Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Místopředseda Konečný: Přistoupíme proto ihned k hlasování ve čtení druhém. Kdo souhlasí s osnovou zákona, kterou jsme právě v prvním čtení přijali, také ve čtení druhém, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.) To jest většina. Zákon se přijímá i ve čtení druhém. Tím jest tento odstavec denního pořádku vyčerpán a přistoupíme k odstavci 4.

(Hlas s galerie volá, aby Národní shromáždění zabývalo se předlohou o rozluce manželského práva. Hluk.)

Místopředseda Konečný: Prohlašuji schůzi na 5 minut za přerušenou a žádám pp. pořadatele dra Vratislava Černého a dra Jos. Černého, aby jako pořadatelé zjednali pořádek.

(Schůze přerušena ve 3 hod. 20 min.)

(Schůze opět zahájena ve 3 hod. 25 min.)

Místopředseda Konečný (zvoní): Zahajuji opět schůzi a přistoupíme k odstavci

4. Zprávě výboru státně-zřízeneckého o vládním návrhu zákona, aby byli převzati poštmistři, poštovní oficianti, poštovní expedienti se zkouškou oficiantskou a telegrafní adjunkti do stavu státních úředníků a zařadění do hodnostních tříd. (Tisk 754.) Zpravodajem jest občan Vojta. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Vojta: K odůvodnění předloženého návrhu zákona, aby třídní poštovní úředníci zařazeni byli do statusu státních úředníků, skupina D, jest nutno, abych aspoň stručnými slovy se zmínil o vývoji poštovnictví.

Pošta původně zabývala se hlavně dopravou osob. Doprava poštovních zásilek jak povozních, tak listovních při tehdejší nízké úrovni vzdělání širokých vrstev lidových, při nevyvinutém průmyslu, při malém obchodním styku byla velmi nepatrná. Tím samozřejmě i práce v poštovních kancelářích, spojená s dopravou poštovních zásilek, byla též nepatrná a dle toho bylo i služné za obstarávání poštovní kanceláře velmi skromně vyměřeno. Poštovní úřady tehdejší doby zadávány byly z valné části inteligentnějším obchodníkům, živnostníkům, mnohdy i lékárníkům, ponejvíce občanům zámožným, občanům v obci velmi váženým, kteří vedení poštovního úřadu považovali jaksi za vedlejší zaměstnání. Hlavní příjem z pošty plynul jen z dopravy osob.

V posledních 50 letech však poměry při poštovních úřadech se úplně změnily. Stoupnutí vzdělání širokých vrstev lidových, rozmach průmyslu, rozšíření obchodních styků, zvláště však přidělení telegrafní a telefonní služby poštovním úřadům, zřízení poštovní spořitelny vídeňské a přenesení části agendy tohoto úřadu na poštovní úřady mělo za následek, že práce v poštovních úřadech neobyčejně rychle stoupla, takže pak již poštmistři nejen že musili všechny své síly věnovati vedení poštovního úřadu a nemohli ho považovati za vedlejší zaměstnání, nýbrž byli nuceni hlavně ve větších městech a průmyslových místech si přibírati na pomoc tak zvané výpomocné síly, expeditory a expeditorky. Přirozeno, že od té doby již poštovní úřady nebyly zadávány soukromníkům, nýbrž že zadávány byly odborně vzdělaným úředníkům poštovním.

Zřízením a výstavbou husté sítě železných drah převzala pak dráha dopravu nejen osob, nýbrž také poštovních zásilek a tím se objevila potřeba, zrušiti dosavadní poštovní jízdy a následkem toho poštmistři byli připraveni o svůj dosavadní hlavní příjem z poštovních jízd, takže byli poukázáni jen na nepatrnou odměnu za vedení poštovního úřadu a tím se ocitli v nepříjemné finanční situaci. A nejen tato finanční situace, toto hmotné jejich postavení nebyly záviděníhodné, nýbrž i jejich postavení úřední, neboť poštmistři byli přijímáni od poštovní správy na smlouvu a v této smlouvě vynucovala si poštovní správa, že poštmistr může býti po půlletní výpovědi bez udání jakékoliv příčiny propuštěn, takže poštmistr nebyl si ani den jist, zdali nebude propuštěn, a stále visel nad jeho hlavou Damoklův meč.

