O správě berně předhusitské máme znamenité pojednání Kroftovo [Kamil Krofta: Začátky české bemě, s. 47 a další], jehož bych se mohl dovolati, kdyby mně nešlo o stručný třeba, ale přece celkový obraz české berní správy. V dobách Přemyslovců, když země bývala občas králem zdaňována daní z poddanských lánů, též hospod a mlýnů, nebylo ještě stavovské berní autonomie a berní správa zařizována byla z moci královské. Nejstarší zprávy o tom pocházejí z doby Přemysla Otokara II, kdy zdanění bylo již častější. Základem berní organisace byla organisace krajská (hradská) a krajský berničný úřad zval se berním notariátem (notarius bernae). Spojován býval pravidlem s duchovenskými ústavy, zejména kláštery, ale propůjčován někdy i farářům se všemi odměnami z vybírání berně vyplývajícími ["Delentionales" v privilegiu kláštera sv. Hyppolita u Znojma z r. 1252 (Regesta I. č. 1304), "cancellares denarii" v privilegiu chotěšovském z r. 1266 (Regesta II. č. 520), též farář na Bezdězi Habart (Regesta IV. fi. 353)]. Úřad berního notáře představoval však spíše krajskou berní účtárnu. Vlastní sběr berně prováděli najatí výběrčí, s nimiž notář ji podle rejstříků vyúčtovával. Kdo berni zaplatil, byl v berním rejstříku škrtnut (cancellatus), nebo vymazán (deletus), odkudž pocházejí také názvy pro poplatky, jež za odměnu notáři náležely. Vedle duchovenských osob byl úřad berního notáře darován někdy králem také zasloužilým osobám světským; tak na počátku vlády Václava II. notariát v kraji pražském a kouřimském býv. sekretáři královské kanceláře Jindřichu Vlachovi. Šlo však patrně jen o sinekuru, neboť Vlach měl právo jmenovati za sebe vikáře [K. Krofta l. c. s. 48 n], jenž teprve měl ustanoviti krajské výběrčí. Byla to tedy spíše doživotní zástava úřadu za prokázané služby, než cokoliv jiného.

V lucemburské době se sice svolování berně stalo právem stavovským, ale v správě berně nebyl vliv králův odstraněn. Základem berní organisace zůstaly zase kraje, krajskými berníky staly se osoby šlechtické, ustanovované králem, většinou ze šlechty krajské, ale někdy i mimo kraj.

Jsou to významné osoby šlechtické, ba i královna sama, kdo se tehdy stávají krajskými berníky. Již k r. 1327 uvádí Krofta doklad, že vedle krajského berního notáře, jenž se tehdy nazýval vrchní notář (notarius supremus), byli notáři další - nižší. Vrchní notář i notáři ostatní byli současně kollektory - berníky (bernarii, bernatores). Hlavní bernictví, případně v několika krajích současně, dával král předním velmožům v zemi, platě jím patrně starší jejich úvěr nebo jiné služby. Dostal-li ovšem některý velmož krajský berničný úřad jako zástavu na jednu nebo několik berní, organisoval vybrání berně po svém způsobu a svými vlastními úředníky.

Pevně a závazně byla organisována berní agenda teprve za Václava IV. Berníky sice ustanovoval jako dříve král, ale jen z osob stavovských, rozděluje jejich práva a povinnosti. Při tom stále trval úřad krajského berního notáře a jeden ze zástupců měst měl spolu s ním zvláštní postavení v bernickém sboru. Jen oni měli právo chovati u sebe krajská berní registra, berní peníze a královské berní mandáty. Oni dva měli také na tyto rekvisity zvláštní vůz, jehož nesměl užíti nikdo jiný z berníků. Sbor krajských berníků se scházel na několik neděl berního termínu a projížděl krajem, úřaduje v jednotlivých městech a tržních místech. Doba jeho činnosti bývala někdy přímo v berním řádě stanovena, aby zbytečně poplatnických peněz netrávil. Berní řád stanovil také, s kolika koni má který berník cestovati, kolik smí míti služebníků (podle stavu urozenosti), že každý musí míti pro řádné vedení berních počtů svého notáře (notarius minor), jakož i odměnu, jež byla přirážena k vybrané berni. Kde se platila berně paušálně, náležela berníkům každá desátá hřivna jako zámazné (delentionales), jindy z berně každého podsedka, služebníka nebo neosedlého řemeslníka poplatníkova pět grošů. Berní písaři (notarii minores) zase byli placeni přirážkami k berni z popluží, z kapitálu (po 2 gr. z hřivny berně) a přirážkou 5 gr. na každého pastýře. Celkem tedy z hlavní berně ¹/₁₀ připadla stavovským berníkům a ¹/₃₀ jejich písařům, při speciálních, zvláštních berních, pak pobírali částky vyšší, případně berně těchto zvláštních poplatníků šla celá jen na krytí berní režie.

