Stanovisko kurie v těch věcech dobře poznáváme z odpovědí, kterých se nunciovi dostalo z Říma na jeho zprávy o žádostech podaných od utrakvistů na sněmu O žádosti, podle níž papež měl dáti svolení k tomu, aby některý biskup katolický mohl světiti kněží husitské, papež vyslovil se naprosto zamítavě; bude-li taková žádost papeži podána, zamítne prý ji jako všichni jeho předchůdcové. Chtějí-li Husité užívati prelátů katolických, ať se napřed stanou katolíky ve všech ostatních věcech, protože jinak nebude od církve Římské splněno toto jejich přání ani kterékoli jiné. [Dne 23. února 1585 psal státní sekretář papežův nunciovi (Reichenberger l. c. 57), že papež s uspokojením přijal zprávu o nezdaru, s nímž se setkal pokus o spojení Pikartů a Husitů (vl. Luteránů) na sněmu, "la quale prattica se costì è riescita vana, creda pur V. Sria., che di qua sarà anche ributtata quelľaltra di procurarecol mezzo di S. Mtà. di ottenere da N. Signore, che qualche vescovo cattolico possa conferire gľordini sacri agľHussiti, perche essendo già altre volte stato fatto instanza del medesimo, S. Sta. ha sempre dato repulsa, comefarà di bel nuovo, se gli ne sarà parlato. Se gli Hussiti vogliono goder del ministerio de li prelati cattolici, faccinsiprima cattolici in tutte ¾altre cose, che ď altra maniera non impetraranno né questo, nò altro lor desiderio da lachiesa Romana; la quale non è honesto, che fomenti et nutrisca li detti Hussiti ne le loro heresie, come in un certomodo farebbe, concedendo quel che hora dimandano".] Pokud však šlo o návrh stran obnovení konsistoře, nevyslovil se papež s takovou rozhodností; toliko napomínal nuncia, aby dobře uvažoval užitek i škodu, jež by mohly vzniknouti z přijetí toho návrhu nebo z jeho zamítnutí. [V listě k nunciovi z 9. března (Reichenberger str. 70) papežský státní sekretář vyslovuje naději, že potlačení Pikartů přinese užitek věci katolické "tanto maggiormente, se gľHussiti verrano per conseguenza a debilitarsi, giachè il loro tribunale si truova in quei termini che V. Sgria scrive. Però bisogna avvertire bene a la proposta che fanno, ancora che sia limitata et conditionata, et bilanciare bene ľutile et il danno che segue dal concederla o non concederla". Jak nuncius Malaspina sám pohlížel na Husity, je patrno z jeho dobrozdání z měsíce září 1585 (Reichenberger l. c. str. 166), kde píše, zmíniv se o společné akci katolíků a Husitů proti Pikartům:"et per essere rari al dì ïhoggi li veri Hussiti et a essi solamente ha giurato il re, però con ogni volta che siespurgasse il regno de ¾altre sette, et si continessero gľHussiti ne li loro antichi termini, si verrebbe a fare mirabile acquisto et saprirebbe la porta a deradicarli anco essi col tempo, poiché non havendo loro servato il giuramento a S. Mtà. col contenersi ne li limiti prescrittili, S. Mtà. non sarebbe tenuta a loro a servar il giuramento fatto".] Když nuncius ve smyslu těchto pokynů oznámil pánům katolickým, že nemůže býti vyhověno žádosti utrakvistů, aby jejich kněží byli svěceni biskupy katolickými, sešlo, jak se zdá, úplně sjednání o druhé žádosti stran obnovení konsistoře. [Viz zprávu nuncia Malaspiny z 18. června 1585 (Reichenberger str. 112), kde nuncius, píše o žádosti Husitů stran svěcení jich theologů arcibiskupem, praví: "Tuttavia essendo stato communicato meco questo desiderio degli Hussiti et havendo io risposto, che habbiamo la regola, che non sunt facienda mala, ut eveniant bona, decreto divino che quaqui non è facoltà di abrogare..."]
V prosinci následujícího roku podali administrátor a farářové konsistoře utrakvistické stavům pod jednou i pod obojí, tehdy zase na sněmu shromážděným, novou žádost za přímluvu u císaře, aby kněží utrakvističtí mohli býti ordinováni arcibiskupem a konsistoř aby byla obnovena. [Žádost konsistoře podaná stavům 15. prosince 1586 je otištěna ve Sněmích. Žádost tu poslal v latinském překlade nuncius Sega do Říma se zprávou z 23. prosince 1586; srov. Reichenberger l. c. str. 353. Podle poznámky připojené vydavatelem k této zprávě zachoval se v rkpe. Vatik. knihovny Ottob. 1119 nejen latinský text této suppliky, nýbrž i dvou jiných, které prý současně byly podány císaři a nunciovi. V téže poznámce otiskuje se valná část této druhé suppliky, kde se čte: "Quare etiam atque etiam Celsitudinem V. oramus, ut ex officio suo apud augustissimum imperatorem nostrum efficiat, ut consistorium nostrum iam fere deletum restituat ac in pristinum statum suum reducat..." Dále se tu mluví o vzrůstu sekty pikartské a praví se: "accepimus superiori die dominica, quae dicitur Laetare. trecentos Pragae huic sectae Piccardorum se addixisse". Z této zmínky je patrno, že žádost k nunciovi nemůže pocházeti z prosince 1586. Protože se nuncius později v instrukci pro svého nástupce z dubna 1587 (Reichenberger str. 419) zmiňuje o těch žádostech podaných císaři i jemu tak, že je patrno, že byly podány po sněmu, dlužno míti za to, že se to stalo brzy po neděli Laetare t. j. po 8. březnu 1587.] Ale na tuto žádost nedostalo se konsistoři jiné odpovědi, než že o ní bude uvažováno, a že časem konsistoř dostane vyřízení. [Nuncius v listě z 23. prosince 1586 (Reichenberger str. 355) píše, že k žádosti konsistoře "non è stata resa altra risposta, salvo che la si considererà et si risponderà a suo tempo".] Také žádosti, jež konsistoř nedlouho po sněmu podala císaři i samému nunciovi papežskému Piacenzskému biskupovi Filipu Segovi, [Žádost konsistoře podaná stavům 15. prosince 1586 je otištěna ve Sněmích. Žádost tu poslal v latinském překlade nuncius Sega do Říma se zprávou z 23. prosince 1586; srov. Reichenberger l. c. str. 353. Podle poznámky připojené vydavatelem k této zprávě zachoval se v rkpe. Vatik. knihovny Ottob. 1119 nejen latinský text této suppliky, nýbrž i dvou jiných, které prý současně byly podány císaři a nunciovi. V téže poznámce otiskuje se valná část této druhé suppliky, kde se čte: "Quare etiam atque etiam Celsitudinem V. oramus, ut ex officio suo apud augustissimum imperatorem nostrum efficiat, ut consistorium nostrum iam fere deletum restituat ac in pristinum statum suum reducat..." Dále se tu mluví o vzrůstu sekty pikartské a praví se: "accepimus superiori die dominica, quae dicitur Laetare. trecentos Pragae huic sectae Piccardorum se addixisse". Z této zmínky je patrno, že žádost k nunciovi nemůže pocházeti z prosince 1586. Protože se nuncius později v instrukci pro svého nástupce z dubna 1587 (Reichenberger str. 419) zmiňuje o těch žádostech podaných císaři i jemu tak, že je patrno, že byly podány po sněmu, dlužno míti za to, že se to stalo brzy po neděli Laetare t. j. po 8. březnu 1587.] nepomohly. Císař nemohl se rozhodnouti; byl by si přál, aby konsistoř úplně zanikla, a aby tak Husité docela splynuli s církví, ale naopak se obával, aby se po zaniknutí konsistoře nerozmohly sekty protestantské, zvláště Pikarti. Nuncius císaři sice projevil mínění, že by snad bylo prospěšnější obnoviti konsistoř takovými kněžími husitskými, kteří by nejméně byli nakaženi kacířstvím, než dopustiti, aby Husité upadli v pikartství, když však císař žádal, aby nuncius toto své mínění podal mu písemně, nuncius se k tomu neodhodlal. Nicméně v instrukci pro svého nástupce v úřadě nuncia, sepsané někdy v dubnu 1587, znova projevuje názor, že by bylo dobře, kdyby se císař rozhodl obnoviti konsistoř, při čemž dovolává se souhlasu rektora Pražské kolleje jesuitské Alexandra Voyta. [V instrukci nuncia Segy pro jeho nástupce Putea z dubna 1587 (Reichenberger str. 419) se vypravuje, že "il consistono degli Hussiti, ridotto si può dire al verde, dopo ¾instanza fatta nella passata dieta generale del regno, hora insta ancor appresso S. Mtà. per la sua rinuovatione, deducendole g¾inconvenienti che V. Sgria. Revma. vedrà nella copia delle scritture date da loro alla dieta, a S. Mtà. et a me [Žádost konsistoře podaná stavům 15. prosince 1586 je otištěna ve Sněmích. Žádost tu poslal v latinském překlade nuncius Sega do Říma se zprávou z 23. prosince 1586; srov. Reichenberger l. c. str. 353. Podle poznámky připojené vydavatelem k této zprávě zachoval se v rkpe. Vatik. knihovny Ottob. 