Vymáhání dlužné daně zůstávalo předním úkolem berničných úřadů. Berně scházela se velmi špatně, jednou překážely vymáhání protiúčty poplatníků, předkládané komoře z titulu stále neuplacených starých dluhů královských [archiv min. vnitra: St. manip. S 15/3, fol. 17 n.], po druhé zvolené termíny zůstaveny za stavy proto, že došlo zatím k vypravení zemské hotovosti proti Turkům. Takový byl osud berní z r. 1527 a 1528 i prvního termínu r. 1529 [Gindely A.: Geschichte der böhmischen Finanzen von 1526 bis 1618 v Denkschriften der kais. Akad. der Wissenschaften in Wien 1869, s. 135 n.].

Zklamání, jež přinesl svatojiřský termín 1529, odrazilo se nazpět zase v možnostech splácení starých dluhů; věřitelé musili býti odkazováni znovu na pozdější termíny, proto rostl v nich dále odpor k placení berní a bludný kruh pokračoval. V létě ustalo placení berní vůbec a ani intervence úřadů nepomáhaly [archiv český XII., 198]. Česká komora prosazovala u krále drastická opatření proti dlužníkům. V květnu došlo v Praze k zatčení některých městských zástupců, což vzbudilo oprávněný odpor měst, která relativně nedlužila daleko tolik, co jiní stavové. Krok byl i politicky neprozřetelný, neboť v současné době nejvyšší berníci vymáhali od šlechty nedoplatky ještě z r. 1527 a města byla právě od krále požádána o půjčení děl a střeliva k obraně Vídně [Pešák: l. c. Sb. archivu min. vnitra X., 115 a d.]. Ani v srpnu ještě nemohli nejv. berníci odevzdat první termín berně (svatojiřský), když proň přijel králův osobní posel z Vídně, rakouský komorní úředník Jan Seker. O druhou polovinu zmíněné berně připravila krále zemská hotovost, usnesená 3. října na obranu Vídně, ale pak uprostřed příprav odvolaná. Král měl tedy již z třetí berně, kterou mu čeští stavové svolili, skutečný zisk velmi malý.

Výlohy spojené s obranou Vídně vystupňovaly potřebu peněz u dvora a zostřily postup berničného úřadu proti dlužníkům. Než ani exekuce skrze komorníky nepřinášely vždycky želaného výsledku, neboť nebylo lze nalézti ochotných kupců pro statky exekučně zabavené, jež tvrdošíjní dlužníci (a současně královi věřitelé) nechávali úmyslně propadnouti. V Bechyňsku a Vltavsku prováděli pasivní resistenci sami krajští berníci, tvrdíce, že král má právo žádat "tureckou berni" (ze jmění) jen tehdy, kdyby opravdu hrozil vpád Turků do Čech [archiv český XII., 275]. V Hradecku se zase nenašli šlechtici, kteří by byli ochotni doručit dluhujícím poplatníkům - bylo jich třicet - zatykači listy. V Boleslavsku a v Prácheňsku docházelo k odporu i proti komorníkům od Desk, v Litoměřicku zase jeden krajský berník zemřel a druhý sám nechtěl míti odpovědnost za exekuční dobývání berně.

Exekuce byly prostředkem značně riskantním, neboť šířily přímo odpor proti králi a za tiché dohody sousedů s dlužníkem se ani jimi mnoho nepořídilo, neboť na dražený objekt se nenašel kupec, pro obstavený statek správce. Velmi neblaze působily na poplatníky zlé příklady mocných náčelníků šlechtických, vůči nimž ani král, ani vláda nedovedli ničeho poříditi. Bylo jistě ostudou, jestliže 14. prosince 1529 omlouval se sám nejvyšší kancléř Adam z Hradce, že "ještě něco berně, zvláště svatojiřského půl ouroku, neodvedl" [srv. PeSák v Sb. A. M. V. X., s. 156]. Berně půl úroku z poddanských platů byla, jak známo, součástí berně korunovační, o níž jarní korunovační sněm 1527 předpokládal, že bude zaplacena do června 1527. Nyní po půl třetím roce přiznával se nejv. kancléř, že ještě svému králi na korunovaci nepřispěl.

Pan Jan Trčka, podle zjištění Čes. komory z 28. března 1533 dlužil od r. 1528 všechny berně a každý pokus o jednání s ním vycházel naplano [archiv min. vnitra: St. manip. S 15/13, fol. 21]. Královská města v téže době dlužila na berních 2200 čes. kop, jak jsem zjistil již výše [Ibid. fol. 24].

Král dlouho váhal s rozhodným postupem proti neplatům, znaje politické jeho nebezpečí; teprve v únoru 1532 dal k němu povolení, když docházel k poznání, že za pět let vlády sice způsobil si mnoho nelibosti každoročním kladením berních postulátů, ale až do té doby, kromě berně měšťanské, nezískal skoro nic. Depeší z Řezna nařizoval České komoře, aby se domáhala u nejvyšších berníků, aby zakročovali podle berního práva [Ibid. fol. 9]. Nemělo se však nikdy pominouti mínění nejvyššího purkrabí [Ibid. nová depeše z 12. III. 1632 (fol. 11)].

Z této doby zachovala se řada žádostí o komorníka k Deskám zemským. Tak 29. července píše nejv. purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitála úředníkům Menších desk zemských [archiv český XI., s. 110]:

Ouředníkuom menších desk zemských... jakož podle sněmu předešlého svo lení byla jest ta věc poručena panu hofmistrovi najvyššiemu a mně, což se berně dávání anebo přijímání od osob z stavu panského dotýče, a ta berně byla kladena podle svolení stavu panského u pana Hanuše Pfluga, nyní nejv. kanclíře a u pana Jana purkrabě z Donina etc., než potom ta práce při jmenovaném Janovi zuostala. I žádám od sebe i od najvyššieho hofmistra, aby zmíněnému berníku stavu panského vydati poručili komorníka na statky těch, ktož jsú té berně anebo pomoci zvolené nedali..., aby se věc vykonala, rovnost zachovala a druzí aby se také z toho nevytahovali ...

Sledujíce těžkosti spojené se získáním berně řádně sněmem povolené a celkem slušně organisované a s jistou již patnáctiletou tradicí, nemůžeme se ubrániti dojmu, že nejen stavovští, ale ani královští orgánové nebyli na výši situace, nebo, což bylo ještě horší, že ustupovali vědomě a úmyslně před vlivnými poplatníky, nechtějíce využíti ani malé ale přesně vymezené kompetence výběrčích orgánů. Král, vida malé výsledky exekučního postupu, na jaře 1533 odložil záležitost berních nedoplatků nadobro "až do nového svého přijetí do země", nahlížeje, že je konečně již nutno vyřešiti problém starých zeměpanských dluhů a nalézti jiný způsob zdanění, než byla neoblíbená daň ze jmění, totiž přesunout hlavní tíhu berního břemene na jiný okruh poplatnictva než dosud.