Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Tedy, vzácné shromáždění, je prostě jasno, že, jestliže chceme skutečně vážně zavésti správu obcí tak dobrou, jak si všichni přejeme, musíme hlavní váhu položiti nikoli na to, aby se volilo dle určitého principu, nýbrž, aby byl možný volný výběr kandidátů, aby každý volič mohl rozhodovat dle toho, jak uznává kandidáta za vhodného, a mít volnost vybírat.

Přicházím k největší námitce, která se uvádí: jestliže politické strany vyhlásí listiny: jestliže však při těch listinách není vázanost, že pak je možna dekapitace, že potom může nastati, že osoby, které jsou nejschopnější, mohou býti odpraveny malým počtem voličů a osoby méně schopné mohou býti zvoleny.

Pánové, především všecky ty příklady dekapitace, které byly uváděny, nebyly na základě starých zkušeností, jak jsem mohl z pramenů poznati. U nás jsme tuto otázku vůbec neprozkoumali. My vůbec nemůžeme, když tato soustava nebyla zavedena, aneb můžeme se jen těžko vyslovovati o tom, zda-li jest tomu tak, jak pan referent soudí, neb jak já tvrdím.

Pánové, dekapitace nebude tehdy, jestliže nebude jen právo škrtací, nýbrž i právo, vybírat individuálně kandidáty, tak že ti, kteří jsou vůdci a kteří budou míti popularitu i ve vrstvách, které nejsou organisovány, budou moci býti voleni těmito voliči a následkem toho se eventuelní úbytek hlasů vyrovná. (Posl. Kříž: Jedná se o popularitu měšťáckých stran!)

U nás o popularitu měšťanských stran, a u vás o popularitu dělnických stran; každý má popularitu v tom prostředí, ve kterém pracuje.

Zarazí mne neobyčejně nedůvěra, jakou p. referent projevuje k voličstvu, že by si nedovedlo vybrat a tak že by mu mělo býti odebráno právo přímého volení. Ještě více mne zaráží nedůvěra, kterou projevuje k intelligenci, že právě tato intelligence by byla největší příčinou dekapitace, příliš by kritisovala a škrtala a byla by příčinou toho, že by výsledek voleb neodpovídal tomu, jaký by měl býti. Tu se mně zdá, že přece jenom jde p. referent příliš daleko, jestliže chce voličstvu odnímati to právo poukazem na to, že by si nedovedlo vybrati nejvhodnějších a nejschopnějších osob a že by byly lépe vybrány, kdyby toto právo vykonaly výkonné výbory.

Jest úplně jasno, že za těch poměrů, jaké jsou při vázanosti listin, budou voleny ty osoby "beati possidentes", které jsou v čele výkonných výborů, nebo které dnes jsou v místním vedení stran. To znamená, že nebude osvěžování ve sborech obecních o nové osoby, které nedostanou se v pořadí v předu do kandidátních listin, jako ti "beati possidentes". To znamená, že skutečně uzákoňujeme jakési stálé sbory, které budou stále voleny, poněvadž jest známo, jak jsou obtížné operace, zbavovati se osob, které již u určité moci jsou. My, pánové, nemůžeme v žádném způsobě srovnávati se s názory pana referenta a nemůžeme naprosto souhlasiti zejména s jeho názorem, že by volný systém volební musil míti za následek výběr méně schopných kandidátů.

Z těchto důvodů činím návrh na změnu § 40., aby volič měl volnost individuelní, rozhodovati mezi navrženými kandidáty, aby směl hlasovati ať pro celou kandidátní listinu, nebo pro jednotlivé kandidáty, aneb z různých kandidátních listin aby si mohl sestaviti volně hlasovací lístek.

Při tom není zkrácena přirozeně žádná strana, není to naprosto ve prospěch určité strany. Změna jest v tom, že se prostě součet hlasů sečte a nikoli součet listin.