1119 nejen latinský text této suppliky, nýbrž i dvou jiných, které prý současně byly podány císaři a nunciovi. V téže poznámce otiskuje se valná část této druhé suppliky, kde se čte: "Quare etiam atque etiam Celsitudinem V. oramus, ut ex officio suo apud augustissimum imperatorem nostrum efficiat, ut consistorium nostrum iam fere deletum restituat ac in pristinum statum suum reducat..." Dále se tu mluví o vzrůstu sekty pikartské a praví se: "accepimus superiori die dominica, quae dicitur Laetare. trecentos Pragae huic sectae Piccardorum se addixisse". Z této zmínky je patrno, že žádost k nunciovi nemůže pocházeti z prosince 1586. Protože se nuncius později v instrukci pro svého nástupce z dubna 1587 (Reichenberger str. 419) zmiňuje o těch žádostech podaných císaři i jemu tak, že je patrno, že byly podány po sněmu, dlužno míti za to, že se to stalo brzy po neděli Laetare t. j. po 8. březnu 1587.]... Intorno a che né la dieta determinò per la diversità delle sette et pareri, che in essa concorsero, né S. Mtà. fino a quest hora ha pigliata resolutione, essendo che da un canto desidereria, che si restinguesse il concistoro, et tutti suniscessero al¾ubidienza delľordinario, uscendo del scisma; ma dalľaltro canto dubita, che da così fatta estintione non cresca maggiormente la confusione delle sette et particolarmente il numero de Piccardi. Intorno a che havendo io trattato con la Mtà. S., le ho detto, che fatta elettione di persone delle manco male affette che ci sieno tra gľistessi pretensi preti Hussiti, saria forsi meglio il rinnovarlo, con speranza di haverlo per direttorio et scorta alľunione che si pretende, che non cadere nelľaltro inconveniente maggiore di permettere, che il popolo et quel poco di clero che ci resta hussito, traboccasse precipitosamente nel Piccardismo. S. Mtà. havria voluto un memoriale da me. Le diedi intentione di farlo, ma esaminando poi meglio il punto, non mi risolsi, che si vedesse in scritto intorno a ciò opinione mia come che, essendo il concistorio scismatico, come ministro della s. sede non conoscevo di poterlo in modo alcuno fomentare. Vero è, che quando non si venisse ad incaminare quel¾unione degľHussiti con cattolici et quella riforma del regno chio proponeró a S. Santità per intendere il parer suo, crederei, che non fosse se non per esser bene, che S. Mtà. risol esse di ravivare il consistono, et per quel chio detto di sopra et per quel più che V. Sgria. Revma. potrà intendere dal P. rettore del Giesu di questo collegio di Praga [Alexandr Voyt, rektor Pražské kolleje v l. 1582 - 1589; srov. Schmidl, Historia soc. Jesu I. str. 473 a 579], il quale le servirà ïinformatione et scorta a quel che la potrà risolversi intorno a ciò" Reformační návrh Seg;v, o němž se tu činí zmínka, je patrně identický s "uvažováním pana nunciusa Piacentina" [Sega byl biskupem Piacenzským], které je otištěno ve Sněmích pod nesprávným datem 1580 a které podle udání o nunciovi Placentinovi, jež může se týkati pouze Segy, a podle oné zmínky patří jistě do r. 1587. (Upozorňuje na to Kollmann, Acta s. congreg. de propag. fide I. při čís. 4 b.) V tomto návrhu Sega žádá také (str. 697), aby konsistoř dolejší uvedena byla pod moc assistentův [t. j. osob, jež podle návrhu nunciova měly býti jmenovány stejným dílem od papeže, krále a stavů, a jimž měla býti svěřena péče o povznesení katolického náboženství], a na ně aby bylo přeneseno její právo, k čemuž assistenti sami měli najíti prostředek. Rozumí se, že tento návrh Segův nebyl proveden.]
Segův nástupce Antonín Puteo arcibiskup Barský ujal se této věci s velikou horlivostí. [O důležitém jednání pap. nuncia Putea s konsistoří utrakvistickou, o němž dosud nic nebylo známo, se dovídáme ze zpráv nunciových z 8. a 10. prosince 1587 (arch. Vatik., Nunz. di Germania 111 fol. 39 a 57) i z jeho instrukce, kterou zanechal v květnu 1589 svému nástupci Alfonsu Viscontovi (arch. Vatik., Borgh. I S69; jiný opis, méně správný v knihovně Vatik., cod. Barberini lat. 5314). V instrukci z května 1589 nuncius, vyloživ stručně historický vývoj Husitů, kteří prý "per essere andata la setta picarda fermando ogni di più piede in Boemia sono venuti a debolezza grande et di autorità et di numero", pokračuje: "Gľistessi Hussiti scorgendo facilmente la ruina che soprasta loro, se non si chiude ľadito a Picardi et se anco affatto non si escludono, sentirà V. Sgria. Illma. in questo suo ingresso ľinstanza che le faranno con proporle molte cose sotto colore di difender con se stessi la religione catholica, della quale in parola si mostrano professori, et sopportano gravemente di non essere reputati chiamati tali. Ma tutto è incaminato a ui fine, che grandemente li preme, tentato di conseguire sotto diversipontifici, dopo che fu al¾arcivescovo di Praga interdetta la facoltà di ordinare più Hussiti. Con questo è congiuntala fatica che pur fanno per ottenere il desiderato et dimandato da loro supplemento del concistoro, il quale di dodeci che era, è venuto al numero di tre con ¾administratore. Io ho un pezzo dubitato, se meglio fusse il concederli questo supplemento di sacerdoti et di congregatione, o no. Aľaffirmativa mi suadeva il conoscere manifestamente, che restando depressi et destituti per questo mancamento gľHussiti, maggiormente salzano et fortificano Picardi, talché sono in breve per soprafare agli Hussiti et catholici insieme con incommodo più grave de ia religione catholica, poiché si sa, quanto peggiori siano et più acerbi nemici di santa fede questi di altri heretici. Aggiungesi che g¾Hussiti intenti a la sua conservatone in qualunque modo, bisognandoli ministri, pigliano chi loroviene avanti, et così fra essi sintroducono huomini non ordinati, ussorati et heretici di diverse sette. La negativa èsostenuta da monsgr. arcivescovo di Praga, il quale spera, che non si concedendo sacerdoti agli Hussiti né si supplendo il concistoro, le parochie con tutta la giurisdittione, che essi hanno usurpata, siano per ricadere aľobedienzaet superiorità de ľarcivescovato. Ne scrissi a Roma et dedussi le ragioni, che si bilanciavano da ľun canto et daľaltro, et essendo a N. Sgre. piaciuto di rimettere a me, come in sul fatto, quella essecutione che megliore et piùespediente mi fusse parsa, io inchinando maggiormente a procurare il supplemento del concistoro et la restitutionedegli ordini, giudicai però di non venire a effetto, se prima et intieramente non mi assicurava della fede et delproponimento degli Hussiti. Trattai dunque che ¾administratore, il quale è lor capo, volesse con altri suoi fare unabiuratione, si che aparisse, che dalla communione sub utraque in poi essi non dissentissero dalla chiesa catholicaRomana, il che egli con altri in mia mano et in presenza di theologi, degiesuiti et di religiosi ďaltri ordini fece se bene non publicamente, come io haverei voluto per maggiore et più evidente dichiaratione de la buona volontàmostrata di doversi unire a santa chiesa, et si scusò ¾administratore, perche col far questo atto publicamente doveva temere di sollevare contra di se il popolo et di guastare conseguentemente ogni dissegno, onde io mi risolsia pigliare quello che per alhora potei; si come anco rimanendo tuttavia et egli et gľaltri dentro il corpo scismatico de gľHussiti, a me non parve di dare loro alcuna absolutione, ma proponendoli, che col seguitar ľopera cominciata si potevano assicurare de la benignità di N. Sgre. et de la santa sede apostolica, procurai di mandarli sodisfatti. In questo stato si trova hora il negotio..." Že odpřísáhnutí, o němž tu nuncius vypravuje, se stalo již r. 1587, vysvítá z uvedené zprávy nuncia Putea z 10. prosince 1587, kde nuncius vypravuje, že je v Čechách mnoho horlivých pánů katolických, "li quali se bene hanno sempre havuta sospetta la fede degľHussiti, et haveriano desiderato maggiori argomenti de la loro reduttione (de la quale opinione e desiderio sono stato ancor io etperciò a ¾administratore et agľaltri abiurati non mi parve di dare alcuna absolutione), non sarebbe però dispiaciuto loro il supplemento del concistoro per li rispetti