Kdo měl právo v Chebsku, Loketsku a Kladsku požadovati berni, není po předcházejícím nástinu nutno zvlášť připomínati. Pokud činil tak král, dělal to prostřednictvím svých komisařů. Program pro ně vypracovávala Česká komora, někdy radila se také s českou vládou. To byli oni "radové J. Mti cís.", o nichž mluví chebské či jiné stížnosti na nespravedlivé požadavky. Pokoušel-li se ukládat berni český sněm, činil to někdy jen teoreticky, v některých obdobích však skutečně volil také vlastní komisaře. V sněmovních článcích vyslovoval obvykle také požadavek, aby berně byla odváděna nejv. berníkům českým [Srv. na př. SČ. V. 439]. Přes přání českého sněmu, aby akceptovány byly berně české, jednáno bylo se zmíněnými kraji jen na podkladě určitých ekvivalentů v pevných částkách; činili tak i čeští sněmovní komisaři.

Berníkem na Chebsku byla městská rada chebská. Byla jím již od doby jagellovské. R. 1497 vzepřelo se zemanstvo odváděti pivní daň městské radě, ale král Vladislav dal městu za pravdu a udělil mu plnou moc nejen berni vybírati, ale i poháněti před soud každého, kdo by berně platiti odmítal a vystupovati proti němu obstavením statků nebo zatčením [Čeněk Klier: l. c. ČČM 1907 s. 251]. Také velký spor mezi rytířstvem a městy, jenž končil recessem z r. 1533, obsahoval odstavec o svolování a správě berně Entwickelungsgang bis zur Mitte des XVI. Jhr., MVGDB 51 (1913) s. 325]. Podle něho městská rada svolávala sněm k vyslechnutí královských komisařů a měla právo bez ohledu na počet dostavivších se rytířů o předloze jednati a se usnášeti a to dokonce i kdyby se nikdo ze šlechty nedostavil. Rozvrh berně náležel městské radě, stejně jako sběr berních peněz. Tato pravomoc zůstávala nezměněna po celou předbělohorskou dobu [Srv. SČ. X. (1604)].

Ačkoliv čeští stavové velmi o to stáli, aby Chebští odváděli svoji berni nejvyššímu berničnému úřadu, nedalo se tak. Z různých dob lze najíti zprávy o tom, že berně odváděna byla rentmistru České komory. Tak r. 1571 právě nejvyšší berníci píší České komoře, že "co pak od Chebských, též z Loketského kraje a hrabství Kladského na pomoc té berně k doplnění těch 75 tisíc čes. kop dáno, o tom my žádné vědomosti při berni nemáme", r. 1582 v sněmovních článcích, předpisujících vnějším krajům jejich zdanění, čteme, že Chebští a Loketští "povinni budou tolikéž pomoci své berníkům a na jiná místa odvozovati" [SČ. VI. 193]. "Jiným místem", kamž Chebští a Loketští svá reluta skutečně odváděli, byl rentovní úřad České komory. Proto také neobjevuje se berně z Chebska, Loketská a Kladska ve výkazech nejv. berničného úřadu, kdežto naproti tomu setkáváme se s ní, pospolu s berní z obou Lužic, v účtech České komory [AMV. St. manip. S 15/10-III.].

Chebsko XVI. st. bylo značně menší Chebska z doby Janových a Karlových privilegií. Na počátku XV. st. byl ztracen Schönbach a několik jiných panství ve prospěch norimberských Hohenzollerů. Aš udělil král Zikmund r. 1422 zástavou Zedwitzům, a to aby ji drželi přímo ke koruně České; jiná léna získal na tento způsob po deseti letech chebský měšťan a potom Zikmundův kancléř, Kašpar Šlik, kdežto Waldsaský klášter připadl r. 1524 definitivně k Horní Falci [Kapras: l. c. II. 311].

Městská rada chebská dělila berní relutum mezi město a rytířstvo pravidelně poměrem 1 : 1. V městě vybírána byla berně na podkladě odhadů, zemanstvo platilo ji podle dvorců a část, případně mohlo-li celou, převrhovalo na poddaný lid. V jagellovské době dvakráte povolili Chebští králi také posudné, jež vybíralo se analogicky jako v Čechách.

