Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Velectění pánové, kulturní boj! Co si pod tím slovem představujeme a proč pravím, že se nemusíme báti toho doznání, že skutečně chceme kulturní boj zahájiti a provésti? Co si představujeme pod tím slovem, velectění přátelé? Jest veliký omyl, jemuž Vy se snad upřímně oddáváte, že jest možno, aby národ se vyvíjel politicky, aby se vyvíjel sociálně, a aby se nevyvíjel a zůstával státi kulturně. Život národa není trojjediný, život národa jest jediný, nedělený a tak, jako nemůže člověk dýchati jen jednou půlkou plic a druhou nedýchati, tak nemůže jíti ve směru politickém a sociálním, a o kulturní otázky a o pokrok v kulturních otázkách vůbec se nestarati.

Velectění přátelé, já ani nevím, jak si to pánové z katolické strany představují. Kdyby šlo po jejich, znamenalo by to, že od roku 1618 jest možno, aby se byl národ - oni říkají, že to bylo velké neštěstí národa, že v něm byl veden kulturní boj, ten byl veden již tehda, - politicky oni myslí, že je možno, aby se vyvíjel sociálně a myslí, že jest opravdu možno, aby dnes ještě byl ten stav, že kdo není katolíkem, kdo jest evangelíkem, byl za to přibíjen za jazyk na šibenici aneb prostě potlačen. Kdyby nebylo toho kulturního boje, toho postupu na kulturním boji, tedy bychom tam ještě dnes byli. Velectění pánové, kulturní boj znamená, že se chceme bíti s katolickou církví, ne že se chceme bíti proti náboženství, to nám znamená přesvědčení, že tak, jako si nedovedeme představiti žádný zdravý politický vývoj bez současného vývoje sociálního, tak jako jest nám dnes všem jasno, že jest přímo směšné představovati si, že by mohlo zůstati politické osamostatnění národa, a že by nebylo provázeno zároveň také hospodářským osvobozením těch, kteří byli hospodářsky ujařmeni, tak, jak ta věc jest nám dnes všem jasná, tak jest nám jasno, že to první a druhé není možné bez třetího, že není možný žádný sociální a politický vývoj bez pokroku, bez spravedlnosti, bez naprostého osvobození kulturního, a k tomu kulturnímu osvobození potřebujeme především, abyste, velectění pánové, umožnili odstranění politisování z kostelů. (Výborně!)

Druhá námitka, kterou pánové z katolické strany uvádějí, jest ta, že prý Národní shromáždění není vůbec legitimováno k tomu, aby se o takových návrzích usnášelo, poněvadž prý, jak oni to říkají, jsme samozvanci. (Výkřik: A v Uhrách?)

Velectění přátelé, tam navrhujete zcela trefně tu změnu. V Uhrách mají samozvanci tu věc odstraniti. Ale já se nepustím do bližšího rozboru povahy tohoto Národního shromáždění, já těm pánům řeknu jen jednu věc. Když se s Vaší strany proti nám něco namítá, má to býti především upřímně a poctivě míněno. Když Vy takhle mluvíte, tedy by z toho musilo býti přesvědčení, že to příští volené Národní shromáždění bude ve své podstatě i své převážné většině smýšleti o této otázce jinak. Jestli vy, pánové, jste s to tvrditi, - jako že jistě nejste s to dopustiti se takové tartufferie, - že v příštím, voleném Národním shromáždění nebude socialistický blok s demokratickým a agrárním klubem dohromady míti většinu, pák by tak tato námitka měla jakousi váhu. Ale o tom, velectění přátelé, přece nepochybujete. Doufáte, že Vás sem přijde více, než Vás jest nyní? Nemáte jistě nejmenší pochybnosti o tom, že většinu zde míti nebudete a že většina bude zde těch, kteří se v právním výboru na této reformě usnesli.

Stejně labilní jest námitka, že se dotýká náš návrh svobody kněží. Občanské svobody kněží se náš návrh nedotýká. Nikdo nebrání kněžím, aby šli na politické schůze; shromažďovací svoboda platí pro ně, jako pro všechny ostatní, pro ně platí tisková svoboda, mohou agitovati na schůzích i tiskem; my však nestrpíme, aby agitovali tam, kam politická agitace nepatří.

