Nejpodstatnější část úkolu berní správy dlužno i v této době spatřovati ve vymáhání nedoplatků berně. Tento úkol nezaměstnával však pouze nejvyšší berníky a jejich kancelář a za nové správy také berníky krajské, o nichž bude teprve později psáno, ale také Českou kancelář, krále, českou komoru, ba vzbuzoval zájem i v komoře Dvorské. Směrnice k jeho provádění dlužno hledati v artykulech sněmů.

R. 1593, od něhož v této kapitole vycházíme, existovali pouze nejv. berníci na Pražském hradě a jim také náležela veškerá iniciativa v exekuci nedoplatků. Jakmile do dvou neděl po uplynutí berního termínu někdo ze stavovských poplatníků berni na hrad Pražský neodeslal, měli hned "neočekávaje a neohlížeje se na nic", vyžádati si list obranní od Desk zemských a uvázati se komorníkem v jeho nemovitost, nebo neměl-li jí, vyžádati si proti dlužníku list zatykači [SČ. VIII.].

Roku 1595 současně s vojenskými sbírkami byl uveden v činnost úřad krajských berníků, na nějž nyní přešla tato pravomoc a jemu byly adresovány příslušné sněmovní články. Generální sněm r. 1595 o tom ustanovil, že již po týdnu od dne berního termínu mají krajští berníci vystoupiti proti dlužníku a to takto: "Vezmouce list obranní od Desk zemských ["list obranní", nebo spíše "list obranný (litera tuitionis)" se dával od Desk zemských tomu, koho v držení statku dědičného, věnného nebo zástavního proti právu a spravedlnosti jeho někdo pustiti nechtěl a ujetí v odpor se stavěl. Odtud německý název "Wehrlosbrief", že nikdo nesmí se ujetí postaviti v odpor. (J. Jireček: "Prove" ť. 199)] tomu každému pro neodvedení takových tímto sněmem svolených zbírek a pomocí v jeho statek se uvázati a z něho na svršcích a nábytcích jakýchkoliv do té a takové sumy i s škodami a náklady na to vzešlými, prodati aby moc měli a pakli by na svršcích a nábytcích ta suma zadržalá shledati se nemohla, tedy díl statku do té sumy buďto zastaviti aneb prodati aby mohli." Kdo některý statek od krajských berníků koupil, měl ho užívati a berníci měli mu jej dáti vložiti do Desk zemských [SČ. IX.]. Tato ustanovení přešla doslovně také do artykulů sněmu r. 1596 [SČ. IX.].

Právě uvedené sněmovní artykuly přece jen nestačily uchránit exekvující krajské berníky před odporem postižených dlužníků. Artykuly sněmu z r. 1597 opakovaly proto doslovně artykuly posledních dvou sněmů, ale připojily ještě poučení exekvujícím, jak si mají vésti, klade-li se jim odpor [SČ. IX.]. Neměli se pouštěti do hádek a násilností, nýbrž byli povinni zpěčujícího se dlužníka třikráte úředně napomenouti, že "veliké nebezpečí jest proti svolení sněmovnímu a proti listu od Desk zemských vyšlému odpírati", na to měli zjistiti svědky jeho odporu a "relací o všem nejv. úředníkům zemským učiniti, čekajíce jakého se jim dostane od nich poučení, kterak by se měli zachovati proti takovému rušiteli svobodného a dobrovolného zemského sněmovního svolení".

Následující sněm r. 1598 zase rozšířil povinnost platiti vojenské sbírky i na ty, kdož byli postiženi přírodními pohromami, totiž tak, že vrchnosti neměly práva tyto postižené z přiznání vypouštěti, nýbrž měly povinnost rozvrhnouti jejich podíl na poplatníky ostatní [SČ. IX.]. Pokud šlo o berní resty, obrátil se sněm tentokráte také proti krajským berníkům, kteříž by v ustanoveném termínu nevyupomínali restů minulého roku. Proti každému takovému mohla sněmovní komise pro převzetí počtů od berníků vystoupiti listem obranním nebo zatýkacím [SČ. IX.]. To opakovaly také články r. 1599 [SČ. IX.].

