Kromě obou berní shora zmíněných, z nichž od r. 1546 skládal se výnos české berní pomoci králi, vyskytovala se někdy ještě starobylá daň, kterou automaticky měli odvésti čeští stavové, kdykoliv král vdával dceru, nebo ke každé královské korunovaci. Tyto daně vymínil si již král Jan ve velkých svých berních privilegiích z r. 1310 a 1311. V tomto období se objevila dvakráte. R. 1549 požádal o ni král Ferdinand v souvislosti s minulými sňatky svých dcer Alžběty (byla již dokonce mrtva), Anny a Marie a nedávným sňatkem přijatého krále Maxmiliána, r. 1562 povolena byla ve spojení s královskou korunovací Maxmiliánovou.

V prvém případě stavové svolili po polovici poddanského úroku svatohavelského a svatojirského, tedy vlastně jeden poddanský úrok [SČ. II.] - podle Gindelyho prý asi 100 tisíc čes. kop - kterýž však zcela převalili na poddané, takže ti takového roku zaplatili vlastně tři úroky. Města odváděla podobně jako šlechtické vrchnosti po polovici úroku svých poddaných, ale kromě toho měšťané byli stiženi daní z hlavy a sice po groši. Kromě poddaných a měšťanů platili korunovační daň nebo výbavné královským princeznám také svobodníci a sice polovinou úroků z fiktivních poddaných, kolik by se jich po lánu vešlo do svobodnického statku. Jenom příslušníci šlechtických stavů svému králi přímo nedali nic ani na korunovaci ani na výbavné pro dcery, nýbrž pouze odvedli to, co od svých poddaných vybrali.

Po druhé, r. 1562, učinili stavové jiné snesení. Mladému králi povolili obvyklou polovinu jednoho úroku poddanského, kterou opět získali přirážkou na poddané, ale současně věnovali dobrovolně a na důkaz oddanosti a dobré vůle ještě polovinu této poloviny mladé královně, ustanovivše, že tuto částku zaplatí "z svých vlastních ourokův, nic poddaných svých neobtěžujíc" [SČ. II.]. To byl v historii korunovační berně případ opravdu ojedinělý. Města a svobodníci platili zase způsobem obvyklým.

Správa korunovační a výbavní daně byla stavy v obou případech ponechána panovníkovi, jenž organisoval ji podle krajů, jmenuje vlastní krajské výběrčí. V prvém případě jména jejich se nezachovala, z r. 1562 zachoval se královský mandát, vystavený mladým králem, každému z třinácti krajských výběrčí zvlášť. Pro každý kraj ustanovil král jednoho (někteří z nich byli již současně krajskými výběrčími posudného), pouze pro oba veliké jihočeské kraje jmenoval společného [SČ. III.]. Současně svolení berně bylo vyhlášeno v každém kraji patenty.

Krajští výběrčí byli povinni seděti po 14 dní v krajském městě od sněmem určeného termínu a přijímati jednotlivé kontribuenty, jimž stanovili úřední den, a tam od nich bráti přiznávací listy a berní peníz podle nich skládaný. Komu měli krajští výběrčí r. 1549 berni odvésti, není patrno; sotva lze však pochybovati, že rentmistru České komory. R. 1562 ustanovil mladý král Maxmilián za ústředního správce své a královniny korunovační berně nikoliv rentmistra České komory, jenž spravoval důchod starého krále, nýbrž hofrychtéře věnných měst své choti, Floriána Strnada z Tryskovic, jenž měl přijmouti berni od krajských výběrčí i s přiznávacími listy, provést s nimi vyúčtování a kvitovati je. O odměně za služby měl se mladý král dohodnouti s výběrčími, kteří si pak měli smluvený peníz sraziti z vybrané částky.

Podobně však jako dlužili stavové berni ze jmění a berni z posudného, zůstávali dlužni i berni korunovační. U berně r. 1549 sice o tom zpráv není, ale o korunovační berni 1562 musil usnášeti sněm r. 1564, aby každý, kdo "zuoplna těch obojích ourokuov jsou nedali, do sv. Jiří je spravili." Artykuly pěkně zdůraznily, že tuto daň - pokud šlo o královnu - "ne z povinnosti, ale z své dobré a svobodné vuole a zvláštní lásky k J. Mti, jakožto paní své milostivé svolili" a že proto tím více výtky zasluhuje, že ani tato berně se neschází. Kdo měl nedoplatky vybrati, byli-li již krajští výběrčí vykvitováni, se sice výslovně nepraví, ale z okolnosti, že tento rest uveden byl v přímé souvislosti s dlužným posudným, není vyloučeno, že měl také s ním být odváděn výběrčím posudného [SČ. III.].