3. ČEŠTÍ STAVOVŠTÍ DELEGÁTI DO CHEBU A LOKTE.
Zdánlivé vyřešení chebské a loketské berní záležitosti nemělo trvání delšího tří let. Čeští stavové nebyli spokojeni s výší paušálních příspěvků, které byly v letech 1580 a 1581 z obou krajů zaplaceny, a poněvadž zatím také rozvinul se spor mezi loketským sněmíkem a Českou komorou o to, zda loketských 7000 zl., svolených v letech 1580 a 1581, jest berní za tato léta, jak tvrdili Loketští, nebo jen splátkou na nezaplacené berně za léta 1574-80, jak tvrdila Česká komora, rozhodla se česká vláda, patrně na podnět z komory, obnoviti pokus o zásadní vyřešení berní rovnoměrnosti království s oběma severozápadními kraji. Proposice, kterou král dal na podzim 1583 předložiti českému sněmu, zaútočila na berní autonomii obou krajů, posuzujíc je jako státoprávně rovnocenné. Vytýkala, že stavové kraje Chebského a Loketského "až posavad privilegiemi svými se zastírali a s stavy král. Českého s strany svolených pomocí srovnati se nechtěli, nébrž vždycky s nimi obzvláštně skrze komisaře jednáno a suma určitá šmahem za takovú berni a posudní vzata bejti musila, což proti svolením stavuov téměř málo jest vyneslo a jim stavuom, kteříž mnohem větší privilegia a svobody nežli dotčení krajové mají, to nemálo stížné býti musí"
[SČ. VI.]. Postavila se tedy zcela na stranu českých stavů a trvala na okamžitém vyslání stavovských komisarů do obou krajů k jednání o rovnost v berni a teprve na konec činila jistý rozdíl mezi oběma kraji v tom, že obvinila pouze Loketské z porušení zákona (neohlédajíce se na to, že vždycky do zavření sněmovních zapisováni a postaveni byli), a proto žádala, "aby sem na sněm obecní obesláni byli, aby tomu již aspoň jednou spravedlivý konec učiněn býti mohl". Ještě do sněmovních artykulů, v nichž jmenováni byli jako stavovští komisaři pro Loketsko, pan Jindřich ze Švamberka a Mikuláš Štampach, se pravilo, "aby to vyměřiti ráčili, aby se potomně Loketští nevědomostí svou slušně zastírati nemohli" [Ibid s. 441].
Rozhodnutí sněmu bylo zcela zákonné. Uznalo sice právo Loketských na vyjednávání skrze komisaře, kteréž oni vyčítali ze svého privilegia z r. 1341, ale současně proto, že Loketsko bylo územím České země a tak podléhalo nejen králi, ale také stavům, jmenoval sněm své komisaře vedle komisařů královských. Dr. Schreiber se domnívá, že při této příležitosti právě loketští rytíři oddělili se od svého města a začli platit daň nejvyšším berníkům stavovským, dostávše ujištění, že čeští stavové považují je za obyvatele svobodné a sobě rovné, analogicky jako učinilo kladské rytířstvo již r. 1579 [Schreiber: l. c. s. 61]. Přímých zpráv o tom však není a není ani známo, kterak město na protiútok českého sněmu reagovalo. Bylo-li nějaké jednání v Lokti vedeno, pak nevedlo k cíli, což lze vyčísti z článků sněmu r. 1585 [SČ. VI.].
S Chebskem, kamž rovněž byli vysláni stavovští delegáti vedle komisařů královských, vedlo se jednání v roce 1584. Stavové i město Cheb podali králi rozklad již 8. srpna 1583 zdůrazňujíce, že během posledních tří let svolili 6000 tol. a že před jedenácti lety půjčili králi 3000 zl., což nyní s úroky činí 4980 zl., jež jsou mu ochotni prominout. S touto pomocí činí jejich příspěvek na válku s Turky, od r. 1566 počítajíc, 23.980 zl. a chudoba jejich mluví prý sama nejlépe o této jejich obětavosti. Nicméně jsou k těmto tisícům ochotni připojit ještě další dva, aby platnost svých svobod upevnili, ale s podmínkou, že bude zrušeno "in ewig" zavedené pohraniční clo [SČ. VI.].
Vysláním stavovských českých komisařů k jednání byli Chebští zle dotčeni ve svém vědomí právní přináležitosti k Německé a nikoliv k České říši. Šestého května 1584 za jednání poslali králi memorandum [SČ. VI.]: Odmítli především "těžké a neslýchané požadavky" na rovnoměrné zdanění podle usnesení českého sněmu a pak popřeli vůbec aktivní legitimaci české sněmovní delegace, neboť "solche allein von E. kais. Mt als könig zu Behem wegen angestalt vorstanden, auch ob es ein andere meinung, wir darwider unterhänigst protestiert unsern rechten nichts zu begeben." Protest svůj obhajovali nejprv ze samého "situs loci," jež ukazuje, že kraj Chebský jest od Čech oddělen, ale s Falci, markrabstvím (Neuburg) a Saskem "auf teutschem erdrich gelegen", za druhé že tento kraj od Svaté římské říše původně pošel a nikdy nestal se vlastnictvím České koruny, nýbrž k ní dostal se pouze jako zástava a notoricky je známo, že zástava nemůže sama od sebe změniti se ve vlastnictví, za třetí, že přes 260 let byli při svých svobodách ponecháni a na český sněm nepotahováni a tím tato prakse nabyla "vim constituti et decreti" a konečně, že kraj není také ve věcech justičních podroben českému zemskému soudu, není vložen do Desk zemských a ani se českým zemským zřízením neřídí.