A jestliže tedy postavení poštmistrů nebylo závidění hodno, tím méně závidění hodné bylo postavení těch výpomocných sil: expeditorů a expeditorek. Tyto výpomocné síly před přijetím do poštovních služeb musily se prokázati předběžným vzděláním, nejméně 4 nižších tříd střední školy, nebo u žen odbytím alespoň celé měšťanské školy. Pak byly nuceny podrobiti se 6mesíční praxi při poštovním úřadě, po odbytí této praxe odbývati zkoušku z telegrafu, pošt, telefonu, poštovní spořitelní služby, a když se všemi těmito zkouškami byly hotovy, měli poštmistři právo, tyto výpomocné síly přijati do svých služeb, stanoviti jim služné, ale zvláště měli právo po 14denní výpovědi je propustiti, takže postavení těchto výpomocných sil rovnalo se postavení služek, aneb čeledínů. Tyto poměry ovšem byly neudržitelné.

Poštmistři a expeditoři domáhali se stále zlepšení hmotných a sociálních svých poměrů, ale poštovní správa, která byla zvyklá pohlížeti na poměry při poštách tak, jak bylo před 50 lety, kde bylo poštovnictví vedlejším zaměstnáním dotyčného poštmistra, nechtěla dlouho přistoupiti na opravy v poštovnictví, až se konečně rozhoupala, ale ta oprava a ta reorganisace, jež byla provedena v poštovnictví, nebyla na prospěch, nýbrž spíše v neprospěch poštmistrů. Poštovní správa rozdělila úřad ve dvě skupiny, a to na úřad erární a neerární. V čelo erárních pošt. úřadů, postavila státní úředníky, ve větších městech, jako v Praze, Plzni, Budějovicích ředitele neb vrchní správce nebo správce, a jim k ruce dala vrchní kontrolory, kontrolory, oficiály, asistenty a praktikanty. Vláda zaopatřila buď vlastní budovy pro poštovní úřady, nebo místnosti pro kanceláře poštovní, ze státních prostředků hradila veškerý inventář pro kancelář, hradily se další veškeré výlohy. A v čelo poštovních úřadů neerárních postavila poštovní správa poštmistry a jim jako výpomocné síly expeditory, po případě expeditorky. Poštmistrům stanovila roční výměrek, z kterého byl nucen zaopatřiti místnosti a celý inventář, po případě hraditi výlohy v kanceláři, jaké jsou spojeny se světlem, topením a ostatními potřebami kancelářskými. Výměrek tento byl obyčejně tak skrovně vyměřen, že sotva poštmistrovi stačil na vydržování této kanceláře a na inventář; jestli neměl z domova privátní jmění a jestli poštmistr nebyl zámožný, byl nucen se vydlužiti a poněvadž příjem jeho byl nepatrný, že stačil sotva k výživě jeho rodiny, nemohl dluhu toho zaplatiti, takže po celý jeho věk vlekl se s ním.

Takové poměry volaly zajisté po nápravě. Poštmistři byli neúnavní v dovolávání se pomoci u státní správy, dovolávali se jí peticemi, memorandy, deputacemi, ale vídeňská vláda stále zůstávala k těmto jejich spravedlivým požadavkům hluchá.

Teprve v roce 1900 odhodlala se k jakési nápravě v poštovnictví a to tím, že zrušila dosavadní poměr smluvní a stanovila poštmistry dekrety a jmenovala je úředníky, a to úředníky poštovního a telegrafního ústavu. Ovšem tak zvané expedienty ponechala v dalším smluvním poměru. Tím se ovšem poměry hmotné poštmistrům nezlepšily. Sociálně byli jaksi na tom lépe, poněvadž měli pevné postavení, ale plat jejich o mnoho zvětšen nebyl, takže ve svém, abych řekl přímo, dožebrávání u vlády neustávali a vláda konečně zase po 10 letech až v r. 1910 odhodlala se k rozsáhlé regulaci platů poštmistrů, poštovních expedientů, poštovních oficiantů a poštovních aspirantů.

Regulování těch platů dálo se zase na nesprávném podkladu a tudíž neuspokojilo třídní poštovní úředníky, nýbrž vyvolalo u nich nové zklamání. Vláda totiž stanovila plat na podkladě nikoliv služebních let, jak by bylo bývalo spravedlivé, nýbrž na podkladě velikosti poštovních úřadů. Velikost poštovních úřadů řídila se dle toho, mnoho-li pracovních jednotek při jednotlivém poštovním úřadě bylo zpracováno. Pracovní jednotkou vyrozumívá se každý výkon v poštovní kanceláři proti vystavení recepisů, po případě jsou ještě jiné výkony, ovšem již v menším počtu a dle těchto výkonů roztřiďují se úřady, a sice vláda roztřídila i úřady na 3 třídy: I., II. a III. třídu. Úřady I. třídy rozdělila opětně na 5 platových stupnic. Úřad II. třídy na 11 platových stupnic a úřad III. třídy rozdělila na 6 platových stupnic.

