Čtvrtek 8. května 1919
Předseda: Tomášek,
místopředsedové:
dr. Hajn, Konečný, Udržal,
zapisovatelé: dr.
Herben, Vacula;
větší počet členů
N. S.
Zástupcové
vlády:Členové vlády: Habrman,Klofáč,
Prášek, dr. Rašín,
dr Soukup, dr. Stránský,
Švehla, dr Winter, dr. Vrbenský,
dr. Zahradník.
Z kanceláře sněmovní:
JUDr. Haasz, tajemník sněmovní,
zástupce jeho JUDr. Trmal.
Předseda (zvoní):
Národní shromáždění je
schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.
Omluvili se:
churavostí: Frant. Navrátil
(naneurčito), Jakubka (na neurčito);
zaměstnáním:Janoška
(naneurčito), Duchaj (na neurčito), Karel
Svoboda (do 30, května), Valoušek (pro
tento týden), Kroiher;
účastí při mírovém
jednání v Paříží: Mečíř
a dr. Uhlíř;
účastí při mezinárodní
parlamentární obchodní konferenci v Bruselu:
dr. Cyril Dušek, dr. Rolíček,
dr. Vaněk;
trvalým zaměstnáním ze
slovenského klubu: dr. Hálek, Houdek,
dr. Ivanka, Makovický, dr. Medvecký,
Stodola, ministr Šrobár.
Členství v Národním shromáždění
se vzdali: Karel Vaněk, dr. Karel Fajfrlík
a Otakar Vochoč.
Místo nich zvolení: Jan Filipínský,
Jaromír Špaček a prof. Maxa.
Do dnešní schůze se dostavili
členové Národního shromáždění
Jos. Sivák, prof. Maxa a praporník
Špaček. Dostavivší se členové
vykonají slib.
Žádám p. zapisovatele, aby přečetl
formuli slibu.
Zapisovatel posl. dr. Herben (čte):
"Slibujete jako člen Národního shromáždění
československého, že budete zachovávati
zákony státu československého a že
svůj úřad budete zastávati podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí."
Předseda: Pan prof.
Maxa.
Posl. Maxa: Slibuji.
Předseda: Pan praporník
Špaček.
Posl. Špaček: Slibuji.
Předseda: Žádám
o přečtení formule slovensky.
Zapisovatel posl. dr. Slávik (čte):
"Slubujete ako člen Národného shromáždenia
Československého, že budete zachovávať
zákony štátu Československého
a že svoj úrad budete zastávať podľa
svojho najlepšieho vedomia a svedomia."
Předseda: Pan Sivák.
Posl. Sivák: Sľubujem. (Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Vážené Národní shromáždění!
(Národní shromáždění
povstává.)
Ku dnešní schůzi sešli jsme
se za okolností neobyčejně smutných;
přišli jsme sem se srdcem stísněným
hlubokým žalem, s hrudí sevřenou těžkou
bolestí: oplakávámeť náhlý
a tragický skon jednoho z nejlepších synů
našeho národa. Ani věřit se nám
nechtělo přesmutné zvěsti, jež
přišla z Bratislavy a jež hlásala smrt
Štefánikovu. Vždyť my všichni právě
naopak jsme se tolik těšili, že ho po mnoholetém
odloučení od vlasti ve středu svém
pozdravíme, že ho z hloubi srdce uvítáme,
že mu vděčně stiskneme pravici, jež
tolik vykonala ve službách národa a jeho svobody.
A teď vrátil se nám konečně,
ale vrátil se ne živý, nýbrž na
půdu tak draze milované vlasti dopadlo tělo
jeho bezduché a my na místě jásotem
vítáme ho při tragickém skonu se slzou
v oku.
Ba, je to tragický skon v plném slova
smyslu: tragický pro něj a neméně
tragický pro nás. Spěchá, letí
vstříc rodné matce zemi, doletí šťastně,
spatří ji a právě v tom okamžiku
vskočí mu do cesty smrt, osvobozenou domovinu smí
políbit už jen jako mrtvola. A skon tragický
pro nás: čekali jsme od něho, který
tam v dáli za hranicemi dovedl vyvinouti tolik činorodé
energie a který stál v nejkrásnějším
rozkvětu života, jenž tolik vykonal pro osvobození
národa, že vykoná stejně a snad ještě
více pro osvobozený národ.
Než osud určil jinak a s mrtvým
tělem pohřbíváme i všecky naděje,
jež jsme k návratu Štefánikovu připínali.