Berně byla rozhlašována královskými mandáty do krajů, kde byl mandát čten o trzích a v kostelích. Krajští berníci předem ohlašovali do jednotlivých míst v kraji - v každém několik okrsků - dny svého úřadování. Takových míst bývalo podle velikosti kraje dvě (Rakovnicko) až dvacet (Bechyňsko). Poplatníci, totiž šlechtické vrchnosti, svobodníci a zástupci městských rad, přicházeli před berníky osobně. Jejich přiznání bylo srovnáno se zápisem v starém "berním rejstříku" a bylo-li jiné, odůvodňovali jeho změnu. Podle nového jejich přiznání byl pořízen zase nový berní rejstřík. Po zaplacení poplatník byl v starém rejstříku škrtnut. Oba rejstříky, starý se záznamy o zaplacení nebo nezaplacení, a nový, podle nových přiznání zřízený, odváděli pak spolu s berními penězi oba hlavní krajští berníci královskému komorníku, později snad král. podkomořímu na hradě Pražském ke kontrole.

Ze zachovaných krajských berních register zdá se velmi pravděpodobným, že každý z početného sboru krajských berníků, na př. za Václava IV., měl svůj vlastní krajský berní rejstřík. Jest ovšem potom s podivem, že se jich tak málo zachovalo [existenci berních register lze podle Krofty vyčísti ze zmínek o výmazném již v době Přemysla II., naprosto bezpečně pak jsou prokázána již v prvních letech Karla IV. O způsobu jejich zachování a případné edici srv. Krofta l. c. s. 55 a n., berní řád předhusitského období otiskl též Jireček: Codex II., 3, s. 123].

Revoluce husitská a po ní následující reorganisace veřejné správy, změnila podstatně také organisaci berní. Doba předhusitská znala jako základní, berni ze selských lánů, jež byla placena buď půlhřivnou (28 nebo 32 gr. č.), nebo čtvrthřivnou (14 nebo 16 čes. gr.); druhá bývala zvána proto také berní poloviční. Selským lánům na roven byly postaveny velké mlýny a výsadní hospody. V době po revoluci však jednota berního systému se již neudržela. Stará lánová berně usnesena byla pouze dvakráte (1433 a 1444), ale patrně ani v prvém ani druhém případě provedena nebyla; nicméně neměla být vybírána v staré půlhřivnové nebo čtvrthřivnové výměře, nýbrž prvně jen 2 gr. a po druhé 1¹/₂ gr. z lánu. Od r. 1453 býval na lány, jimiž se původně rozuměly jen usedlosti poddanské, vyměřován také majetek svobodníků a podle počtu lánů pak svobodníci přitahováni k placení berně z úroků poddanských - u nich ovšem pravidelně jen fiktivních poddaných. Na místo předhusitské berně lánové nastoupila nyní často berně z ročních selských činží, jež se stala zejména základem české berně korunovační. Osoby stavovské, měšťané a svobodníci doplňovali ji pak z vlastních měšců berní z hlav, buď po groši z každého člena rodiny i čeládky, nebo 2 gr. od hospodáře a po groši od ostatních [Čeněk Klier: Úprava berní království Českého, ČČM. 1907, s. 61].

Tuto serii přímých berní doplňovala někdy ještě berně z kapitálů, respektive z jejich výnosu, jež byla považována za analogickou berni z úroků poddanských a vyměřována její vysokou sazbou, totiž čtvrtinou nebo dokonce polovinou ročního výnosu. Teprve, když od r. 1517 stala se součástí berně ze jmění, sdílela také její obvyklou kvótu, totiž 10% výnosu nebo 1% základny.