Úřady I. třídy 1. a 2. stupně obsazovala vrchními poštmistry, ostatní pak stupně I. třídy poštmistry, úřady II. třídy všechny obsazovala poštmistry a úřady III. třídy obsazovala expedienty, kteří dosavade jsou na smlouvu, a sice expedienty buď kvalifikovanými nebo nekvalifikovanými. Kvalifikovanými jsou i ti, kteří mají oficiantskou zkoušku, takže mohou býti jmenování poštmistry, nekvalifikovanými jsou ti, kteří zkoušku oficiantskou nemají a nemohou se státi nikdy poštmistry, nýbrž musí zůstati jako expedienti v těch malých úřadech. Mimo to jsou úředníci při těchto třídních poštovních úřadech, tak zvaní oficianti, později jmenovaní adjunkty.

Platy tyto, zvláště co se týče poštovních aspirantů jsou vskutku královské. Aspiranti, kteří mají nejméně 4 nižší třídy střed. školy, musí nejméně 6 měsíců praktikovati a pak odbývati zkoušku a to poštovní, telegrafní, telefonní a poštovní spořitelny, obdrží platu denního 2 K 20 h, po případě 2 K 80 h a sice jen po tu dobu, pokud jsou ve službě. Jakmile ale státní resp. poštovní správa ho nepotřebuje, může ho propustiti a nedostává žádného platu, používá se jich také k administraci venkovských poštovních úřadů. Když jest tam paušál na administraci, tak jim platí cestovné, když jdou zpátky, tak nároků na cestovné nemají. Tito aspiranti mají býti dle předpisů po době 18měsíční jmenováni oficianty, později pak adjunkty, ale obyčejně se stává, že bývají po 2 až 3 letech jmenováni jako definitivní oficianti. Oficianti tito, jaksi dorost pro poštmistry, z oficiantů bývají jmenováni poštmistry a mají základního platu 1200 K a mohou dosáhnouti až 2850 K. Tohoto vysokého platu však nedosáhne žádný adjunkt, po případě oficiant, poněvadž tak dlouho sloužiti nemůže, jak podle platební škály se vyžaduje.

Jestliže takový oficiant slouží 14 až 15 let a jest povýšen za poštmistra, nabude jako poštmistr základního platu 1600 K, když před tím měl 2000 K, takže při svém povýšení ztrácí 200 až 400 K. Expedienti, kteří jsou přednosty poštovních úřadů III. třídy malých úřadů a jsou dosavade na smlouvu, takže vláda má právo, že je může po půlletní výpovědi všechny propustiti, mají plat v prvním stupni 1400 K, ve druhém 1200 K a ve třetím 1000 K, ve čtvrtém stupni 850 K, v pátém 750 K a v šestém 600 K. Poštmistři, kteří jsou rozděleni na poštmistry I. a II. třídy, poštmistři II. třídy mají v první stupnici základní plat 1600 K, ve druhé stupnici 1800 K, ale v tom platu 1600 K jest jich 380, ve druhé stupnici 250, ve třetí stupnici, kde mají 2000 K, jest jich 614, ve čtvrté stupnici s 2200 K jest jich 680, v páté stupnici, kde jest výše služného 2400 K, jest jich 37, v šesté stupnici s platem 2600 K, jest jich pouze 20, v sedmé stupnici s platem 2800 K slouží pouze 14, v osmé stupnici s platem 3000 K pouze 14, v deváté stupnici s 3200 K není vůbec žádný a v desáté stupnici s 3400 K žádný a v jedenácté s 3600 K také žádný, v nejvyšší stupnici, kde by byl konečně plat ucházející, tam žádný poštmistr není vřazen.