Teprve sněm r. 1600 mírnil exekuční radikalismus. Ujímání statků a zatýkání přivádělo totiž dluhující poplatníky do nových vydání, jichž velikost záležela zcela od dobré nebo zlé vůle berníků. Každá intervence prodlužující se o den nebo dva znamenala hned nebývalé stoupnutí režie, takže se často stávalo, že exekuční výlohy překročovaly výšku exekvované dlužné částky. To pobuřovalo nejen dlužníky, nýbrž stavovskou obec jako celek. Sněm r. 1600 proto usnesl, "aby krajští berníci od žádného z stavův větších škod nežádali, nežli, což by tak za samou příčinou uvázání pro neplnění svolených pomocí vynaložili, od kvitanci žádného nového placení nevymejšleli, nýbrž beze vší odpornosti je vydávali a na své službě přestávali". Kdo prý by s tím z krajských berníků nebyl spokojen, má předložiti spornou otázku nejv. berníkům, aby ji rozhodli [SČ. X.].

R. 1601 sněm převzal opět články z let minulých, pouze doplnil, že exekuční zájem krajských berníků má směřovati nejprv proti mobiliím a teprve, když by jejich prodej dlužnou částku daně a výloh nekryl, proti statku nemovitému [SČ. X.]. R. 1602 kladl sněm na srdce šlechtickému krajskému berníků, že nesmí se spokojovati jen správou berně šlechtické a ponechávati celou exekuci nedoplatků berně a sbírek domovních v král. městech bernímu městskému, neboť ten nemůže práce stačiti a restů v městech přibývá. Rytířský berník bere prý rovněž svůj plat za celou práci a proto musí svému městskému kolegovi pomáhati, tak jako on pomáhá jemu [SČ. X.].

R. 1603 přišel panovník na sněm s požadavkem exekuce starých nedoplatků z let 1579-1595, které mu prý byly od stavův r. 1593 darovány. Chtěl znáti stanovisko sněmu o modalitách výběru [SČ. X.]. Odpovědi se nedočkal, ale nicméně postupoval potom půhony prokurátora fisku proti "reštantníkům". Sněm odpověděl pouze o restech současných. Opakoval opět formuli obvyklou od r. 1595, ale změnil ustanovení o odporu proti ujetí v držení v ten smysl, že nikoliv nejv. úředníci, nýbrž král měl rozhodovati o potrestání odporovatele [SČ. X.: "Kdo by se takovému uvázání v statek na odpor stavěl, mají to berníci krajští na J. Mt cís. vznésti a ta ho sem na hrad Pražský obeslati a več mu to obráceno bude, v tom sobě ten sám vinu dáti musí"]. Ujímání statků v službě královského prokurátora - pro resty 1579 až 1595 - prováděli, jak jsem se již jinde zmínil, písaři nejvyššího berničného úřadu Jan Tišňovský a Pavel Koch z Kolburka. Panovník jim později vytýkal mírnost postupu, že "nad potřeby dali se rozpakovati zbytečnými a daremnými obranami a vejmluvami dlužníků" a poručil jim, aby stroze se drželi berničného práva. Kdyby se jim kdo na odpor postavil, bude prý věděti, kterak jej jiným ku příkladu poručí ztrestati [SČ. X.].

První sněm r. 1605 prodloužil lhůtu k placení berní a sbírek na 4 neděle po berním termínu, ale hned třetí sněm toho roku zkrátil ji znovu na čtrnáct dní. Není vyloučeno, že k přechodnému prodloužení jejímu došlo jen omylem [SČ. XI. l.]. Za to tento sněm rozšířil možnost zatčení i na funkcionáře pražské městské rady, kdyby Pražané neodvedli včas berní peníze, které seberou od ostatních král. měst, stejně jako zase pražský primátor a jeho pomocníci z rady mohli dáti zatknouti funkcionáře neplatícího města [SČ. XI.: "... tehdy tíž berníci nejvyšší budou moci toho na Pražanech listem zatýkacím od Desk zemských vyžádaným dobývati, jako i oni Pražané, jestliže by která jiná města takové sbírky a pomoci jim časně neodvozovala, týmž listem zatýkacím na nich toho dobývati moci budou. A kteráž by koliv osoba přísežná z Pražan neb z jiného města, buď primas nebo purgmistr, zatčen byl, že všechen ouřad toho města témuž zatčení dostičiniti povinni budou"].