Všechny tyto přímé berně pohusitského období bývaly spravovány jednou berní organisaci, jež byla zase rozvětvena podle krajů, ale obsahovala jen poplatníky stavů vyšších, kdežto královská města měla svoji berní správu s ústředím na Staroměstské radnici. Každé svolení berně bylo ohlašováno z České kanceláře cedulemi krajským hejtmanům, kteří měli se postarat o jejich rozšíření do měst a po patrimoniích. Poplatníci, totiž šlechta, purkmistři měst královských a svobodníci všech kategorií, sestavili přiznávací listy, v nichž byl sečten počet berní povinných příslušníků panství nebo města, případně, šlo-li o berni z úroků, celková suma jejich výnosu, nebo u berně lánové počet lánů nebo měšťanských domů, případně ještě dalších zdaněných objektů jako mlýnů, hospod nebo kováren. Přiznání zapisovali panští úředníci za přítomnosti rychtářů a odevzdávali krajským berníkům současně s berní. Daň platil každý na panství, k němuž patřil, jenom u berně z hlavy prý tam, kde se právě nacházel.

letech 1437 až 1497 ustanovoval berníky přímých berní do jednotlivých krajů král, a to jednoho pána a jednoho rytíře. Královská města, jak jsem se již zmínil, tvořila vlastní berní organisaci v čele se Starým městem Pražským. R. 1479 stavové si vymohli, že král musil ustanovovati krajské berníky s radou královskou. Země rozdělena byla v berní organisaci na 14 krajů a na Prahu, jež tvořila samostatný kraj patnáctý. Krajští berníci nemívali ještě stanovenu pevnou odměnu za svoji práci a předkládali nejv. úředníkům dodatečné vyúčtování diet.

Praze bývali pověřeni úřadem berníků dva z konšelů, kteří měli výkonný orgán v městské kanceláři. Bohužel z této doby nezachovaly se žádné berní písemnosti. Z pozdější doby zachovala se "čtvrtní registra", z nichž jest patrno, že berně byla v Praze a patrně i v jiných větších městech přiznávána a vybírána podle jednotlivých čtvrtí. Dozorčím orgánem nad výběrčími byli čtvrtní hejtmane. Roku 1502 a 1509 při berni z hlav byli krajskými berníky sami krajští hejtmane.

Funkce krajských berníků v celém pohusitském období až do r. 1497, kdy byli králem posledně jmenováni, nebyla nijak oblíbena, neboť za revoluce, interregna, za odboje části panstva proti králi Jiřímu a pak za slabého Vladislava II. poplatnictvo odvyklo si berně platiti a berník byl nejen osobou nepříjemnou, ale musil často a mnoho zakládati z vlastních peněz. Ze nebyl tento úřad - na rozdíl od poměrů v XIV. st. - rád stavy přijímán, nasvědčuje skutečnost, že na nepřijetí jeho z ruky královy byla stanovena pokuta 200 kop čes., t. j. odhadní cena asi dvou selských lánů. Nepovzbuzovalo ani, že berníci neměli pevně stanoveného důchodu a musili čekati, až co jim nejvyšší úředníci královští podle vyúčtování diet přiznají a kolik a kdy jim král z výnosu berně zaplatí. Tato situace byla tím nepříjemnější, že každý berník musil si platiti svého sekretáře a písaře. Určitá pravidla pro účtování diet ustanovil teprve sněm r. 1522.

Ani písaři berníků neměli nároku na zvláštní příjem z berně na "zámazné", jako tomu bylo v XIV. století. Roku 1459 se však zase zámazné, aspoň per nefas - byly proti němu stížnosti - objevilo a to ve výši 1 gr. z každého poplatníka (v kraji bechyňském) [Č. Klier: Úprava berní král. Českého, ČČM. 1907, s. 59]. Při berni r. 1479 bylo zámazné obnoveno zase berním řádem, ale pouze ve výši dvou penízů z kopy berně. Tím šlechtičtí berníci převrhli úhradu platů berních písařů ze sebe na poplatníky. Opatření to se však neudrželo a když r. 1490 zase svoleny byly přímé daně, ustanoveno, aby písaři zámazné nebrali, nýbrž aby berníci sobě najímali písaře na pevný plat 15 gr. č. týdně a stravu. Roku 1523 dokonce byl úřad berního písaře pojímán již jako trvalý a stanovena proň mzda pět kop gr. č. Když v r. 1502 a 1509 úřad berníků zastávali krajští hejtmane, předložili patrně také zvláštní vyúčtování vydání, jež jim vzniklo z této funkce, vyžadující ježdění a sídlení po různých místech v kraji.