A konečně poslední námitka: - já jsem ji nechal na konec, ačkoli ji pokládám za nejzávažnější a za jedině, řekl bych, seriosní - námitka, která se zde činí a kterou jsme povinni se zabývati, to jest námitka, že prý tímto zákonem znemožňujeme také katolické církvi, resp. i ostatním církvím svobodné vyučování náboženství v kostelích. Velectění přátelé! To právě není pravda. Já vám ukážu právě na těch případech, o které jde, že to není pravda. Nikdo nebrání kněžím, když vezmeme na příklad otázku reformy manželského práva, otázku rozlučitelnosti manželského svazku, nikdo nebrání kněžím, aby v kostele učili lid podle dogmatiky své církve, aby podle dogmatiky své církve a podle světového názoru své církve a svého hlásali svátostnou povahu manželského svazku, aby nabádali manžele, aby se k sobě chovali takovým způsobem, aby své manželství nerozlučovali, aby si navzájem odpouštěli, zkrátka všechny ty mravní stránky, které pravé manželství má, aby jich v kostele neuplatňovali. Anebo máte zde otázku vyučování náboženství ve školách. Já se beze všeho přiznám: To jest otázka svědomí jednotlivých, to jest otázka, kde naprosto nejen s vašimi dogmatiky, ale i s Masarykem a s jinými filosofy docela stojím na tom stanovisku, že etická výchova, mravní výchova bez náboženské výchovy jest těžko myslitelná. Ale, velectění přátelé, to nemá s tím co dělat, nehledě ani k tomu, že nemusí s tímto názorem každý souhlasiti; to nemá co dělati s otázkou obligatornosti vyučování náboženství. O tu jde. Nikdo nebude rodičům brániti, aby své děti posílali do náboženského vyučování, nikdo také nebude kněžím brániti, aby s kazatelen v kostelích mluvili o důležitosti náboženského vyučování pro mravní výchovu dětí. Ale co jim dovoleno není, to je kritika příznivá nebo nepříznivá zákonů, na nichž se zde usnášíme a, jestli se Národní shromáždění usnese na tom, - a jako že se pravděpodobně usnese - že není náboženské vyučování na školách obligatorní, nýbrž, že se bude poskytovati jen těm dětem, jejichž rodiče toho si přejí, nemá míti žádný kněz práva, aby z toho důvodu proti zákonům, Národním shromážděním přijatým, věřící v kostele popuzoval.

Velectění přátelé! Již docela v principu jest vaše stanovisko naprosto pochybeno, protože v principu - a to říkám - ethika náboženství jest něco, co se nalézá na docela opačném pólu, co se nalézá docela jinde, než kde jest politika. Politika, to jest správa lidí (Hlas: Kšeft!), . . . - jestli se to ukáže u vás, já nevím, vy jste to dosud vždy popírali, - politika, to jest správa lidí, kdežto ethika, to jest správa sama sebe, ne správa lidí. Vy můžete lidi v každé ethice a v každém náboženství jen učiti, jak mají samy sebe spravovati, ne jak mají spravovati druhé. Vy máte ve své dogmatice, ve svém písmu slova o té třísce v oku bližního a o té kládě v oku vlastním, vy máte ve svém písmu, ve své dogmatice slovo o tom: Dávejte, co jest císařovo, císaři a co jest božího, bohu. Ty věci prostě k sobě nepatří ani principielně ani ideově.

