Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan kolega Laube.

Posl. Laube: Vážené Národní shromáždění!

Bohužel musím se v debatě, která jedná o jednom z nejdůležitějších sociálních zařízení, vzhledem k pokročilosti času omeziti jenom na krátké konstatování některých názorů a zásad, které považuje strana naše za nutné, aby byly vyřešeny a aby tak problém neb otázka příští existence a zaopatření válečných invalidů dospěly oné mety vývoje, onoho uspořádání, které by umožňovaly odstranění nebo zmírnění křivdy neb neštěstí, které stihlo jednotlivé příslušníky našeho národa ve službě válečné. Lze ovšem konstatovati a myslím, že pokud se týče žalob, které se pronášejí, zejména, které padly z úst váženého kolegy předřečníka co do zaopatření legionářů a co do péče o zraněné, neb vrátivší se legionáře, jde specielně o případy jednotlivé, o případy jednotlivého hrubství, nebo nepochopení toho kterého úředníka, ale myslím, že mluvím z duše a jménem všech českých lidí, že stojíme za tím, aby legionářům dostalo se nejvyšší péče, nejvyšších obětí, nejvyššího opatření, které může Československá republika přinésti. (Výborně!)

A myslím, že také mluvím jménem všech rozhodných lidí v republice československé, když říkám, že každého jednotlivce, každého úředníka, který by jednal s legionáři způsobem, o němž mluvil můj předřečník, poženeme k soudu a poženeme k odpovědnosti, (Výborně!) poněvadž považujeme takovýto postup proti legionářům za nejtěžší zločin na lidskosti, a za nejtěžší zločin na hrdinech, kteří přinesli největší oběti samostatnosti a svobodě českého národa. (Výborně! Potlesk.)

V tom, myslím, že jsme za jedno všechny strany národa, že podobné věci a podobné výstřelky trpěti nebudeme a také trpěti nesmíme. Chci tady konstatovati, že předloha o válečných poškozencích dotýká se nejenom invalidů těch, které vidíme s amputovanými končetinami, nýbrž že tu má předloha na mysli také onu řadu lidí, kteří uhnali si zárodky nevyhojitelných chorob, ty, u nichž se později ještě v dohledné době objeví, že nemoc a z ní pochodící neschopnost k obvyklému občanskému povolání byly následkem útrap válečných.

Myslím a jsem přesvědčen, že předloha především má tu také na zřeteli, aby se dostalo zaopatření těm, kteří tu zbyli po těch, kteří buď jsou nezvěstní, neb kteří zemřelí na poli válečném. Tu musím konstatovati, že předloha ministerstva sociální péče sama především sleduje onen moment, aby všichni ti, kteří jsou válečnými poškozenci nebo válečnými invalidy byli sepsáni, aby především u všech bylo zjištěno, do jaké míry jejich neschopnost pracovní, jejich neschopnost k občanskému povolání tu jest, a aby podle toho byli zařaděni a k té veliké přípravě zákona, který bude teprve materielně řešit problém poškození válečných invalidů, resp. především bude sledovat onen veliký účel, aby pokud možno vráceni byli svému občanskému povolání.

Teprve ve druhém případě sleduje a musí sledovati předloha onu část svého poslání a svého úkolu, aby těm, kteří jsou neschopni, nebo u nichž schopnost pracovní byla do značné míry zmenšena, se dostalo určité pevné výpomoci, nebo příspěvku z prostředků státních, aby tato část národa netrpěla a nemusila se vyživovati prostředky, které jsme tak trpce a s takovou vehemencí vyčítali starému státu, starému Rakousku, které se právě k invalidům a k válečným poškozencům chovalo v minulých dobách způsobem, který vyvolával co nejširší rozhořčení a roztrpčení každého slušného člověka.

