V souvislosti se zákonem v předcházejícím
paragrafu dotčeným mohou býti zákonem
zemským vydány předpisy k tomu konci, aby
obvody politických a soudních okrsků správních,
jakož i samosprávné obvody zastupitelské
jednak s bedlivým zřetelem na hospodářské,
zvlášť finanční i dopravní
poměry dotyčného území, jednak
za všemožného šetření zájmů
a přání súčastněného
obyvatelstva, tak byly vymezeny, by skládaly se pokud lze
z obcí téže národnosti. Týmž
zákonem buďtež stanoveny podmínky, za
kterých jednotlivé obvody správní
považovati sluší za národnostně
smíšené. Podkladem všech dotyčných
operátů budiž sčítání
lidu, provedené dle národnosti za takových
záruk, aby věcná správnost jeho byla
zabezpečena. V obdobích zákonem určených
buďtež správní obvody takto vymezené
přehlédnuty a se zřetelem k nastalým
snad změnám nově upraveny.
Připomenutí k §§ 13. a 14. Osnova národnostního
zákona z 1871 (vládní předloha, schválená
sněmem současně s fundamentálkami
10. října 1871) obsahovalo tento předpis:
§ 4. "Okresy správní, soudní, jakož
i okresy zřízené k volení do zastupitelstev
mají se rozděliti tak, aby se skládaly, pokud
možná, jen z obcí jedné a téže
národnosti." Vedle toho budiž tu vzpomenuto stanoviska,
jež uvedený národnostní zákon
zaujal k působnosti národnostních kurií
v záležitostech školských, zejména
i vzhledem ku školám menšinovým. Dotyčný
§ 12. zněl: "Každá kurie národní
může při svolování rozpočtu
zemského pokaždé žádati, aby náklad
v něm na potřeby školní a vyučovací
vůbec vyměřený, pokud se ho neužívá
k potřebám ústavů oběma národnostem
společných, obrácen byl na vzdělávací
ústavy řeči její v poměru z
výnosu daně z okresů její národnosti.
(Kvotisace dle berního výnosu territoriálního.)
Kurie může žádati, aby jí byl v
témž poměru oddělen užitek z fondů
k účelu tomuto ustanovených. ač nejsou-li
určeny k nějaké potřebě zvláštní.
Každé kurii národní jest volno usnésti
se dle práva, aby na okresy a obce její národnosti
rozvrhly se zvláštní příspěvky
na vzdělávací ústavy jejího
jazyka. Jakým způsobem má se vykonávati
právo v předešlých odstavcích
kuriím propůjčené, ustanoví
se zákonem. V duchu těchto ustanovení budiž
zákonem zaručeno i menšinám národním
v okresech a obcích, aby šetříce zemských
zákonů školních, mohly se starati o
zakládání ústavů, kterými
by se vzdělávala mládež jejich národnosti
ve vlastním jazyku svém, ovšem jen pokud toho
dopouštějí prostředky z příjmů
okresních neb obecních, k účelům
vzdělávacím vyměřené,
ježto poměrně na ně vypadají,
aneb aby k témuž konci rozvrhly zvláštní
příplatky, aneb aby užily jiných vlastních
důchodů." - Viz dále novější
osnovy zákonů stran škol menšinových
(posl. Čelakovský). - Viz konečně
nový moravský zákon školský (z
r. 1905), jenž stanoví v § 44.: "Aby se
národnostním menšinám obou národnostních
kmenů zabezpečilo školní vyučování
jejich dítek v mateřském jazyku, bude vyplacen
ze zemských prostředků pravidelný
příspěvek k úhradě nákladů
na školní potřeby těm soukromým
školám, které zřízeny budou v
obcích, v nichž se nenalézá žádná
veřejná škola té vyučovací
řeči, kterou se vyučuje na dotyčné
škole soukromé."
Záruka celistvosti a státoprávní samobytnosti
království Českého, jak v §§
1.-6. jsou vytknuty, jakož i záruka národní
a jazykové rovnoprávnosti, jejíž základní
rysy v §§ 7.-14. jsou stanoveny, pojaty buďtež
do přísahy korunovační, kterouž
každému nově nastupujícímu panovníkovi
sluší složiti a o níž bližší
ustanovení vydána buďtež předpisy
zvláštními.
