa o affirmativa. Io le ho risposto, che essendo il negotio grave et io persona nuova, che necessariamente mi conviene pensarci sopra maturamente et collationare insieme il danno et ľutile et che a mio giuditio sarebbe stato necessario ricorrere da S. Beatitudine".] přece však slíbil, že do času sv. Ducha žádost stavu městského jak stran svěcení kněží tak stran konsistoře bude vyřízena. [V žádosti Pražanů za obnovení konsistoře z r. 1589 se praví, že k podobné žádosti, kterou Pražané i jiná města podali při sněmu r. 1585, císař na přímluvu vyšších stavů slíbil, že to, oč Pražané žádali, "od času zavření sněmu až do památky sv. Ducha milostivě naříditi ráčí; však téhož roku, že opěty znovu rána morová jest procházela, pro odjezd J. Mti. cís. to se jest vyříditi nemohlo."] Slibu tomu císař nedostál z části snad proto, že ještě v r. 1585 byl nucen pro mor opustiti na čas Prahu, [V žádosti Pražanů za obnovení konsistoře z r. 1589 se praví, že k podobné žádosti, kterou Pražané i jiná města podali při sněmu r. 1585, císař na přímluvu vyšších stavů slíbil, že to, oč Pražané žádali, "od času zavření sněmu až do památky sv. Ducha milostivě naříditi ráčí; však téhož roku, že opět znovu rána morová jest procházela, pro odjezd J. Mti. cís. to se jest vyříditi nemohlo."] hlavně však asi pro odpor kurie proti požadavkům utrakvistů.