Bernictví jako souhrn zásad, upravujících ukládání a vybírání berní, tvoří část veřejné správy. Protože však ve státě knížecí družiny a ještě dlouho i ve státě stavovském úhrada, spojená s obranou vnějšího i vnitřního míru, patřila k povinnostem panovníkovým a berní pomoc země králi zpravidla byla zjevem až pozdějším - aspoň pokud šlo o pomoc pravidelnější - náležela organisace a správa berně teprve k mladším složkám veřejné správy.

Berně byla po staletí jen mimořádným, výjimečným příspěvkem, jejž veřejná moc v době nouze vymáhala ke krytí hospodářských potřeb obecnosti. Tato mimořádnost byla jejím charakteristickým rysem až do vzniku novodobého státu, k němuž základy položila správní reforma XVI. století. Mimořádností a v starých obdobích značnou mírou panovnické libovůle lišila se "berná" od staršího pravidelného příspěvku panovníkovi, jímž v českém státě byla tak zv. daň míru - tributum pacis, dokazatelná již v XI. století. Prof. Kamil Krofta v obou svých záslužných pracích o středověkém českém bernictví [Kamil Krofta: "Začátky české berně", Praha 1931, s. 100. Týž: Staročeská daň míru v "Sborník statěj posvěščennych Pavlu Nikolaeviču Miljukovu", Praga 1929, s. 155-192] přesvědčivě dokázal tento podstatně odchylný rys obou nejstarších forem příspěvků českého obyvatelstva k potřebám panovníkovým [sborník statěj..." s. 191. V tomto pojednání uvedena jest bohatá literatura, věnovaná počátkům bernictví u všech středoevropských a východoevropských národů, u nichž naše "daň míru" má nepochybné analogie].

Když od 2. pol. XIII. století začal se pro mimořádnou peněžní pomoc králi objevovati zvláštní název, byla to "berná", kdežto staré tributum pacis bylo nazýváno obyčejně collecta generalis nebo někdy také collecta regis, nebo exactio regis. Jestliže u mimořádné berně setkáváme se s termínem collecta - praví K. Krofta - pak pravidlem jest blíže vymezen "quae vulgo BERNĚ vocatur", nebo "exactio, quae vocatur berna regis". Není pochyby, že i společný kmen slova se slovesem bráti potvrzuje názor starších dob o chabém právním titulu nové dávky. Svědectví tím zajímavější, že potvrzeno jest také z Polska, kde od 2. pol. XIII. st. počíná se pro analogické příspěvky zeměpánu vyskytovati název "pobór", tedy rovněž odvozenina od ošemetného onoho slovesa.

Panovník postihoval berní někdy všechno obyvatelstvo - berná generalis, jindy jen některé stavy, zejména ty, jež byly na něm více závislé, tedy zejména královská města a duchovenstvo - berná specialis. Častější stává se berná za Přemysla II., kdy představovala příspěvek obyvatelstva k velmocenské králově politice. Po jeho pádu uložili si ji prvně na sněme sami stavové pro potřeby zemské. Sněmovní její povolování patřilo k požadavkům stavovské obce.

S přijetím nové dynastie na trůn došlo náhlého splnění. Mladý král Jan musil vydati stavům v obou tehdejších zemích Českého státu privilegia (r. 1310 v Čechách, r. 1311 na Moravě), podle nichž, s výjimkou dvou případů, totiž berně korunovační a výbavného královským princeznám, dostali stavové právo svobodně králi svoji peněžní pomoc povolovati nebo odpírati, kdežto král se zavázal, že nebude jim nikdy sám berně ukládati [Regesta II. č. 2245 a Regesta III. č. 29. - Literatura těchto privilegií se týkající jest vyčerpána a sepsána u Krofty: Začátky české berně, s. 17/18 zvi. otisk z ČČH. r. XXXV]. Berně se stala dobrovolným příspěvkem stavů, projevem jejich náklonnosti a loyality vůči panovníkovi a jsouc tak jejich výhradní záležitostí, vymkla se posléze zcela ze správy zeměpanské. Nestalo se tak naráz, vývoj v tom trval déle než století a jevil občasné výkyvy, ale v celku možno říci, že od husitské revoluce jest česká berní správa důležitou složkou stavovské autonomie.

