Jestliže kurie skutečně usilovala o to, aby konsistoř husitská zanikla, toto úsilí se jí nezdařilo. Duchovenstvo husitské ani lid nebyli ještě ochotni vzdáti se nadobro své samostatnosti, svých zvláštních řádův a zvyklostí. [Srov. citáty z listu nuncia Ferrera ze 17. pros. 1605 i z jeho instrukce z ledna 1604. O tom, jak lid smýšlel o abjuraci konsistoře, zajímavě svědčí stížnost jednoho z odpřísáhlých, kn. Tomáše Soběslavského, podaná 31. srpna 1597 nunciovi Specianovi (orig. v arch. místodrž. sub R. 109), kde se praví, že ti, kdo podepsali odvolání v srpnu 1592, upadli v takovou nenávist u husitských obyvatel království Českého, jakoby se byli dopustili strašného zločinu.] Na jarním sněmu r. 1593 stav městský zase podal oběma stavům vyšším žádost za přímluvu u císaře, aby nový arcibiskup Pražský Zbyněk Berka světil kněží strany pod obojí, jakož i aby odstraněny byly zlořády, jež se vinou administrátorovou rozmohly při konsistoři. [Supplika z 26. března 1593.] K jednání o této žádosti na sněmu nedošlo, protože sněm byl zmařen známým spiknutím Jiřího z Lobkovic, ale příslušníci strany husitské i potom naléhali na její splnění. [Srov. stížnost konsistoře podanou arcibiskupovi před Vánoci 1593.] Proto asi nezbylo než dosaditi za odstouplého Rezka administrátora nového. Došlo k tomu dne 29. dubna 1594, kdy dosazen byl od císařových zástupců za administrátora Slánský děkan Václav Dačický, doporučený císaři arcibiskupem i nejv. úředníky, a zároveň osazena nově konsistoř dvanácti faráři Pražskými. Stalo se to v kanceláři královské v přítomnosti Pražského arcibiskupa Zbyňka. [Bydžovský, Diarium sub Rudolpho rege fol. 277, o tom vypravuje: "Téhož léta [1594] 29. dne dubna měsíce obnovena konsistoř Pražská pod obojí způsobou večeři Páně přijímajících v kanceláři České od J. Mti. cís. skrze... p. Adama z Hradce..., nejv. purkrabí Pražského, a pána p. Zbyňka Berku z Dube a Lipého, arcibiskupa Pražského... Administrátor vyhlášen kněz Václav Dačický, farář toho času Slánský; ten měl oddávanou manželku Vranovskou, stavu rytířského, a s ní dvě dcerky již téměř na vdání; k němuž přidáno jiných dvanácte kněží farářův Pražských". Srov. Tomek, Děj. Prahy XII. str. 364, jakož i zprávu nuncia Ferrera z 10. června 1605 [č. 85]. Že Dačický byl císaři doporučen od arcibiskupa a nejv. úředníků, tvrdí se v dobrozdání katolických úředníků českých o memoriále pap. nuncia z r. 1594; viz odtud citát v pozn. 307. U arcibiskupa přimlouval se za jmenování Dačického administrátorem Jan Kobis z Bytýšky listem z 15. bř. 1594 (orig. v arch. arcib., Recepta ab ao. 1594), kde Dačického označuje za kněze "pánu Bohu, církvi jeho svatý věrnýho a řádů starobylejch církevních strany naší pod obojí vejborně dobře povědomýho". Zcela jinak soudil o Dačickém někdejší administrátor Václav Benešovský, který psal před jmenováním Dačického knězi Tomáši Soběslavskému (text toho listu zachoval se v žalobě Soběslavského na konsistoř z 27. led. 1598, jejíž orig. v arch. místodrž. sub R. 109): "Voznamuji vám o knězi Václavovi děkanu nynějším Slánským, když byl v Brozanech farářem, a jedna žena přinesla mu novinu, že v městech Pražských zhusta vo něm mluví, že bude administrátorem, slyše to, velmi nad tím byl potěšen a hned tu promluvil, když jím bude, že všecky faráře Pražské ven z měst Pražských vyžene, ani jednoho nenechá a na jich místa že vezme muže učené, rozumné, z měst děkany a těmi že vosadí města Pražská i vokolo, a tudy že bude jednota a sláva městům Pražským. Když pak jemu domlouvala jeho žena a napomínala, aby toho nedělal, přísáhl pánu Bohu, že jinače neudělá a že sobě v tom žádnému rozkazovati nedá. A snad se proto přiblížil ku Praze, aby došel toho ouřadu, jakž u mne pravil, že má dobrou známost s panem arcibiskupem. I jakej jest sám ženatej s pankharty, kacířskej, chtěl by tomu, aby ti kněží s pankharty, s kolíbkami, s ženami do Prahy se stěhovali a kalvínské bludy do měst Pražských uvedli". O něco později (ale ještě r. 1593) pak psal Benešovský Soběslavskému (viz touž stížnost): "Nerad sem toho uslyšel, že kněz děkan Slánský má býti administrátorem; prve mnoho Kalvínů kacířův v Čechách, bude jich ještě více i v kněžstvu". V žalobě podané na konsistoř i administrátora Tom. Soběslavským 31. července 1598 (orig. v arch. místodrž. sub R. 109) dočítáme se o Dačickém, že "před lety desíti z městečka Žiželic na Mělník jeho přijíti nechtěli a potom léta 89. z Mělníka do Slanýho, hrozíce se jeho a děsíce". Z téže žaloby vysvítá, že členy konsistoře byli r. 1594 ustanoveni bývalí administrátoři Václav Benešovský, farář na Proseku, a Martin Mělnický, farář u sv. Mikuláše na Malé straně, dále kn. Pavel Pamimondas, opat na Slovanech, kněz Václav Pražský "od tří bratří", kn. Prokop [Hořický?] a kn. Tomáš Soběslavský. Vzhledem k tomu, že Dačický býval později obviňován z kalvínství, je zajímavé, že ho nenacházíme mezi kněžími, kteří r. 1592 odpřísáhli bludy husitské.] Nový administrátor, tehdy již stařec, byl kněz ženatý a otec dvou dospělých dcer. I kdybychom předpokládali, že tato věc nebyla známa císaři a těm, kdo mu doporučili Dačického za administrátora, [Tvrdí to Winter, Život církevní I. st. 332.] přece můžeme tvrditi, že nebyly osobní přednosti Dačického příčinou jeho zvolení. Šlo zajisté především o to, aby se v čelo konsistoře dostala