Připomenutí. Korunovace, resp. složení
korunovační přísahy spočívá
na předpisu A 3. Obnoveného zřízení
zemského z 10. května 1627. Obsah přísežného
závazku korunovačního vztahoval se - kromě
ochrany katolického náboženství - k
zachování celistvosti země, pak ku šetření
stavovských práv, tedy zajisté i ústavy
zemské, jak ji Obnovené zřízení
upravilo a v níž jednou z hlavních zásad
byla jazyková rovnoprávnost, zavedená Obnov.
zřízením na rozdíl od dřívější
skoro výhradné platnosti češtiny jakožto
jazyka státního. Nechť se již jus legis
ferendae, v Obn. zřízení vytknuté,
jakkoli vykládá, jisto jest, že zásada
rovnoprávnosti, Obn. zřízením stanovená,
nikdy nebyla zrušena. Proto také kabinetní
list z 23. března 1848 zásady této jakožto
platné výslovně se dovolává.
Rovněž předpis Obnoveného zřízení
stran korunovace nikdy nebyl zrušen a trvá tudy dosud
v platnosti. Všichni panovníci, s jedinou výjimkou
Josefa II., od Ferdinanda II. počínaje až do
Ferdinanda V., jenž korunován byl za krále
českého 7. září 1836, předpisu
onomu učinili zadost. V patentu Františka II. z 1.
srpna 1804, jímž zaveden byl titul císaře
rakouského, výslovně se dí, "že
zůstati má i na příště
beze změny při těch korunovacích,
které jsme My a Naši předkové jakožto
králové uherští a čeští
přijali." Kromě těchto skutečností
jeví se býti důvodno pojetí předpisu
§ 15. do osnovy i z té příčiny,
poněvadž taktéž nynější
panovník, nastoupivší v době ústavních
přeměn v r. 1848, po nichž následovalo
desítiletí období absolutistické,
jakmile roku 1861 ústavnost byla obnovena, složení
slibu korunovačního ihned připověděl.
Stalo se tak 13. dubna 1861 při slyšení deputace,
prostředkem které český sněm,
na základě únorovky se sešedší,
panovníka za provedení korunovace byl požádal.
(V deputaci sněmovní nalézal se i tehdejší
purkmistr liberecký posl. Trengler.) Tato přípověď
panovníka, daná 13. dubna 1861, byla pak opětována
za Belcrediho 29. pros. 1865 (odpověď na adresu sněmu),
pak za vlády Potockého reskriptem z 26. září
1870 a téže přípovědi způsobem
zvlášť určitým dán výraz
též za vlády Hohenwartovy reskriptem z 12.
září 1871. Připojiti sluší,
že i vládní předloha zákona národnostního
z r. 1871 stanovila v § 15., že "rovné právo
obou národností této země staví
se pod ochranu korunovační přísahy
královy".
Zákonodárnou moc v záležitostech zemských
vykonává císař a král ve spojení
se zemským sněmem.
Císaři a králi, rovněž i zemskému
sněmu přísluší právo,
navrhovati zákony v záležitostech do právomoci
sněmu spadajících.
K platnosti každého zemského zákona
jest potřebí, aby schválen byl sněmem
a aby mu udělena byla sankce panovníka.
Předloha zákona sněmem schválená,
jíž se nedostalo sankce panovníkovy, taktéž
předloha zákona vládou navržená,
kterou sněm neschválil, nemůže býti
v témže zákonodárném období
ve sněmu znovu projednávána.
Místodržitel království Českého
jest sněmu z toho zodpověděn, aby výkony
vládní, připadající v obor
jeho působnosti úřední, odpovídaly
zřízení zemskému a zákonům
zemským. Podobná ustanovení o této
zodpovědnosti, jakož i tom, jak složen býti
má soud, jenž v příčině
obžaloby místodržitele bude rozhodovati a kterak
řízení před soudem tím dlužno
upraviti, vydána budou zákonem zvláštním.