Období, jež je vlastním tématem této práce, totiž doba prvních tří králů českých z domu habsburského, vyznačeno jest zase novými tendencemi ve vývoji evropského státu. Poslední čtvrtina XV. století na západě a první třetina XVI. století ve středu a na severu Evropy přinášejí první úspěšné pokusy panovnické moci o vybudování moderního státu úřednického. Zvykli jsme si mluviti o správních reformách XVI. století, ač není to termín docela správný, neboť nešlo tolik o reformu starých institucí, jako spíše o vznik institucí zcela nových, nebo o novou náplň starých pojmů a titulů, souvisící s prvními projevy nově se tvořícího suverénního státu.

Vzorem byla Francie Ludvíka XI. a XII., kde starý dualismus správy královské a stavovské byl oslabován nově vznikajícími orgány správními, v nichž král neponechával již rozhodujícího slova příležitostně zasedajícím velmožům, nýbrž dával rozhodovati královským úředníkům-právníkům z povolání. Z francouzského království učil se druhý francouzský stát - Burgundsko a odtud zase dvůr habsburského vévody Maxmiliána přenesl nové způsoby do rakouských zemí dědičných a prostřednictvím syna Maxmiliánova Filipa i do království Kastilsko-aragonského [srv. Andreas Walter: Die burgundischen Zentralbehörden unter Maxmilian I. und Karl V. (Leipzig 1909)]. A když vnuk Maxmiliánův, Ferdinand I., dosáhl také královského stolce českého, otevřeno bylo novým směrům i naše království.

Napodobení osvědčených západních vzorů bylo tak věrné, že přejímaly se netoliko nové organisace a úřady, ale napodobily se i metody jejich zavádění. Staré stavovské hodnosti ani u nás nebyly rušeny, naopak přidávalo se jim novou etiketou spíše cti a lesku, ale současně byly zřizovány nové úřady se skutečnou pravomocí, kterou na místě stavovských hodnostářů provozovali královští, odborně vzdělaní a pravidelně a za odměnu pracující úředníci. Někde do úřadu, jenž sice nesl jméno z minulosti, zasedli jen juristicky vzdělaní sekretáři a koncipisté, kdežto formálními přednosty zůstali stavovští hodnostáři, jinde však utvořeny úřady zcela nové, kde i místa nejvyšší zaujala nová odborně vzdělaná byrokracie, mezi níž spíše jen z politické než ze skutečné potřeby, přijat byl ještě některý hodnostář šlechtický, zvlášť obezřetně králem vybraný. K změnám docházelo znenáhla, nový úřad rozšiřoval svou působnost takřka nepozorovaně, vnitřní logikou předností své vyspělejší organisace, takže stavové pravidlem teprve velmi pozdě mohli pochopiti její smysl a význam.

Od těchto počátků postupoval cílevědomý panovník a moci a slávy dychtivá mladá byrokracie dále, využívajíc vhodných politických úspěchů zeměpánových nad stavovskou oposicí k cíli, jímž bylo vybudování úplného státního byrokratického správního zřízení, které by bylo, pokud možno, nezávislým na dané společenské a politické struktuře národní pospolitosti. Správní organisace počala se tak znenáhla z národní pospolitosti vytrhovati, povznášejíc se nad ni a stávajíc se závislou jen na králi a pouze jemu odpovědnou, odcizovala se jí. Tento proces doprovázen byl tvořením a pěstěním pojmu státní suverenity, jež se stává středem nové státní ideologie. Pojem svrchovaného státu nám nyní zcela běžný, byl v době středověkého dualistického státu stavovského neznámý.

Pokusy o vybudování úřednického státu pravidelně začínaly právě v oboru veřejných financí, kde ležel "nervus všech věcí". Podchycení jejich umožňovalo pak země-panské zásahy také v jiných odvětvích správy. Pokusy toho druhu můžeme sledovati na př. v bezprostřední souvislosti se vznikem ústředních státních pokladen. Nová finanční správa tedy nejen byrokratisovala, ale také centralisovala. Ústřední pokladna (rentkammer) a současně s ní ústřední účtárna (buchhalterei) odstranily staré přidělování určitých dílčích zdrojů příjmů určitým úřadům, a tak docílily ústředního účtování, daly vzniknouti pojmu účetního roku a v nich se objevily i první zárodky řádného rozpočtu. V čelo celého zeměpanského hospodaření a finanční správy byly stavěny ústřední královské komory, jimž příslušel především úkol plánovací a kontrolní.