et ragioni con altre mie scritte a V. Sgria. Illma."] Dle vlastního přiznání byl zprvu na rozpacích, má-li se vyhověti žádosti utrakvistů za obnovení konsistoře čili nic. Soudil, že nesplnění této žádosti bude míti ten následek, že Husité podlehnou docela Pikartům a jinému kacířstvu. Protože se arcibiskup Medek stavěl rozhodně jak proti svěcení kněží husitských tak proti obnovení konsistoře, doufaje, že touto nepovolností Husité budou konečně nuceni poddati se docela jeho pravomoci, [O smýšlení arcib. Medka v této otázce svědčí krom zpráv nunciových O důležitém jednání pap. nuncia Putea s konsistoří utrakvistickou, o němž dosud nic nebylo známo, se dovídáme ze zpráv nunciových z 8. a 10. prosince 1587 (arch. Vatik., Nunz. di Germania 111 fol. 39 a 57) i z jeho instrukce, kterou zanechal v květnu 1589 svému nástupci Alfonsu Viscontovi (arch. Vatik., Borgh. I S69; jiný opis, méně správný v knihovně Vatik., cod. Barberini lat. 5314). V instrukci z května 1589 nuncius, vyloživ stručně historický vývoj Husitů, kteří prý "per essere andata la setta picarda fermando ogni di più piede in Boemia sono venuti a debolezza grande et di autorità et di numero", pokračuje: "Gľistessi Hussiti scorgendo facilmente la ruina che soprasta loro, se non si chiude ľadito a Picardi et se anco affatto non si escludono, sentirà V. Sgria. Illma. in questo suo ingresso ľinstanza che le faranno con proporle molte cose sotto colore di difender con se stessi la religione catholica, della quale in parola si mostrano professori, et sopportano gravemente di non essere reputati chiamati tali. Ma tutto è incaminato a ui fine, che grandemente li preme, tentato di conseguire sotto diversipontifici, dopo che fu alľarcivescovo di Praga interdetta la facoltà di ordinare più Hussiti. Con questo è congiuntala fatica che pur fanno per ottenere il desiderato et dimandato da loro supplemento del concistoro, il quale di dodeci che era, è venuto al numero di tre con ¾administratore. Io ho un pezzo dubitato, se meglio fusse il concederli questo supplemento di sacerdoti et di congregatione, o no. Aľaffirmativa mi suadeva il conoscere manifestamente, che restando depressi et destituti per questo mancamento gľHussiti, maggiormente salzano et fortificano Picardi, talché sono in breve per soprafare agli Hussiti et catholici insieme con incommodo più grave de ia religione catholica, poiché si sa, quanto peggiori siano et più acerbi nemici di santa fede questi di altri heretici. Aggiungesi che g¾Hussiti intenti a la sua conservatone in qualunque modo, bisognandoli ministri, pigliano chi loroviene avanti, et così fra essi sintroducono huomini non ordinati, ussorati et heretici di diverse sette. La negativa èsostenuta da monsgr. arcivescovo di Praga, il quale spera, che non si concedendo sacerdoti agli Hussiti né si supplendo il concistoro, le parochie con tutta la giurisdittione, che essi hanno usurpata, siano per ricadere aľobedienzaet superiorità de ľarcivescovato. Ne scrissi a Roma et dedussi le ragioni, che si bilanciavano da ľun canto et daľaltro, et essendo a N. Sgre. piaciuto di rimettere a me, come in sul fatto, quella essecutione che megliore et piùespediente mi fusse parsa, io inchinando maggiormente a procurare il supplemento del concistoro et la restitutionedegli ordini, giudicai però di non venire a effetto, se prima et intieramente non mi assicurava della fede et delproponimento degli Hussiti. Trattai dunque che ľadministratore, il quale è lor capo, volesse con altri suoi fare unabiuratione, si che aparisse, che dalla communione sub utraque in poi essi non dissentissero dalla chiesa catholicaRomana, il che egli con altri in mia mano et in presenza di theologi, degiesuiti et di religiosi ďaltri ordini fece se bene non publicamente, come io haverei voluto per maggiore et più evidente dichiaratione de la buona volontà mostrata di doversi unire a santa chiesa, et si scusò ¾administratore, perche col far questo atto publicamente doveva temere di sollevare contra di se il popolo et di guastare conseguentemente ogni dissegno, onde io mi risolsia pigliare quello che per alhora potei; si come anco rimanendo tuttavia et egli et gľaltri dentro il corpo scismatico de gľHussiti, a me non parve di dare loro alcuna absolutione, ma proponendoli, che col seguitar ľopera cominciata si potevano assicurare de la benignità di N. Sgre. et de la santa sede apostolica, procurai di mandarli sodisfatti. In questo stato si trova hora il negotio..." Že odpřísáhnutí, o němž tu nuncius vypravuje, se stalo již r. 1587, vysvítá z uvedené zprávy nuncia Putea z 10. prosince 1587, kde nuncius vypravuje, že je v Čechách mnoho horlivých pánů katolických, "li quali se bene hanno sempre havuta sospetta la fede degľHussiti, et haveriano desiderato maggiori argomenti de la loro reduttione (de la quale opinione e desiderio sono stato ancor io etperciò a ľadministratore et agľaltri abiurati non mi parve di dare alcuna absolutione), non sarebbe però dispiaciuto loro il supplemento del concistoro per li rispetti et ragioni con altre mie scritte a V. Sgria. Illma." také jeho vlastní relace podané papeži v l. 1588 a 1589. V relaci z r. 1588 (arch. Vatik., Bibl. Pio 438 str. 93) Medek vypravuje, že jeho předchůdce Antonín Prus "solebat aliquando, nescio quo consilio, connivere ordinesque Hussitis conferre...; cum vero praesens archiepiscopus ca in re diíficiliorem ct occultatiorem se pracbuerit, Hussitae, quod
veros sacerdotes consequi aut conducere non possunt, postremo quoscunque ab universitatibus haereticis designatos introducunt ac parochias illis committunt". V relaci druhé, podané papeži 13. dubna 1589 (rkp. VI. B 12 knihovny česk. musea fol. 219 - 221) čteme: "At illud etiam consistorium Hussitae hinc usurpare coeperant, cum metropolitica sedes vacabat; ea nunc per Dei gratiam restituta consistorium penitus esset abrogandum, vel saltem opera danda, ne ille, qui synagogae huic praeest, administratoris titulo uteretur, per quem videtur magnam sibi assumere iurisdictionem".] vyžádal si nuncius poučení od papeže, jak si v tom má vésti. Ale od papeže bylo mu ponecháno na vůli učiniti, co uzná za dobré, a nuncius jal se tedy vyjednávati s utrakvisty. Aby si zjednal plnou jistotu o jich víře a úmyslech, pohnul ještě r. 1587 administrátora i jeho soudruhy k tomu, že v přítomnosti theologů, jesuitův i jiných řeholníků - arcibiskup, jak se zdá, přítomen nebyl - učinili do jeho rukou přísahu, kterou se zřekli vyznání husitského, vyjímaje přijímání pod obojí způsobou. Toto odpřísáhnutí nestalo se veřejně, jak by si byl přál nuncius, protože se administrátor obával, že by to vzbudilo veliký odpor u lidu, ale přece způsobem takovým, že o jeho platnosti nemohla býti pochybnost. Náčelníci husitské církve vzdali se tím vlastně zástupci kurie beze všech záruk a výminek. Teprve po tomto odpřísáhnutí počalo se vyjednávati o jich absoluci. Ačkoli již r. 1587 papež svěřil vyšetření této otázky kongregaci svatého oficia, ačkoli odpřísáhlí konsistoriáni byli ochotni nejen se srovnati s církví Římskou v učení i řádech církevních, nýbrž i přijímati do svých far kněží katolické a své theology dáti před vysvěcením vyučovat od jesuitů, [O tom se dovídáme velmi zajímavých podrobností z nunciova listu z 8. prosince 1587 (arch. Vatik., Nunz. di Germania 111 fol. 39), který nuncius pojal také do své instrukce z května 1589 (srov. pozn. 274) s poznámkou: "Et perche a la Sta. di N. Sgre. parve di fare discutere questo negotio ne la congregatione del santo officio che formò alcuni capi, a li quali io risposi con le mie lettere di 8. di decembre 1587, ho voluto qui soggiungere copia de la risposta". Text otázek předložených kongregací sv. oficia neznáme, ale v listě nunciově čteme tyto "risposte fatte per ordine da medesimi Hussiti": "Si dice al primo, che la città di Praga, benché habbia molte chiese etparochie, non ne ha però alcuna, ne la quale siano celebrati i divini officii con altre ceremonie et riti, che hussitici, eccettuate la cathedrale, quella dei Giesuiti et altre poche di regolari; quali riti et ceremonie sono anco congionte