osoba, jež by se nevzpírala úplnému podřízení konsistoře pod moc své katolické vrchnosti. Nemáme sice dostatečných zpráv o tom, jaké závazky byl v tom směru nucen učiniti Dačický při svém jmenování - podle pozdější zprávy nunciovy přísahal, podobně jako dříve bylo zvykem, že se bude ve svých potřebách utíkati k české kanceláři, ne tedy k arcibiskupovi, [Podle zprávy nuncia Ferrera z 10. června 1605 [č. 85] přisahal Dačický "di ricorrere alla cancellarla ne' suoi occorrenti".] a instrukce, jež byla dána obnovené konsistoři císařem, neliší se v ničem od podobné instrukce z r. 1590 [Instrukce z 23. června 1594 jest otištěna ve Sněmích.] -, nicméně jest jisto, že strana katolická neustávala pracovati k tomu, aby konsistoř husitská pozbyla posledního zbytku své samostatnosti, a že se jí to za administrátorství Dačického do značné míry podařilo. Máme dosti určité svědectví o tom, že r. 1594 stal se pokus, aby konsistoři dána byla instrukce, která by na rozdíl od předešlé obsahovala ustanovení, že arcibiskupovi má náležeti také trestní pravomoc nad duchovenstvem utrakvistickým. Pro odpor stavů pod obojí bylo sice od toho upuštěno - ačkoli se zdá, že noví členové konsistoře aspoň ústně byli vyzváni, aby se v těžších případech utíkali k arcibiskupovi - [Z dobrozdání nejv. úředníků katolických podaného někdy poč. r. 1595 o memoriále, jejž pap. nuncius předložil císaři předešlého roku se dovídáme, že memoriál obsahoval na prvém místě tyto dva artikule: "Primus articulus, ut consistorium bonis legibus muniatur et erga exorbitantes gravi poena animadvertatur. Secundus articulus, ut domino archiepiscopo administratio in ecclesiasticis rebus et clericatu omnimodocommittatur, nec patiatur Mts. V., ut alii praesertim vero laici haec ad se rapiant, quemadmodum a primate VeterisUrbis Pragensis id factum est, qui quidem contionari iusserit, eoque Mtis. V. Caes. nomen et authoritatem violaverit". Na tyto dva artikule mělo se podle zdání nejv. úředníkův odpověděti: "Quantum ad binos hosce articulosattinet, nimirum S. Caes. Mtem. diligenter curasse, ut instructio administrátoři et consistono danda iis plane verbis ut concepta est, eidem consistorio exhiberetur. Quam ob causám ex mandato S. Caes. Mtis. officiales catholici unacum parte sub utraque de hoc negotio diligenter et bono zelo moti suas sententias contulerunt et deliberationeminstituerunt; verum quia illi suas quasdam rationes, propter quas ipsis minime licitum esset absque statuum etordinum huius regni sub utraque communicantium consensu in antiquo atque adeo iam pridem recepto more quippiam pro suis personis innovare et aliis in tam magno et arduo negotio (quod quidem statu regni publico sublitera A 23 certis modis limitatum et a Mte. S. Caes. una cum aliis sanctionibus iuramento suo regio comprobatumratificatumque esset) quasi praeiudicare, cum tales res omnino in communi statuum conventu seu dieta tractariconcludique debeant; iccirco Mtem. S. Caes. non videre, quomodo sine consensu publico domino archiepiscopopotestas seu facultas erga sacerdotes dictae partis sub utraque propter excessus seu praevaricationes debita poenaanimadvertendi nunc quidem concedi possit aut debeat. Sed enim operám se daturam esse, ut in proximis futuriscomitiis istud negotium quatn diligentissime et solertissime proponatur et aliquid certi et firmi ordinum consensustatuatur concludaturque. Interim autem piacere Mti. S. Caes., ut instructio solita eidem consistorio offerretur, etsi compertum fuerit, primátem Veteris Urbis aliquid eiusmodi attentasse, hoc illi severissime exprobretur". Srov. s tím list nejv. úředníku českých k císaři z 10. června 1594, jímž odpovídají na jeho rozkaz, aby přehlédli a podle uznání opravili instrukci pro konsistoř (cituje Podlaha, Úpadek strany podobojí na sklonku XVI. stol., Sborník histor. kroužku V., 1904, str. 224); nejv. úředníci píší tu, že opis instrukce dané předešle konsistoři pod obojí "v pilném a bedlivém uvážení mezi sebou měli a nepoznávajíce žádné příčiny, aby v ní co opravováno nebo zjinačeno bejti mělo, nýbrž že v tom způsobu bude moci dobře zůstati, nepominuli jsme též kopie p. arcibiskupu Pražskému ukázati a k přehlédnutí podati, kterémuž ačkoli by se co vidělo za potřebné něco v ní doložiti, ale při nás se snáší, že tohoto nynějšího času v nepřítomnosti zde V. cís. Mti. [císař byl tehdy v Řezně] táž instrukcí přitom způsobu zůstati může". Snad tímto způsobem vznikl přípisek na opise instrukce z r. 1590. O tom, že nové konsistoři krom instrukce dostalo se ještě zvláštních pokynů stran jejího poměru k arcibiskupovi, svědčí žaloba člena konsistoře Tomáše Soběslavského z 31. července 1598 (orig. v arch. místodrž. sub R. 109), kde se praví: "Chtějí-li [t. administrátor a konsistoř] mne z čeho viniti aneb voč se se mnou ujímati kdokoliv, mají J. Mt. knížecí p. arcibiskupa, tam nechť mne obešli, poněvadž tak bylo jim oznámeno 1. 