Loketsko bylo částí Českého království, ale od jiných krajů lišilo se až do XVII. stol. svým zřízením. Bylo krajem lenním, v čemž podobalo se lenním distriktům tachovskému v kraji Plzeňském a trutnovskému v kraji Hradeckém, jež se však nikdy v samostatné kraje nerozvily, pročež nedostalo se jim ani příležitosti k uplatnění autonomie, získání svobod a proměny ve zřízení stavovské. Těmi především se od nich Loketsko lišilo [vedle starší studie L. Schlesingera "Ältere Geschichte von Elbogen" (MVGDB XVII.), Vincence Pröckla: "Geschichte der Stadt Elbogen" a Gradlových "Beiträge zur Geschichte Nordwestböhmens" MVG DB XXVI., věnována jest Loketsku v nejnovější době významná práce docenta německé university v Praze, dr. Rudolfa Schreibera "Die Stellung des mittelalterlichen Elbogener Landes in Böhmen" (MVGDB Jg. LXXIV.) a "Der Elbogener Kreis und seine Enklaven nach dem dreißigjährigen Kriege," (Prag 1935. S. 312, + 4 Karten). První znamená nepochybně definitivní slovo v řešení otázky poměru Loketská k ostatní části českého království, a osvětluje také ústavně právní základy mých vývodů o loketské berni a její správě, druhá práce jest více věnována době mladší, kam již naše terna nezasahá, než přece v úvodní kapitole setkáme se již s některými postřehy, které po roce rozvinul autor v práci jmenované na prvním místě. - S české strany dlužno vzpomenouti zejména Augusta Sedláčka pojednání o Loketsku v jeho "O starém rozdělení Čech na kraje" (Rozpr. české akad. I. tř. č. 61, Praha 1921)].

Lenní zřízení Loketská s vlastním manským soudem - analogickým pražskému soudu dvorskému - mělo původ vojenskobranný. Tento účel poklesl zástavou Chebska k Čechám a vojenská organisace kraje rozkládala se dokonce rychleji než na Tachovsku nebo Trutnovsku. Loketské svobody - mezi nimi i berní - měly svůj základ ve velkém privilegiu krále Jana z r. 1341, jímž šlechtě a leníkům královského hradu Lokte a jiných královských zboží dostalo se vlastního manského soudu a osvobození od účasti na českých zemských sněmech. Když by král požádal o berni, měl každý obyvatel dáti polovinu toho, co činil roční úrok jeho poddaných na penězích a obilí [Emler: Regesta IV., s. 365/7]. Tím dostalo se stavovského charakteru aspoň nezastaveným obyvatelům. Povinnost přispívati k berni případné vrchnosti zástavní byla sporná až do r. 1461, kdy se z ní kraj vyplatil 1300 kopami [R. Schreiber: l. c. s. 39]. Od té doby platili obyvatelé jako stavové pouze berni, k níž dobrovolně dali panovníkovi svůj souhlas, na zvláštní jeho požádání, přednesené stavovskému výboru nebo sněmíku kraje. Kraj svoloval jen určitou částku, maje právo rozděliti ji a vybrati svým vlastním způsobem. -- Mimořádnost tohoto postupu vznikla tím, že obyvatelé Loketská osvobození od soudní pravomoci pražského dvorského, příp. zemského soudu, obsažené v privilegiu z r. 1341, vykládali také jako vynětí z pravomoci českého zemského sněmu, pokud někteří z nich měli právo na něm sedati.

Protože berní autonomie umožňovala Loketsku vlastní repartici svolené berně, neřídilo se ani zemskými berními základnami (ze jmění, domovní, z hlavy atp.), nýbrž přizpůsobovalo se zejména chebské základní soustavě, totiž berni podle dvorců, tím spíše, že "freiwilige" čili "königliche Steuerleistung" řídila se právě výnosem selských povinností vůči vrchnostem, podle nichž pak ideálně zdaňovány byly i dvorce svobodníků. Za vlády Ferdinandovy výnos loketské berně, resp. svolená částka, odváděna byla přímo králi, čili rentamtu České komory a nikoliv nejv. berníkům, totiž orgánům stavovským. Tak vytrhovalo se Loketsko ze stavovské ústavy, připodobňujíc se říšskému lénu Chebsku. Čeští stavové byli tím dotčeni dvakrát, jednak s hlediska státoprávního, jednak proto, že země o loketskou berni přicházela a tak při kontingentálních berních musilo dojít k vyšší repartici.