con varii abusi. Al secondo rispondono, che gľordinandi di novo haveriano da insegnare la dottrina et i riti catholici; al quale effetto havevano proposto, che potesse giovare ľinstituirli ben prima, né si valer di essi o conferirli gľordini, avanti che fusse noto costoro esser tali, che si potesse sicuramente fidarli ľadministratione de le cose ecclesiastiche, fussero approvati dal nuntio o dal ordinario et a la presenza ďuno o ľaltro di essi havessero publicamente fatta la professione de la fede. Si offrivano però ¾adniinistratore et gľaltri di scegliere un certo numero di giovani, et ricevendoli in cura et ammaestrandoli, procurar di renderli habili a gľordini et al carico de le parochie; il quale administrátore et colleghi tuttavia, come scrissi, stanno dentro il corpo scismatico de gľHussiti, et se bene dui di loro dicono di astenersi dal celebrar messa col pretesto ďaspettare la riconciliatione de le chiese, nondimeno usano ne la celebratione de divini officii il cato volgare, allegando, che a questo uso sia impossibile provedere se non con longo tempo, perche introducendosi in un subito idioma latino, il popolo male avezzo non potrebbe fermare a così repentina novità. Et è cosa, che non solamente è detta da g¾Hussiti, ma considerata da huomini prudenti et religiosi tratti dal rispetto de ľantica et immemorabile consuetudine di questa plebe. Al terzo si offeriscono ľadministratore et gľaltri principali del concistoro a predicare, che il papa sia capo de la chiesa catholica, et che di necessità di salute sia il creder così, come anco dicono, che ordinaranno, che ciò sia fatto dag¾altri; et per questo desiderano, che siano loro dati sacerdoti catholici a fine di riempire le parochiali di buoni ministri et scacciarne gľinfetti. Fin qui però non ľhanno fatto, né sanno trovar cause sufficienti da scusarsi. Circa il quarto et la cautela, che quelli, che si ordinaranno di novo, non ritornino per alcuna cagione o interesse a li primi errori et opinioni, pareva a gľHussiti, che per le difficultà, le quali patisce ognaltro rimedio, potesse bastare il consiglio accennato ne la risposta al secondo capo, ovvero si sariano potuto fare instruere da Giesuiti. Per risposta del quinto dicono non ricusar di pigliar sacerdoti catholici già ordinati, anzi ne fanno instanza, come ne le lettere di 25 di Agosto scrissi; et pigliara ino sempre volentieri quei sacerdoti, che dal nuntio o dal ordinario li verranno dati, dicendo, che se non hanno sin iora pigliato alcuno del seminario di Praga, è stato perche non hanno potuto haverne. Al sesto rispondendo i già professi la fede con altri del loro ordine, dicono di osservare le conditioni, con le quali pretendono esserli stato concesso ¾uso del calice, et che anco le vadano incalcando al popolo, ma per il maio uso radicato ne la moltitudine del popolo esser molte volte costretti a permetter quello che non doverebbono. Al ultimo del concistoro de gľHussiti, poiché V. Sgria. Illma. commanda, che io le scriva il parer mio, dirò con quella riverenza et fede, che mi conviene, essermi sempre parso, che fusse più presto da suplirlo ïhuomini catholici, come già scrissi ne le suddette di 25, che di lasciarlo affatto estinguere; poiché se bene non si deve far gran fondamento in questi, che vi sono hora per ľhabito contratto et inveterato ne gľerrori, nondimeno assai si haverebbe a sperare in quelli, che sinceri et in più numero si aggiungessero loro; col mezzo de quali è da credere, che non solo si chiuderia a Piccardi et Calvinisti ľadito nel concistoro, punto di molta importanza, ma si provederia ancora a altro, che né tali, né altri settarii sintrodussero ne le parocchie, usando costoro per ľauttorità, che si hanno usurpata di confirmare i parodii, la debita diligenza in questo, sì come appresso insegnando ne le chiese et schole la dottrina catholica, si potria far concetto, che pian piano questo popolo sinducesse a discostarsi da le false opinioni, ne le quali ha trabboccato, et quando non si facesse molto frutto ne le persone già adulte, almeno si farebbe ne figliuoli et altri, che per la tenera età tenessero disposinone a ricevere la buona et sana dottrina. In questo parere mi ha sempre confirmato il vedere, che ¾arcivescovo di Praga non volendo o non potendo rimediare hora a ľintrusione de Piccardi et Calvinisti ne le parochie, tanto meno è per farlo alhora, che caduto il concistoro, la maggior parte de le curate sarà ripiena di questi peggiori et più perfidi soggetti, che non sono g¾Hussiti". Připomínám, že list nunciův z 25. srpna 1587, o němž se tu dvakrát činí zmínka, není mi přístupen.] neměli ještě ani v květnu 1589 žádanou absoluci, a také k obnovení nebo doplnění konsistoře, za něž se nuncius přimlouval, nedošlo dříve než r. 1590.
Na sněmu, který se sešel v lednu toho roku, byla přednesena nová žádost Pražanův a zástupců jiných měst k oběma vyšším stavům, aby se přimluvili u císaře o napravení rozličných vad při konsistoři utrakvistické a zejména o obnovení konsistoře, která se stále skládala jen ze tří členů, počítaje v to administrátora. [Žádost ta nedatovaná jest otištěna ve Sněmích s poznámkou, že byla podána r. 1589 nejv. úředníkům a soudcům zemským, kteří ji předložili sněmu l. 1590. Tomu se zdá skutečně nasvědčovati text té žádosti i znění odpovědi sněmovní. Města se dovolávají v této žádosti starší své žádosti podané na sněmu r. 1585. Ale také r. 1588 slav městský vedle jiných stížností přednesl na sněmu stížnost do nedostatku kněžstva pod obojí, pro kterýžto nedostatek prý také "soud práva duchovního konsistoře Pražské toliko třemi osobami osazen jest". Nemáme však zpráv, zda o této žádosti skutečně bylo jednáno. Že konsistoř poč. r. 1589 se skládala jen ze tří členů, počítaje v to administrátora, víme ze zprávy pap. nuncia. Které osoby to byly, udává připiš konsistoře z 10. kv. 1589, jímž se císaři podává seznam osob hodících se za členy konsistoře. Mezi těmito osobami uvádějí se na konec také "konsistoriánové zůstávající: kn. Jiřík, farář sv. Michala v Nov. m. Pražském, kn. Jan farář sv. Štěpána Velikého, kněz Václav Benešovský administrátor." V seznamu osob navrhovaných do konsistoře jsou také kn. Tomáš [Soběslavský] farář sv. Mikuláše a kn. Fabián [Rezek Strakonický] farář sv. Jiljí. Z návrhu konsistoře, který byl učiněn na poručení císařovo z 13. dubna 1589, je patrno, že se již na jaře 1589 vážně pomýšlelo na obnovení konsistoře.] Žádosti té bylo vyhověno tak, že mezi přání, jež stavové předložili císaři, pojata také přímluva, aby císař obnovil co nejdříve konsistoř schopnými osobami podle způsobu užívaného za předků. [Viz odpověď stavů na král. proposici.] Zdá se, že tato žádost byla předem smluvena s pány katolickými a snad i s papežským nunciem; aspoň stavové pod jednou na sněmu výslovně k ní přistoupili, dokládajíce, že obnovením konsistoře zabrání se vzniku rozličných sekt. Také poměrná rychlost, s kterou tentokráte žádosti té bylo vyhověno, zdá se tomu nasvědčovati. [Určitějšího nelze o tom zatím nic pověděti, protože zpráv nunciových z té doby dosud nemáme, a folianty Herrnhutské o těchto letech nepíší. K příznivému vyřízení žádosti za obnovení konsistoře přispělo snad též úmrti arcib. Medka (+ 2. února 1590), jenž byl, jak víme, vždy odpůrcem takového obnovení.] Dne 14. července 1590 byla konsistoř císařem skutečně obnovena tak, že administrátorem jmenován Fabián Rezek Strakonický, dosavadní kanovník Pražský, který od strany pod jednou přestoupil k straně pod obojí, a k němu přidáno za členy konsistoře dvanáct farářů, z nichž většina nebyli, jak se zdá, ani praví utrakvisté. [O obnovení konsistoře vypravuje M. Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege (rkps. XVII. G. 22 univ. knih. Pražské fol. 205): "Téhož léta [1590] XIIII. dne července v sobotu na zejtří sv. Markéty kněz Fabián Rezek Strakonický zvolen od J. Mti. cís. Rudolfa II. jakožto krále Českého za administrátora konsistoře pod obojí přijímajících a jiných 12 kněží jemu k radě přidáno. Ten nejprve kanovníkem byl kostela Pražského, potom k straně pod obojí večeři Páně přijímajících přistoupil..." Jména některých členů obnovené konsistoře poznáváme jednak z žaloby, již 15. července 1592 podalo pět konsistoriánů na Rezka, jednak z plné moci, již dalo šest členů konsistoře v březnu 1593 Rezkovi k jednání u kurie. Shrneme-li obě zprávy, shledáme, že členy konsistoře byli Havel Stěžerský, farář u sv. Martina ve zdi, Tomáš Soběslavský, farář u sv. Michala na St. městě, Pavel Paminondas Horský, opat kláštera na Slovanech, Matouš Litomyšlský, farář u sv. Klementa na Nov. m., Prokop Hořický, farář u sv. Vojtěcha v Podskalí, Tomáš Niger Jemnický, farář u sv. Jindřicha, Mikuláš Hautmarus, farář u sv. Havla, a "Job Neponsenus", farář u sv. Michala na Nov. městě. K žalobě, kterou prvních pět konsistoriánů tuto jmenovaných podalo 15. července 1592 na administrátora, je připojena poznámka: "Jiní farářové proto se nepodepisují, neb jsouce nám odporní, v starobylém náboženství pod obojí nestojí, taky v životě s námi se nesrovnávají." Z toho lze souditi, že pouze tito členové konsistoře byli skuteční Husité, kdežto ostatní se nejspíše klonili k vyznání luterskému.] Nové konsistoři dána tentokráte, pokud známo, poprvé od císaře písemní instrukce, která jí také ústně přednesena nejv. purkrabím p. Vilémem z Rožmberka. Ukládá se v ní administrátorovi a konsistoři, aby světili svátky ustanovené církví, a aby "nových svátků neuvozovali aniž jich také světili, nýbrž v tom se stolicí zdejší arcibiskupskou řídili", což směřuje zřejmě proti svěcení svátku Husova; ukládá se dále, aby zpověď, "kteráž od několika dvaceti let v užívání jest nebyla" zase uvedli a bez zpovědi nikomu neposluhovali svátostí oltářní, aby netrpěli mezi sebou kněží ženatých, aby v řádech církevních a službách Božích řídili se ve všem ustanoveními Pražského arcibiskupství a všechny ceremonie aby zachovávali bez proměny tak, jak dosud jich užívali staří pod obojí. [Opis instrukce datované 14. července 1590 v arch. arcibisk. v Praze, Acta relig. f. sub II. E. Na opise tom je připsáno jinou rukou: "Pokudž by pak, ač se nenadějeme, z tohoto vyměření našeho v čem vykračovati chtěli a sám administrátor s jinejmi kněžími k němu nařízenými sami od sebe neb od jiných, aby se zachovávalo, nad tím ruky nedrželi, tehdy arcibiskup Pražský aby inspectii na to měl jakožto loci Ordinarius; majíc on jim kněží světiti, slušná věc jest, aby na něho zření své měli a on arcibiskup aby je jak v učení tak i v chování napravovati mohl." Přípisek ten je patrně z doby o něco pozdější, nejspíše z r. 1594. Připomínám však, že tento článek nebyl pojat ani do instrukce z r. 1594 ani do instrukce z r. 1605 (v tomto svazku v odd. B). Srov. též zmínku o instrukci dané konsistoři utrakvistické 20. září 1590 v zápise z r. 1592 ve Sněmich. Podle pozdější zprávy Slavatovy stalo se toto obnovení konsistoře za přítomnosti stavů pod obojí, jimž císař dal oznámiti, aby na své fary přijímali od nového administrátora kněží svěcené od katolických biskupův a jiných kněží aby netrpěli. [Slavata, Paměti I. (vyd. Jireček 1866) str. 384.]
Žalostné poměry v této obnovené konsistoři nejlépe osvětluje stížnost, kterou na nového administrátora podalo v červenci 1592 nejv. purkrabí p. Vilémovi z Rožmberka a nejv. kancléři Adamovi z Hradce pět členů konsistoře, kteří sami sebe označují za pravověrné Husity. [Jinou žalobu na Rezka podal člen konsistoře Tomáš Soběslavský; žaloba ta jest otištěna ve Sněmech s mylným datem 1600, jakoby se týkala tehdejšího administrátora Dačického. Protože se však v ní děje zmínka o tom, že administrátor, jehož se žaloba týká, býval farářem u sv. Jiljí, není pochyby, že tento administrátor je Rezek, na nějž také obsah žaloby spíše se hodí než na Dačického, a že tedy tato žaloba pochází z l. 1590 - 1592.] Tito členové konsistoře vykládají tu, že se hned při dosazení Fabiána Rezka za administrátora ohradili před císařem a nejv. úředníky, že Rezka nemohou míti za administrátora "pro jeho nestálost a nechování a jiné mnohé příčiny", že i později byli nuceni na něj žalovati, protože se dopouští v úřadu svém různých zlořádů - dával prý se podpláceti a dosazoval na fary pod obojí kněží ženaté, kteří ani neměli řádného svěcení - a skutečně prý Rezek čtyřikráte byl od nejv. úředníků v kanceláři české napomínán, "aby takových hrozných věcí před sebe nebral". [Srov. zápis o napomenutí, jež nejv. hofmistr učinil 18. března 1592 v kanceláři české administrátoru a farářům utrakvistickým.] Z těch příčin žádali oni členové konsistoře, by se nejv. purkrabí a kancléř přičinili o to, aby takovým zlořádům byl učiněn konec. Není známo, že by tato stížnost byla měla nějaký účinek. Jisto jest, že Rezek přes chatrnost své povahy požíval ochrany kruhů katolických, jimž zdál se patrně býti vhodným nástrojem ke konečnému podrobení utrakvistů pod moc jich církve. Současný letopisec tvrdí přímo, že Rezek jako administrátor zachovával dobré přátelství s legátem papežským a jesuity. [Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege fol. 207 vypravuje o něm: "Ten sa administrátorem pod obojí večeři Páně přijímajících divnou rohoži mezi kněžími téhož náboženství pletl, málo kdy splnil a mnohé roztržitosti v též straně pod obojí přijímajících činil a ji v nemalé nebezpečenství uvozoval, leže toliko v legátu papežském a jezivítích..."] Skutečně ani po obnovení konsistoře neustalo se jednati o úplné její sjednocení s církví. [Nemáme o tom zatím bližších zpráv, protože zejména zprávy nunciů z té doby nejsou dosud probrány.] Nejdříve podařilo se získati administrátora Rezka. Již v prosinci 1591 Rezek odřekl se přísahou učiněnou papežskému nunciovi Alfonsu Visconti, biskupovi Cervijskému, náboženství husitského, a prohlásiv za prokleté všechny bludy husitské, zejména podávání svátosti oltářní bez zpovědi a posluhování touž svátostí dítkám slíbil zachovávati naprostou poslušnost církvi Římské a říditi se jejími předpisy ve všech řádech církevních. Po této přísaze a vyznání víry byl Rezek, kleče na kolenou, od papežského legáta rozhřešen a uveden v jednotu církve Římské. [O této abjuraci Rezkově vypravuje Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege fol. 205 násl. kde podává i český překlad notářského instrumentu o této abjuraci z 15. prosince 1591. Podle toho instrumentu kněz Fabián Rezek "církve svaté Pražské kanovník" před papežským nunciem a několika svědky "odpřísáhl a odřekl se a za proklaté vyhlásivši náboženství husitské", vyznal, "že sem velice zbloudil a zhřešil, odloučivši se od svaté katolické Římské církve, připojil sem se k sektě husitské, posluhujíc s nimi a vedle nich v zlém užívání, následujíc bludu a spůsobu mše i jiná posluhování církevní vykonávajíc, jakožto velebnou svátostí pod obojí spůsobou přijímajícím a přistupujícím bez obzvláštní spovědi, posluhováním dítkám i k jiným vejš dotčeným husitským bludům povolováním. Kterýchžto všechněch bludů husitských, kacířství i jiného všeho, jakýmžkoli jménem jmenováno býti může, nenávidím, jich se odříkám a za proklaté pokládám. Smejšlím pak a srovnávám se s svatou Římskou církví ústy a srdcem vyznávám i připovídám, že vždycky zachovám i zachovávati budu víru tu, kterou svatá Římská církev drží a vyznává, neměnitedlně". Dále slíbil Rezek; že chce zachovávati poslušnost papeži a se chovati "v svátostech církevních strany pečování duší lidských i v povolání a ouřadu svěřeném podle sv. Římské církve spůsobu a podle formy nařízené papežem. Nuncius pak dav Rezkovi rozhřešení, přijal jej "v společnost a v ochranu matky naši církve svaté, v los i v shromáždění všeho křesťanstva, od kteréhož si byl skrze kacířství i jiné hrozné vejstupky odloučen", a za pokání mu uložil, "aby přes celý rok každý pátek sedm žalmův kajících k chvále Boží říkal a jednoho měsíce nejprve příštího každého dne sobotního ku poctivosti bl. panně Marii se postil". - Připomínám, že se papežský nuncius v překlade tohoto instrumentu jmenuje důsledně "Alfons hrabě a legát apoštolský". Slovo "hrabě" je tu patrně překladem italského Visconti nebo latinského Vicecomes. Alfons Visconti biskup Cervijský byl ustanoven nunciem při dvoře Pražském po Antonínu Puteovi v dubnu 1589 a setrval v tomto úřadě do