Krajští berníci a za stav městský zmocněnci Staroměstské rady pražské odváděli vybranou berni tam a tomu, komu ji stavové složiti svolili; tedy králi, respektive úředníku, jehož on k tomu zplnomocnil, nejspíše tedy podkomořímu. Dostavili se tedy v určitý den ke králi spolu s registry o vybrané berni a "učinili počet", načež peníze byly zapečetěny a uloženy u toho, jenž stavy byl pověřen. Králi odevzdány byly teprve, když nadešla k tomu doba, kdy bylo třeba peněz použíti k účelu, pro nějž byla berně svolena.

O tom, kterak berní účty byly vedeny, není dokladů, neboť stará berní registra byla zničena r. 1467 podle usnesení sněmovního, způsobeného panskou Jednotou. Zejména není stopy po způsobu vybírání berně z poddanských úroků, jejíž přiznávací listy byly snad od vrchností dokládány urbáři, neboť přiznávání jen subjektivní, šlechtickou ctí a pod pečetí, jest vynálezkem teprve let příštích, jak brzy bude pověděno. Nepřiznaný statek nebo jistina teoreticky propadaly fisku, v praksi však té rigorosnosti nebylo a později, v habsburské době, striktní toto ustanovení bylo nahrazováno dvojnásobnou výší berně ze zatajeného berního objektu.

V době, kdy nebylo ještě nejvyššího stavovského berničního úřadu, nejvyšším orgánem pro správu berně byla česká kancelář, do jejíž kompetence patřilo také řízení s dlužníky berní. Prvním stupněm byly upomínky rozesílané jménem královým, jež neobsahovaly ještě hrozby trestní sankcí, kterou hrozily sněmovní artykuly, nýbrž jen osobní domluvu a projev nelibosti královské. Kdo berni ani potom nedal, nebo přiznání neučinil, dostal obsílací list od Desk zemských, aby berni do dvou neděl odvedl, nebo se smluvil o tom, kterak ji zaplatí. Neučinil-li tak, byl naň vydán zatykači list, za nějž musil zaplatiti 10 gr. č. Na jeho podkladě bylo možno uvésti v jeho statek komorníka. Bylo ovšem nutno nalézti pro statek správce. Uvádějící (krajský berník) musil také opatřiti komorníku všechnu potřebnou stravu a obrok po celou cestu od Desk zemských, až zase do jeho návratu do úřadu. Slo-li o částky menší, měli sami krajští berníci, po rozhodnutí nejv. úředníků nebo později ředitelů berně, právo provést zabavení dobytka dlužníkova - dokonce za pána, jenž berni neodvedl, mohl být zajat dobytek poddaných, a to i tenkráte, když již sami berni svému pánu složili - nebo došlo k zabavení jistiny u dlužníka. Jestliže by se kdo vzepřel uvedení komorníka ve svůj statek, stižen byl "listem obranním" a tak prohlášen za odbojníka zemského práva. Tento list mohl vydati jen nejvyšší purkrabí.

Berně byla již v XV. století předmětem různých úvěrových operací. Výše jsem učinil zmínku o tom, kterak již v předhusitské době král ustanovil některého svého věřitele hlavním berním notářem v kraji, případně i v několika krajích současně, ponechávaje mu výnos berně v úhradu za jeho dřívější služby finanční nebo politické. Od počátku XVI. století bylo si již možno na výnos svolené berně vypůjčit na krátkou lhůtu peníze u bankovního domu. Takové berní anticipace bývaly pro obě strany velmi užitečným úvěrovým obchodem. Panovník měl rychle potřebné peníze a peněžní podnik vysoký úrok, neboť šlo o půjčku nezaloženou, již bylo nutno vždycky draho platiti. Anticipování berní, když později úvěr se zdokonalil, dalo se v Říši také prodejem krátkodobých dílčích dluhopisů tak zv. "Rentmeisterbriefe", jichž poslání bylo podobné nynějším pokladničním poukázkám. Ba dokonce mívaly i podobný osud.