Jest pravda, že u nás poměry vyžadují při řešení problému invalidů ohromnou zodpovědnost, že vyžadují ohromného promyšlení, neboť nesmí se tu zapomínati, že předloha sleduje především úkol, aby invalidé vráceni byli svému občanskému povolání, a tu lze konstatovati s plným pochopením, že právě organisace invalidů, výsledkem jejíhož snažení, myslím, že ve značné míře jest také předložená předloha, sleduje především onu velkou akci, aby buď individuelně umožnila jednotlivcům z nich existenci, nebo aby způsobem organisovaným, tedy sdruženým, korporacemi, družstvy, záložnami, snažila se napomoci dnešním invalidům k založení nové hospodářské a společenské existence. Tu jest přirozeno, že příští zákon, který se bude obírati materielním odškodněním nebo, správněji řečeno, příspěvky poškozeným z války, musí směřovati k tomu účelu, aby také toto složení svépomocných organisací invalidů nalezlo určité, pevné ozvěny v samém zákoně, aby tato činnost invalidů mohla býti mocí zákona náležitě dotována a podporována. Já se tu ovšem nemohu ubrániti skepsi, vidím-li, že po 5měsíčním trvání československé republiky nemohli jsme ještě nebo nepřikročili jsme k vyřízení řady problémů, k zaopatření těch, u nichž není vůbec naděje, že budou kdy schopni, aby si výdělkem vlastních rukou zaopatřili existenci. Já chci říci, že se mi zdá ne dosti správné, vidíme-li se v zámcích povalovat společnost, která nepracuje, která z velké části zavinila válku světovou, a proti tomu pro ty, kteří nejsou schopni vůbec žádného pohybu, nebo kterým musí býti držena ještě osoba k jejich ošetřování, že pro tyto nemůžeme nalézti místo, aby tam nalezli ošetřování, že je musíme pořád ještě ponechat v nemocnicích vojenských, rozstrkaných po všech možných koutech nebo po všech možných vojenských barácích. Já tu chci říci, že je nejvýš na čase, aby v této věci Národní shromáždění našlo cestu, aby místa, která budou volná, zejména budovy veřejné, byla získána nejen pro ošetření těchto lidí, ale také pro léčení těch, kteří si přinesli nevyhojitelnou chorobu. A jako mluvím docela otevřeně a konkretně v té věci, musím konstatovati, že zrovna tak zdá se mi nesprávné, jestliže po dobu 6 měsíců, po které trvá československá republika, děti našich invalidů, sirotci, kteří zůstali po těchto nešťastnících, musejí se potulovat po obcích bez ochrany, bez péče, vydáni snad péči řekl bych relativní nebo nedostatečné, péči svých příbuzných, a jestliže tu nemůžeme udělat žádný rozhodný čin, aby také v otázce zaopatření dětí, v otázce zaopatření sirotků, stalo se takové radikální opatření, aby také ústavy pro jich výživu, ústavy pro jich výchovu byly zřizovány a za tím účelem potřebné budovy, v nichž nikdo nebydlí, které slouží luxu a zábavě, včasným způsobem byly rekvirovány.

Nemohu mluviti k meritu věci, chci jenom konstatovati, že obsah samotné předlohy svědčí o vysokém smyslu pro dobu, ve které žijeme, poněvadž určitá ustanovení, zejména § 4. předlohy znamenají, že rozhodování o příspěvku, kterého se má dostati poškozeným invalidům, nemá se díti oním způsobem tak odsouzení hodným, jako se dálo za starého Rakouska, a že ministerstvo sociální péče po té stránce vychází vstříc, aby nejenom živly úřední, živly povolané svou funkcí, nýbrž aby také živel laický, ti, kdož mají zkušenosti z praktického života, byli povoláni při rozhodování o tom, do jaké míry možno by bylo podepříti prostředky republiky člověka, který na válečném bojišti, nebo povoláním v povinnosti vojenské ztratil svou schopnost pracovní, nebo jest vysazen trvalému chřadnutí.

Chci ovšem konstatovati, že především předloha nemluví jenom o přímých poškozencích válečných, nýbrž že také zahrnuje i železniční zřízence, kteří byli povoláni do obvodu války ze svého domicilu, ze svého působiště, a chci při té příležitosti konstatovati, že bude potřeba, aby při vyměřování rent u lidí, kteří si platili již své zvláštní pojištění, kteří přispívali na své pojištění pensijní, nebyla kumulována renta resp. příspěvek, kterým bude přispívati stát invalidovi s nárokem, který si dotyčný zřízenec svými vlastními příspěvky získal; tu nemůže býti brán ani ohled, ani při rozhodování o příspěvcích těchto železničních zřízenců na to, že již nějaké renty starobní nebo pensijního zaopatření požívají.