94 při nařizování tohoto administrátora a konsistoře v kanceláři V. cís. Mti. od pánův a rad V. cís. Mti. nařízených, kdyby se co mezi kněžíma takovýho zběhlo, a pan administrátor a konsistoř tím svládnouti nemohl, aby na J. Mt. kníž. tu věc vznesl." Zdá se, že později arcibiskup vskutku se pokoušel strhnouti na sebe trestní pravomoc nad kněžími husitskými. Listem z 21. června 1603 žádal ho administrátor Dačický, aby na kněží jeho jurisdikce neráčil "sahati a s nimi se vězeti". Srov. pozn. následující. O tom, že císař poručil arcibiskupovi "dosazování a visitování kněží na J. Mti. cís. panstvích pod jednou i pod obojí, jakž kde od starodávna bejvalo", dána hejtmanům královských statků zpráva oběžníkem ze 7. června 1594 (opis souč. v arch. arcib. v Praze sub Recepta ab a. 1594). Práva toho se dovolává arcibiskup Zbyněk v žalobě, již v srpnu 1595 podal na hejtmany a správce panství císařských, kteří prý podporovali kněží nekatolické. O výsledcích, jichž dosáhl arcibiskup, užívaje toho práva, vypravuje sám v relaci o stavu své diecese podané 1597 papeži (vyd. Dengel, Berichte von Bischöfen über den Stand ihrer Diözesen, Forschungen und Mitt. zur Gesch. Tirols und Vorarlbergs IV., 1907, str. 356 - 361). Praví tu, že "nuper S. Caes. Mts. moderno archiepiscopo quoad animarum curam commisit civitates, oppida et loca omnia, quae in eo ipso regno possidet, una cum parochiis in iisdem existentibus, quae 100 circiter sunt", a dále vykládáme vzhledem k velikému nedostatku kněžstva "idoneos adolescentes ad sacros ordines suscipiendos aliicele numquam intermisit, ex quibus in universum ultra 130 sacerdotes ordinavit. Quamobrem tam in parochiis archiepiscopi potestati primitus subiectis, quam in aliis in potestatem suam postremis hisce annis caesaris auctoritate redactis, archiepiscopus... non inutilem operám posuit, nam hoc tempore, quod quidem antehac annis superioribus non erat, divina officia ritu catholico illic peraguntur, processiones fiunt, congrua ecclesiae ornamenta adhibentur et debitus templorum cultus exercetur, usus sacrorum oleorum iterum est restitutus, contionatores et ministri Lutherani et Calvinistae omnes inde eiecti et expulsi sunt, induetis in eorum locum rite ordinatis sacerdotibus. Confessio etiam auricularis et sacramentalis rursus incipit frequentari; communio parvulorum, quae severe inhibita fuit, cessavit, sacerdotes denique omnes in dictis dominiis sub archiepiscopi oboedientiam sunt redacti, ita ut consistorium Hussitarum (quo illi nomine spirituálem magistrátům suum significant) nihil iuris in eos amplius habeat". Že podobné právo měl již arcib. Medek, bylo již pověděno. O tom, že arcib. Zbyněk strhl na sebe část pravomoci soudní, již dosud vykonávala konsistoř, zmiňuje se Winter, Život církevní I. str. 183 a 333. Význam konsistoře měl se zmenšit i tím, že Dačickému nedáván titul administrátora, nýbrž nazýván "místoadministrátorem" (v listě arcibiskupově z 8. června 1597 ve Sněmích) nebo "místodržícím administrátorství" (v cís. dekretě z 27. ledna 1605, arch. místodrž. sv. 114 fol. 14).], ale arcibiskup Zbyněk přece neustával omezovati moc konsistoře jednak tím, že soustavně užíval práva visitovati a osazovati všechny katolické a utrakvistické fary na statcích královských, kteréžto právo bylo mu, jako již jeho předchůdci Medkovi, císařem přiznáno, jednak tím, že strhl na sebe, jak se zdá, část soudní pravomoci ve věcech manželských, jež dosud příslušela konsistoři. [O tom, že císař poručil arcibiskupovi "dosazování a visitování kněží na J. Mti. cís. panstvích pod jednou i pod obojí, jakž kde od starodávna bejvalo", dána hejtmanům královských statků zpráva oběžníkem ze 7. června 1594 (opis souč. v arch. arcib. v Praze sub Recepta ab a. 1594). Práva toho se dovolává arcibiskup Zbyněk v žalobě, již v srpnu 1595 podal na hejtmany a správce panství císařských, kteří prý podporovali kněží nekatolické. O výsledcích, jichž dosáhl arcibiskup, užívaje toho práva, vypravuje sám v relaci o stavu své diecese podané 1597 papeži (vyd. Dengel, Berichte von Bischöfen über den Stand ihrer Diözesen, Forschungen und Mitt. zur Gesch. Tirols und Vorarlbergs IV., 1907, str. 356 - 361). Praví tu, že "nuper S. Caes. Mts. moderno archiepiscopo quoad animarum curam commisit civitates, oppida et loca omnia, quae in eo ipso regno possidet, una cum parochiis in iisdem existentibus, quae 100 circiter sunt", a dále vykládáme vzhledem k velikému nedostatku kněžstva "idoneos adolescentes ad sacros ordines suscipiendos aliicele numquam intermisit, ex quibus in universum ultra 130 sacerdotes ordinavit. Quamobrem tam in parochiis archiepiscopi potestati primitus subiectis, quam in aliis in potestatem suam postremis hisce annis caesaris auctoritate redactis, archiepiscopus... non inutilem operám posuit, nam hoc tempore, quod quidem antehac annis superioribus non erat, divina officia ritu catholico illic peraguntur, processiones fiunt, congrua ecclesiae ornamenta adhibentur et debitus templorum cultus exercetur, usus sacrorum oleorum iterum est restitutus, contionatores et ministri Lutherani et Calvinistae omnes inde eiecti et expulsi sunt, induetis in eorum locum rite ordinatis sacerdotibus. Confessio etiam auricularis et sacramentalis rursus incipit frequentari; communio parvulorum, quae severe inhibita fuit, cessavit, sacerdotes denique omnes in dictis dominiis sub archiepiscopi oboedientiam sunt redacti, ita ut consistorium Hussitarum (quo illi nomine spirituálem magistrátům suum significant) nihil iuris in eos amplius habeat". Že podobné právo měl již arcib. Medek, bylo již pověděno. O tom, že arcib. Zbyněk strhl na sebe část pravomoci soudní, již dosud vykonávala konsistoř, zmiňuje se Winter, Život církevní I. str. 183 a 