Zákony zemské vyhlašují se jménem
císaře a krále a to tak, že se v nich
připomene přivolení zemského sněmu
a že jsou spolu podepsány od místodržitele
sněmu zodpovědného.
Připomenutí. Předpisy o zodpovědnosti
místodržitele a jeho kontrasignaci zemských
zákonů pojaty jsou do osnovy této z návrhu
zákona posl. dra Kramáře a soudruhů,
podaného v zemském sněmu 14. ledna 1896.
Zodpovědnost místodržitelů vůči
sněmům obsahovala v § 104. již osnova
ústavy kroměřížské z 2.
března 1849. Dále sluší uvésti,
že i ústava z 4. března 1849 (Stadionova) stanovila
v § 94.: "Náměstníkové jsou
ve svém vedení věcí z toho zodpovědni,
by zákony říšské i zákony
korunní země, jíž se dotýče,
náležitě se zachovávaly a nad jich platností
se bdělo."
Sněm království Českého skládá
se z osmi virilistů a sice a) z knížete arcibiskupa
pražského, pak z biskupů budějovického,
královéhradeckého a litoměřického;
b) z rektorů magnifiků českého i německého
vysokého učení Karloferdinandského
v Praze; c) z rektorů obou vysokých škol technických,
české i německé, v Praze; pak d) ze
240 poslanců volených.
Bližší ustanovení o tom, kdo má
právo voliti, kdo může být volen a jak
se volba má vykonati, obsažena jsou v řádu
volebním.
Připomenutí. Ponechání virilistů
plyne ze zřetelu ku vžilé tradici. Jinak se
v ostatním předpokládá, že oprava
volební provedena bude - ve smyslu návrhu svého
času posl. Slavíkem a v poslední době
poslancem Koernerem podaného - na základě
všeobecného rovného práva hlasovacího
a užitím zásady zastoupení poměrného.
Z předpokladu toho vychází i stylisace dalších
paragrafů, jednajících o volebních
kuriích sněmovních.
Trvání zákonodárného období sněmu stanoví se na šest po sobě jdoucích roků. Císař a král svolává každoročně zemský sněm k pravidelnému zasedání, jehož trvání sluší tak vyměřiti, aby sněm všem svým úkolům mohl učiniti zadost. V případě zvláštní potřeby svolává se sněm k zasedání mimořádnému. Rozhodnutím císaře a krále děje se odročení a uzavření sněmovního zasedání, jakož i rozpuštění sněmu, ku kterémuž rozpuštění, ač nebylo-li dřív rozhodnutím císaře a krále předsevzato, dojíti musí po vypršení zákonodárného období, načež v průběhu tří měsíců vypsati a
provésti sluší nové volby.
Zvolení poslance nemůže být od voličů
odvoláno, aniž lze zvolenému poslanci udíleti
se strany voličů jakýchkoli instrukcí.
Zvolenému poslanci, pokud jest úředníkem
zeměpanského neb samosprávného úřadu,
nemůže.být odepřena dovolená
k vykonávání mandátu potřebná.
Poslanci sněmovní nemohou být pro své
hlasování nikdy bráni v zodpovědnost;
pro výroky v činnosti poslanecké učiněné
mohou býti poslancové vzati v zodpovědnost
toliko sněmem samotným.
Žádný poslanec zemský, pokud zasedání
trvá, nesmí být bez přivolení
sněmu pro trestní čin zatčen neb soudně
stíhán, vyjma případ, že by dopaden
byl při činu samém. V tomto případu
má však soud o zatčení podati sněmu
ihned zprávu. Žádá-li toho sněm,
musí být zatčení zrušeno, neb
stíhání odročeno na celou dobu zasedání.
Totéž právo má sněm v příčině
zatčení neb stíhání poslance
mimo zasedání.
Připomenutí. Říšským zákonem
z 3. října 1861 byla immunita stanovena jak pro
poslance říšské rady, tak pro poslance
zemských sněmů. Pro poslance rady říšské
byl zákon tento nahražen § 16. prosincovky. Pro
poslance zemské dotčený zákon říšský
dosud platí, a důvody, pro které vzhledem
k říšským poslancům byl recipován
prosincovkou, platí zajisté i pro jeho pojetí
do zřízení zemského.
