V předcházejících statích několikráte jsme se setkali s tímto pojmem v souvislosti s vymáháním dlužných berní. Berničné právo, t. j. systém opatření, jež by umožňovala berničnému úřadu, nebo tomu, komu sněm udělil příslušnou pravomoc, donutit poplatníky k plnění jejich veřejnoprávních povinností, tvořilo se postupně v době stavovské berní autonomie, tedy u nás zejména v době po husitské revoluci. Ježto v době stavovského státu berně nebyla již záležitostí fiskální, spadalo řízeni proti berním dlužníkům v obor sporného řízení soudního. Vycházelo tedy ze zásad soukromého práva, jich užívalo, přizpůsobujíc je časem svým speciálním potřebám.

R. 1453 platí ještě nesprávnost při skládání berně nebo falešné přiznání k ní za zločin proti králi a hrozí se vinníku ztrátou hrdla a konfiskací statků [archiv český IV. 421]. Za třicet pět let již pouze propadnutím zatajené věci a záhy nato jen peněžitou pokutou. Při berni ze jmění r. 1517 zavádí se vzájemná kontrola poplatníků veřejným prohlášením na krajských sjezdech o tom, kolik a kdy berně byla složena [Č. Klier: l. c. ČČM 1907, s. 246]. Dlužníku dostává se lhůty, do kdy musí krajskému berníku přiznání k berni odevzdati. Neučiní-li tak, má krajský berník právo požádati úřad Desk zemských o vyslání komorníka k ujetí se dlužníkova majetku v přiměřené výši. Tedy opatření běžné v právu soukromém. Sněm r. 1519 usnáší se, aby dlužníky obesílali krajští berníci před úředníky Menších desk zemských. Krajské sjezdy zůstávají ovšem dále tribunou pro zjištění dlužníků a k jednání s nimi o platební lhůty.

K ustálení berničného práva českého došlo také ještě za doby jagellovské a sice na sněmu, zahájeném v květnu 1522, jehož tištěné artykuly se zachovaly [sněm obecní králem J. Mtí položený v pátek o Svátosti léta božího etc. pětistého XXII. Tiskem v Praze u Bílého Lva]. Sněmovní články ustanovovaly především, že krajští berníci, nebo kterýkoliv z nich, nebo jiní úředníci, "kterýmž jest o berni poručeno" [patrně písaři krajských berníků], mají oznámiti třem nejvyšším berníkům každého, kdo by berně nezaplatil, nebo přiznání k ní neučinil. Ti jsou pak povinni požádati u Desk zemských (jde-li o dědiny svobodné nebo zápisné) nebo u Desk dvorských (jde-li o dědiny manské) o vyslání komorníka a s ním se v dlužníkovy dědiny uvázati a tak dlouho je držeti, dokud by berně nedal i se všemi náklady na to vzniklými. Kdyby dlužník neměl dědin (mohl dlužiti na př. berni z kapitálu), v tom případě měli nejvyšší berníci požádat pražského nejvyššího purkrabí o vydání naň listu zatýkacího. Byl-li vystaven zatykači list na bezzemka, měl býti osobně zatčen. Kdo by ho vzal v ochranu, povinen byl zaň dluh zaplatiti. Šlo-li o obyvatele městského, měli purkmistři a konšelé právo provésti zatčení. Současně byl stanoven poplatek za zatykače a za obranné listy na 10 gr. č., jež náležely písaři u úřadu Desk zemských nebo u nejv. purkrabí, kromě toho byl povinen ten, kdo o komorníka požádal, vydržovati jej stravou a obrokem od chvíle, kdy Desky zemské opustil až do jeho návratu. Chtěl-li by se ujmouti propadlého statku některý ze zástavních věřitelů, kteří na statku měli svoji "spravedlnost", byl rovněž dříve nucen zaplatiti dlužnou berni.

Jestliže by se majitel statku - dlužník berně - postavil komorníku od Desk na odpor, nebo podle zatykače se nezachoval, byl stíhán obranným listem nejv. purkrabí, a kdyby i tehdy se uvedení komorníka zprotivil, měl naň nejvyšší purkrabí po dvou nedělích sáhnouti vším způsobem jako na odbojníka práva a všichni stavové měli v tom purkrabímu pomáhati. Za tím účelem někdy bývala svolávána v kraji dokonce hotovost, zejména, jestliže dlužník užil vůči komorníku násilí.