Byl uváděn na př. doklad, že prý by bylo možno mysliti, ze by se jednoho dne usneslo Nár. shromáždění na zákonu, že se z hygienických důvodů zapovídá křest. Velectění přátelé, my nežijeme ve vzduchoprázdném prostoru a víme, že jest vyloučeno toto usnesení. Ale já vám řeknu něco jiného: pomyslně jest to skutečně možno, ze se Nár. shromáždění usnese na zákoně, který zapovídal by křest. Velectění pánové! Já nejsem tak honěn ve vaší dogmatice, jako ji znáte vy sami, ale jsem pevně přesvědčen, že i podle vaší dogmatiky nemůže duševní spása vašich věřících, ortodoxních, spočívati na tom, o čem my se tady usnášíme, nebo co my zde uděláme, a že není tedy možno, aby něčí duševní spása podle vaší dogmatiky byla ohrožena, když bychom my skutečně zde zapověděli křest. Velectění přátelé! To jsou dvě věci docela různé: na jedné straně mravouka, náboženství, na druhé straně politika, to se vůbec nestýká. Tím nechci říci, že by politika neměla míti k mravním zásadám - žádného zřetele. Jistě že má míti k nim zřetele. Prosím, koho politika zajímá, někoho zajímá politika po stránce hospodářské, jiného po stránce národnostní, někoho zajímá politika, jako na příklad Masaryka zajímala politika - vy jste se mu za to nanadávali - vždycky především po stránce mravní, totiž po té stránce, aby v politických zákonech a v celém politickém obraze a dění se jevily mravní principy. Koho tedy politika s tohoto hlediska zajímá, tomu jest volno politisovati a tato hlediska v politice uplatňovati, ale ne na kazatelnách, ne v kostelích, poněvadž on tam se nenalézá v činnosti náboženské, nýbrž tam politisuje.

Velectění přátel! Já tedy myslím, že opravdu vaší věcí a jistě více vaší věcí, než nás všech, jest hájiti náboženský ráz kostela a náboženský mír a na rozdíl toho nynějšího kostela, který se stal a stává stále víc a více místem sváru a místem pobuřování, vytvořiti tam a odtamtud atmosféru lásky, ne atmosféru hněvu.

Velectění přátelé! Podívejte se na jeden typický příklad, jak málo vy tuto missi, toto přirozené poslání, které byste měli míti, plníte. Vezmete si ten případ s Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí. Já se proto o té věci zmiňuji, že zde bylo již o té věci mluveno Andrejem Hlinkou, který nám zde řekl, jak veliké znepokojení způsobila na Slovensku zpráva o tom, co se na Staroměstském náměstí stalo. My jsme s radostí slyšeli od Andreje Hlinky, když nás zde ujišťoval, že na Slovensku není klerikalismu. My jsme to slyšeli nejen jako radostnou zprávu, nýbrž rozuměli jsme tomu jako velmi potěšitelnému slibu z jeho úst. A, velectění přátelé, jak jest to s tím Mariánským sloupem? Vy všichni jistě dobře víte, žádný z nás by to nepopřel, co řeknu, že ze všech těch lidí, kteří na Staroměstském náměstí ve dnech převratu povalili Mariánský sloup, vy velmi dobře víte a nepopřete to, že ze všech těch lidí jisto jistě ani jediný nemyslel při tom na matku Kristovu, která tam byla zobrazena. (Posl. Šrámek: To není pravda, já jsem se díval s balkonu a vím, co se mluvilo!) Vy víte velice dobře, že to nebyla demonstrace proti té, která na tom sloupu je zobrazena. Vy velice dobře víte, že ti, kdo ve dnech převratu povalili na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, káceli ne náboženský odznak, nýbrž že káceli tentýž znak, který byl vetkán v prapory, pod nimiž r. 1618 byla dobíjena poslední vojska, hájící české svobody. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Velectění přátelé! Čí je to zájem, jaký máte zájem na tom, aby tato věc byla zkreslována, aby tento fakt byl zastírán? Ale když už zde máme tu reminiscenci, tedy se jí držme. Jak pak se dostala tehdá ta Bohorodička na prapory císařských vojsk? Byla tehdy situace jiná? Šlo tehdy těm, kteří stáli na Bílé Hoře seskupeni okolo Hvězdy, šlo tehdy jim o potírání Kristovy matky, nebo její památky? Nikoliv! Vy víte velice dobře, ze nikoli, nýbrž že již tehdy, právě jako dnes, falešnými, nesprávnými a nepravdivými hesly byla celá situace matena. A zrovna tak děje se dnes a já se táži: Čí jest to zájem? Jest to zájem míru v této republice, nebo mám pravdu, když na vás vznáším apel, abyste podle pravdy tyto věci sdělovali ve svém tisku, abyste vedli svůj lid a abyste zejména na Slovensku, jestliže to tam způsobilo znepokojení, se postarali o to, aby se vědělo, že zde na Staroměstském náměstí nikdo nechtěl haněti památku Kristovy matky, která jistě mezi civilisovanými lidmi a mezi matkami není na posledním místě. Vy velice dobře víte, že tomu tak nebylo, a jest tedy vaší povinností, abyste, jestliže to způsobilo na Slovensku znepokojení, to znepokojení mírnili a ne ještě přilévali oleje do ohně. (Posl. Jílek: Ale ne podle vaší pravdy!) Já jsem sdělil pravdu tak, jak jest!