K řízení jednání sněmovního
volí sněm na počátku každého
zákonodárného období ze svého
středu předsedu, jemuž přísluší
název nejvyššího zemského maršálka
(in eventum: a jehož zvolení podléhá
schválení panovníkově). Kromě
předsedy volí sněm dva jeho náměstky,
z nichž jeden musí být příslušníkem
národnosti české, druhý příslušníkem
národnosti německé. Úřadování
předsednictva tohoto trvá po celé dotyčné
zákonodárné období.
Připomenutí. V době bývalých
sněmů stavovských dálo se zahájení
sněmu králem neb komisařem zvlášť
k tomu jmenovaným, kdežto direktorem (předsedou)
byl z pravidla nejvyšší purkrábí
pražský. Však již kroměřížská
osnova ústavní stanoví v § 122. (§
84.): "Sněm volí svého předsedu
a jiné důstojníky (funkcionáře)
na celý čas svého shromáždění".
Tatáž zásada pojata i do zřízení
zemského (Bachova) z 3. ledna 1850 (vydaného u provádění
Stadionovy ústavy z 4. března 1849), v jehož
§ 27. čteme: "Sněm ustanoví absolutní
většinou hlasů svého presidenta a svého
místopresidenta na čas sněmovních
sezení." Propůjčovalo-li Bachovo zemské
zřízení právo voliti předsednictvo
sněmu, jehož zákonodárná působnost
ve smyslu březnové oktrojírky z roku 1849
na míru celkem nepatrnou byla stlačena, lze tím
spíše vindikovati právo to pro sněm,
jehož právomoc zákonodárná v
důsledku prosincovky podstatně jeví se být
rozšířenou.
Ustanovení o způsobu jednání zemského
sněmu obsahuje jednací řád, jehož
hlavní zásady za šetření předpisů
zemského zřízení stanoveny buďtež
zákonem zemským. Při stanovení těchto
zásad budiž dbáno, aby rozvláčnosti
a těžkopádné formality byly sice vyloučeny,
nicméně však aby důkladnost věcného
projednání předmětu, o nějž
běží, byla zabezpečena. Taktéž
budiž v zákonu tom upravena disciplinární
moc předsedajícího, jakož i stanoveno,
kdy a za jakých podmínek jest sněm oprávněn,
usnésti se kvalifikovanou většinou na dočasném
vyloučení poslance z jednání sněmovního
v případu, že by se dotyčný poslanec
byl dopustil činů pohoršlivých. Interpellační
právo poslanců budiž upraveno v ten smysl,
že na všechny ku vládě učiněné
dotazy dlužno v určité době buď
dáti odpověď, neb sděliti důvody,
pro které zodpovědění se odepírá.
O každém projevu vlády na interpellace lze
sněmu rokovati a se usnášeti. Do zákona
o jednacím řádu lze též pojati
předpis o tom, že výbor zvolený k předběžné
poradě o určité obsáhlejší
neb důležitější předloze
může, když se byl sněm o tom usnesl a
usnesení to panovníkem bylo schváleno, i
po odročeném neb uzavřeném zasedání
zůstati v činnosti, aby porady o dotyčné
předloze zahájil, neb v nich pokračoval.
O podrobné úpravě jednání sněmovního,
v rámci zákona předsevzaté, rozhoduje
sněm prostým usnesením.
Připomenutí. Poněvadž bližší
úprava jednání sněmovního vyhražuje
se jednak zákonu o řádu jednacím,
jednak řádu jednacímu v rámci zákona
toho usnesenému, nebyla četná k předmětu
tomu se vztahující ustanovení (na př.
o veřejnosti schůzí sněmu, o jeho
poradách důvěrných, o hlasování,
o účastenství zástupců vlády
při jednání, o tom, jak zacházeti
sluší s vládními předlohami a
návrhy samostatnými atd.) do nástinu vůbec
pojata. Předpis o permanentních výborech
recipován z návrhu poslanců Fiedlera, Kubra
a soudr., podaného v zemském sněmu 4. října
1907.