333. Význam konsistoře měl se zmenšit i tím, že Dačickému nedáván titul administrátora, nýbrž nazýván "místoadministrátorem" (v listě arcibiskupově z 8. června 1597 ve Sněmích) nebo "místodržícím administrátorství" (v cís. dekretě z 27. ledna 1605, arch. místodrž. sv. 114 fol. 14).] Naopak dávné přání utrakvistův, aby jich kněží svěceni byli arcibiskupem, ani po jich absoluci z r. 1593 nedošlo splnění. Nejspíše hned po prohlášení této absoluce bylo arcibiskupovi papežem dovoleno, aby světil kněží husitské, [Viz citovaný přípisek k instrukci pro konsistoř z r. 1590; dále list administrátora Dačického k arcibiskupovi z 4. března 1599 (orig. v arch arcib., Recepta ab ao. 1599), kde si administrátor stěžuje, že arcibiskup otálí s vysvěcením husitských theologů, a dodává, že ví o tom, "že prve to sobě ráčíte míti propůjčeno a summo pontifice, abyste ráčili ordinovati netoli ad tempus, ale extra tempus, kdyby se V. kniž. Mti. líbilo". Určitěji o tom vypravuje nuncius Ferreri v listě ke kard. Arigone ze 17. pros. 1605 (arch. Vatik., Borgh. IV. 47 fol. 111);zmíniv se o abjuraci kněží husitských z r. 1592-3, pokračuje: "Con quella occasione fu concesso a Msgr. arcivescovo di questa città di ordinare un certo numero de preti, che adjninistrasseroe due spetie, con conditione che fossero conformi a cattolici nel resto; niuna cosa giovò, perche quei hanno servito ad accrescere il numero decattivi; si prova hora a non gliene ordinare, ma tanto più sintroducano li preti, chescano dalle academie lutheranee calviniste, si che li temperamenti in queste materie hanno sempre nociuto al cattolicismo, et la reduttione saràsempre non difficile, ma impossibile".] ale arcibiskup užil toho práva jen velmi nepatrnou měrou. V prvním pětiletí svého arcibiskupství vysvětil sedm kněží husitských, přijav od nich pod přísahou vyznání víry katolické, ale shledav, že tito kněží nezachovávali čistou víru katolickou, jal se dalším čekancům utrakvistickým odpírati svěcení. [Srov. nedatovaný zápis v arch. arcib. (Soc. Jesu fase. I. Nr. 1), pocházející podle zmínky o nejv. sudím Václavu Berkovi z l. 1597-99, kde se čte: "Ordinationem Hussitarum deinceps concedi minime videtur consultum fóre, si quidem ii septem ab archiepiscopo ordinati sese in puntate fidei catholicae minime continent, quamvis ipsius professionem, praestito desuper oboedientiae gravi iuramento, fecerunt, a qua tarnen oboedientia archiepiscopo praestanda se subtraxerunt". V listě z 4. března 1599 (viz dále list administrátora Dačického k arcibiskupovi z 4. března 1599 (orig. v arch arcib., Recepta ab ao. 1599), kde si administrátor stěžuje, že arcibiskup otálí s vysvěcením husitských theologů, a dodává, že ví o tom, "že prve to sobě ráčíte míti propůjčeno a summo pontifice, abyste ráčili ordinovati netoli ad tempus, ale extra tempus, kdyby se V. kniž. Mti. líbilo") píše administrátor Dačický arcibiskupovi: "Ráčila Mt. V. k žádosti mé laskavě se skloniti, že mládence a žáky naše podle ouřadu V. kníž. Mti. ráčíte chtíti ordinovati, poroučejíc mi, abych toliko shromáždil mládence a V. kníž. Mti. presentoval; ještě i v tuto sobotu minulou takové poručení otcovské ráčil ste učiniti, což sem u víře přijal a takový mládence jistě pobožný i učený těžce sem shromáždil, a V. kníž. Mti. v outerej minulej ano i dnešního dne podle V. kníž. Mti. poručenisem je vodeslal, ale ste jich pak neráčili před sebe pustiti, ale na příjezd pana legata [t. j. nuncia Spinelli] ráčili ste odložiti, aby jak absolucí, tak dispensaci od J. Mti. sobě zjednali". V Apologii druhé stavů (vyd. Šubertovo str. 6) se tvrdí, "že kněžstvu pod obojí, kteréž arcibiskup světil, těžká přísaha se vydávala, kterouž vyznávali, že všemu tomu, čemu Římská církev, jejíž hlavou jest papež, věří, že se ženiti nebudou, a že večeře Páně pod jednou (poněvadž Kristus v každé hostii jest celý s tělem i s duší) jest tak mnoho jako pod obojí, jakž to od Zbyňka Berky, tehdejšího arcibiskupa, i vůbec k vytištění dáno jest". V příloze Apologie č. 12 otiskuje se pak znění této přísahy, jež je obyčejné katolické vyznání víry, jak bylo stanoveno koncilem Tridentským. Tutéž přísahu má Skála, Historie česká I. str.69, a poznamenává o ní, že to je "přísaha kněží pod obojí dolejší konsistoře Pražské od arcibiskupa svěcených, kterouž činiti musili až do obnovení konsistoře, kteréž stalo se od stavův evangelických l. 1609". Srov. též Slavata, Paměti I. (vyd. Jireček) str. 45.] Světil-li od té doby vůbec ještě kněží husitské, není na ten čas známo [Z tvrzení Skálova (Skála, Historie česká I. str.69, že to je "přísaha kněží pod obojí dolejší konsistoře Pražské od arcibiskupa svěcených, kterouž činiti musili až do obnovení konsistoře, kteréž stalo se od stavův evangelických l. 1609") mohlo by se souditi, že kněží husitští byli svěceni arcibiskupem až do majestátu z r. 1609, ale v této věci dosti neurčité svědectví Skálovo nemůže býti pokládáno za dostatečné.]