*

Exekuci berních nedoplatků podle artykulů prováděli krajští berníci za souhlasu úřadu Desk zemských [Viz výše kapitolu o právu berničném], jenž vystavoval k ní potřebné obranné a zatykači listy. V době, kdy nebylo krajských berníků, patřila exekuce do kompetence nejv. berníků a prováděli ji pravidelně písaři z nejvyššího berničného úřadu. Ti objevili se jako exekutoři zase v letech 1602 a 1603, kdy staré berní resty vymáhal pro krále, jemuž je stavové darovali, královský prokurátor Jakub Menšík z Menštejna. K tomuto úkolu dostali se královským mandátem, jejž panovník poslal nejvyšším berníkům král. Českého 18. února 1602 [AMV. St. manip. S 15/10-IV., též SČ. X.]. Plnou moc vystavil jim o den později Menšík, odvolávaje se na usnesení sněmu z r. 1572 - správně 1571 - že "kdyby všichni berníci těch let smrtí s tohoto světla sešli, J. Mti cís. prokurátor v král. Českém aby tím vším způsobem, kdož by berní časně podle svolení sněmovního nespravil, jakž o berních vyměřeno jest, berně zadržalé dobýval" [SČ. III.]. - Byla tedy jejich plná moc omezena jen na ta léta, kdy byli již nejv. berníci mrtvi, tedy nikoliv až do r. 1595. Z plné moci jest patrno, že všichni berníci byli mrtvi jen v letech před r. 1581 včetně [AMV. St. manip. S 15/10-IV.].

Pokud panovník nedostal berní resty darovány, neměl ovšem nad nimi disposičního práva, jež náleželo jedině zemi a proto nemohl jich ani někomu promíjeti. Podobné žádosti byly protizákonné. Nicméně, zejména duchovenští hodnostáři, kteří měli být ve válce proti nevěřícím nejobětavější, leckdy se o prominutí berně na panovníka obraceli [SČ. IX.], nebo aspoň mlčky resty hromadili [AMV. St. manip. S 15/10 fol. 36 a SČ. X.,případně St. manip. S 15/10-III.]. Tak r. 1599 napomínal král vyšehradského probošta a radu městskou města jeho Vyšehradu pro neplacení, 1603 vlastním jménem upomíná o resty berně z r. 1597: převora na Zderaze, převora u Matky Boží Sněžné, velkého převora strakonického, opata na Slovanech, rektora Societatis Jezu na St. městě Pražském, převora u sv. Tomáše na Malé straně, převora u sv. Kateřiny na Novém městě, dále abatyši u sv. Jiří, převořiši sv. Anny na St. městě a převořiši u sv. Anežky. Vedle tolika upomínek hodnostářů duchovních šla jedna také na hodnostáře světského, totiž hejtmana při úřadě panství nejvyššího purkrabí a sice za postranní práva pražská. O něco starší jest upomínka králova kouřimským [SČ. X.].

Výše nedoplatků byla již na počátku velikých svolení z r. 1595 znamenitá. Dvorská komora 27. prosince 1597 odhadovala resty jediného minulého svatomikulášského termínu v Čechách na 50 tisíc tol., oba poslední termíny moravské na 56 tisíc tolarů, čili dohromady 123.666 zl. 40 kr. r., takže jen z nich bylo prý by možno vydržeti po 5¹/₂ měsíce celý pluk jízdy a ještě by mohlo přijít hodně na Němce a Valony v Ostřehomu, kteří mají dostávat měsíčně po 8.300 zl. resp. 1.559 zl. [SČ. IX.]. Kromě krále vydávali rozkazy platit nedoplatky také nejvyšší úředníci, kteří měli k tomu plnou legitimaci [SČ.].