Výkonným a správním orgánem
zemského sněmu jest zemský výbor.
Zemský výbor záleží z 10 přísedících
ze středu poslanců zvolených a z nejvyššího
maršálka jakožto předsedy. Kromě
přísedících volí sněm
10 jejich náhradníků. Volba jednoho přísedícího
a jednoho náhradníka děje se plenem sněmu,
volba ostatních kuriemi (§ 32.). K zastupování
nejvyššího maršálka ve vlastnosti
jeho jakožto předsedy zemského výboru
volí zemský výbor ze svého středu
dva jeho náměstky, z nichž jeden budiž
příslušníkem národnosti české,
druhý příslušníkem národnosti
německé. Funkční období zemského
výboru, jejž voliti sluší na počátku
každého zákonodárného období,
trvá po celý čas období tohoto, jakož
i po jeho vypršení tak dlouho, dokud nově sešedší
se sněm nevykoná volbu novou.
Připomenutí. Zemské zřízení
z r. 1850 (Bachovo) stanovilo v § 53.: "Zemský
výbor volí na čas svého působení
předsedu ze svého středu. Měl-li by
předseda na čas býti zaneprázdněn,
zastupuje jej v letech nejstarší oud."
Za účelem provedení volby přísedících
zemského výboru a jejich náhradníků,
rovněž i za účelem provedení
všech voleb do sněmovních komisí, do
správních sborů, zřízených
pro zemské ústavy a korporace, v nichž zemskému
sněmu zastoupení jest vyhrazeno, pak i do komisí
vyšetřovacích, dozorčích a jiných,
jež sněm byl zřídil, roztřídí
se všichni volení poslanci dle národnosti své
do volební kurie české a volební kurie
německé. Virilisté přihlastež
se na počátku zákonodárného
období, po případě při nastoupení
své činnosti poslanecké svůj vstup
do jedné z obou volebních kurií národnostních.
Nestane-li se tak, pozbývá dotyčný
virilista práva, voleb kuriemi se súčastniti.
Volby dějtež se dle pravidel následovních:
Jde-li o to, aby zvolena byla toliko jedna osoba, budiž volba
vykonána celým sněmem. Jde-li o volbu osob
dvou, zvoltež volební kurie po jedné. Když
běží o volbu více osob než dvě,
budiž toho dbáno, aby počet osob, jež
mají býti zvoleny, byl třemi dělitelný.
Z celkového počtu připadá pak voliti
české volební kurii dvě třetiny,
volební kurii německé jednu třetinu.
V lůně volebních kurií, nedošlo-li
k návrhu předsedy a se svolením všech
členů kurie k volbě akklamací, budiž
v případech, kde běží o zvolení
tří neb více osob, vykonána volba
s použitím soustavy poměrného zastoupení.
(Podrobnosti o tom vyhražují se případnému
dalšímu jednání o konečné
redakci nástinu tohoto.)
(In eventum: Kdyby k provedení volební opravy na
základě všeobecného rovného práva
hlasovacího nedošlo, t. j. kdyby dosavadní
tři zájmové kurie i v novém řádu
volebním potrvaly a k nim po případě
připojena byla kurie čtvrtá, tak zv. "kurie
všeobecná", budiž stante concluso zřízení
volebních kurií sněmovních upraveno
tak, aby hlavní zásady stran voleb kuriemi konaných,
jak svrchu jsou uvedeny, přišly k platnosti.)
Připomenutí. Dle sčítání
lidu z r. 1900 bylo v Čechách domácího
obyvatelstva 6,271.009, v čemž dle obc. řeči
nalézalo se 3,930.093 Čechů, 2,337.113 Němců
a 3.903 obyvatelé přiznavší jinou řeč
obcovací. Z 10.000 domácího obyvatelstva
připadalo na Čechy 6.267 a na Němce 3.728.