. Přes všechnu povolnost a poddajnost Dačického objevuje se i na straně katolické velmi záhy nespokojenost s jeho osobou, nespokojenost vyplývající patrně z poznání, že se nový administrátor nehodí svými osobními vlastnostmi k tomu, k čemu byl určen. Již v prvním roce po jeho jmenování vyslovil papežský nuncius přání, aby byl ustanoven na místo Dačického jiný administrátor, zcela katolický a Dačickému naprosto nepodobný, [V memoriále podaném císaři od nuncia r. 1594, který známe jen z dobrozdání nejv. úředníků pocházejícího nejspíše z r. 1595 byl také tento článek: "Quartus articulusut bonus administrator constituatur, qui quidem totus catholicus et minime similis moderno administratori esset, quique diligentem curam in inspectione scholarum haberet, et posset aliquis ex iis, qui domino archiepiscopo oboedientiam praestiferunt, ad hoc munus deligi." Na to odpověděli nejv. úředníci: "Ad hune articulum respondendum esse arbitrantur dd. officiales Mtem. S. modernum administrátorem, cum ipsi a dorn, archiepiscopo et dominis officialibus ob pietatem et probitatem commendatus esset, huic officio praefecisse, et sane hactenus nihil eiusmodi, quod merito animadversionem incurrere posset, de ipso auditům fuisse, neque aliter Mtem. V. scire, quam quod muneri suo satisfaciat. Etenim cum Mtas. S. Caes. catholicae religioni quemadmodum etiam antiquae illi sub utraque communicantium, quae a multis annis in regno hoc viguit, iuramento se obstrinxerit, curaturam esse, ut huic rei ex aequitate provideatur, innovationibusque nullus locus concedatur."] a r. 1597 opakoval toto přání sám arcibiskup Pražský, odůvodňuje je tím, že prý se Dačický neřídí instrukcí, jež mu byla dána, a sám jsa ženatý, trpí ženaté kněží a také kněží nesvěcené na fary dosazuje. [Stížnost arcibiskupova podaná nejv. kancléři 8. června 1597 jest otištěna ve Sněmích. Ve své relaci o stavu Pražské arcidiecese z téhož roku arcibiskup se zmiňuje též o konsistoři utrakvistické. Praví, že nekatolické vrchnosti "parochos et rectores ab hussitico consistono capiunt; eos autem consistorium ex quodam collegio suo Carolino nuncupato haeresum sentina deproniit atque huc et illue submittit summo cum impedimento ac iniuria catholicae religionis; cui quidem maio ob plures gravissimasque causas archiepiscopus occurrere et remedium adhibere non válet, cum praesertim iili privilegiis ab imperatoribus et regibus Bohemiae pro temporum calamitate et necessitate concessis innitantur."] Také s jiných stran docházely podobné stížnosti na Dačického, [Viz na př. list administrátora Dačického k arcibiskupovi z 21. června 1602, jímž se hájí z nařčení, že na fary potvrzuje osoby, jež nemají řádného kněžství. Nedatovaná stížnost Tomáše Soběslavského, jež ve Sněmích otištěna k r. 1600, pochází z l. 1590 - 1592 a netýká se Dačického, nýbrž Rezka. Několik žalob téhož Soběslavského na Dačického, z l. 1597 - 1598 je v arch. místodržitelském sub R. 109 a v arch. arcibisk. sub Recepta ab ao. 1598. O tom, jak pohlížela v té době kurie na konsistoř a Husity vůbec, svědčí krom slov instrukce dané nunciovi Ferrerovi 20. ledna 1604, jež byla uvedena v pozn. 293. také relace tohoto nuncia z 25. dubna 1605 (knihovna Vatik., cod. Barberini lat. 5314 fol. 267). Nuncius tu vykládá, že v království Českém "sè più volte trattata da miei antecessori la reduttione della setta ussitica, che gode i migliori beneficii et ha più giurisditioni spirituali che ¾arcivescovo, al grembo di santa chiesa, e pretende ďessere stata admessa dalla sede apostolica con la commtinicatione delle due spetie, che riuscirà sempre vana non dirò ogni trattatione ma conclusione, perche non vi è più Hussito puro, ma sono tutti affatto Lutherani, Calvinisti et ïogn altra setta, coperti di questo nome, che li fa tollerabili nel regno, e la maggior parte sono sacerdoti profugi da stati catholici
per vivere di proposito con la libertà di vita; onde non essendo tutto ¾errore nelľ intelletto, ma nella perversa volontà, tante volte scapparebbero dalle mani, quante si volessero riformare; questo dico quando bene si riunissero, cosa chè più impossibile che difficile; ci sarebbero pretesti ragionevoli di sforzarli a vivere secondo li compatati, ma essendo il regno pieno di essi, si potrebbe temere di moto notabile."] Srov. následující: Počátkem října toho roku, byv z jakési příčiny obeslán do české kanceláře, dostal se do sporu s nejv. kancléřem Zdeňkem z Lobkovic; zastával se proti němu své dcery, již on nazval pankharticí, a užil při tom slov neuctivých. Byl za to z rozkazu císařova odevzdán arcibiskupovi do vězení a sesazen s úřadu administrátorského. [Vypravování Slavatovo, Paměti I. str. 47, doplňuje zpráva nuncia Ferrera z 11. října 1604 (arch. Vatik. Borgh. III. 113 cde fol. 44), kde se praví: "Questa settimana Dio benedetto ci somministra una occasione molto, buona per reprimere la temerità di questi Ussiti, i quali con quella sua pretesa giurisditione del concistoro sarrogano di conoscer cause matrimoniali et altre, né vi è pur uno di loro eh habbia mai visto un canone, essendo essi hormai tutti non più Ussiti, ma Lutherani e Calvinisti. ¼administratore loro, pessimo Calvinista e publico concubinario, diede nei giuditii, che di presente si tengono del regno, una mentita al gran cancelliere, mentre questo scelerato era citato da un suo genero; onde S. Mtà. ha ordinato, che sia giudicato da gli stessi ufficiali, che ľhanno deposto per sentenza dalľ officio et consignato nelle carceri di Msgr. arcivescovo, perche da lui riceva il castigo del concubinato et ď altri infiniti eccessi commessi. [K tomu v Římě na okraji připsáno: "Ľ arcivescovo lo castighi severamente, né dissimuli"] 11 senato così di Città