Šlo-li o královská města, svobodníky a židy, uplatňovala se hlavně Česká komora, jež řešila i sporné otázky, které mezi král. městy z různých berních úvěrů a vzájemných výpomocí vznikaly [SČ. X., IX., X., AMV. St. manip. S 15/6 fol. 79 (nedoplatky židovské)]. Vrchní páni právali si od nejv. berníků vyrozumění, mělo-li dojíti k ujetí statků jejich svěřenců; tak Česká komora o městech královských, arcibiskup o statcích špitálských a p. Z 1. dubna 1610 zachoval se koncept dopisu arcibiskupova nejvyšším berníkům z let 1603, 1604, 1605 a 1606, v němž je prosí, aby nařídili berníkům kraje litoměřického, žateckého, kouřimského, slánského, podbrdského a vltavského, aby dříve než se v špitálské statky uváží, odeslali jemu (arcibiskupu) důkladnou specifikaci ne-zapravených daní [Archiv arcibiskupský: Přepis v AZČ. (1610. IV. 1.)].

V archivu České komory se zachovalo několik relací, které do komory poslali nejvyšší berníci o cestách svých písařů za nedoplatky, z nichž si lze učiniti obraz jejich činnosti [AMV. St. manip. S 15/10-III. a S 15/10-IV.]. Devatenáctého února 1601 podal takovou soubornou zprávu přední berní písař Stanislav Pryšenk: do r. 1598 prý jezdili do krajů ujímat statky dlužníků a doručovat zatykači listy Jan Tišňovský, Pavel Koch a Adam Wolf, od r. 1599 však pouze Pryšenk a Tišňovský, kteří vystupovali společně, výminečně jel také Jaroslav Fray. O sobě praví Pryšenk, že co venku vyřídil a sebral, zaregistroval potom v Praze v berničném úřadě a již také z toho počet učinil, ale na své spolukolegy žaloval povážlivě, že co oni dělali, prý neví, "ale když jim o to nětco řekl, že dobře nečiní, že mimo ouřad přijímají a nic neregistrují, říkali, že toho namnoze není a že větrem živi býti nemohou." - Myslí, že se nalezne ještě více nepořádků, ale škoda že králi nehrozí, neboť prý "každý bude dobře věděti ze svého příjmu odpovídati".

Původně bývalo zásadou, že berníci mohli skládati své počty teprve, když vybrali všechny resty. Od této zásady bylo z praktických důvodů upuštěno již v třicátých letech, nicméně v praksi doba složení počtů stále byla značně prodloužilá od doby posledního berního termínu. V šedesátých letech nalezeno bylo východisko: berní uzávěrky začly se díti hned po uplynutí termínu, ale staré berní resty postupovány byly panovníkovi (1569). Od toho však zase upuštěno a zavedena byla prakse, že nejvyšší berníci sice počet složili podle register berních, ale i po složení počtu, aspoň formálně byli povinni resty vymáhati - ve skutečnosti to dělala kancelář berničného úřadu, která od poloviny šedesátých let byla již institucí stálou. R. 1593 a r. 1602 zase berní resty byly postoupeny králi, ačkoliv Česká komora již tolik o ně nestála, jako kdysi v letech třicátých. Avšak - jak jsem výše konstatoval - ani potom nebylo toto břímě vzato s beder kanceláře nejv. berničného úřadu; nastala pouze ta změna, že na místě nejv. berníků poroučel berním písařům královský prokurátor.

Krajské rozdělení země a hlavní krajská berničná registra zůstávala stále základem všech depuračních akcí. Byly-li odkázány panovníkovi, bývala tato registra zapůjčována do České komory, kteráž sama provedla revisi poplatníků, "vytáhla" resty a sestavila program pro písaře, kteří byli pak do kraje vysláni. Takových "výtahů" zachovala se také řada v aktech České komory [tak ve výkazu "reštantníků" Vltavského kraje z r. 1605 o dluzích za předcházející léta 1597-1600 poznamenán jest mezi jinými a podle výše dluhu na prvním místě sám kancléř království Zdeněk Popel z Lobkovic s 1230Vs kop. míš., po něm následuje tloskovský Přech Hodějovský z Hodějova se 400 míš. kopami. Také svobodníci bývali "reštantníky" - s částkami 3 kopy 25 gr. až 7 kop 20 gr. (A. M. V. St. manip. S 15/10 fol. 17 n.)].