A konec konců, řekněme si na začátku této debaty, - já to proto činím s referentského místa, poněvadž bych si přál, aby během této debaty bylo do těchto otázek poněkud vneseno jasno, abychom si o nich promluvili - řekněme si docela upřímně, co zde kdo zastupujeme. Když vy říkáte "kulturní boj" - já jsem řekl: Bojujte jej s námi, nikoli proti nám! - řekněme si docela upřímně, předně: kdo s kým zde má bojovat, mezi kterými stranami se zde má nějaký kulturní boj vésti, a za druhé: oč má býti bojováno. Především: kdo jste vy? jaká je vaše pravá podstata a jaká jest vaše tvář? Vy, kteří zde hlasujete proti nám všem ostatním, jmenujete se zde "strana lidová" - jméno celkem zde nové. Kdo však vy ve skutečnosti jste? Vy jste táž strana, která se již jmenovala křesťansko-sociální. . .

Předseda (zvoní): Pane kolego, zdá se mi, že toto přece jen do referátu nenáleží. Prosím, aby referát byl držen pokud možná objektivně. (Výborně! Potlesk u strany lidové. Hlasy: To patří na schůzi, ne sem! Svoboda slova! Hluk.) Prosím o klid! Pane kol. Jílku, nemáte slovo!

Posl. dr. Jaroslav Stránský (pokračuje): Velectění přátelé! Nepřísluší mně kritika, ale nemohu se stotožniti s tímto názorem pana předsedy, poněvadž si nedovedu dobře představiti, jak máme tu o těchto otázkách všeobecným způsobem mluviti, když si především neřekneme upřímně, kdo tu co zastupujeme, kdo tu co znamenáme. Já se ale zde u té věci dlouho nezdržím. Já chtěl říci, že jste strana, která se jmenovala křesťanská, potom katolická a nyní lidová. A podívejte se na ten svůj vlastní klub! Tu shledáte, že plná ¹/₃ tohoto klubu - já to prosím nepravím proto, abych snad určitý stav znemožňoval, já to výslovně uvádím - náleží duchovnímu stavu, knežskému stavu.

Velectění přátelé, my od vás teď chceme, abyste vy především docela upřímně a otevřeně řekli, že se vy zde postavíte jaksi na stanovisko ne určité politické strany, nýbrž že charakter, který určuje tu vaši politickou skupinu, je dán tím, že jste zástupci určité církve, anebo, ještě lépe řečeno, jenom částí určité církve, totiž jenom hierarchie té církve. To je jedna strana.

Velectění přátelé! Naproti tomu zde stojí celé ostatní Národní shromáždění, ve kterém nenajdete žádného již takového společného znaku, o kterém si teď dovolím tvrditi, že je opravdu výrazem národní věci, ne snad určité strany. Vy zde máte socialisty, vy zde máte naši demokracii, vy zde máte venkovskou stranu agrární. A nejenom to. Vy najdete dnes, velectění přátelé, již také ve všech těch stranách organisované duchovní, ovšem že ne v tom kvantu, jak je u vás, a jak ukazuje potom charakter. Vy je najdete ve straně agrární, vy je najdete ve straně naší, a já jsem dost přesvědčen, že není daleka doba, kdy také mezi socialisty najdeme duchovní, nejen bývalé, nýbrž duchovní, kteří jsou ještě v úřadě, poněvadž není žádného důvodu, pro který by byl socialismus neslučitelný s aktivní duchovenskou působností.