konce r. 1591, kdy jej vystřídal Kamil Caetani patriarcha Alexandrijský.] O něco později, v srpnu 1592, odpřísáhlo náboženství husitské podobným způsobem okolo padesáti kněží husitských, mezi nimiž vedle administrátora Rezka bylo také oněch pět členů konsistoře, kteří krátce před tím, žalujíce na Rezka, sami sebe označili za pravověrné Husity. Dne 29. srpna 1592 přiznali se tito kněží přísahou učiněnou v paláci arcibiskupa Pražského v přítomnosti kardinála Ludvíka Madruzzi, biskupa Tridentského, tehdejšímu papežskému nunciovi Caesaru Specianovi, biskupu Cremonskému, k naprostému poslušenství Římského papeže i arcibiskupa Pražského a slíbili zejména, že se jimi budou spravovati ve všech řádech kostelních, že o Janu Husovi budou smýšleti a učiti tak, jak rozhodla církev na koncilu Kostnickém, i že se budou přičiňovati o to, aby jeho svátek vůbec nebyl slaven, dále že svátost oltářní nebudou podávati dítkám, dospělým pak jen tehdy, vykonají-li dříve zpověď způsobem katolickým, a konečně že budou působiti k tomu, aby se lid jim svěřený časem naklonil k přijímání pod jednou. K tomu prohlášení připojena prosba k dřívějšímu nunciovi Alfonsu Viscontovi, který nejspíše počátkem r. 1592 odjel z Prahy, aby byl ochráncem odpřísáhlých kněží při papeži a jejich jménem učinil mu slib poslušenství. Posléze vyslovují podepsaní ochotu vypraviti některé ze sebe k papeži, kdykoli jim bude nařízeno. [Prohlášení padesáti kněží husitských z 29. srpna 1592 jest otištěno ve Sněmích jako insert bully papeže Klementa VIII. z 21. října 1593. Opis téhož prohlášení, přiložený ke zprávě pap. nuncia Ferrera z 25. července 1605, našel jsem v arch. Vatik. cod. Borgh. III. 7 c fol. 18. Podle tohoto opisu třeba místy opraviti text otištěný ve Sněmích. Vlastní odpřísáhnutí správně zní takto: "Pollicemur et iuramus habere nos in praesenti et deinceps semper habituros Joannem Huss eo loco, quo illum sancta mater ecclesia cafholica ex concilio Constantiensi habuit et habendum esse decrevit, populoque id ipsum paulatim pro posse nos omni via et ratione persuasuros, tum vero eius hominis festům diem curabimus, soiitis denunciationibus et quibuscunque aliis suppressis, penitus abrogari et sepeliri; praeterea nulli infanti quocunque modo, ratione vel causa venerabile sacramentum eucharistiae unquam porrecturos, adulto etiam nulli, nisi auriculariter catholico prorsus more confesso et absoluto necnon conditionibus certis a Revma. et Illma. Dne. V. vel Smo. Dno. N. praescriptis, utramque speciem praebituros, et quantum in nobis erit, nostris contionibus, exhortationibus, institutionibus et privatis quibuscunqe colloquiis ac per scholarum rectores et magistros quoscunque id serio curaturos, ut populus nobis creditus potius ad unam quam utramque speciem sensim propendeat; ideoque nee in publicis supplicationibus aut aliis processionibus unquam vini speciem seu calicem circumferemus aut ad circumferendum adigi nos ab ullo patiemur". Také jména podepsaných otištěná ve Sněmích možno opraviti podle opisu Vatikánského. Sacerdos Stanislaus Peduli n. Pedelli uvedený na druhém místě má správně býti označen jako "parochus s. Mariae virg. in Lacu" nikoli "Latinae", Paminondas podepsaný na čtvrtém místě "parochus Zderasiensis" nikoli "Edeseziensis". Sedmý z podepsaných místo "Silvester Storenus" nazývá se v opise Vatikánském "Silvester Stancus"; jedenáctý místo "Joanes Runcandus" "Joannes Cunradus"; šestnáctý nazývá se v témž opise "Adamus diaconus Pragensis ad b. virginem Mariam in equino foro" (místo "in antiquo foro"); osmnáctý "Mathias Cladrubinus parochus in Kowarz" (m. "in Kawarz"); dvacátý "Hieronimiis Litomericzenus parochus Hostiuariensis" (m. "Heltniars"); dvacátý šestý "Stephanus Budissinensis parochus Cziziouiensis (m. "Si Budinensis par. Czizioscinensis"); dvacátý sedmý "Petrus Miglicensis" (m. "Maglicensis"); dvacátý osmý "Joanes Xenomenes Rausinouinus" (m. "Henomener"), třicátý "Joannes Nysselius Teuthnouinus [recte: Truthnouinus] decanus Novae Civitatis ad Methugium" (m. "Joannes Nysselus Truth dee. Novominus"); třicátý třetí "Procopius Bern z Bratrziicz curator in Zelezna" (m. "Proc. Benizbrachzius curatus in Zelesna"); třicátý šestý "Adalberíus Skrziniensis parochus in Lidicz" (m. Ad. Schrzimesis par. in Lydietz"); čtyřicátý "Bartol. Heldorff par. et dee. in Gerebrow" (m. "Helldorf in Grebrea"), čtyřicátý druhý "Venceslaus Novisolenus decanus Casouicensis" (m. "Vene. Neocolinensis dee. Gisovicensis"); čtyřicátý třetí "Joannes Skarka Trenczyni praepositus Raudnicensis" (m. "Joannes Trensiniensis praep. Zudinez"); čtyřicátý čtvrtý "Joachimus Pitronellus" (m. "Frathimus Petronellus); čtyřicátý pátý "Jacobus miles a Chratek parochus Radolicensis" (m. "Jacobus Miles a Chradek"). Čtyřicátý šestý (Clemens Riezco Straconicenus) v opise Vatik. chybí, za to jsou tam ještě tyto tři podpisy scházející ve Sněmích: "Sac. Jacobus Rabinus; sac. Jacobus Mileticzenus decanus Suzicensis; sac. Augustinus Currius Reginensis parochus in Dublouicz pago". Celkem je ve Sněmích 49 podpisů, v opise Vatikánském 52. O způsobu, jakým prohlášení toto bylo podpisováno, dovídáme se z notářského instrumentu z 5. března 1593, kde čteme, že "Caesar episc. Cremonensis... apost. nuntius... multos ex presbyteris sub utraque communicantibus regni Bohemiae... ad fidem catholicam et s. Romanae et catholicae ecclesiae grémium et communionem reduci atque nonnulla in folio die 29. m. Aug. anni 1592 conseripto... contenta per multos ex eis ad numerům quadraginta novem ascendentes diversis temporibus et diebus, prout advenerunt, promitti et subscribi curaverit". Že podpisy na toto prohlášení byly sháněny delší dobu, vysvítá ze stížnosti kněze Jakuba Žofiána Walkenbergera podané sněmu českému v březnu 1593. Podle té stížnosti byl Žofián 17. října 1592 obeslán před administratora Rezka a cd něho uveden k papežskému legátu, kde prý se snažili jej přemluvit, aby učinil přísahu na artikule obsažené v prohlášení z 29. srpna a podepsal toto prohlášení, na němž prý bylo podepsáno 50 kněží. Když Žofián nechtěl poslechnouti, učinili prý mu pohrůžku, "poněvadž jest kacířem, že musí České země prázen býti". Na témž sněmu stěžovali si podle zprávy Kutnohorských z 23. a 24. března 1593
vyslaní z měst, "kterak administrátor konsistoře Pražské mnohé obtížnosti městuom činí, kněží jim vyzdvihuje, kdy chce, jak chce, a jiné jim podává..., k některým věcem mimo starobylý způsob je nutí, k legátu Jeho Svatosti papežské je vodí, aby závazky činili, k tomu nutí, a skrze to obce k outratám a pojezduom nemalým přivozuje." Je také zajímavo, že dva z kněží podepsaných na prohlášení z 29. srpna podle notářských záznamu inserovaných v téže bulle se k němu připojili teprve 8. a 9. března 1593. O přítomnosti kard. Madruzzi při abjuraci svědčí supplika jednoho z odpřísáhlých kněží Tomáše Soběslavského podaná nunciovi Speciánovi 31. srpna 1597 (orig. v arch. místodrž. R. 109), v níž čteme toto zajímavé místo: "Quando vero publice in domo... archiepiscopi Pragensis confessi sumus fidem nostram in praesentia Revmae. atque Illmae. Celsitudinis Vestrae coram... dorn. Ludovico Madrutio... Sac. Rom. Ecc. cardinali ac episcopo Tridentino et etiam propria manu nos subscripsimus, in tantum odium incidimus omnibus civibus huius regni Bohemiae Hussitis, ac si aliquod magnum, inauditum, morte dignum facinus perpetrassemus, qui indignos nos non solum fide, veruni etiam illa ipsa sacrosancta functione sacerdotali loquendo iudicant et ex illa die nos personasque nostras spernunt pro nihiloque habent et in suas parrochias nullo modo recipere volunt."] Ačkoli odpřísáhlým Husitům papežský nuncius sám udělil absoluci, [V bulle pap. Klementa VIII. z 21. října 1593 praví se výslovně "obtenta ab eodem Caesare episcopo et nuntio absolutione".] usneseno dne 5. března 1593 ve schůzi konsistoře vyslati administrátora Rezka do Říma, aby tu jménem konsistoře a všeho duchovenstva strany pod obojí do rukou papeže neb osoby od něho ustanovené opakoval osvědčení učiněné 29. srpna 1592 a učinil vyznání víry podle ustanovení Pia IV. [Notářský instrument o tomto usnesení