vecchia, come di Città nuova si commossero grandemente di questo così inusitato termine e richiesero un cittadino mio vicino, chessi chiamanoprimate, a volersi muovere con una quantità di senatori et andare a esclamare nei publici giudicii del regno, che se li faceva torto, sottomettendo il loro administrátore alľarcivescovo, dal che ne sarebbe al sicuro nata sollevatione di popolo, ma essendone subito corsa voce a palazzo, si è procurato di far capace alcuni di questi senatori con dirli, che avertino i compagni a non moversi, che altrimenti gliene verrà male; e ¾istesso ufficio si fece con questo primate, e così si sono acquietati, et ha giovato grandemente, che nei giuditii vi sono intervenuti tanto al¾impertinenza della mentita, come a tutte ľaltre querele date ali administrátore et ali istessa sentenza due ufficiali Ussiti, se bene non de principali. Inteso questo me nandai dalľ arcivescovo, che per la sua indispositione sta in letto, e lo pregai a non voler perdere così bella occasione, che Dio li mandava in servitio della religione cattolica, e di sodisfare ali obligo del suo carico con fare instanza a S. Mtà, che o non conceda più administrátore a gli Ussiti overo glielo dia cattolico, che forse sarebbe meglio, con conditione, che il concistoro non possa giudicare niuna sorte di cause, se chi v interviene, non sono tutti addottorati in theologia o in canoni in qualche università cattolica e non vivano secondo i compatati del regno; et inoltredimandi a S. Mtà. la chiesa che teneva costui [t. j. kapli Betlémskou], che è quella dove predicava Giovanni Hus, per una parochia cattolica, non ve nessendo niuna in Città vecchia fuori che ¾essercitate da Domenicani et Franciscani. Ľarcivescovo mi promise di farlo [K tomu v Římě připsáno: "Pur che lo faccia"], et che hoggi nhaveria dato memoriale a S. Mtà. Conferii tutto questo col gran cancelliere, che mi disse, che ¾occasione era bonissima, purché Msgre. arcivescovo voglia fare la parte sua da dovero, ma che gli rincresce di vedere, chegli si applichi molto meno ali ufficio suo di quello, che ricerca il servitio della religione e il bisogno del regno, e mostrava di dirlo con molta passione, essendo 1 arcivescovo suo zio, et sono restato seco di fare ľistesso ufficio col maggiorďhuomo del regno. [V Římě k tomu připsáno: "Faccia questo pure, perche queste occasioni non occorrono ogni dì."] Se mi venisse fatto di far dare ai padri Carmelitani questa chiesa, sarebbe molto a proposito per loro, perche tiene entrata, ma non so quanta, et ha alcune reliquie, tra le quali uno Innocentino intiero." Viz také žádost Dačickeho z 9. října 1604, jíž prosí arcibiskupa za přímluvu, aby mu jeho provinění bylo prominuto. Srov. Winter, Život církevní I. str. 333.] Skutek ten pobouřil nadmíru Pražany; někteří členové rady chtěli proti nezákonnému odevzdání administrátora v moc arcibiskupovu protestovati před zemským soudem, a zdálo se, že dojde k povstání lidu; ale rázným zakročením vlády byl zjednán zase klid. Sesazení Dačickeho zdálo se poskytovati straně katolické vhodnou příležitost k úplnému pokatoličení konsistoře. Tehdejší nuncius papežský Jan Štěpán Ferreri, biskup Vercellský, sotva zvěděl o této události, jal se působiti na arcibiskupa, by se přimluvil u císaře, aby buď vůbec nedal Husitům administrátora, nebo raději aby jim dal administrátora čistě katolického, ale s tou výminkou, že konsistoř nesměla by vykonávati moc soudní, leč by všichni členové její byli doktoři theologie nebo práva církevního, vyštudovavší na některé universitě katolické, a nespravovali se kompaktáty. V stejném smyslu působil nuncius na nejv. kancléře Zdeňka z Lobkovic a nejv. hofmistra Kryštofa z Lobkovic, a skutečně se mu podařilo docíliti toho, že místo administrátora nebylo toho roku vůbec obsazeno. [Krom zprávy nunciovy z 11. října, citované v předešlé poznámce, dotýkají se této věci ještě dvě jeho zprávy z 1. listopadu 1604 (arch. Vatik., Borgh. 111 11 cd fol. 244 a 262) a jedna z 20. pros. 1604 (ibid. Borgh. IV. 291 fol. 221). V prvém listě z 1. list. 1604 píše nuncius: "Perche ľarcivescovo haveria mostrato di dubitare, che il maggiordomo del regno [nejv. hofmistr Kryštof z Lobkovic] come huomo, per quello chegli stima, difficile da trattare, non portasse efficacemente il negotio di sustituire un administrátore cattolico agli Hussiti, ho procurato di abboccarmi seco, e per quello che ľho trattato, e non credo ď ingannarmi, mi pare più zelante e più risoluto nelle cose della religione di qualsivoglia officiale di questo regno..." V druhém listě z téhož dne zmiňuje se nuncius o císařově komorníku Filipu Langovi, pravě, že on to byl, "che repugnó, che non si desse quella chiesa [t. j. kaple Betlémská] alii Carmelitani." V listě z 20. prosince nuncius oznamuje, že měl u sebe pozvány Vratislavského biskupa a nejv. úředníky české, mezi nimiž byl i nejv. hofmistr Kryštof z Lobkovic, a tu prý se s ním dohodl "di trovarci insieme, perche alľhora vi era ľimpedimento della compagnia, per trattar di nuovo della administratione degli Hussiti..." - Winter, Život církevní I. str. 333, uvádí příklad toho, že v době, kdy konsistoř husitská byla bez administrátora, pře manželské k ní náležité dostávaly se ke konsistoři "hořejší", arcibiskupské, s důvodem, že úřad administrátorský "vaciruje".]