Procentní poměr Čechů a Němců
(dle obc. řeči) byl tudy as 62.71 : 37.29. Má-li
počet osob, volených kuriemi, nalézati se
v přibližném souhlasu s početním
poměrem obou národností, nelze souhrn osob,
jež kuriemi mají být voleny, roztříditi
jinak, než buď pomocí klíče třetinového
(1/3 : 2/3 = 33.33 : 66.66) neb pomocí
klíče pětinového (2/5 : 3/5 = 40 :
60). Patrno, že ani jeden z klíčů těch
skutečného poměru národnostního
nevystihuje. Klíč třetinový značí
pro Němce ztrátu 3.96 procent, resp. pro Čechy
zisk 3.95 proc., klíč pětinový zas
pro Čechy ztrátu 2.71 proc. a pro Němce zisk
2.71 proc. Klíč pětinový jest skutečnému
poměru o 1.25 proc. bližší než klíč
třetinový. Že v osnově proponováno
jest užití třetinového klíče,
jeví se býti mimo jiné (na př. nespolehlivost
sčítání dle obcovací řeči)
odůvodněno též zřetelem negociačním.
K obstarávání záležitostí
obcí, okresů, případně krajů,
zřízena jsou v království Českém
obecní, okresní, případně krajská
zastupitelstva, jejichž ústrojí a právomoc
upravují se zákony zemskými.
Tvrdí-li kdo, že v právu svém byl zkrácen
rozhodnutím některého zeměpanského
(státního) neb samosprávního úřadu
v Čechách, jenž v dotyčné záležitosti
rozhodoval v instanci poslední, má na vůli,
podati do rozhodnutí onoho stížnost k správnímu
soudnímu dvoru pro království České,
jenž v Praze budiž zřízen a pro jehož
složení, věcnou příslušnost
a pro řízení před ním ustanovení
§ 3. a násl. zákona z 22. října
1875 č. 36 ř. z. jsou směrodatna.
Připomenutí. Myšlenka, dožadovati se správního
soudního dvoru pro Čechy, nalézala průběhem
let mimo jiné oporu i v té okolnosti, že v
samotných kruzích německých vědců
právnických ozývaly se hlasy, prohlašující
podřízení zemských výborů
pod správní soudní dvůr vídeňský
(jak stalo se zákonem z 22. října 1875 ř.
z. č. 36) za čin protiústavní. Z bližšího
rozboru příslušné látky, provedené
odborníky na slovo vzatými, jeví se však
býti nesporno, že nejen judikaturu ve věcech
samosprávných, nýbrž i valnou část
judikatury ve věcech rozhodovaných úřady
politickými lze pro zemský správní
tribunál reklamovati, aniž by se tím narazilo
na kterýkoli platný předpis zákonný.
Argumentace, z níž sestrojení § 34. osnovy
plyne, spočívá na řetězu těchto
skutečností: V § 11. písmeno m) prosincovky
vyhražuje se říšské radě
vydávání prováděcích
zákonů k základním zákonům
státním potud, pokud tyto vydání prováděcích
zákonů se dovolávají. Čl. 15.
základního zákona o moci soudcovské,
jednající o správním soudním
dvoru, se prováděcího zákona dovolává
a v důsledku toho říšský zákon
o správním soudním dvoru z 22. října
1875 č. 36 ř. z. byl též vydán.
Však čl. 15. zákl. zákona o moci soudcovské
dovolává se zvláštního zákona
o správním soudním dvoru toliko v následujících
třech směrech: 1. ve příčině
předmětné jeho příslušnosti
(vymezení hranic jeho kompetence), 2. v příčině
jeho složení (skupina finanční, administrativní,
složení senátů, potřeba polovice
soudců) a 3. v příčině řízení
před dotyčným soudem. Do těchto tří
bodů, jejichž úprava jest říšskému
prováděcímu zákonu vyhražena,
nespadá však otázka, kde má býti
správní soud zřízen, aniž že
musí organisován býti jakožto soud jediný.
Z toho plyne: jako by nebylo na závadu, kdyby na př.
oddělení administrativní a oddělení
finanční správního soudního
dvoru ve Vídni byla jakožto dva různé
správní soudy organisována, tak rovněž
není říšské legislativě
vyhraženo stanoviti, že správní soudní
dvůr musí být jen ve Vídni zřízen
jakožto tribunál jediný. Lze tudy dle daného
stavu zákonného i v Praze zříditi
samostatný správní soudní dvůr,
arci sluší při tom o to dbáti, aby předmětná
jeho příslušnost, jeho složení
a řízení před ním tak byly
upraveny, jak toho říšský zákon
pro správní soudnictví vyhledává.