Myslím, že by bylo zbytečné, abych mluvil dlouho o celé věci, poněvadž z celé předlohy vychází na jevo, že Národní shromáždění jest toho přesvědčení, toho dobrého mínění, že ve prospěch válečných poškozenců musí se udělati všecko, co jest v moci a síle prostředků naší československé republiky. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo má dále pan kolega Antonín Slavík.

Posl. Ant. Slavík: Slavné Národní shromáždění!

Hned po vypuknutí války, když byly sem přivezeny první transporty raněných, viděli jsme, že na všech stranách jevila se veliká sympathie, veliký zájem o tyto raněné a kde kdo byl by rád pomohl. Veřejná dobročinnost, jednotlivci, spolky, korporace, všechny chtěly se starati o invalidy, všechny slibovaly, že první povinností bude, aby právě o tyto ubožáky bylo postaráno. Když válka trvala dlouho a invalidů stále a stále nám přibývalo, když číslice ta rostla do úžasné výše, tu jsme pozorovali, že ta sympathie pomalu začala ochabovati nejenom u obecenstva, ale i u samotné vlády vídeňské nebylo již pozorovati toho zájmu, jaký byl s počátku, poněvadž viděli, že starost o invalidy vyžadovati bude velikého finančního nákladu. Já jsem přesvědčen o tom, že kdyby válka byla dopadla pro Rakousko vítězně, že by to bylo s těmi invalidy dopadlo velmi smutně, že by jim nebylo zbývalo - aspoň veliké většině - nic jiného, než aby šli na domovskou obec a to břemeno bylo by převaleno na obec, aby se o ně cele postarala. My proto vítáme předlohu zákona, že se této starosti ujímá stát. Velectění pánové! Přenechati tuto starost o invalidy veřejné dobročinnosti nebo soukromým korporacím, odpusťte, nebylo by správné, poněvadž nemůže býti snad, neřekl bych toho pochopení, ale tolik organisační práce, jako jestliže stát sám tuto organisaci chce prováděti.

Jakým způsobem je možno, aby tato organisace byla provedena? Dle mého náhledu musí se postupovati tím směrem, aby jednak po stránce morální, jednak po stránce hmotné byla otázka tato luštěna. My jsme viděli, že již dřívější vláda rakouská po stránce morální zavedla různé kursy pro invalidy. Já bych řekl v tomto slavném shromáždění, že těch kursů vyrojily se ohromné spousty u všech možných škol a společenstev. Ale právě ta velká spousta těchto kursů nepřinesla nám to ovoce, které jsme od těchto kursů očekávali. Tyto kursy, které trvaly 4, 6 až 8 neděl, měly nám vychovávat invalidy pro praktický život. Promiňte, my jsme viděli, že z těchto kursů měli jsme velký počet kursistů, ale pro praktická místa, pro praktický život velmi málo vychovaných lidí. To bych nerad, aby se opakovalo. Já, který jsem měl příležitost po celou tu dobu zasedat v invalidních komisích, měl právě nejvíce také usnadněnu příležitost, nahlédnouti do nitra a duše invalidů a do jejich přání. To bylo právě chybou, že invalidé byli vzati z povolání vlastního a posazeni do povolání cizího, kde za několik neděl měli z nich býti vyškolení lidé. My pravíme, že se v prvé řadě musí hledět k tomu, aby pokud možno dotyčný invalida byl zachován svému původnímu zaměstnání, jak i pan ministr sociální péče zde řekl, a teprve jen tam, kde původní zaměstnání není možno, pro ty invalidy aby byla vyhledávána práce jiná. Musím na tomto místě konstatovat, že překvapí - a já bych si přál, kdyby pp. členové Národního shromáždění súčastnili se takových několika invalidních komisí, kde by nahlédli právě do tohoto života invalidů, - že celá ta řada lidí zmrzačených v pravém slova smyslu jeví skutečně ještě chuť k životu, že celá ta řada lidí hlásí se, aby se jim dostalo vzdělání, aby se jim usnadnil ten život, a chtějí, aby se mohli státi ještě platnými členy společnosti lidské.