Velectění přátelé, jestli vypadají ty věci tak, že na jedné straně je zde Národní shromáždění, které je skutečně a chce být obrazem celého národa, a na druhé straně jste tu vy, kteří se zde representujete od začátku a jste zástupci jenom jedné, určité církve, tu se přece musíme tázati, oč nám jde, oč jde vám, a jestli je skutečně zapotřebí, aby zde došlo k takovým kormutlivým událostem, jakými vy v posledních dnech hrozíte, nebo jestli by nebylo možno, abychom po dobrém, třeba že ne s všeobecným souhlasem, ale alespoň se všeobecným respektem vzájemným tyto otázky řešili.

Velectění přátelé! Ten problém, o který zde jde, je ten, který byl naznačen v poselství presidenta Masaryka: "Theokracie nebo demokracie?" (Výborně!) My jsme četli v Masarykově poselství slova o té theokracii, která podlehla moderní demokracii. Podlehla, musila podlehnouti a podlehla na vždy. Smiřte se s tím, pánové! Je marno, chtíti ještě dnes duchovním vlivem hierarchistickým vykonávati nějaký vliv na politiku českého národa. Je to marné počínání. Je škoda času, který zde ztrácíme my, je škoda síly, kterou zde ztrácíme my, a je také, pánové - já to říkám docela upřímně - škoda času a síly, které vy v té věci ztrácíte. My nemáme, velectění přátelé, té nespravedlnosti k vám všem, - já beze všeho řeknu, že ve mně budí opravdový respekt taková opravdovost, jaká se jevila na př. v řeči profesora Kordače, která zde byla pronesena - ale, velectění přátelé, právě proto, že zde jde o věci, na kterých nemusí záležeti jenom nám, nýbrž také vám, jest zapotřebí, abyste vy přece to konečně nahlédli, abyste nám na toto stanovisko přistoupili, že se zde nemůže konati hierarchická politika.

Velectění přátelé! Vy sami říkáte, že jste nebyli spokojeni, že jste protestovali, když byla stolice pražského arcibiskupa obsazována Němcem, a my vám to věříme.

Velectění přátelé, vždyť v církvi není jen arcibiskup, nejsou tam jenom faráři, vždyť jest tu také ta římská kurie.

Velectění přátelé! Jest vám to docela lhostejno, může vám to býti lhostejno se stanoviska národního a se stanoviska politického, že tím nejvyšším biskupem, tím římským biskupem nikdy se nemůže státi, nestane a nestal příslušník tohoto národa, že tam vždy bude seděti buď nějaký Talián, nebo v nejlepším případě nějaký Němec nebo Francouz, nebo jiného národa syn?

Velectění přátelé! Vy přece musíte doznati, že celá struktura této církve jest taková, že musí vylučovati vliv její na národní politiku, která chce býti samostatná, a vy také víte, že všichni národové, kteří na svou samostatnost dbali, se z tohoto vlivu vymanili, a že také my z tohoto vlivu jsme se vymanili a nedáme se již do něho přivésti. Můžeme s vámi o ledačems se domlouvati, ale nemůžeme a nechceme se o něčem domlouvati s konsistoří, římskou stolicí, episkopátem, nechceme uzavírati žádné nové konkordáty. Jako jsme se nechtěli vyrovnávati s Vídní, když nás Vídeň zvala, abychom se s ní vyrovnali, a řekli jsme, že trváme na této samostatnosti, která nám patří, úplně a cele, že z ní nepostoupíme úplně nic, že se s ní smlouvati nebudeme, tak také nebudeme a nechceme smlouvati se o nic s Římem, co se týká české národní politiky.

Vy přece nepopíráte, že byste chtěli určité právní komplexy, určité otázky právní řešiti se stanoviska katolické dogmatiky. To by neznamenalo nic jiného, než nahraditi centralismus vídeňský centralismem římským. To my nechceme, to my neuděláme. A co chceme od vás, jest to, abyste to přece nahlédli, abyste v tom neshledávali nenávist, abyste pochopili, uvěřili a řekli dále těm, za které mluvíte a ku kterým mluvíte, že my zde nechceme podvraceti nějaké náboženství, že to není pravda, že my zde bojujeme proti náboženství, jest to klam, v nejlepším případě jest to sebeklam, ve kterém se vy sami nalézáte, který nemůže vésti k ničemu jinému, než ke škodě republiky a všech.