konsistoře, inserovaný v bulle pap. Klementa VIII. z 21. října 1593, jest otištěn ve Sněmích. Podle toho instrumentu šest členů konsistoře "facientes et repraesentantes non solum praedictum consistorium, sed etiam totum et integrum clením sub utraque communicantium civitatis et diocesis Pragensium totiusque Bohemiae regni" ustanovilo administrátora Rezka svým prokurátorem "ad ipsorum dominorum constituentium, totum clerura praedictum repraesentantium nomine... in... domini nostri papae vel. alterius per Stem. S. deputandae... personae... praesentia et manibus recitandum formulam promissionis [t. j. osvědčení z 29. srpna 1592]... necnon etiam professionem fidei iuxta articulos per fel. re c. Pium pp. IV. et dietám sanctam sedem propositos... emittendum et generaliter omnia alia et singula faciendum..., quae in praemissis necessaria fuerint,... etiam si talia forent, quae mandátům exigerent magis speciale". Je pozoruhodno, že z šesti členů konsistoře, kteří dali tuto plnou moc Rezkovi, toliko tři jsou podepsáni na prohlášení z 29. srpna, kdežto podpisy ostatních tří tu scházejí. O cestě administrátora Rezka do Říma vypravuje Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege fol. 207; Rezek prý "ležel toliko v legátu papežském a jezivitích, od nichž potom, nashromáždiv jak od kněží, tak i od některých obcí nemálo uherských zlatých, i do Říma k papeži l. 1593 ve čtvrtek po smrtedlné neděli, zanechav pečeti konsistořské u auditora legáta papežského, kterouž potom on z poručení J. Mti. cís. zase konsistoři navrátil, odeslán jest". Když Rezek byl již v Římě, napsali někteří členové konsistoře 19. června 1593 žalobu na něj k papeži podobného obsahu, jaký měla stížnost podaná předešlého roku nejv. purkrabí a nejv. kancléři, žádajíce, aby uloženo bylo arcibiskupovi vyšetřiti jich stížnosti. Ohrazovali se zároveň proti tomu, kdyby Rezek jejich jménem jednal o něco jiného než o to, aby husitští kněží byli svěceni. Konsistoriáni tvrdí v té žalobě, že jen proto Rezka vyslali do Říma, "quod apud Stem. V. impetraret maximi apud nos sacerdotii defectus remedium", a žádají, "ne illi in aliis negotiis Stas. V. a maiori ad minimum fidem adhibeat, sed si quid erit, erit ab ipso exeogitatum, ut facilius temporales dignitates gradusque sublimes apud V. Stem. obtinere queat". Že toto ohrazení se netýká abjurace husitství, je patrno z toho, že i v této žalobě se opakuje Tridentské vyznání víry a že je podepsána členem konsistoře, který podepsal jak prohlášení z 29. srpna 1592 tak plnou moc pro Rezka z 5. března 1593. Spíše se zdá, že se konsistoriáni obávali, aby se Rezek nedal získati pro myšlenku, že konsistoř husitská má vůbec zaniknouti, což by po abjuraci husitství bylo bývalo zcela logické a srovnávalo se se stanoviskem kurie. (Srov. o tom dále.) Ostatně tato žaloba zachovala se jen v opise, a není jisto, zda byla skutečně do Říma odeslána, tím méně, zda tam došla.] Rezek vypravil se skutečně v dubnu do Říma a dne 1. září 1593 v kongregaci svatého oficia kleče na kolenou opakoval nejen dřívější osvědčení jménem svým i všech na něm podepsaných, nýbrž ještě za sebe zatratil obecně všechna kacířství a bludy husitské; pak zase jménem svým a všech členů konsistoře ve smyslu plné moci od nich jemu dané učinil úplné vyznání víry podle ustanovení Pia IV. a koncilu Tridentského. Po tomto odvolání bludův a vyznání víry dostal Rezek od kongregace plnou absoluci, a papež Klement VIII. bullou z 21. října 1593 tuto absoluci nejen schválil, nýbrž rozšířil na všechny, kdo podepsali osvědčení z 29. srpna 1592. [Bulla pap. Klementa z 21. října 1593, otištěná z originálu archivu arcibisk. v Praze ve Sněmích, obsahuje vedle abjurace z 29. srpna 1592 a plné moci dané Rezkovi od konsistoře 5. bř. 1593, také plné znění notářského aktu o abjuraci vykonané Rezkem v Římě 1. září 1593 V tomto aktu se rozeznává určitě, co sliboval Rezek za sebe a co za jiné, a dlužno vyznati, že abjuraci z 1. září, o níž tento akt svědčí, Rezek nepřekročil meze plné moci, která mu byla dána. Patrně kurii samé záleželo na tom, aby abjurace ta byla formálně nezávadná.] Odvolání administrátora, konsistoře a předních zástupců husitského duchovenstva, provedené formou přísně právní, i absoluce udělená jim papežem byly by vlastně měly znamenat konec samostatné existence staré církve husitské, její úplné splynutí s církví Římskou; další trvání zvláštní konsistoře husitské nemělo již smysl, a zdá se, že bylo s administrátorem Rezkem o to skutečně v Římě jednáno, aby konsistoř přestala. Nasvědčuje tomu poněkud ohrazení, jež podala konsistoř papeži proti Rezkovi, viníc jej, že jménem jejím o více vyjednává, než k čemu je oprávněn, a že zejména snaží se získati pro sebe výnosná církevní důstojenství - snad měla to být náhrada za admistrátorství - [Srov. Notářský instrument o tomto usnesení konsistoře, inserovaný v bulle pap. Klementa VIII. z 21. října 1593, jest otištěn ve Sněmích. Podle toho instrumentu šest členů konsistoře "facientes et repraesentantes non solum praedictum consistorium, sed etiam totum et integrum clením sub utraque communicantium civitatis et diocesis Pragensium totiusque Bohemiae regni" ustanovilo administrátora Rezka svým prokurátorem "ad ipsorum dominorum constituentium, totum clerura praedictum repraesentantium nomine... in... domini nostri papae vel. alterius per Stem. S. deputandae... personae... praesentia et manibus recitandum formulam promissionis [t. j. osvědčení z 29. srpna 1592]... necnon etiam professionem fidei iuxta articulos per fel. re c. Pium pp. IV. et dietám sanctam sedem propositos... emittendum et generaliter omnia alia et singula faciendum..., quae in praemissis necessaria fuerint,... etiam si talia forent, quae mandátům exigerent magis speciale". Je pozoruhodno, že z šesti členů konsistoře, kteří dali tuto plnou moc Rezkovi, toliko tři jsou podepsáni na prohlášení z 29. srpna, kdežto podpisy ostatních tří tu scházejí. O cestě administrátora Rezka do Říma vypravuje Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege fol. 207; Rezek prý "ležel toliko v legátu papežském a jezivitích, od nichž potom, nashromáždiv jak od kněží, tak i od některých obcí nemálo uherských zlatých, i do Říma k papeži l. 1593 ve čtvrtek po smrtedlné neděli, zanechav pečeti konsistořské u auditora legáta papežského, kterouž potom on z poručení J. Mti. cís. zase konsistoři navrátil, odeslán jest". Když Rezek byl již v Římě, napsali někteří členové konsistoře 19. června 1593 žalobu na něj k papeži podobného obsahu, jaký měla stížnost podaná předešlého roku nejv. purkrabí a nejv. kancléři, žádajíce, aby uloženo bylo arcibiskupovi vyšetřiti jich stížnosti. Ohrazovali se zároveň proti tomu, kdyby Rezek jejich jménem jednal o něco jiného než o to, aby husitští kněží byli svěceni. Konsistoriáni tvrdí v té žalobě, že jen proto Rezka vyslali do Říma, "quod apud Stem. V. impetraret maximi apud nos sacerdotii defectus remedium", a žádají, "ne illi in aliis negotiis Stas. V. a maiori ad minimum fidem adhibeat, sed si quid erit, erit ab ipso exeogitatum, ut facilius temporales dignitates gradusque sublimes apud V. Stem. obtinere queat". Že toto ohrazení se netýká abjurace husitství, je patrno z toho, že i v této žalobě se opakuje Tridentské vyznání víry a že je podepsána členem konsistoře, který podepsal jak prohlášení z 29. srpna 1592 tak plnou moc pro Rezka z 5. března 1593. Spíše se zdá, že se konsistoriáni obávali, aby se Rezek nedal získati pro myšlenku, že konsistoř husitská má vůbec zaniknouti, což by po abjuraci husitství bylo bývalo zcela logické a srovnávalo se se stanoviskem kurie. (Srov. o tom dále.) Ostatně tato žaloba zachovala se jen v opise, a není jisto, zda byla skutečně do Říma odeslána, tím méně, zda tam došla.], nasvědčuje tomu snad i to, že Rezek ještě za svého pobytu v Římě nebyl již uznáván konsistoří za administrátora. [V prosinci 1593 žalovali členové konsistoře utrakvistické arcibiskupovi, že stále marně čekají na obnovení konsistoře, "jakž jsme nejednou milostivou zámluvu od J. Mti. cís.... měli a s potěšením až dosavád očekávali", a stěžovali si: "teď nemaje