Podle tohoto součtu hlasů se rozdělí pak ten počet jednotlivým stranám a budou zvoleni ne ti, které výkonný výbor odčísloval 1, 2, 3, 4 atd., nýbrž ti, kteří mají největší počet hlasů a u nichž se prokáže, že mají největší důvěru voličstva. (Posl. Vaněk: Volební loterie!) Nazýváte-li volební loterií to, když některý kandidát má větší důvěru voličstva a dostane větší počet hlasů, pak ovšem já bych zase řekl, že by bylo spíše možno nazvat volebním násilím na voličstvu, jestliže dávám voliči kandidátní listinu a řeknu mu: Voliči, ty nesmíš si nikoho vybrat, musíš volit tak, jak já rozkazuji. (Souhlas.)

Vzácné shromáždění! Já prostě myslím, že u kulturního národa a u národa vyspělého jako jsme my, bylo by neobyčejným jeho podceňováním, kdybychom chtěli právo přímého volení mu vzít a zavádět systém nepřímé volby. Proto činíme tento návrh, aby současně dle § 400 byli přizpůsobeny také ostatní §§ 31., 45 a 50., které jsou tangovány. Jestliže, pánové, neponecháte voliči volného práva, aby směl vybrat toho, ke komu má důvěru, jestliže mu nedovolíte, aby mohl uvažovat o kandidátech podle toho, jaké mají duševní schopnosti, jakou mají kvalifikaci, tu prostě takového voliče snižujete a upíráte mu schopnosti uvažovací, tu prostě z tohoto voliče chcete dělat jen takového občana druhého řádu, poněvadž občanem prvého řádu je ten, který mu dává kandidátní listinu, na které tento volič nemůže měniti. Ale tímto vaším principem je také úplně ohrožen princip nejlepších lidí.

A pan dr. Meissner prohlásil, že je pro princip nejlepších lidí, a já to velmi rád kvituji a je to jistě i věc, která odpovídá dnešnímu velmi dobrému úvodníku "Práva Lidu", kde stejným způsobem jest o příštím našem životě psáno, že ze všech skupin mají býti rovnoměrně všechny síly k řízení státnímu vybírány. Ale, vzácné shromáždění, vy tím, když nedovolujete voliči přímého výběru, ohrožujete také právě tuto zásadu nejlepších lidí. Pánové, velký počet voličů je neorganisován a velký počet voličů representuje inteligence. Tato inteligence, jestli dovolíte, má stejný rozhled ve veřejném životě i názor o určitých kandidátech, tako ti, kteří jsou organisováni v politických stranách. Tato inteligence dovede jaké velice dobře rozeznávat a, poněvadž není tak strannicky zaujata, dovede si při výběru kandidátů počínati mnohem kritičtěji, ona dovede z různých listin vybírati kandidáty, kteří se jí zdají býti nejschopnějšími. Hlasy této inteligence, která tvoří nejméně třetinu všeho voličstva, padaly by na váhu právě pro ty kandidáty, kteří by byli nejschopnější. Máte-li tedy heslo: "nejschopnější kandidáty do obcí!", pak musíte připustit toto volné právo hlasování, pak nesmíte zaváděti volby nepřímé.

Je přirozené, že tato otázka budí tak veliký zájem. Je to otázka snad hodně značně jen ceny theoretické, otázka, o které by snad praxe ukázala, že i princip vázaných listin, i princip nevázaných listin, při tom jak se rozvíjejí naše poměry, neměl by tak velikého a pronikavého důsledku. (Výborně!) Jest přirozeno, pánové, že právě již u obce, toho nejnižšího správního tělesa a ne až teprve u zákonodárného sboru, o tomto principu mluvíme, poněvadž obec jest základem demokracie. Jestliže obec by nestála na základech lidových a na těch základech nejlepších, pak by náš celý živit stonal, pak by náš celý život nebyl zdravý a dobrý. Jest docela přirozeno, že právě u této obce se zastavujeme a právě u této obce svádíme takové boje, a prostě bych řekl, že chceme vybojovat tento spor, který se zdá býti velice zásadní theoretické vážnosti.