*

Včele loketské berní správy stál královský hejtman na hradě Lokti, jehož úkolem bylo provésti usnesení loketského sněmíku. Roku 1578 všichni stavové činili přiznání o počtu svých osedlých, neboť v Loketsku se berní relutum platilo sbírkou podle počtu poddanských dvorců a domů v poddanských městech. Komorní města v čele s Loktem přiznávala počet osedlých měšťanů [AMV. St. manip. S 15/16]. Žádosti o osvobození od berně podávali poplatníci přímo králi. Sedmého května 1583 zamítl král žádost města Gotzengrünu a panství Hertenbergu, která se dovolávala starého svého majestátu o neplacení berně. Zamítnutí odůvodnil tím, že jednak "turecká sbírka" není berní, jednak, že stará privilegia jest dodržovati jen tenkráte, pokud odpovídají skutečným poměrům; Gotzengrünští však prý také již nekonají rytířských služeb ke hradu Hertenberku. Když pak městečko 24. června ještě dopsalo České komoře, remonstrujíc proti královu mandátu a dovolávajíc se u ní jako u "Kammerräthen des Rom. Kais. Majestät" privilegií českých králů Vladislava II. a Ferdinanda I., vydal král 3. července rozkaz, aby Česká komora své městečko s veškerou přísností k poslušnosti donutila [AMV. St. manip. s 15/11-111. a SČ. VI.]. Berni odváděl královský hejtman rentovnímu úřadu České komory, nebo někdy přímo Hofzahamtu [SČ. VI., AMV. St. manip. S 15/11-11. fol. 1]. Český sněm v letech, kdy se snažil vnějším krajům berni předepsati, trval také na odvádění jejím nejv. berníkům, ale marně. Královští komisaři sami, když o ní jednali, stáli ovšem o to, aby byla placena přímo panovníkovi [SČ. IX.].

Berními poplatníky na Loketsku byly počátkem XVII. století tyto jednotky: město Loket, Karlovy Vary (Heisses Karlsbad), Ostrov, Hroznětín, městečko Kynšperk, městečko Kulm, dále horní města: Ostrov, Schönfeld, Jáchymov, Lauterbach, Blatná, Boží Dar a Oloví a panství: Falknov, Litmice, Hertenberg, Schönbach, Kynšperk, Kraslice, Bečov a Mašťov. Dalším poplatníkem byl saský vévoda za poddané svých vesnic a rytířské statky: Minchhof, Dalvice, Stará Role, Dub, Honetsgrün, Emat a Vranov, Grasengrün, Gfely, Gotzengrün, Kirchenbirk, Horní a Dolní Chodová, Littengrün, Milíkov, Schütüber, Otovice, Rockendorf, Ruppersgrün, Steinbach, Krásná Lípa a Wallhof [A. Sedláček: "Rozvržení..." v Rozpr. Král. Uč. spol. VIII. (1869) podle Tomáše Funka "Chronik der Städte Eger u. Elbogen"].

Protože loketská berně byla odváděna do České komory, byla tam také vedena evidence berních dluhů a odtamtud chodily hradskému hejtmanu "výtahy" dlužníků, aby proti nim mohl postupovati podle práva berničného [AMV. St. manip. S 15/11-II. fol. 76].

Spor o berni s Kladskem byl skončen nejdříve, totiž r. 1579. Kladští platí-vali starou středověkou berni z lánu ve výši 16 gr. čes. a právě toho roku podařilo se je získati pro placení berně dvojnásobné, tedy 32 gr. č. Ředitelem berně, podobně jako v Loketsku, býval zemský hejtman, jímž od devadesátých let XVII. století byl Melchior z Rechenberka. Stejně jako v Loketsku, také v Kladsku sbíral přiznání, rozvrhoval berni, upomínal a poháněl pro berní dluhy. Berni odváděl do rentmistrovského úřadu.

R. 1596 pokusil se český sněm získati kladskou berni do své kompetence. Proti staré kladské zvyklosti dvojité berně z lánu usnesl, aby Kladští platili všechny berně a sbírky, které tehdy v Čechách byly v platnosti a aby je odváděli svým zvláštním berníkům, Hendrychu Račínovi z Račína a Davidu Černhouzovi z Černhouzu, kteří by je pak odvedli do Čech úřadu osmi nejvyšších výběrčí zemských [SČ. IX.]. Nevím, bylo-li toto usnesení českého sněmu vůbec provedeno, ale stalo-li se tak, platilo jen pro "turecké sbírky" svolené v Čechách prvně r. 1595, pro něž tehdy také v Praze byl zřízen zvláštní berní úřad, jenž však zašel hned příštího roku. O Kladsku jest také bezpečná zpráva, že sněmík již r. 1598 usnesl znovu dvojnásobné "hubengelder" s termínem o masopustě 1599, dal je sebrati hejtmanovu zástupci ve věcech finančních - rendynárovi Kolbovi a odvésti pak České komoře [AMV. St. manip. SL I. 1598-17. fol. 1].

Roku 1606 působil rendynár Kašpar Kolb jako orgán zástupce zemského hejtmana Donáta Doníka ze Ždánice a předsedy zemského sněmíku Hanse Mosche, kteří měli z králova uložení opatřiti berní nedoplatky [AMV. St. manip. SL I. 1606-71 fol. 8a, 16]. Berní organisace nebyla však nikterak pevná, neboť současně právě městská rada kladská odesílala svoji berni přímo do České komory, po úřadě hejtmanském se neohlížejíc [Ibid. fol. 18].

Vedli-li berní správu v Kladsku a podobně také v Loketsku hradní (zemský) hejtman, nebo jeho a králův služebník rendynár (Rentdiener), dostala se tím její správa do rukou zeměpanských. V obou krajích pracovala k tomu především skutečnost, že v podstatě šlo o panství komorní.