Bylo tedy koncem r. 1604 v nekatolickém obyvatelstvu na všech stranách dosti příčin k nespokojenosti s náboženskými poměry v zemi a s církevní politikou vlády Rudolfovy, a je pochopitelno, že po vypuknutí povstání Bočkajova vyskytly se obavy, že se nekatoličtí poddaní Rudolfovi pokusí užíti tísně, v níž se tím povstáním císař octl, k odboji, jímž by vynutili zlepšení svého nejistého postavení. I v Čechách byly pozorovány sympatie s uherskými povstalci, hlásajícími, že bojují za svobodu náboženskou, a v samé Praze zdálo se hroziti nebezpečí povstání. [Již 8. prosince 1604 psal Štýrsko-hradecký nuncius Portia bav. vévodovi Maximilianovi: "Se questa sollevatione degľ Hungari non si accommoda o reprime, corre grandissimo pericolo et rischio, che in tutte queste provincie si senta qualche simil moto..."; srov. Stieve, Politik Baierns 11. str. 719 pozn. 1, kde se upozorňuje na podobné zprávy Benátského vyslance Soranza z listopadu a prosince 1604 o Praze. Dne 10. ledna 1605 pak psal bavorský agent J. Manhard z Prahy svému pánovi (říšs. arch. v Mnichově, Fürstensachen de ao. 1605 tom. 39 fol. 28): "Die ketzerischen leut alhie und anderstwo sechen dis Unglück und aufstand nit vast ungern; sagen öffentlich, man wölls also haben, weil die gwissen der menschen zum glauben wollen also mit gwalt wider alle billicheit genötiget werden, sei es vast eins den schütz entlich auch vom Türeken zu haben, daselbst si in dergleichen besser befreiet. Der allmechtige Gott wolle diser empörung zeitlich entgegenkomen, damit dis prennende feur bald gedempft und ausgelöscht werde." A v listě téhož agenta z 15. ledna 1605 (ibid. fol. 41) čteme: "Und ist entlich allem ansehen nach die sach nie so gefährlich als jetzt gestanden propter haereticos aller orten, welche losen und hören, wie es weiter ergehn werde, zu dem der Türck in grosser eilender rüstung; dieweil auch in Underungern, Sybenbürgen, gegen der Steyrmarkt, Märhern etc. ein zeit her das volk gar schwing, ist meiner einfalt nach, ja auch wie die verständigen davon reden, bei den benachbarten catholischen fürsten und herren aufsehens hoch und wol vonnöten." Viz též citát z listu arcikníž. Matyáše z 6. ledna 1605.] Nedošlo sice k tomu, za to však obavy, že při nejbližším sněmě stavové vystoupí se svými požadavky náboženskými, nebyly nikterak bezdůvodné. Jisto jest především, že se na sněmu tom hodlali znova ozvati stavové bratrští proti mandátu z roku 1602 a žádati, aby jim povoleno bylo svobodné provozování jich náboženství [č. 9, 10 a 13]. Úmysl ten však neprovedli, ba zdá se, že vědomost o něm nepronikla ani mimo kruhy bratrské. Za to skutečné znepokojení působila mezi katolíky obava, že stavové pod obojí uvedou na sněmu na přetřes nedávné sesazení bývalého administrátora utrakvistického a jeho dání v moc arcibiskupovu. Když počátkem ledna Vídenský biskup Melchior Khlesl ku přání papežského nuncia přemlouval českého místokancléře Jindřicha z Písnice, aby odloženo bylo jmenování husitského administrátora, místokancléř namítal, že by mohl z toho vzniknouti na sněmu nepokoj. Khlesl tedy navrhl, že by se císaři mohl se souhlasem všech úředníků předložiti seznam schopnějších kandidátů, ale před tím bylo by třeba dohodnouti se s císařem, aby nejmenoval nikoho. Kdyby se pak na sněmu stavové této věci dotkli, mohlo by se jim odpovědět, že jmenování je hotovo; nestane-li se však o tom zmínka, bude možno osazení úřadu odložiti na vždy. Tento návrh Khleslův se sice nezamlouval papežskému nunciovi - bylo prý se obávati, že císař, maje ve svých rukou volbu administrátorovu, příliš snadno dá se pohnouti k jeho jmenování -, za to však došel souhlasu místokancléřova. Administrátor nebyl jmenován, a na sněmu nikdo se v té věci neozval [č. 22, 34, 41].
Ne tak hladce přešel otázku náboženskou sněm druhý, letniční. Víme již, že se sněm ten sešel za poměrů velmi pohnutých, že k nebezpečí vpádu uherských povstalců do Čech, jež v té době bylo skutečně veliké, pojilo se povážlivé vření náboženské v obyvatelstvu samém, připomínající současným pozorovatelům časy Husovy a Žižkovy. Není divu, že mezi stavy nekatolickými vznikl úmysl zasaditi se na tomto druhém sněmě o povolení svobody náboženské. Skutečně vystoupili stavové nekatoličtí se svými požadavky náboženskými hned v jednání o proposici královské, která jim byla přednesena dne 3. června, dávajíce najevo, že nehodlají se usnášeti o žádostech císařských, pokud nebudou splněny ony požadavky náboženské. Zvěděv o úmyslu obou vyšších stavů podati císaři s odpovědí na proposici žádost, aby jim dovoleno bylo vykonávati svobodně náboženství pod obojí, také stav městský radil se ve své schůzi na radnici Staroměstské dne 6. června o požadavcích náboženských, jež by se císaři měly předložiti. Po odchodu katolických poslů, kteří podle zprávy papežského nuncia a Benátského vyslance [č. 85 a 86] takřka násilím byli vyloučeni ze shromáždění, usnesli se zbylí zástupcové měst strany pod obojí, že stav městský má se spolu s oběma vyššími stavy domáhati toho, aby byla obnovena dolejší konsistoř, a stavové pod obojí aby byli ponecháni při svém náboženství [č. 75]. Podle toho usnesení podána oběma vyšším stavům písemní žádost [č. 76]; žádá se tu, aby oba vyšší stavové do své suppliky, kterou chtějí císaři podati stran náboženství, pojali také stav městský, tak aby svobody, jíž se vyšší stavové domáhají pro sebe, dostalo se také stavu městskému.