Vrchní poštmistři, kteří jsou při největších poštovních úřadech, mají v první stupnici platové 3000 K a je v této stupnici 145 poštmistrů, v druhé stupnici s platem 3200 K je jich 106, v třetí stupnici s platem 3400 K je pouze 16 poštmistrů, ve čtvrté stupnici s platem 3600 K pouze 25 poštmistrů a v páté stupnici s platem 3600 K není žádného poštmistra. Z toho je zřejmo, že taková úprava nemohla poštmistry nikterak uspokojiti, poněvadž nebyla provedena na základě služebních let, jak by bylo bývalo spravedlivo, nýbrž na podkladě velkosti poštovního úřadu, takže se stalo, že malý poštmistr, který náhodou měl protekci a dostal velký úřad s vysokou platovou stupnicí, měl dosti slušný plat, kdežto starý poštmistr, který neměl přímluvy, nebo nechtěl z rodinných nebo hospodářských důvodů stěhovati se ze svého místa, zůstal v menším poštovním úřadě a nemohl se nikdy většího úřadu a tím ani většího služného domoci. To byla nespravedlivost, která táhla se po všecka léta, a vídeňská vláda nechtěla na spravedlivou úpravu platů poštmistrovských na základě služebních let přistoupiti.

Tyto poměry, za nichž několik jedinců mělo z úpravy prospěch, ale ohromná většina poštmistrů z toho ničeho neměla, přiměly zase stav poštmistrovský, že se domáhal znova zlepšení svého postavení a sice položili požadavek, aby poštovní třídní úředníci zařaděni byli do nejnižších čtyř hodnostních tříd státních úředníků. Poštmistři odvolávali se při tom na okolnost, že oni, co se týče práce, konají tutéž službu, jakou konají státní úředníci, ba možno tvrditi, že třídní poštovní úředníci musejí ještě intensivněji pracovat, než pracují úředníci při státních úřadech. Nebudu to dokazovat z jednotlivých výkonů služebních, ale poukáži jen na to, že, je-li takový neerární třídní úřad sestátněn, ihned při tomto sestátněném úřadě musí býti dosazeno dvakrát a třikrát tolik úředníků. Připomínám na př. Krumlov. Dokud v čele tohoto úřadu byl poštmistr, byl tam jen on s 5 oficiantskými sílami, jakmile však byl tento úřad sestátněn, přišlo tam hned 18 státních úředníků, tedy třikrát tolik. Z toho je nejlépe zřejmo, že třídní poštovní úředníci pracují právě tak intensivně, ne-li ještě více, nežli ostatní státní úředníci.

Mimo to dlužno poukázati také na stupeň vzdělání. Pro státního úředníka je předepsána celá střední škola, pro třídní poštovní úředníky čtyři třídy nižších středních škol. Ve skutečnosti je však mezi státními úředníky ohromné procento t. zv. certifikatistů, kteří někdy nemají předběžného vzdělání více než obecnou školu, kdežto mezi třídními poštovními úředníky je celá řada takových, kteří mají dokonce i celou střední školu, takže ani po této stránce od kvalifikovaných státních úředníků neliší se nikterak. Je tedy zcela spravedlivým jejich požadavek, když postavili se na stanovisko, že mají-li stejné téměř vzdělání a musí-li ještě intensivněji pracovati, nežli státní úředníci, že zajisté zasluhují, aby placeni byli tak, jak při státních úřadech.

Vláda vídeňská konečně uznala to za správné a v r. 1914 chtěla splniti tyto požadavky třídních poštovních úřadů a zařaditi je do čtyř nejnižších hodnostních tříd státních úředníků, ale vypuknutím války z tohoto dobrého úmyslu vlády sešlo. Když pak parlament byl v r. 1918 svolán, tu vídeňská vláda zabývala se opět touto otázkou a chtěla ji v tomto roce luštiti, pak ale přišel převrat. Nešťastní poštmistři opět přišli na sucho, opětně se jim nedostalo splnění jejich dlouholetého požadavku. A tu konečně, když bylo svoláno nyní Národní shromáždění, poštovní úředníci očekávali přirozeně, že nyní v naší republice jejich staré požadavky budou asi splněny a ta stará křivda, která páchána byla bývalým Rakouskem na těchto třídních poštovních úřednících, bude odstraněna, naléhali na podporu všech stran, aby Národní shromáždění se jich ujalo a provedlo, co neprovedla dosud vídeňská státní správa a tu já společně s dr. Lukavským, Buřívalem a Brodeckým jsme podali návrh zákona, kterým mělo býti tomuto dlouholetému požadavku úřednictva vyhověno, a sice návrh zákona tohoto spočíval hlavně v tom, aby úředníci třídní zařazeni byli mezi státní úředníky do skupiny "C" a aby jejich zařazení do jednotlivých platebních stupnic bylo provedeno na spravedlivém základě služebních let. Návrh tento, který by býval vyžadoval celkem 8 milionů korun, projednáván byl důkladně jak v poštovním výboru, tak i v státně-zřízeneckém výboru za přítomnosti zástupců vlády a zástupce ministerstva financí, pak octl se docela na denním pořádku Národního shromáždění, ale pro náhlý odpor pana ministra financí návrh tento musel býti s denního pořádku vzat a sice domníval se pan ministr financí, že jakmile by návrh tento byl tady v Národním shromáždění přijat a uzákoněn, že by přišly všechny ostatní kategorie domáhati se také zlepšení svého postavení a to by vyžadovalo nákladu as 700 milionů korun, což ovšem finance naší mladé republiky by prý nesnesly. Já podle mého přesvědčení myslím, že tato obava nebyla odůvodněna, poněvadž to, aby úředníci třídní zařazeni byli do statusu státních úředníků, to jest tak starý požadavek, který měl dávno a dávno býti projednán, to nebylo nic zvláštního a přepočítávám zařazení do jednotlivých skupin dle služebních let, to jest při všech ostatních úřednících již také dávno provedeno, takže by to nebylo nic nového, takže by ostatní skupiny skutečně nebyly oprávněny odvolávati se na třídní poštovní úředníky a domáhati se nějakého zlepšení.