Vinzenz Pröckl ve svých dějinách Chebska se domnívá, že berní jednání r. 1584 skončilo zdarem a sice svolením 6000 zl. za pět let nazpět [Srv. V. Pröckl: l. c. s. 119]. V pražských archiváliích nenalezl jsem o tom dokladu. Avšak čeští stavové přes chebský protest nezměnili ani r. 1585 svého stanoviska ve věci sněmovních delegátů a opět své zástupce pro jednání s Chebskem zvolili. Pokud šlo o Loketské, trval sněm z r. 1585 též na jejich předvolání "do Prahy před J. Mt cís. a soud zemský i s těmi privilegiemi, jimiž se zastírali, aby to do prvního berního termínu rozhodli" [SČ. VI.]. Tenkráte nedošlo však k jednání ani s Chebskými, ani s Loketskými.
Generální sněm r. 1586 pamatoval na všechny tři kraje a přitáhl je ke všem prodejním sbírkám, které svolil pro úmor zeměpanského domácího dluhu v letech 1587- 1591 [SČ. VII. 93]. Když se Chebští stavové na pozvání, aby vyslali své zástupce ke králi do Prahy, vymlouvali špatným počasím, dojeli do Chebu 13. února 1587 tři komisaři královští a požádali chebské stavy nikoliv o české nepřímé daně, nýbrž o 20.000 tolarů za sedm let, po kterouž dobu prý berni neplatili. Osoby vyjednavačů i formulace požadavků svědčí o tom, že šlo o akci České komory, která se s radikálním stanoviskem českého sněmu vůči Chebsku a patrně ani vůči Loketsku, neztotožňovala.
Jednání trvalo tentokráte velmi dlouho, po nezdaru v Chebu bylo na podzim pokračováno v Praze a ještě v lednu 1588 nebylo dojednáno, neboť zatím přibyly již zase dva další berní roky a Česká komora zvýšila královský požadavek za každý rok hned zase o 2000 tolarů. Lednová delegace r. 1588, kterou představovali Jeronym Zedwitz, purkmistr Klinkenvogel a radní sekretář Holdorf, směla však svolit nejvýše 13000 tolarů, kdežto král. komisaři chtěli již 24 tisíce [SČ. VII.]. Vrácena byla do Chebu pro novou instrukci a jednáno zase až v březnu. Tehdy vzbudila již svým odporem k vyšší dani rozhořčení nejen českého nejv. kancléře, ale i říšského vicekancléře Mehla, jehož také navštívila, žádajíc o přímluvu. Nešlo tedy již o státoprávní spor, nýbrž o tvrdošíjnost opatrných poplatníků. Ústup delegace byl vynucen teprve dekretem, jímž král její berní nabídku odmrštil a nařídil Chebsku postavení 20 kyrysníků a 20 hákovnic do služby na dobu šesti měsíců. Konečně 10. dubna svolili Chebští k reluici 22.000 tolarů, v nichž bylo však již 3000 tol. starší půjčky z r. 1572. Vojenská povinnost pro tento rok jim však již zůstala [Srv. SČ. VII.]. - Český sněm i tentokráte zvolil pro jednání s Chebskem své vlastní delegáty "kteřížto podle komisařuov neb komisaře J. Mti při nich o pomoc podobnou jednati mají". Loketské předvolal opět před krále a zemský soud do Prahy, ale opět nestaral se o to, aby vláda skutečně toto usnesení provedla. Stejně postupoval a se stejným výsledkem se potkal také sněm r. 1590 [SČ. VII. ].
Těžko jest rozhodnouti, proč sněm, jenž tak tvrdošíjně každoročně své stanovisko opakoval, nedovedl docíliti, aby problém loketského a chebského zdanění byl řešen s definitivní platností, ba nedovedl docílit ani, aby Loketští byli nuceni skutečně svá privilegia předložit. Nebyla-li příslušnost Loketská k Čechám sporná, nebyla sporná ani pravomoc české vlády nad ním a sněmu, podle toho, že přivoloval k jednání s Loketském skrze komisaře, nešlo patrně o suspensi loketského sněmíku a podřízení kraje přímému rozhodování pražského sněmu zemského, nýbrž o odstranění berní nespravedlnosti, již musil nésti tím tíže, že v Loketsku šlo o pouhou drobnou šlechtu a komorní město, kteří vlastně by ani neměli práva na zemském sněmu zasednouti, kdežto nyní se těšili v berni privilegiím, jež neměly ani nejstarobylejší a nejmocnější šlechtické rody v zemi. Vedle těžkopádnosti a náhodnosti celé tehdejší správy musily se tu patrně uplatňovat také nějaké postranní vlivy z vysokých míst, kterým hovělo spíše, aby otázka rovného zdanění "venkovských" krajů zůstávala otevřenou.