administrátora, toho velice těžce okusovati musíme k budoucím zlému konsistoře naší a ku potupení všeho řádu dobrého, čehož prve nikdy nebývalo, zvláště zde v městech Pražských. Prý Pražané po příkladu jiných měst uvozují do svých far knězi bez vědomí konsistoře. (Nedatovaný orig. této žádosti v arch. arcib. v Praze, Recepta ab a. 1604-5. Že žádost ta patří do prosince 1593, je patrno z celého obsahu i ze zmínky o tom, "že slavnost vánoční jako ze dveřmi jest"). Na stav konsistoře v té době a na její stanovisko k Rezkovi velmi zajímavé světlo vrhá stížnost Jana Facilisa Boleslavského, faráře u sv. Jiljí na Starém městě Pražském, z konce ledna 1594 podaná arcibiskupovi Pražskému na zatímního správce konsistoře Tomáše Soběslavského (nedatovaný originál v arch. arcib. sub Recepta ab ao. 1594). V stížnosti té se praví: "Přednáším před V. kníž. Mtí.... své veliké bezpráví a posměch, kterýž mi se děje od kněze Tomáše Soběslavského jednoho konsistoriána beze všeho mého zasloužení a to v příčinách těchto: Předně nemaje sobě od J. Mti. cís. ouřadu administrátorského poručeného, mne z své veliké zlosti od konsistoře a společnosti kněžstva vyobcoval a v tom mi překážku učinil, že sem se k sv. Jindřichu při času sv. Havla za faráře nedostal. Druhé když o tom zvěděl, že dvojí cti hodný kněz Fabián pan administrátor z daleké cesty do měst Pražských se navrátil, a já že sem ho k sobě pohostinu v pondělí po Třech králích do domu farního přijal, hned na pány ouředníky záduší sv. Jiljí s některejmi pány faráři nabíhal a na mne žaloval, že u sebe kněze poběhlého neřádného římského přechovávám, aby mi toho netrpěli. Třetí žaloval na mne před dobrejmi a poctivejmi lidmi, když se ho dotazovali, věděl-li by o panu administrátorovi, že se zase z Říma navrátil, odpověděl:,Tamlotr lotra přechovává, ten kněz Facilis kalvinus u sv. Jiljí, kterýž se konsistoří nespravuje. Čtvrté, tuto středu pominulou k svátku svatých mučedlníků Fabiána a Sebastiána [20. led. 1594] že sem poručil zvoníkovi svému nešpor všemi zvony zvoniti, hned dne včerejšího v plné radě před panem purkmistrem a pány Starého města Pražského mne omluvil a na mne žaloval, proti mně ouřadu, též pánův starších osadních a pánů ouředníků sv. Jiljí pozdvihl, že sobě dají bez potřeby zvony tlouci. Kteřížto na jeho správu beze všeho uvážení a bez vědomosti mé, jemu k vůli, povolavše před sebe na rathauz zvoníka mého, včera do vězení vpravili a tam jeho přes noc vězeli; nebyl kdo dnes k službě Boží zvoniti, musel sem to pánu Bohu poručiti. A poněvadž na ten čas nad sebou vrchního administrátora nemáme, a počet malej jest pánův konsistoriánův, kteříž maje staré kněží řádné pod poslušnost konsistoře přináležející opatrovati, v jejich potřebách je zastati, to ještě jejich těžkosti na posměchu vyhledávají, od konsistoře je odstrkují a lecjakés poběhlý kněze cizozemce, Srby, Poláky přijímají a je na fary dosazují, kteříž nikdá v Čechách kaplani nebyli a ritům ecclesiae neznají ani neumějí, v ornátě na kazatedlnici vstupují, k tomu včera kněz Tomáš přivedl v hodinu třímecítma, že právo světské, rychtář s písařem a s pochopy, do domu farního mně svěřeného svobodně vsel, což jest se stalo contra canones et immunitates spirituales." - Že podle názoru kurie abjuraci Rezkovou měla asi přestati samostatná organisace českých utrakvistů, tomu zdá se poněkud nasvědčovati i to, že v bulle pap. Klementově z 21. října 1593 utrakvisté se nazývají "olim Hussiti", a jich konsistoř "congregatio consistorium nuncupata". Pozoruhodný je také stesk pozdějšího nuncia Ferrera v jeho listu ke kardinálu Arigone ze 17. pros. 1605 (arch. Vatik., Borgh. IV. 47 fol. III.): "Sotto Monsgr. Revmo. Spetiano abiurorono in sue mani 50 preti e ľadministratore loro in specie, ma subito lo ingannarono, perche il clero, come che consiste de preti allevati et nodriti nelle sudette sette e la maggior parte non ordinati, profughi o apostati, non si volsero poi sottomettere in effetto alla disciplina et vero rigore ecclesiastico." Také v instrukci dané řečenému nunciovi Ferrerovi z Říma 20. ledna 1604 (bibl. Vatik., cod. Vatic. lat. 9427 fol. 311) se činí o této věci zmínka; praví se tu, že sekta husitská "è ita degenerando in maniera, che a pena ne rimane vestigio fuori delle mura di Praga, nondimeno resta il concistoro di quella setta instituito con grandissimo abuso, et fu trattato altre volte di riconciliarlo con i cattolici, et ammesso a tale effetto una persona di quelľordine [t. j. Rezek], che vennea Roma nel secondo anno del pontificato di N. Sgre. [1593], ma se bene i principii furono buoni, ha nondimeno havuta poca stabilità il resto." Srov. též zprávu nuncia Ferrera z 10. června 1605 [č. 85J. Zasluhuje dále pozornosti, že se v reformačním návrhu vyšlém r. 1593 z kanceláře arcibiskupské vyslovuje také požadavek, aby konsistoř se poddala arcibiskupovi a titul administrátora aby byl změněn. Praví se tu mimo j.; "Consistono reformato S. Caes. Mts., convocatis capitularibus et consistorianis, deberet illis iniungere, ut subessent reverendissimo dorn, archiepiscopo.. Si sic subiecti fuerint, mandabit Caesar, ut archiepiscopus et consistorium ineant viam de conformitate religionis invenienda... In consistono titulus administratoris esset mutandus, ut omissa archiepiscopatus Pragensis mentione administrátor sub utraque communicantiurr diceretur." Konečně dlužno upozorniti na to, že také Melchior Khlesl, podávaje v prosinci 1593 Pražskému arcibiskupovi Zbyňkovi dobré zdání o prostředcích k provedení náboženské reformace v Čechách (toto dobré zdání Khleslovo otištěno je česky v Apologii druhé stavů království Českého [vyd. Šubert 1862] str. 382-7, jakož i v Skálově Historii I. str. 75 - 77 s datem 29. prosince 1603; ze zmínky o abjuraci Rezkově tu citované však vysvítá, že místo 1603 má býti správně 1593) zmiňuje se o odpřísáhnutí Rezkově. Radě totiž arcibiskupovi, aby nezameškával příležitosti k napravení zbloudilých kněží husitských, navrhuje, "aby pilný examen mezi husitskými kněžími držán byl v tom: Jakým způsobem jsou se podepsali? Kterými příčinami k tomu jsou namluveni byli? Kdo jim k tomu radil? Jakým prostředkem ovce své z bludu vyvozovati a kterými důvody náboženství římské tvrditi by chtěli? Zda by to všecko hned ode dne vyznání víry odeslaného a podepsání svého činili a žádné jiné, než od biskupův katolických svěcené kněží na fary nepřijímali a nedosazovali, nýbrž uvedené povinnosti zbavili? Kde a v kterých místech se to stalo? O administrátorovi co smýšlejí? Zda by ze společného jich snesení a vůle do Říma jezdil a tam jménem všech svatosvaté poslušenství slíbil a nohy líbal? Zda by k tomu psaním čili oustně toliko splnomocněn byl? Jestliže psaním, kdo jest je koncipiroval, psal neb k učinění toho radou i skutkem nápomocen byl? Zda by kdo tomu na odpor se postavil nebo jiného zdání byl? To vše, pokudž Vaše kníž. Mt., že se slušným a náležitým způsobem stalo, sezná, s pilností má to opatřiti, aby Husitové k předešlým zastaralým bludům, jako pes k vejvratku se nenavrátili."] Jisto je, že Rezek několik dní po svém návratu odešel, prý z příčin soukromých, z Prahy do Olomouce a že se po některém čase stal v Olomouci kanovníkem. [Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege fol. 207, vypravuje, že Rezek když z Říma "zase l. 1594 v sobotu po Třech králích do Prahy se navrátil a na faře sv. Jiljí na větším díle se kryl, jemu okolo sv. Fabiána a Šebestiána od vyššího práva zatykač na místě Stanislava Skalicena baccalare a toho času již měštěnína Starého města Pražského, jest dodán, s nímž on málo před tím, než do Říma ujel, před soudy vyššími království tohoto Českého komorním a zemským o nářek cti a vejtržitost, kterouž nad ním, když u něho v městě Jistebnici rektorem byl, provedl, měl a v té nepřítomnosti jeho stáné právo na něm obdržel, kteréž on přijavši, tu kdež náleželo, se nepostavil, ani jeho nespokojiv, do Holomouce na Moravu ušel a tam mezi kanovníky s tou vší svatostí, kteréž v Římě nabyl, přijat. A tak konsistoř pod obojí bez hlavy více než celý rok býti musila". Srov. citát ze žaloby Jana Facilise, faráře u sv. Jiljí.