Také poplatníci měli možnost užít k vyrovnání berně některých finančních operací. Bylo to především tak zv. zastoupení královského dluhu. Nemohl-li kdo zaplatiti berni hotově, mohl vzíti na sebe královský dluh u věřitele "podle uložení téže rovnosti", což dalo se od r. 1522 tak, že se královým věřitelům vydávaly příslušné přiznávací listy na berně, jimž pak proti neposlušnému dlužníku berně příslušela všechna práva, která náležela králi nebo stavovské obci vůči takovým poplatníkům. Mohl tedy věřitel užíti proti nim exekučního berního práva, o němž jsem se zmínil výše.

Druhé bylo vyrovnání dluhem královým u poplatníka. To bývalo ještě r. 1487 zásadně sněmem odmítáno, ale od r. 1517 zase doporučováno. V takovém případě poplatník odevzdával krajským berníkům místo přiznávacího listu a peněz výmazný list aneb kvitanci. Avšak i takto zaplacená berně byla poznamenána do berních register. Konečně bylo možno berni vyrovnati výprosem u krále, totiž prominutím milostí královou z některého titulu - obyčejně pro škody způsobené živelnými nebo válečnými pohromami - ale také pro některý jiný důvod, vedoucí krále k projevu osobní přízně. A proti těmto posledním titulům právě stavové vystupovali a r. 1487 přímo vložili do sněmovního snesení článek, aby král nikomu berní neodpouštěl ["žádný, aby krále za tu berni neprosil pod žádným vymyšleným způsobem, tehdy to žádnou moc míti nemá a ti, kdož ji vybírati budou, nebudou povinni v tom krále ani žádného mimo toto naše svolení poslouchati." (Archiv český IV. 620). Srv. o tom více u Č. Kliera: Úprava berní... ČČM. 1907, s. 249] a kdyby někdo si takové odpuštění vyprosil, mělo být podle usnesení sněmu r. 1522 neplatné a krajští berníci měli na něho sáhnouti právem berničním.

Systém jagellovských přímých berní, o jichž správě jsem právě pojednal, doplňován býval berněmi nepřímými, jež organisovány byly jinak. Nejčastější a nejznámější spotřební berní, o jejíž správě mluví prameny, byla v Čechách berně pivní, která byla v tomto období placena v letech 1481, 1491, 1497, 1517 a 1522. Nerozhodovalo, jestli měšťan vařil pivo na prodej ("na výstav") nebo pouze pro vlastní potřebu. Osvobozeno bylo pouze pivo pánů a rytířů, pokud určeno bylo pro potřebu jejich kuchyně nebo čeledi. Berně tato měla svoji vlastní správu. V každém městě purkmistr, na každém panství sama vrchnost, byli její účtárnou a ustanovovali její výběrčí. Na panstvích byl to některý úředník, v městech dva sousedé, obyčejně konšelé, kterým musily být ohlašovány všechny vary i množství svářené pšenice nebo sladu, o nichž byla vedena pivovarská registra, podle nichž od nákladníků, případně bylo-li již velkého pivovaru, od sládka, každého čtvrt roku byla berně vybírána. "Přísežné osoby" k vybírání této berně ustanovené, měly kdykoliv právo zjistiti, zda zápisy v registrech odpovídají skutečnému počtu varů, nebo zda pivovarské nádoby jsou opravdu tak veliké, kolik se v registrech uvádí. Posudné, německy "Biertax", proto česky také "pivní tác," bývalo povolováno obvykle na rok a vybíráno ve čtvrtletních obdobích. Přísežné osoby odváděly a vyúčtovávaly je s purkmistrem, jenž měl je každého čtvrt roku doručiti krajskému výběrčímu, jenž byl úředníkem nikoliv stavovským, nýbrž královým. Býval tím úřadem pověřován buď některý rytíř, nebo primas královského města a měl rovněž kontrolu nad pivovary s povinností vždy během několika let je jednou navštíviti. Měl plat od krále, kdežto nižší výběrčí orgánové byli placeni z vybraných peněz [Klier: l. c. s. 51].