My, vzácné shromáždění, přejeme si, aby naše samospráva byla lepší než minulá. Velmi mnoho výtek činilo se minulé samosprávě, i když při těch výtkách bylo zase mnoho velmi dobrého, co vykonala a jmenovitě že to byla často jen ta samospráva, která držela náš národní život proti Rakousku a která posilovala náš boj proti Rakousku. Ale vzácné shromáždění, my si prostě přejeme, aby ta lidová obecní samospráva byla lepší a jestliže na tom všichni stojíme, nečiňme překážek, aby i výběr osob, které tuto samosprávu budou říditi, byl nejlepší, i základy, na kterých budujeme tuto novou svou lidovou obecní samosprávu, byly dobré a zdravé. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda Tomášek: Přerušuji jednání o prvém odstavci denního pořádku a, nebude-li proti tomu námitek, vyřídíme dnes ještě odstavec 3. a 4. a sice zprávu sociálně-politického výboru o upotřebení části přebytků hromadných sirotčích pokladen, tisk č. 37 a zprávu školského výboru o vládním návrhu zákona, jímž se poskytují drahotní přídavky aktivním a pensionovaným učitelům, tisk č. 408

Námitky proti tomu nejsou, uděluji slovo k zprávě sociálně-politického výboru panu referentu Slavíkovi.

Zpravodaj člen Národního shromáždění Slavík: Slavné Národní shromáždění!

Jednou z nepalčivějších otázek, které co nejdříve budou muset býti řešeny, jsou otázky výchovné a sice otázka úpravy výchovy mládeže (Nepokoj) opuštěné, zanedbané a mládeže osiřelé.

Snad každého dne setkáváte se na ulicích se zjevy, které musí jistě každého soudného člověka zaraziti. Jsou to dítky, které v chatrném obleku, téměř bosy appelují na soucit okolojdoucích, prosíce o almužnu. To jsou zajisté zjevy velmi smutné a my, přihlížíme-li k těmto zjevům, vidíme, že společnost lidská v této otázce ještě velmi málo učinila.

Tyto zjevy musí za každých okolností z ulic zmizeti a, jestliže se řekne, že nejsou to jen dítky snad osiřelé, jen snad dítky opuštěné, že jsou to i dítky, které svými rodiči jsou nabádány k tomu, aby využitkovaly situace a pomocí právě jich by sebrány byly milodary pro rodiče, pak i toto není žádnou výmluvou, poněvadž i zde je to hříchem společnosti lidské, že mohla nechati dojíti i k těmto okolnostem.

Vážené Národní shromáždění, jest nesporno, že výchova těchto dětí napravila by velice mnoho, a my jistě říkáme, že ten stát, který na mravních základech jest založen, má budoucnost, a že proto je to povinností státu, aby vychovával občany řádné, svých povinností dbalé. Z toho dedukujeme, že povinností státu jest, aby se ujal výchovy těchto dítek opuštěných, zanedbaných a osiřelých.

My však s těmito zjevy nesetkáváme se pouze snad v městech, bohužel, s těmito zjevy setkáváme se i na našem českém venkově, a jestliže se tážeme, kdo jest tím vinen, pak slýcháme v první řadě, že je tím vinna obec.

Vážené Národní shromáždění, není to správné říkati: obec. Dvě příčiny jsou zde, které zaviňují ty zjevy na českém venkově. První zjev jest nešťastný přirážkový systém, a to jistě uznáte, že taková malá obec, která chce své komunikační prostředky dáti si do pořádku, která chce alespoň důstojnou budovu školní si postaviti a ji vydržovati, zatěžuje se velkým břemenem, že přirážky dostupují takové výše, že potom na řešení otázky chudinské v takové obci vůbec není času a není také ani peněz. To jest jedna příčina. Druhá příčina jest, řekl bych, nedostatečně upravený zákon o domovském právu. Vidíme, že dělník v mládí svém opustí místo, jde pracovati do dolů, různých továren, že v této nebezpečné práci jest podryto jeho zdraví a často jest i sklácen v hrob a dítky jeho i jeho žena poslány jsou na domovskou obec, aby se o ně starala. Jak to vypadá, není třeba líčiti. Pak je přirozeno, že i v této otázce chudinské musí nastati jiné řešení a sice opět řešení státem, aby tato otázka co nejdříve a nejrychleji byla upravena.