Správní soudní dvůr v Praze co do
objektivní své působnosti stál by
pak úplně na rovni se soudem vídeňským,
s tou toliko odchylkou, že by byl obmezen na věci
v zemi rozhodnuté. V otázkách autonomních
by náležela tomuto správnímu soudu správní
judikatura veškerá, kdežto v otázkách
patřících před úřady
zeměpanské spadaly by v jeho příslušnost
ony věci, kde v poslední stolici rozhoduje místodržitelství.
Zemský sněm, uzná-li toho potřebu,
může zříditi cestou zákona zvláštní
tribunál, který by po způsobu soudu smírčího
s konečnou platností rozhodoval o sporech, vzešlých
mezi příslušníky obou národních
kmenů v Čechách pokud se týká
záležitostí, k nimž vztahují se
předpisy o národní a jazykové rovnoprávnosti
v zřízení zemském a v příslušných
zákonech obsažené.
Připomenutí. V kroměřížské
osnově ústavní čte se v § 113:
"Říšským zemím míchané
národnosti pozůstavuje se, by přijaly do
ústavy zemské zřízení (instituci)
nějaké, skrze kteréž záležitosti
čistě národní na způsob smluvčího
soudu rozhodovány budou".
Pokud za učastenství povolaných činitelů
ústavních nedojde k tomu, aby prostředkem
revise §§ 11. a 12. zákl. zákona z 21.
prosince 1867 č. 141 ř. z. hranice mezi zemskou
a říšskou příslušností
zákonodárnou byly dle zásad věcné
účelnosti nově vytknuty, náleží
do zákonodárné působnosti sněmu
vše to, co v taxativním výpočtu §
11. uvedeného svrchu zákona výslovně
není vyhrazeno zákonodárné příslušnosti
rady říšské, jakož i vše to,
co jednotlivými zákony, vydanými v zemích
zákl. zákonů státních, není
odkázáno úpravě cestou nařizovací.
Kompetenční tento okruh zákonodárství
zemského změniti lze jedině za souhlasu sněmu
království Českého.
Ve smyslu § 36. náleží tedy zejména
do zákonodárné příslušnosti
zemského sněmu:
a) Úprava zřízení zemského,
vydání zákona o jednacím řádu
sněmovním, jakož i zákona o sněmovním
řádu volebním.
b) Úprava národní a jazykové rovnoprávnosti
v rámci zásad zemským zřízením
vytknutých.
c) Úprava všech záležitostí místní
samosprávy, tak jmenovitě vydávání
předpisů o zřízení obecním,
o daních a dávkách obecních, o dohledu
k působnosti a hospodářství obcí,
jakož i o obecních řádech volebních,
pak o zřízení, působnosti a hospodářství
vyšších svazů územních,
jako okresů, krajů a pod., o dohledu k činnosti
jejich, o řádech volebních pro tyto svazy,
o úpravě právních poměrů
úřednictva, zřízenectva a služebnictva
obcí a vyšších svazů územních
a o řízení před úřady
samosprávnými; vydávání předpisů
o službě zdravotní v obcích a vyšších
svazech územních: úprava všech záležitostí,
jež podle platných zákonů patří
do samostatné působnosti zastupit. orgánů
obecních, okresních, případně
krajských a nejsou výslovně vyhraženy
zákonodárné působnosti říšské
rady, zvláště tedy všech záležitostí
stavebních, pak záležitostí péče
sociálně-politické, humanitních, chudinských
(kromě úpravy práva domovského), jakož
i záležitostí, týkajících
se řádu čeledního, sprostředkování
práce, hnanectví, postrku, donucovacích pracoven,
polepšoven, vychovatelen, stravoven, policie požárové
a všech jiných záležitostí policejních
(kromě policie cizinecké a záležitostí
listů průvodních).