Ačkoliv nedoplatky měly být vybírány trvale, v obdobích turecké války, kdy daní a sbírek přibylo měrou netušenou, nestačili ani poplatníci, ani berní orgány na soustavnou depuraci nedoplatků, takže k ní, na újmu královu, bývalo přikročováno pozdě. Tak r. 1602/3 král dával vymáhat se svolením sněmu nedoplatky za léta 1579-1595, r. 1605, jak jsme právě slyšeli, sepisuje Česká komora nedoplatky za léta 1597-1600, ale skutečná depurace jejich se provádí teprve v letech 1609-1614, tedy přibližně až po patnácti letech. Písař zemské berně Jan Tišňovský dobyl prý v těchto letech na restech za léta 1597-1600 18.748 kop 28 gr. 1% d.; patrně míš. [AMV. St. manip. S 15/10-II. fol. 12].

Roku 1609 dva čelní písaři nejv. berničného úřadu, Tišňovský a Pavel Koch, pořídili soupis berních nedoplatků z celého království za léta 1602-1605; prý pouze v těchto částkách: r. 1602 - 5.309 kop 20 gr. 4 d. míš., 1603 - 24.857 kop 39 gr. 5 d. míS., z nichž 15.755 míš. kop dlužil Jáchym z Kolovrat, mající velké pohledávky za králem, 1604- 3.707 kop 37 gr. m. a za r. 1605 - 1.305 kop 43 gr. 3¹/₂ d. míš. Vymáhání jejich dalo se však opět až za několik roků [AMV. S 15/10-1. fol. 1 n.].

Někdy skutečně docházelo až k exekuci na nemovitostech. Tak v r. 1604 sdělili krajští berníci kraje bechyňského, že musili užíti obranných listů a uvázati se v statky Arnošta Leskovce na Nové Bukové a Albrechta Šebestiána Leskovce v Cerekvici Horní Leskovcové a ve vsi Rohovci, kde zabrali též devět poddaných a vzali je rukou dáním do slibu věrnosti AMV. St. manip. S 15/12]. Nicméně Leskovcové ukládali poddaným dále roboty a nutili je k platům a tak krajští berníci žádali berníky nejvyšší, aby bratři Leskovcové byli předvoláni před krále, neboť prý zlehčili list obranní a pečeť zemskou "za nic sobě položili".

Když na jaře r. 1607 skládali berníci minulého roku počet z berně, zjistilo se, že chybí jim z berně domovní 14.227 kop 27 gr. a 6 d. míš. za termín první, za druhý termín (svatobartolomějský) 1.782¹/₂ kopy, za mikulášský termín třetího sněmu 3.475¹/₂ kopy; na defensi (sbírky) pak z termínu sv. Havla 3.812¹/₂ kopy a reluice městské 2.500 kop, takže veškerá dlužná suma berní i sbírek činila prý 11.470 kop (patrně českých). Správný součet - považujeme-li všechna předchozí čísla za označení v míš. kopách, činí ovšem nikoliv 11.470 čes. kop, nýbrž 12.899 čes. kop. Povážíme-li tehdejší výši daňového břemene, nebylo to mnoho, asi kolem 3% výměru AMV. St. manip. S 15/15 (1607 mart.)].

