Sledujíce vývoj českého berního zřízení od středověku k době bělohorské, pozorovali jsme především pokračující jeho rozčleňování, v němž obráží se diferenciace národního jmění a důchodu, postupující s proměnou naturálního hospodářství v peněžní. Za druhé konstatujeme v oblasti berně neustálý vliv mocenských přesunů politických, podobně jako někdy dodatečně jistý berní řád ovlivnil zase mocenský a politický význam toho nebo onoho stavu v zemi. Touhu po spravedlivém čili rovnoměrném rozvržení berně, jež vedla někdy k dalekosáhlé berní reformě (Čechy r. 1517), je nutno ovšem také považovati za činitele politického. 3. Již na počátku XVI. století zaveden byl v Čechách berní řád, jenž na svou dobu byl velmi pokročilý a svými vlastnostmi anticipoval novověké berní zásady; byl tak moderní, že se neudržel. 4. Od r. 1546 nacházíme u nás dvoučlenný, od r. 1570 pak vícečlenný daňový systém. 5. Vylíčené století českého bernictví poučuje přesvědčivě, že přímé berně závisí ve svém utváření bezprostředněji než jiné druhy berní na konkrétních politickoprávních poměrech země. Za šesté, že cla mají charakter ještě výhradně fiskální a konečně, že nepřímé, totiž pivní a pak ostatní prodejní daně, které jsou předchůdci akcízů druhé poloviny XVII. a prvé poloviny XVIII. st., vydobyly si u nás v berním systému trvalé místo už od poslední třetiny XVI. století, majíce dokonce svou předzvěst již v třicátku z let 1534/35. Vzorem byly země španělských Habsburků.

Pokud jde o správu berně, byla v království a v Chebsku výhradně v kompetenci stavů, představujíc jednu ze základních stavovských svobod. Zeměpanská správa měla na ni jen tolik vlivu, kolik jí sněm propůjčil, ale případně mohl zase odníti (posudné, vymáhání berních nedoplatků). Mocnější vliv zeměpanských orgánů projevoval se jen u berně měst královských, ač i v nich princip autonomie zůstal zachován a v krajích Loketském a Kladském, kde správa berně více méně dostala se do rukou zemského hejtmana.

Právo svolovati a spravovati berni bylo mocnou zbraní v rukou stavů a bylo považováno za tak nepopiratelné, že vítězný panovník - pokud šlo o berně přímé - neodvážil se na ně sáhnouti ani po převratu bělohorském. Stavovský monopol ve správě berní měl za následek dualismus veřejné finanční správy: stavovský berničný úřad a rentovní úřad komorní, zemská pokladna a zeměpanská pokladna, sněmovní komise pro účet berně a účtárna královské České komory.

Představa o svobodném svolení berně měla také své důsledky právní. Neplnění berně bylo porušením svobodně uzavřené smlouvy, patřilo proto před soud a jako takové bylo projednáváno a stíháno. Nebylo tedy záležitostí fiskální jako v státě moderním. Svolení berně bylo projevem loyality k osobě panovníkově a vázalo zase panovníka k reciproční službě zejména k rozmnožování zemských svobod. V praksi ovšem nebyla tato svoboda neomezená; omezována byla znenáhla vznikem vědomí o nutnosti placení berní, k němuž došlo pravidelným jejich opakováním, a skutečností, že obratný panovník uměl v čelo stavovské obce prosadit oddané své stoupence a důvěrníky. Omezena byla konečně i výhradním právem královým svolávati sněmy a tradiční předností královské proposice na sněmu před návrhy a předlohami jinými. Lépe organisované zeměpanské finanční úřady samy byly nebezpečnou konkurencí úřadům zemským.

Podrobnější výzkum prokázal by ještě ovlivňování bernictví a české berní správy z ciziny, zejména ze zemí rakouských, ale také z Uher. Vliv ten nebyl však jednostranný, nýbrž vzájemný a často české bernictví ovlivňovalo své sousedy mocněji, než samo bylo ovlivňováno, což platí najmě o vývoji rakouských přímých berní před polovinou XVI. století. Tomu tématu chci však věnovati pozornost v jiné souvislosti mimo rámec tohoto úvodu, jehož účel leží jen v objasnění zásad české předbělohorské berní správy.