A jestliže pozorujeme vývin těchto dětí, pak shledáváme, že takové děti zanedbané, opuštěné a osiřelé, jsouce nevychovány správně, v dospělém věku domáhají se domněle zkrácených práv i prostředky třeba nedovolenými. Nedostatek výchovy právě u malých dítek má za následek, že se u nich vzbuzuje nechuť ku práci a z této přirozeně zase vyvinuje se v dospělém věku již náchylnost ke krádežím a často k vraždám. A táži se, jak my léčíme tyto vady, které jsou spáchány na těchto obětech? U dospělých léčíme je kriminálem, a já bych řekl, že ty ponuré kriminální kobky nejsou tím prostředkem výchovným; vždyť často shledáváme, že sotva opustí žalář, dopouštějí se opět téže chyby. Proto nejsou těmi výchovnými prostředky, poněvadž je již na to pozdě, a díváme-li se, jak je v mládí léčíme, pak vidíme, že je léčíme almužnou. Almužna, ta není výchovným prostředkem, naopak, ta právě svádí tyto nedospělé malé dítky, aby více a více této zhoubné nákaze se věnovaly. Ale, velevážené shromáždění, i společnost má zde velkou vinu. Vidíme, že kolemjdoucí, jsouce jati soucitem, dávají tuto almužnu a mají za to, že svou povinnost již vykonali, a velice málo je těch, které dále uvažují o osudu těchto malých, ubohých trpitelů.

Jestliže chceme tyto zjevy odstraniti, pak musíme právě těmto dítkám nahraditi tu rodinu, těm dítkám, které nezažily a nemají možnosti, aby užily hřejivé lásky mateřské, musí to býti nahrazeno společností lidskou, aby vychovatel nahradil jim otce, aby nahradila vychovatelka matku a aby pak to děcko bylo uvedeno do řádné společnosti lidské.

To jsou tedy zjevy, o kterých bylo nutno se zde zmíniti, a ačkoli otázka tato jest příliš lákavá, aby byla rozebírána do podrobností, není to úkolem mým v dnešní schůzi, kdy má se jednati pouze o otázce přebytků sirotčích pokladen.

Že již v dřívějších dobách otázka sirotčí činila jisté starosti společnosti lidské, svědčí nejlépe o tom to, že sirotčí pokladny byly zakládány již před rokem 1848, a sice u tak zvaných patrimoniálních úřadů či domestikálních, vrchnostenských. Tyto pokladny, jaksi soukromé bych řekl, byly v roce 1850 zrušeny a zavedeny místo nich tak zvané hromadné pokladny sirotčí, a sice v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Dolních a Horních Rakousích, Solnohradě a Haliči.

Účel těchto sirotčích pokladen byl ten, aby sirotkům, jimž bylo pozůstaveno ať již dědictvím aneb jakýmkoli způsobem nějaké jmění, aby se toto jmění dostalo do správného opatrování. Avšak při ukládání těchto sirotčích peněz byl zaveden zvláštní způsob, že totiž vklady nebyly zúrokovány ode dne vložení, nýbrž teprve od 1. dne následujícího měsíce; za druhé vklady, které byly vybírány, zase nebyly úrokovány do dne výplaty, nýbrž končilo úrokování prvním dnem toho měsíce, kdy dotyčné platy byly vyplaceny. Dále vklady malé - z počátku do 40 K, tedy do 20 zl., později do 20 K, do 10 zl. tedy - nebyly vůbec úrokovány, a konečně peníze, které tam byly sirotkům vloženy a při nichž nastala nezvěstnost, byly dávány do zvláštního fondu.

Tento fond tvořil se z přebytků, které tímto způsobem nastaly a dosáhl takové výše, že již v roce 1898 obnášel 21,000.000 zl., čili 42,000.000 K. My tomu říkáme tedy správní přebytky těchto pokladen, a jedná se o to, jakým způsobem mají býti tyto přebytky zužitkovány.

Již říšský zákon ze dne 3. června 1901 stanovil, že část správních přebytků hromadných sirotčích pokladen má se užíti k utvoření tak zvaných sirotčích fondů v jednotlivých zemích. Percentuální výměra té kvoty, která na jednotlivé země připadala, vypočítávala se tím způsobem, že vždy o ¹/₁₀ % se zmenšila, odečetl se 2 % režijní příspěvek a ten zbytek poukázán byl jednotlivým zemím, aby zákonodárstvím zemským byla upravena otázka, jak s těmito příspěvky má se naložiti.