Pro odpor ministerstva financí musel býti tento návrh zákona vzat zpět s denního pořádku a vláda předložila dnes nový zákon, svůj vlastní, dle kterého mají býti poštovní úředníci zařazeni též do statusu státních úředníků, ale nikoliv do skupiny "C", v níž se nalézají nynější státní poštovní úředníci, nýbrž do skupiny "D". To konečně ani by již nebylo tak příliš důležité, ale důležité je a jaksi co nevyhovuje starému požadavku třídních poštovních úředníků, že zařazení do jednotlivých platebních skupin nemá se státi na základě služebních let, jak samo sebou by se rozumělo, nýbrž se má státi na základě nynějšího služebního platu. Ten nynější služební plat jest vyměřen na základě velikosti poštovního úřadu, tak že to zařazení nebude se díti na základě zásluhy toho jednotlivého úředníka, nýbrž na základě velikosti poštovního úřadu, čím jest větší poštovní úřad náhodou, má poštovní úředník, který v čele jeho stojí, tím do větší stupnice přijíti. Já se tím nebudu ovšem zabývati a Vás unavovati a připomínám jen jeden případ. Při poštovním úřadě - z toho je to nejlépe viděti - Čiměřice u Nové Bystřice, v čele poštovního úřadu jest poštmistr Jan Hirsch, který slouží od r. 1890. Poněvadž jest to poštovní úřad menší, druhé třídy, má služného 1600 K. Podle tohoto vládního návrhu přijde do XI. hodnostní třídy.

Při poštovním úřadě v Horažďovicích slouží poštmistr Josef Schönhansel od r. 1891, tedy o rok méně, poněvadž jest ale při velikém poštovním úřadě, tedy přijde do VIII. hodnostní třídy; tedy poštmistr, který o rok déle slouží a jest starší - že onen jest při větším poštovním úřadě, nesmí se mu dávati za jeho zásluhu, protože při menším poštovním úřadě má větší zásluhy než při velikém, při velikém úřadě má výpomocné síly, ty konají všechnu manipulační práci, on vykonává pouze práci administrativní, kdežto při malém poštovním úřadě poštmistr musí konati všechny administrativní i manipulační práce a namnoze, poněvadž nemá povolen paušál na sluhu, musí dělati ve službě sluhu, vážiti a nalepovati balíky, dávati razítka na psaní, a jest zaměstnán od rána do večera, ale za to jest potrestán, že přijde do XI. hodn. třídy, kdežto ten, který dělá šéfa a za něhož ostatní pracují, přijde do VIII. hodn. třídy. To zajisté jest nesprávné a návrh vládní nijak nemohl uspokojiti tyto třídy poštovních úředníků.

Ale tito vlastenečtí úředníci a - mohu to říci vším právem - s ohledem na nynější poměry jaksi se spokojují, poněvadž jsou si dobře vědomi, v jaké politické situaci nachází se naše mladá republika, v jakých finančních poměrech jest. Prozatím se spokojují s touto úpravou, kterou se jim poskytuje jen toho dobra, že se stávají státními úředníky, a tu nebude divu, když za krátký čas setkáme se s nimi zase, a budou žádati, aby se jim to upravilo. S ohledem na finanční poměry republiky a na postavení celé veřejnosti spokojují se prozatím s tímto návrhem vládním.