V bernictví - mimořádných peněžních příspěvcích země králi - docházely nové směry výrazu především v snahách po pravidelnosti berně, které, když zesílily, vedly k vymáhání několikaletých berních recessů, zprvu jen k určitým titulům, později i bez bližšího určení a v další etapě k rozmnožování daní nepřímých a akcízů, z nichž bylo možno vliv stavů vytlačovati snáze a rychleji než z berní přímých. Nahrazení stavovské berní autonomie správou zeměpanskou stalo se trvalou politickou snahou.

Postup etatistických tendencí v této oblasti byl velmi obezřetný, určován jsa vědomím, že právo svolovati berně náleží stavům takřka monopolně. Jevilo se to také ve změnách králova poměru k jednotlivým stavům podle dočasného jejich berního významu. Rytířský stav se těšil největšímu vlivu u krále v době před rozšířením palebné zbraně a vznikem námezdních vojsk, neboť v struktuře zemských hotovostí měl místo rozhodující. Později zase ocital se král v bernictví často po boku měst - u nás v období 1517 až 1566 - protože města jsouce zdaněna vedle přímých daní ještě hlavní částí daní nepřímých a platíce pravidelné roční komorní činže, byla pro krále nejvýznamnějším zdrojem hotového peněžního důchodu, jenž v době, kdy vznikal úřednický stát a platilo se najatým vojskům, byl vítán především.

V našich zemích však zásahy zeměpanské moci do oblasti berní správy dosáhly ji stých úspěchů jen v oblasti berní nepřímých, totiž u posudného a pohraničního cla, ale pokud šlo o berně ostatní, nepodařilo se jim připraviti stavovské orgány o právo berni povolovati a ji spravovati. Proto vedle královského úřadu rentmistrovského a účtárny České komory pro řádné důchody královské, existoval u nás samostatný nejvyšší berniční úřad v čele s třemi volenými zástupci stavů, a často také s zemským colmistrem a posléze se stavovským direktorem berně, podléhající kontrole sněmovních stavovských komisí pro důchody mimořádné.

Kdežto však král. rentmistrovský úřad měl trvale v čele zkušeného hospodářského a finančního odborníka, nejv. berničný úřad byl složen ze tří stavovských hodnostářů, volených na rok nebo nejvýše několik let po sobě, kteří úřadovali dlouho jen několik týdnů v roce a jedinou kontinuitou v něm byl berní písař, nebo přední berní písař, jenž často býval zaměstnán během roku i jinde na př. v Deskách zemských. A kdežto kontrolu u zeměpanské pokladny vykonával dobře organisovaný a odborně rozčleněný stálý úřad, stavovské finance - tedy především berně - stály pod kontrolou pouze ad punctum volené sněmovní osmi či dvanáctičlenné komise, jež měla zasednouti "k převzetí počtů od nejvyšších berníků k létu n. n. volených", a která, když často po několika upomenutích se sešla, hned po několika dnech se zase navždy rozešla. - A v tomto rozdílu dokonalosti organisace úředních orgánů zeměpánových a úředních orgánů stavovských ležela jedna 7. příčin dalších jejich osudů.

Ještě jeden znak mělo středověké bernictví zcela rozdílný od bernictví doby přítomné. Berní povinnost stíhala určitou jurisdikci, jež měla "ius collectandi", kdežto jednotlivec byl berní povinen pouze jako příslušník této jurisdikce (města, panství). A protože právo na berni bylo odvozováno ze smlouvy mezi panovníkem a stavy, za niž bylo sněmovní svolení stavů považováno, podléhaly spory o berni soudnímu řízení. K její exekuci bylo nutno míti svolení úřadu Desk zemských a vykonávali ji komorníci od Desk. Jus fisci nebylo lze, pokud to sněm výslovně nepovolil, vůči kontribuentům uplatniti. Soud bděl nad oprávněností daňového nároku, takže podstata berních norem byla vykládána podle principii juristickoetických a nikoliv chápána fiskálně.