A nám pak nezbývá v žalostné
hodince než pohled obrátit nazpět a retrospektivou
uvědomit si krátce význam ukončeného
již životního jeho díla pro náš
národ. Na štěstí jedno můžeme
říci hned předem: dílo to je tak veliké
a tak obrovité, tak bohaté a tak rozmanité,
že by stačilo vyplnit desítky, ba sta životů
jiných.
Máme-li to krátce označit, tedy
byl to boj za osvobození národa, za dobytí
jeho státní samostatnosti, který cele vyplnil
jeho život. Ve velké době osud dobrotivý
dal národu velké muže. Když nadešly
světovou konflagrací pro národ náš
chvíle nejvážnější, když
šlo o sám osud národa pro celou další
budoucnost, když národ doma semknut byl okovy cizácké
soldatesky, vládnoucí kriminály a šibenicemi,
když pomalu nemohl dýchat, tehdy v té první
fási války světové zazářilo
pojednou národu našemu trojhvězdí velikánů
za hranicemi: Masaryk, Beneš, Štefánik. Navzájem
se doplňovali, spolu vykonali dílo, jež my
oceniti ani nedovedeme, jež plně ocení teprve
budoucnost. Masaryk našel dva nevyrovnatelné pomocníky,
o něž se mohl opírat: Na jedné straně
pomocníka státnického a diplomatického
v Benešovi, na druhé straně pomáhače
na polí organisace vojenské a tím byl Štefánik.
Jedno bez druhého nedalo se myslit: úspěchy
diplomatické nebyly možny bez úspěchů
vojenských. To, čeho dobyli stateční
naši legionáři po obou stranách Urálu,
nebo na bojištích francouzských a italských,
to potom mohla diplomacie plně využít v kancelářích
státníků, mohla z toho těžit
úspěchy diplomatické. Ostatně na druhé
straně bylo zase potřebí neúmornou
činností diplomatickou zajišťovat také
postavení naší armády zahraniční,
aby byla uznána za rovnocennou součást armád
spojeneckých.
Ale nevystihovalo by to plně význam
Štefánikův, kdybych řekl pouze: byl
vojevůdce a organisátor té naší
zahraniční armády, dobývající
národu svobodu. Tak snadné to za hranicemi nebylo.
Tam se nemohla provádět dělba práce.
Pracovníků bylo tak málo a celá tíha
spočívala na jich bedrech. A tak jako Masaryk musil
věnovat stejnou péči a pozornost organisační
práci vojenské i práci v kancelářích
diplomatů, jako Beneš musil vedle politické
práce v kabinetech státníků po celý
čas obstarávat nesmírně důležitý
úkol novinářské práce a informace
zahraničního světa, tak také Štefánik
byl současně vojákem a diplomatem v jedné
osobě. A jakým diplomatem? On, voják, dovedl
styky svými otevírati i salony diplomatů,
jež se zdály pro národ náš nejnepřístupnější.
Řekl jsem už: velká doba vyžadovala
velkých mužů. Ve Štefánikovi dala
nám opravdu universálního ducha, jakého
jsme měli nezbytně zapotřebí. Jako
vědec, zavřený v observatoři hvězdáře,
začal. Duch jeho honil se po nekonečných
prostorách vesmíru. Hned s Montblanku, hned na Sahaře,
hned na ostrovech Tichého oceánu sledoval běh
těles nebeských. Ale přišla válka,
sextant zaměnil za meč a jako dříve
ve službách vědy, tak teď od jednoho dílu
světa k druhému spěchal, aby ve službách
svatého boje za osvobození národa vydal všecko
bohatství své duše, do slova všecko, i
poslední své zdraví, celý svůj
život. Byl nejenom hbitý a svěží
- světové vzdálenosti proň neznamenaly
nic - nýbrž byl také neohroženým
a neústupným. Neustoupil ničemu, ba ani vlastnímu
osudu. Ten se mu postavil v cestu. Jako letec byl Štefánik
už před časem na balkánském bojišti
postižen vážnou pohromou. Jen stěží
životem vyvázl. Ale neustoupil, výstrahy osudu
nedbal, čelil a vzdoroval mu. To by ani nebyl býval
celý Štefánik. Ač tělesně
značně oslaben, s organismem podlomeným,
bil se dál, znovu dal se v let a zlý osud ho zachytil
k naší bezměrné žalosti právě
v okamžiku nejtragičtějším.
Prostě: Štefánik byl jedním
z těch, jež dějiny označují jako
hrdiny a bohatýry. Byl jedním z těch, jež,
kdyby byli živi za dob antických, opěvovalo
by epos homerské, nebo kdyby žiIi u našich bratří
balkánských, opětoval by slepý guslar
jako bílého sokoIa.