Počátkem devadesátých let XVI. století bylo chebské a zejména loketské berní nadpráví - u něho nebylo lze uplatňovati argument o cizím původu země - středem stavovských desiderii a ignorování jeho se strany král. orgánů nebylo už dobře možné. Císař dal vložiti do nové instrukce České komory z 1. května 1592 docela zvláštní odstavec věnovaný této věci [SČ. VIII.]. Z něho možno také zjistiti panovníkův názor o letitém tomto sporu: uznal potřebu zvláštního jednání o berni s Chebskem a Loketském, ale presidentu a radám České komory "vzhledem k zvláštním sněmovním článkům o chebském a loketském svolování" se nařizovalo "fleisige Auf acht geben, dass mit Behandlung dieser Kreis die Sach jederzeit vermüg der Landtagsbeschlüss angestellt und verricht auch durch sie, unsere böheimische Kammer, darinen zeitlich vermahnt und solicitiert werde".
Ačkoliv panovník zásadně a veřejně uznal správnost stanoviska českého sněmu, přece se zase nic nezměnilo, Loketští dostali nový odklad jednání do konce ledna 1593 a argumentovali tentokráte dokonce tvrzením, že Loketsko je nejen zvláštní kraj, ale dokonce že leží na německé, t. j. říšské půdě, jsouc podobno německým zahraničním lénům [Schreiber l.c.s. 62 n.]. Jednání s Chebskem zahájeno bylo právě za deset dní po vydání komorní instrukce a vleklo se až do července. Státoprávní zřetele při něm nepřicházely na pořad, i když odlišnost jeho postavení byla respektována. Druhou jednající stranou byla česká vláda, ale jednání nebylo vedeno na podkladě daní svolených na českém sněmu, nýbrž opět na podkladě jisté reluice, o jejíž výši se právě jednalo. S chebské strany byla učiněna odvislou od zrušení pohraničního cla a císařovy intervence u chebských sousedů, Falce a Neuburska, stran jejich cel dovozních; šlo tedy o otázky zcela praktické, nicméně však jednání bylo zase velmi obtížné, neboť Chebští jako pravidelně vyznačovali se nadměrnou opatrností ve věcech finančních, takže jednání zase bylo přerušováno a přešlo až do roku 1594 [o prvé jeho etapě v letě 1592 zachoval se obšírný deník chebského jednatele, syndika Bartoloměje Fuchse, jehož záznamy jsou velmi instruktivní pro poznání tehdejšího způsobu úřadování a způsobů stavovských státních hodnostářů. Srv. SČ. VIII.]. Chebská delegace vždycky stála ö to, aby druhá strana uznala, že Chebsko není nuceno přistupovati na stejnou výši berně, jako přistouply země České koruny, neboť i v tom spatřovala nepřímé uznání závislosti Chebska na nich. Ovšem ani finanční zájem Chebanů jako poplatníků nezůstával vedle. To byl také tenor instrukce z 10. března 1594 [SČ. VIII.]. Výsledkem bylo posléze svolení 10 tisíc tol. a odpuštění dvou tisíc tolarů staré půjčky a to za léta zpět, kdežto kupředu jen do sv. Jiří 1595 [SČ. VIII.].
R. 1594 došlo také k nové úmluvě o berni s Loketském. Loketské "zastírání se privilegiemi" utrpělo těžkou ránu královským reskriptem z 5. listopadu 1592, odmítajícím rozhodně názor, že Loketsko není částí Čech, že nepodléhá českým zákonům a není povinno státi na soudě zemském [Schreiber l.c.s. 62]. Nový jejich rozklad z 28. června 1593 podaný králi o tom, že jsou kraj ležící na německé půdě, měl za následek, že český sněm na podzim 1593 [SČ. VIII.] vynutil si předložení loketských privilegií. Již v prosinci 1593 dali se Loketští na ústup a vyslovovali ochotu povolit berni při jednání skrze král. komisaře, ale privilegia dostala se již před komisi, zřízenou z nejvyšších úředníků a radů soudu zemského a apelačního. Loketští znajíce prý mínění apelačního soudu o neprokazatelnosti svého mínění, obávali se právem rozsudku, ale dovedli se mu obratně vyhnouti tím, že zásadní otázky ponechaly v klidu a rychle povolili deset tisíc zl. a smazali půjčku 2000 tol., čímž kryli své dlužné berně od r. 1581 [Schreiber, l. c. 63. - Na Karlovarské připadlo tehdy platit 1000 tol. a stěžovali si České komoře do tohoto rozvrhu loketské městské rady (AMV. St. manip. S 15/11-11. fol. 60)].