Právě v XVI. století, kdy již příčina loketských zvláštních svobod a výminek ztratila všechno opodstatnění, ba upadla v zapomenutí - jak konstatuje dr. Schreiber [týž: Der Elbogener Kreis und seine Enklaven, s. 30] - užívala loketská šlechta všech a hájila jich velmi tvrdošíjně, ba - můžeme doplnit, - rozšiřovala je po chebském vzoru až v úplné vytržení se ze zřízení a hranic země. Ze o původu svých svobod nevěděla, ukazoval na př. její odpor i proti účasti v zemské hotovosti proti Turkům, z níž se chtěla vykoupiti penězi [Schreiber l. c., s. 54].

V čele kraje stál od středověku purkrabí hradu loketského, a když v XV. stol. oddělilo se z jeho pravomoci soudnictví - Mannrecht, též předseda tohoto soudu, landsrichter. Protože však od XIV. století často jednotlivá královská zboží byla zastavována a leckteré z nich uvázlo v rukou zástavní vrchnosti jako léno dědičné (Leuchtenbergové, Nothaftové a později Šlikové), ztratilo se ze svazku královských a purkrabských lén, ba opustilo i kraj, pokud právě zástavní pán nebyl purkrabím, a přešlo jako allod do Žatecka nebo Plzeňska. Tak bylo tomu zejména před r. 1547. - 0 berni v té době jednal král se stavy Loketská, analogicky jako se stavy chebskými, skrze své komisaře [AMV. Abschiede sv. 24. fol. 204] získávaje r. 1543 na př. 600 míš. kop, podobně zase r. 1559 2400 tol., ale tehdy výslovně jako reluici za českou tříletou berni ze jmění [AMV. St. manip. S. 15/14-I.].

Rozklad loketské berní organisace byl zastaven povstáním r. 1547, jehož se šlechta loketská spolu s rodem Šliků účastnila. Po rozsudcích pro vzpouru, konfiskacích, vnucených směnách a polénění některých alodiálních statků převážná část kraje octla se zase přímo nebo nepřímo v rukou panovníkových. Tehdy byly organisovány komorní správy loketská, kynžvartská, hartenberská a schönbašská se všemi právy a náležitostmi. Protože se král stal také lenním pánem, nabyl práva jmenovati zemského hejtmana a přednostu i oba přísedící manského práva. Než již r. 1551 byla zase všechna čtyři panství zastavena kancléři Jindřichovi z Plavná, v jehož rodě se udržela až do r. 1562, kdy postoupena byla městu Lokti na třicet roků. Po dlouhých sporech v osmdesátých letech posléze r. 1598 koupili Loketští sami úřad purkrabský. V Loketsku však už od XV. stol. vedle zemského purkrabství existoval také zeměpanský hejtman, jmenovaný králem, jenž vlastně organisoval politickou, vojenskou i finanční správu, takže purkrabí byl jen hlavou formální; udržel si však právo propůjčovati tak zv. purkrabská léna. R. 1598 stalo se tedy purkrabím kraje město Loket [Schreiber l. c. s. 48 n.].

Ztrácel-li tak český král v Loketsku postupně moc lenního pána, neznamenalo to ještě, že by tím klesala jeho moc zeměpanská, nebo že Loketsko vyvažovalo se z hranic království. Odstraňování zvláštní lenní organisace projevilo naopak také účinky opačné, totiž účast loketské šlechty na zemském sněmu v Praze a připodobňovalo kraj ostatním čtrnácti krajům českým. Zápas těchto dvou tendencí projevil se též ve vývoji bernictví v 2. pol. XVI. Století [J. Kapras: Přehled právních dějin... II. s. 311].