K jednání s dlužníky, když berně zmíněného sněmu nebyla splacena ještě ani koncem roku (1523), svolal král Ludvík na počátek příštího roku krajské sjezdy, kde měli být dlužníci přečteni a s nimi sjednáno, v kolika nedělích berni, i se všemi vzniklými z toho škodami, složí. Jestliže kdo ujednání nedodržel, propadl pak právu berničnému.

Tato usnesení bývala na sněmech prvních let Ferdinandových přejímána do artykulů a budeme mít ještě příležitost sledovati, jak dobou se měnila.

Jistou roli v berní exekuci měl již od doby jagellovské prokurátor fisku, neboli JMti královské. Královský prokurátor byl zástupcem královým před soudy v sporných záležitostech, zprvu jen civilních, později i trestních (hrdelních), vystupuje v roli žalobce. Tato skutečnost nám sama prozrazuje, že berně nebyla záležitostí jen administrativní, nýbrž že náležela v oblast soudní sporné agendy. Král, vymáhaje berni, musil žalovat pro porušení smlouvy, již představovalo sněmovní usnesení, kdežto tam, kde šlo jen o záležitosti administrativní, s účastí prokurátorovou se nesetkáváme. Při berních, sněmem svolených, měla ovšem intervence prokurátorova místo jen potud a v tom rozsahu, na kolik ji sněm ve svém usnesení připustil [níže citované případy, v nichž uplatňovala se pravomoc prokurátora fisku při vymáhání dlužných berní, citovány jsou podle práce Jar. Demela: "Dějiny fiskálního úřadu v zemích českých," Praha 1904, zejména od str. 64 a 190].

V jagellovské době uplatnil se prokurátor fisku zejména po r. 1497, kdy vzal za své starý berní systém, hlavně při berních r. 1502 a 1509, při nichž úřadem krajských berníků byli pověřeni sami krajští hejtmané. Královský prokurátor Albrecht Rendi měl r. 1502 berně od dlužníků vymáhati žalobou u příslušných soudů, totiž zemského a komorního. Úřadem královského prokurátora byl pravidlem pověřován některý rytíř. Jestliže někdy zvolil jej sněm do nějaké komise, kde se jednalo o berní nedoplatky, nebo se zástupci Chebska o berně a p., zastupoval v ní ovšem stav rytířský a nikoliv krále. Jsou známy takové příklady z činnosti prokurátora Viléma Vostrovce z Královic z let 1588 a 1589.

Pravomoc královského prokurátora v oblasti berní správy, zejména ovšem v dobývání berních nedoplatků, znamenitě rozšířil sněm r. 1571, jenž ustanovil, že královský prokurátor zásadně přejímá vymáhání dlužných berní za ty termíny, z nichž nebylo již na živu žádného nejvyššího berníka [SČ. III.]. V takových případech tedy vzdávali se stavové, resp. jejich nejv. berničný úřad, ingerence nad daňovými nedoplatky, kterou jinak střehli proti občasným pokusům České komory velmi pilně. Týž sněm svěřil královskému prokurátoru také moc obsílati berníky, kteří berně nesložili nebo složili nedbale, před soud zemský a v jeho prospěch šla pokuta, k níž byli odsuzováni (dvojnásobek zadržalé berně). Od r. 1573 získal prokurátor právo žaloby proti dlužníkům posudného. Někdy však zemský sněm ponechával toto právo krajským výběrčím posudného [Demel: l. c. I. 190].

Zato sněm odrazil r. 1602 pokus odevzdati prokurátorskému úřadu vymáhání dlužné berně vůbec, tedy též od jednotlivých poplatníků [Ibid. s. 193]. Někdy však připadala pravomoc z prokurátorského úřadu zase nazpět na stavovský nejvyšší berničný úřad. Král. prokurátor Menšík z Menštejna vzdával se v prvních letech XVII. st. pro přílišnou zaměstnanost úkolu přiřčeného prokurátorskému úřadu již sněmem r. 1571 a za své plno-mocníky, kteří měli vymáhat berně za pomřelé nejv. berníky z let 1570-1578 a 1581, ustanovil písaře nejvyššího stavovského berničného úřadu Jana Tišnovského z Tišnova a Pavla Kocha z Kolburku.