Je pravda, že malá část této chuti nemá a že tato malá část na dotaz, co by sobě přáli, řekne: "Nic, kdo mne zmrzačil, ať mne živí!" Jsou to strašná slova, ale sl. Národní shromáždění, já bych řekl, že ti lidé mají pravdu, kdyby bylo staré Rakousko. Ale republika jim toho neudělala, ta slova proto nemají dnes místa a, jestliže správným způsobem zde se postupuje, vidíme právě, že u těch lidi, kteří tak pessimisticky se vyslovují, za krátko tento pessimismus mizí, a zase bych rád, aby se šli páni podívati do některého toho invalidního družstva, které bylo zřízeno, a viděli by tam, že ti lidé naučili se výborně pracovati, naučili se společenskému životu a že skutečně vykonávají práci, nad kterou člověk žasne.

Slavné Národní shromáždění! Po této stránce bych si přál, aby zaveden byl jiný způsob, než byl za staré vlády rakouské. Má-li kdo býti vyškolen k jinému zaměstnání, pak prosím, aby mu byla ponechána tak dlouhá lhůta, až skutečně z dotyčného člověka stane se v tom jeho novém zaměstnání člověk celý a nikoli člověk částečný. Jinak ovšem nutno hleděti ponechati jej při zaměstnání původním.

Co mne jako příslušníka české strany agrární zajímalo a těšilo, bylo to, že celá řada invalidů žádala: "Dejte nám domoviny!" Naši invalidní lidé z venkova přímo o to žádají a, máme-li nyní skutečně tu možnost, pak přál bych si ze srdce, aby co možná největšímu počtu invalidů, kteří o to budou žádati, tyto domoviny byly dány. Na těchto domovinách ať založí si skutečně znova krby domácí, založí si plné štěstí rodinné. Usnadněme jim, aby mohli, ať v zahradnictví, ať v semenářství nebo v kterémkoli jiném oboru dobře se uplatniti. Velectěné shromáždění, zajisté vykonáme tím velký kus sociální práce, jestliže těm lidem umožníme, aby oni sami se živili a svou prací vydělali si svůj chléb. Dávati jim podporu je velmi krásné a je nesporno, že ti lidé si jí zaslouží, ale ta podpora nesmí býti dávána ve formě nějaké almužny, anebo ve formě takové podpory, aby dotyčnému člověku dali to znáti - (Člen Nár. shromáždění Prokeš: Flašinet!) - Prosím, přijdu k tomu - že ten člověk bere od státu podporu jen za to, že se stal invalidou. Dotyčný musí bráti podporu a dostávati ji jen jako příspěvek za to, že stal neschopným k další práci. (Hlas: Renta!) Ano renta, to jsou právě ty renty, o kterých mluvil pan ministr, a my nesmíme připustiti - a doufám, nepřipustíme nikdy, aby, jak řekl pan kol. Prokeš, některý z invalidů musel žádati na státu flašinet. Toto bylo za starého Rakouska, tak odměňoval stát rakouský naše válečné invalidy, ale v naší republice jistě ani jednomu invalidovi takový nástroj nedáme a ani jeden invalida v naší republice nebude se s tímto nástrojem potloukati po světě. Mám za to, že nejen invalida, ale vůbec lidé, kteří ve stáří - (Člen Nár. shromáždění Vaněk: To přenecháme bývalým arcivévodům, ti mohou choditi s flašinety!) My jim toho dopřejeme - nemohou pracovati, nesmí býti odměňováni takovýmto způsobem.

Pan ministr sociální péče řekl, že počítá, že invalidů bude asi 140 tisíc. Mám za to, že těchto invalidů bude větší počet, poněvadž, pokud jsem měl příležitost tady jen v pražské komisi to přehlédnouti, bude asi přes 25 tisíc invalidů za tu dobu válečnou. Ale přihlášených invalidů možná že bude jen takový malý počet proto, poněvadž jest celá řada samostatných zemědělců i živnostníků, kteří nebudou se hlásiti jako invalidé, a že tím ten počet poněkud klesne, ale jinak jsme počítali v komisi, že v království českém budeme míti nejméně 100 tisíc invalidů, tedy na celou republiku vypadlo by ovšem číslo mnohem větší.