Mohl bych přestati na této všeobecné
charakteristice a projev svůj tím skončit.
Ale úkolu svého bych nesplnil, kdybych nevytkl také
mimořádný, výjimečně
důležitý význam, jejž má
dílo jeho životní nejen pro osvobození,
nýbrž spolu také pro sjednocení našeho
národa, právě proto, že byl Slovák.
Dnes tvoříme Češi a Slováci v
jednom státě dohromady jeden společný
osvobozený národ. A připadá nám
to zcela samozřejmé. Jak to bylo však za války?
My Češi, zejména v druhé fási
světové války, vedli jsme boj proti nestvůře
habsburské monarchie nejen ze zahraničí,
nýbrž současně i uvnitř z parlamentu.
V Uhrách sveřepost maďarská násilím,
jemuž nebylo rovno v celém světě, dovedla
zdusit každičké hnutí slovenské
naší větve. Ani slovíčko nesmělo
odtud proniknout do světa. A tu celé břímě
obrovitého úkolu spočívalo na Slovácích,
kteří žili za hranicemi. Ti musili světu
ukázat, že Češi a Slováci patří
k sobě jako jeden národ, že Čech a Slovák
jsou jedno tělo, jedna duše. A to, co bylo tak výrazně
symbolicky vyjádřeno trojhvězdím,
v němž vedle Masaryka, vyšedšího
z Moravské Slovače, po jednom boku byl Čech
Beneš a po druhém podkarpatský Slovák
Štefánik, stalo se opravdu skutkem: ideál Štefánikův
se vyplnil, národ dříve roztržený
na dvě části současně s osvobozením
se sjednotil ve společném státě. K
tomu nejpodstatnější měrou přispěla
činnost Štefánikova, obracející
se nejdůrazněji proti všem proudům,
jež by jednotu národa chtěly podlamovat a tříštit.
A já jsem přesvědčen, že veliká
osobnost Štefánikova bude vykonávati v tomto
směru dějinné svoje poslání
i za hrob, že vznešená idea sjednocení
národa, do jejíž služeb on položil
celý svůj život a veškerou svoji práci,
právě tou prací Štefánikovou,
vyzařováním jeho životního díla,
zůstane základním pilířem,
zůstane stěžejní osou, pro vývoj
našeho sjednoceného národa i pro veškerou
jeho budoucnost.
Dnes se loučíme s velikým tím
heroem, jehož jméno po věčné
věky spjato bude s veIikým dílem sjednocení
a osvobození našeho národa. Všude, kde
bude se mluvit a psát o hrdinném zápase za
hranicemi, zlatým písmem bude uváděno
i jméno Štefánikovo. Světodějné
činy našich legionářů, jež
uváděly v údiv celý svět, hlásati
budou věčně i slávu Štefánikovu.
A skláníme-li se my dnes při předčasném
jeho skonu před jeho obrovitým životním
dílem, jednoho si musíme být vědomi:
že dílo toto musí zůstat zářivým
příkladem pro všecky následující
generace a že máme prostě povinnost, pokračovati
v díle jím započatém se stejnou láskou,
stejnou neústupností a stejnou obětavostí.
Buďtež mu horoucí díky za veliké
jeho dílo! Budiž čest slavné jeho památce!
(Souhlas.)
Ctěné Národní shromáždění!
Povstáním i souhlasem dali jste na jevo, že
jste srozumění, aby smuteční projev
ten byl protokolován. A myslím také,
že budete souhlasit, když po dohodě s pány
předsedy klubovními na znamení hlubokého
smutku projevem tímto zakončím dnešní
schůzi. Předem ještě oznamuji, že
za Národní shromáždění
na rakev Štefánikovu bude prostřednictvím
presidia položen věnec, že k pohřbu jeho
do Bratislavi odjede hromadná deputace, skládající
se z presidia, jakož i ze zástupců jednotlivých
klubů, a to po dvou za každé sdružení.
(Námitek nebylo.)
Námitek proti tomu není.
Přistoupím k ukončení schůze.
Navrhuji, aby se příští
schůze konala v úterý 13. května
t. r. o 2. hod. odp. a aby na denní pořádek
její byly dány předměty dnešního
denního pořádku, jakož i dále
doplňovací volba do výboru právního.
Jsou snad proti tomu námitky? (Nebyly.)
Není jich.
Návrh můj jest přijat.
Končím schůzi. (Potlesk.)