Zatím v stavu panském a rytířském podpisovala se tajně supplikace, jejíhož znění sice neznáme, která však zcela nepochybně obsahovala žádost za povolení konfese české, jak byla r. 1575 podána císaři Maximilianovi. [Viz č. 85; pap. nuncius tvrdí tu, že stavové žádali za uznání "konfese Augsburské", ale tím asi dlužno rozumět českou konfesi z r. 1575.] K tomu připojována žádost, aby na uprázdněné místo administrátora utrakvistického dosazen byl nový administrátor sněmem. Bylo již pověděno, že se s těmito žádostmi neodvážili stavové přijíti na sněm od r. 1584, kdy dostalo se jim rozhodného zamítnutí od císaře, a je tedy pochopitelno, že zpráva o úmyslu stavů pod obojí způsobila nemalý rozruch v kruzích katolických. Že by císař povolil stavům pod obojí svobodu vyznání schválením české konfese, toho sotva bylo se těmto kruhům obávati, za to však zdálo se hroziti nebezpečí, že císař učiní stavům nějakou koncesi stran dosazení administrátora. O této věci bylo od posledního sněmu častěji jednáno, ale vyřízena nebyla hlavně proto, že nebylo v tom shody mezi nejv. úředníky českými a arcibiskupem. Kdežto nejvyšší úředníci chtěli, aby za administrátora dosazen byl někdo, kdo by byl Husitou podle jména, ale v srdci katolíkem, arcibiskup, podporovaný nunciem, se tomu vzpíral, chtěje, aby úřad administrátora vůbec zanikl, a jeho pravomoc aby přešla na arcibiskupa [č. 85.]. Nyní se zdálo, že sporná otázka bude vyřízena způsobem jiným, katolické věci rozhodně nepříznivějším. To pohnulo papežského nuncia, aby zasáhl důrazněji do jednání o této věci. Dověděv se o tom, co se stalo v shromáždění stavu městského dne 6. června, a dosléchaje, že dne 8. června stavové chtějí na sněmu žádati schválení své konfese, a že téhož dne má býti dosazen nový administrátor, rozhodl se podati nejvyšším úředníkům, když se toho dne ubírali do sněmu, memoriál, v němž by vytkl své stanovisko k zamýšlenému dosazení administrátora [č. 80]. Stavěti se proti němu naprosto zamítavě nezdálo se mu býti vhodné, protože se obával, že by se pak stavové pod obojí tím rozhodněji domáhali splnění ostatních svých žádostí. Proto v memoriále jenom zásadně vytkl své přesvědčení o zbytečnosti úřadu administrátorského vedle arcibiskupa, a připouštěje, že bude třeba přece administrátora jmenovati, žádal toliko, aby jmenování bylo odloženo na jiný den, tak aby bylo možno zvoliti kandidáta nejlepšího a vyznání katolickému nejvíce nakloněného, dále aby nový administrátor byl zavázán reformovati konsistoř a poddati se pravomoci arcibiskupově.
Zakročení nunciovo mělo jen částečný úspěch. Ještě dne 8. června dosazen k rozkazu císaře, chtějícího odvrátiti žádost za povolení konfese české, nový administrátor. V přítomnosti nejvyšších úředníkův a soudců zemských učinil nejv. kancléř Zdeněk z Lobkovic řeč k přítomným kněžím husitským a vyhlásil jim za administrátora kněze Jana Benedikta, faráře Zderazského, který marně se vymlouval svými nemocmi a nedostatečností. [Viz zápis o jednání nejv. úředníků dne 8. června.] Arcibiskup tentokráte nebyl k tomuto aktu připuštěn; ač se výslovně toho domáhal, byla jeho žádost nejv. úředníky zamítnuta, protože prý neslušelo, aby byl svědkem toho, jak se vykonává od jiných pravomoc, jež podle jeho tvrzení vlastně příslušela jemu. Přáním vysloveným v memoriále nunciově vyhověno aspoň potud, že novému administrátoru, jemuž ostatně podle zprávy dané nejv. kancléřem nunciovi [č. 81] přiznán toliko titul místoadministrátora, [V zápise o jednání nejv. úředníků z 8. června i v pozdějších úředních aktech se však zase nazývá administrátorem.] uložena řada výminek. Byl nucen slíbiti, že bude zachovávati katolický rituál Pražského kostela, [Již administrátor Rezek podával kněze na fary pod slibem, že se budou držeti "rubriky arcibiskupství Pražského". Srov. Winter, Život církevní I. str. 332.] že ve svých potřebách bude se utíkati ke své vrchnosti - schválně volen tento neurčitý výraz, jímž ovšem podle dosavadního zvyku v prvé řadě rozuměla se česká kancelář -, dále mu uloženo, aby podal seznam kněží dolejší konsistoře, čímž mělo se docíliti toho, aby konsistoří nebyli trpěni kněží, kteří by nebyli skutečně husitské víry. Celkem tedy obnoven stav, jaký byl za administrátorství Dačického, a snaha papežského nuncia i Pražského arcibiskupa, aby úřad administrátorský znenáhla upadl v zapomenutí, snaha, jež dlouhým neosazením tohoto úřadu po sesazení Dačického zdála se blížiti k cíli, byla zase zmařena. [O dalších osudech konsistoře v tomto roce najdou se zprávy v odd. B, v kapitole o poměrech náboženských. Zde jen poznamenávám, že Tomek, O církevní správě strany pod obojí v Čechách od r. 1415 až 1622 (Čas. česk. mus. XXII. 1848) str. 467, udává, že Jan Benedikt Pražský byl ustanoven císařem 12. října 1605, což je datum instrukce dané obnovené konsistoři. Jmenování administrátora dne 8. června nebylo, pokud vím, v literatuře dosud známo.] Útěchou mohl jim býti osud, který současně potkal žádost stavů pod obojí za povolení české konfese. Již dne 10. června oznamoval nuncius radostně do Říma, že sněm sám tuto žádost zamítl [č. 85], čemuž jest asi rozuměti tak, že se k ní nepřidal stav panský, v němž rozhodovali obyčejně katolíci. O čtyři dni později sněm byl ukončen, aniž se stalo nějaké usnesení o náboženství.
Když se při sv. Bartoloměji sešel sněm český toho roku po třetí, byly poměry značně změněny. U dvora papežského sice krátce před sněmem vyslovována obava, že by nekatolíci na sněmu zase mohli vystoupiti se svými požadavky [č. 104], ale obava ta se nesplnila. O otázkách náboženských nestala se na třetím sněmu, pokud víme, ani zmínka.
Ačkoli se, jak patrno, nestala na sněmích českých roku 1605 usnesení, jež by se jakkoliv dotýkala náboženských a církevních poměrů v zemi, přece jednání o náboženství, k němuž došlo při obou prvních sněmích a o němž dosud našim historikům nic nebylo známo, je zajisté nemálo důležité a zajímavé jako zřetelná předzvěst těžkých bojů, jichž jevištěm stal se český sněm v letech následujících, bojů, jež stavům nekatolickým přinesly veliké vítězství, slavný majestát Rudolfův z roku 1609.
Jiná veliká otázka, kterou již o tři léta později bylo českému sněmu řešiti, otázka nástupnictví Rudolfova na trůně českém, v tomto roce ještě ani zdaleka nedotkla se sněmovního jednání. Proto možno pominouti ji tu mlčením a odkázati prostě k sněmovním aktům roku 1608; bude tam úvodem souvisle vyložen její předcházející vývoj, při čemž bude přihlédnuto i ku pramenům uveřejněným v starších svazcích "Sněmů českých", pokud jí se týkají.