Že mezi invalidy nejsou jen dělníci, nýbrž všechny stavy, jest samozřejmo. Já musím jen k tomu, co řekl jeden z mých pánů předřečníků, podotknouti, že také mezi invalidy najdeme spoustu úřednictva. Tyto stavy, které byly velmi povolávány a celá spousta těchto lidí jsou jako invalidé a, jestliže máme pochopení pro dělníka, domkáře, chalupníka, rolníka a živnostníka, máme to pochopení i pro úředníka, který na vojně tak strašlivě utrpěl.

Slavné Národní shromáždění! Tedy po stránce hmotné, která má býti věnována invalidům, tam ovšem bych si přál, aby po této stránce bylo o ně tak postaráno, aby nemusili býti odkázáni ještě na nějakou almužnu, anebo něco jiného, nýbrž, aby nejen o ně, ale také o jejich rodiny bylo plně postaráno. Jestliže říkám, že chceme míti naši republiku sociálně spravedlivou, pak jest přece samozřejmo, že musíme také dáti to na jevo tím způsobem, že o lidi, kteří obětovali přece to nejdražší co měli, totiž obětovali svůj život, že pozůstalým po těchto lidech musíme také věnovati tu péči, aby o ně bylo postaráno. A ti, kteří obětovali své zdraví za nás, jest přece samozřejmo, že se jim musíme postarati o to, aby za tyto činy byli také odměněni. Jestliže uznáváme že chceme přirozeně starati se o všechny invalidy, kteří snad byli jako vojáci na rakouské straně, tím spíše musíme uznati tu snahu, že chceme se starati o ty, kteří šli do našich legii. My víme všichni, že na tu frontu válečnou nešel z našich lidí snad nikdo dobrovolně, že tam všichni šli s přinucením, protože tam byli komandováni a honěni, proto jest správný výrok, který řekl ministr Staněk, že naši vojáci nebojovali tam pro Rakousko, nýbrž pro svobodu národů. Ale když vidíme, že na druhé straně za hranicemi vstupovali lidi dobrovolně, které nikdo nenutil do těch legií, kteří obětovali svůj život jedině a výhradně z lásky k vlasti, z lásky, aby vybojovali nám samostatnost národa, pak jest přirozenou věcí, že o tyto lidi bude postaráno na prvém místě. Nechceme míti nikoho, aby snad někde utrpěl, a já pravím, jestliže nechceme, aby v naší republice byli lidé, kteří jsou odkázáni na veřejnou dobročinnost, a chceme-li, aby z naši republiky zmizela bída a hlad, aby zmizela žebrota, pak, vážené shromáždění, musí zmizeti na všech stranách, nejen u invalidů, kteří byli v naší frontě, anebo legionáři, nýbrž musí zmizeti se všech vrstvách, které na dnešní bídě jsou nejvíce angažováni.

Vážené shromáždění, jest velice smutno, ještě dnes, že i naši invalidi jsou odkázáni na dobročinnost a že jest to právě "České Srdce", které živí celou řadu nejen invalidů, nýbrž právě rodiny těchto invalidů.

Slavné Národní shromáždění, máme-li pochopení pro tyto invalidy, musí ještě více dotknouti se každého, kdo vidí bídu jich vlastních rodin. Přál bych si, aby někteří pánové byli při těchto komisích, aby viděli skutečně ty lidi zmrzačené, a pak jsem přesvědčen, že bude se pohlížeti na tento stav docela jinak, než se pohlíží. Ze celé Národní shromáždění bez rozdílu stran bude státi za požadavky invalidů, jest mi úplně jasné a zřetelné. Mám za to, že nebude nikoho, kdo by tyto požadavky nepodporoval. Ale právě proto, jestliže chceme, aby tyto požadavky byly skutečně brzy uskutečněny, pak není jiné cesty, než té, jestliže sám stát, ministerstvo sociální péče přikročí pokud možno k nejrychlejšímu řešení, a to tím spíše, protože nynější zákon dává mu velké pole působnosti na této otázce. Pokud jsem mohl ve výboru sociální péče slyšeti vývody pana ministra sociální péče, musím říci, že plán, který tam rozvinul, svědčí skutečně o tom, aby právě tato otázka co nejdříve byla rozřešena.

Nemám jiného přání, než to, aby naši invalidé mohli říci, že se republika o ně postarala, že se o ně stará, a cítili se šťastnými a spokojenými v té domovině, pro kterou nejvíce trpěli. (Výborně! Potlesk).