Dle zákona těchto příspěvků má býti užito k ošetřování a vychovávání chudých sirotků, jakož i zanedbaných nebo opuštěných dítek, při čemž budiž přednost dána sirotkům po osobách, které ve válce neb při vykonávání branné služby o život přišly.

Užití těchto přebytků bylo stanoveno pouze na dobu 10 let a to od r. 1901 až 1910 a potom později bylo jenom zvláštními nařízeními prodlužováno, až konečně zákonem z r. 1917 stanovena prodloužením tohoto zákona možnost použití těchto přebytků až do konce r. 1917. Avšak zákon praví, že těchto přebytků možno použíti pouze do konce předcházejícího roku, takže mohlo jich býti použito pouze do r. 1916.

Od té doby těchto přebytků použito nebylo. Z fondu, který činil 42 miliony korun, připadá na království České přibližně asi 16,320.000 K a jestliže počítáme úroky z tohoto fondu a ty přebytky, vypadá pouze pro Čechy samotné roční kvota, a sice v r. 1916 činila 627.970 K, v r. 1917 686.905 K.

Sirotčí fond, který byl ve správě zemského výboru, těchto peněz používal tím způsobem, že podporoval jednotlivé sirotky. (Hlas:.A což válečné půjčky?) Prosím, jestliže jich užil zemský výbor na válečné půjčky, není dnes mým referátem, poněvadž za to bude odpovídat zemský výbor a nikoli já, tedy o tom nemohu hovořiti. Z tohoto fondu podporoval zemský výbor okrouhle asi 4000 dětí. Vedle toho dával podpory ještě na léčení dětí skrofulosních a tuberkulosních v Luži, Cvikově a Žamberku a dětí zmrzačených v ústavu "Spolku pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze". Dále poskytoval zemský fond sirotčí stipendia k odborné výchove dětí na školách řemeslnických, hospodářských, průmyslových a obchodních. Konečně podporoval zemský fond sirotčí bezúročnými zápůjčkami vznik a rozvoj různých odborných ústavů, jako ústav Lužský, Cvikovský, Žamberský, Ústav pro děti lehce abnormální v Hradci Králové, ústav rachitiků a mrzáků v Praze, Deylovu výchovnu atd.

Tedy vidíme, že ačkoliv ten obnos nebyl tak příliš veliký, jak účel byl by vlastně vyžadoval, že přece v této věci bylo dosti vykonáno, a já bych si nic jiného nepřál, než aby apel můj dnešní nevyzněl na plano, nýbrž aby této otázky bylo více si všímáno, a při té příležitosti bych apeloval na členy této slavné sněmovny a hlavně kolegyně poslance, které nejvíce mají možnosti, znajíce také nejlépe útlá srdce dětská, aby této otázce věnovaly pozornost a hleděly připraviti co nejdříve řešení její v plném rozsahu. (Hlas: Ať povolí vláda obnosy!) To již bude věcí slavné sněmovny, aby do rozpočtu takový obnos byl dán. Účel tento bude všemi stranami v této sněmovně zastoupenými jistě sympaticky přijat, takže nenastane bouře, jakou před chvíli jsme zde viděli, nýbrž bude jednou úplný souhlas všech pánů členů této sněmovny, aby tato otázka byla řešena, poněvadž ji pokládáme všichni za velmi důležitou. Avšak, poněvadž rokem 1917 končil tento zákon a další prodloužení jeho nebylo nikde prohlášeno ani nařízením ani zákonem, jest právě nutno, aby slavná sněmovna rozhodla, aby mohlo ministerstvo sociální péče používat těchto přebytků z roku 1916 a 1917 a jest tedy nutno, aby zákon tento byl prodloužen znovu až do konce roku 1918. Že navrhujeme v sociálně-politickém výboru pouze prodloužení do konce roku 1918, stalo se z toho důvodu, že ministerstvo sociální péče připravuje již zákonnou předlohu, kterou celá tato otázka bude upravena, takže není třeba dalšího rozšíření.