d) Opatření na podporu a zlepšení poměrů
úvěrních v zemi, pak opatření
na podporu a povznesení výroby živnostenské,
zřízení zemské živnostenské
rady, úprava záležitostí, týkajících
se silnic a jiných prostředků kommunikačních
(kromě kommunikací říšských,
telegrafů, pošt, železnic a plavby lodí),
pak organisace trhů (kromě záležitostí
k váhám a mírám se vztahujících).
e) Všeliká nařízení, týkající
se zemědělství a lesnictví, tedy zejména
předpisy, jež týkají se výroby
rostlinné a živočišné, zvláště
ochrany zemědělského a lesního majetku
před škůdci z říše živočišstva
a rostlinstva a před pohromami živelními, předpisy
o polním a lesním pychu, o hospodaření
v lesích obecních, o právu myslivosti a jeho
výkonu, o rybářství a o melioraci
pozemků; předpisy, jež týkají
se zachování a podpory stavu zemědělského,
zejména předpisy o zemědělské
radě, o zemědělském úvěrnictví,
předpisy agrárně-politické jako o
dělitelnosti pozemků, skládání
jich i zaokrouhlování, o statcích rentových
a dědické posloupnosti v selské usedlosti,
předpisy o zemědělském pojišťování
a družstevnictví, předpisy o zužitkování
přirozeného bohatství půdy, pokud
nesáhá státní regál, atd.
f) Úprava práva vodního, kromě záležitostí,
týkajících se plavby lodí.
g) Úprava veškerého školství, vyjímaje
university a základní zásady o školách
národních a gymnasiích, zejména tedy
veškero zákonodárství o vysokých
školách technických, o reálkách,
lyceích, uměleckých akademiích a veškerém
odborném školství vůbec (zemědělském,
bánském, průmyslovém, obchodním,
pokračovacím, hudebním atd.).
h) Zákonodárství berniční,
vyjímaje každoroční povolování
daní, dávek a důchodků, potřebných
k úhradě společných výdajů
všech království a zemí na říšské
radě zastoupených a vyjímaje všechny
ostatní společné finanční záležitosti,
v § 11. písm. c., zák. z 21. pros. 1867 č.
141 ř. z. říšské radě
vyhražené.
ch) Vydání zákonů, potřebných
k provedení základních zákonů
státních, pokud takové prováděcí
zákony nejsou v nich samých výslovně
slíbeny.
i) Vydání trestních, trestně-policejních
i soukromoprávních předpisu o všech
předmětech, které dle zřízení
zemského spadají do oboru zemského zákonodárství.
j) Vydání předpisů o vnitřním
zařízení veškerých veřejných
knih a rejstříků.
k) Vydání předpisů o veškeré
statistice v zemi.
l) V mezích vůdčích zásad,
vyhražených zákonodárství říšskému,
podrobnější úprava záležitostí
přípřeže, zásobování
a ubytování vojska, pak vyučování
na školách národních a gymnasiích,
jakož i organisace úřadů soudních
a správních.
m) Spolupůsobení při úpravě
všech záležitostí, společných
všem královstvím a zemím pod žezlem
nejjasnější dynastie sloučeným,
pokud záležitosti ony nenáležejí
v soubor úmluv s korunou uherskou, jak naznačeno
jest v § 11. písm. o) zákl. zákona z
21. pros. 1867 č. 141 ř. z.
Připomenutí. Vymezení zákonodárné
působnosti sněmu, jak výše jest uvedeno,
sestrojeno bylo s použitím příslušné
literatury po úřadě s několika odborníky.
Na úplnost - při nesnadnosti a složitosti látky
- vymezení to nároků nečiní.
U těch bodů, v příčině
kterých v praxi i literatuře názory se různí,
přidržuje se osnova výkladu, plynoucího
z přesného užití pravidel interpretačních.
Typickým vzorem případů sem spadajících
jest vindikace podrobné úpravy organisace úřadů
soudních a správních pro kompetenci zemskou,
pro niž se obor tento reklamuje přes to, že do
něho zákony říšskými (z
11. června 1886 č. 59 ř. z., z 26. dubna
1873 č. 62 ř. z. a z 15. května 1868 č.
44 ř. z.) fakticky bylo zasáhnuto.