Z boleslavského kraje zachoval se výtah dlužníků berně z let 1597-1605, opatřený jmény a rozdělený podle jednotlivých let. Jest datován 14. listopadu 1608 AMV. St. manip. S 15/13-II.]. Rejstřík je opatřen vlastnoručními poznámkami, patrně Pryšenkovými, často dost jadrnými. Potvrzuje v podstatě známou zkušenost i odjinud, že drobní šlechtici a král. města platili své berně daleko úplněji než velcí šlechtici; čím mocnější šlechtic, tím větší a tvrdošíjnější neplata. Tak v Boleslavsku není roku, aby během zmíněného devítiletí nezůstal dlužen vysokou částku mezi tisícem a dvěma tisíci kop pan Karel z Vartmberka, čtyřikrát dluží Václav Berka z Dubé, r. 1605, kdy se sněm třikrát sešel, aby králi pomohl v jeho tísni, nepřispěli oba velmoži za celý rok ani denárem. Snad jest jim omluvou, že to byl rok, kdy válka stala se válkou proti uherským a sedmihradským protestantům a oba páni byli ráznými utrakvisty. Velikost jejich podílu vj^svitne, uvedu-li celkovou výši boleslavských restů a srovnám jejich berní dluhy: r. 1603 celé Boleslavsko dlužilo 5.796 míš. kop 43 gr., z nichž však 2.070 kop 2 gr. dlužil pán z Vartmberka a 2.464 m. k. pan Berka, takže na všechny ostatní dlužníky zbývalo jen asi 1.250 m. kop, tedy jen polovina toho, co dlužil pan Václav Berka. Příštího roku byl poměr pro ně ještě horší: ze 5.290 míš. kop. dlužil Karel z Vartmberka dva tisíce a Václav Berka na Zákupí 2.400. R. 1605 nastal v berní morálce rozklad již úplný. Ještě v polovině listopadu 1608 dlužili v Boleslavsku všecku berni z r. 1605: Karel z Vartmberka, Václav Berka na Zákupech, Gotfrýd Berbištorf, Jan Gerštorf, Jan Vančura, Jan Třinecký na Semčicích, Kryštof z Vřesovic, Petr Kouč, Voldřich Gerštorf, Václav Cetovský, Vladislav Odkolek, Vladislav Hozlauer, Vojtěch Kaplíř a děkan staroboleslavský. Pan Odkolek - neoznačeno blíže, který - se v podzimku 1608 dokonce vyjádřil: "Kdokoliv nyní odvozuje, že by blázen býti musil, poněvadž všechněm stavům na ten čas má pokoj dán býti o berně". Patrně proto, že válka skončila a snad i proto, že král nedovedl uhájit celistvost České koruny. Kdož ví; jistě však výrok Odkolkův je výrazem nového poměru českých stavů ke králi, zahájeného již na jaře r. 1608.

K vymáhání berních nedoplatků skutečně se vrátila Česká komora spolu s nejvyšším berničným úřadem teprve po přejití státní krise, až za klidnějších dob Matyášových. Za léta 1613-14 vydobyly společně 149.208 míš. kop 19 gr. 6 d. berních nedoplatků z let 1597-1611 [AMV. St. manip. S 15/16-11. fol. 12]. - Lov celkem malý. Těžko ovšem posouditi jeho relativní velikost, když nevíme, do jaké míry již byly vyexekvovány zejména starší nedoplatky. Částka 150 tisíc míš. kop představovala asi 1¹/₂ ročního čerstvého restu z doby po r. 1596, kdežto zde šlo o dobu 15 roků.

Berní nedoplatky tvořily, vedle zpracovávání přiznávacích listů a zapisování jich do register, hlavní část agendy berních úřadů stavovských. Kontrola přiznání nemohla býti takřka žádná a tak jen náhodně tu a tam o ní něco uslyšíme. Analogické to bylo i v jiných odvětvích činnosti berničného úřadu.

Rozkazy k provádění platů z berních peněz vydávali nejvyšším berníkům, nebo, nebylo-li jich na př. v letních měsících v Praze, přímo přednímu bernímu písaři, nejvyšší úředníci. Jen tu a tam se setkáme s přímým rozkazem královým nejvyšším berníkům. Iniciativa ovšem vycházela pravidelně od ústředních úřadů císařových, zejména z tajné rady, dvorské komory nebo říšské rady válečné, ale král obracel se na českou vládu z České kanceláře a ta pak svým jménem dala rozkaz nejvyšším berníkům. Tak bylo tomu až do r. 1595. Tehdy vyhlášeno bylo v sněmovních článcích speciální zmocnění, které stanovilo, že nejvyšší úředníci mají právo vydati rozkaz nejv. berníkům, aby propláceli účty jen tenkráte, jestliže jest jich aspoň šest přítomno. Nejvyšší berníci pak dostali uloženo nevypláceti nikomu pod žádným titulem berních peněz, leč právě na takový rozkaz české vlády, a to výhradně za účelem zaplacení vojenskému lidu, vypravenému z Čech na pomoc království Uherskému [SČ. IX.]. Usnesení takové bylo opakováno také r. 1596 [SČ. IX.]. R. 1600 bylo pak toto usnesení zdokonaleno zřízením úřadu direktora nad berní, jímž byl zvolen Kryštof Popel z Lobkovic [Srov. a. 117].