Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Náklad na tuto dráhu - a já myslím, že to musí být velká dvojkolejná dráha, poněvadž tu jde o celý náš provoz do Jugoslavie, do Bělehradu a na druhé straně na Rjeku a eventuelně i na Terst - bude rozdělen rozhodčím podle významu, který bude tato dráha mít pro jeden nebo druhý stát, pro nás nebo Maďary. Na této dráze budeme moci jezditi s vlastními vlaky, vlastními lokomotivami a personálem, na této dráze budeme mít vlastní budovy pro lokomotivy, "šupny" i vlastní budovy pro dozorčí a ostatní personál. Bude tedy provoz úplně v našich rukou tak daleko, že lokální provoz těmito vlaky bude jen potud dovolen, jak jej dovolí naše železniční ministerstvo. Tedy v této příčině jsme opravdu zajištěni.

Totéž právo máme dokonce i na alpských drahách. Tam ovšem nemusíme nic stavěti, ale přece jen jest to veliká zbraň, neboť když by nám na alpských drahách Němci dělali nějakou pasivní resistenci, jako to často dělají, pak máme právo posílati tam vlastní vlaky s vlastním personálem, jako to máme na drahách v Uhrách.

A když se jednalo o to, že západní Uhry mají se dostat Německému Rakousku, takže bychom bývali měli obě trati, jak byly původně trasovány, na území rakouském, tedy jsme se snažili o to, abychom dostali druhou trať na území uherské, abychom nezáviseli jen od jednoho státu; kdybychom snad s jedním byli trochu ve špatném poměru, abychom měli druhý, poněvadž zvláštní svornosti obou těchto států není se co báti. Tím, že západní Uhry dostaly se Rakousku, přirozeně dostalo se Rakousko s Maďarskem do konfliktu. Ten konflikt zájmů zde jest a nic ho již nesprovodí se světa. Tedy v tomto ohledu není pochyby, že jsme, pokud se týče dopravy, skutečně úplně suplovali ten nedostatek vznikající z toho, že se nemůžeme territoriálně dostati do mořských přístavů.

Když pak dopadla hranice na Ipole takovým způsobem, že jsme s tím nemohli býti spokojeni a že dráha, která by vlastně měla patřiti nám, probíhá několika kousky po území maďarském, bylo nám dáno totéž právo vlastních vlaků i na této dráze.

Ale kromě toho zvláštní laskavostí Lloyda George jsme dostali koncessi, abychom si mohli spojiti dvoukilometrovou spojkou dráhu, která vede z Náchoda do Pruského Slezska. Tam totiž končila najednou dráha pruská a u nás dráha rakouská, mezi nimi byla 2 km přestávka a následkem toho bylo nutno všechno waldenburské uhlí voziti bůhví jak dlouhými cestami. To znamenalo ovšem velký příjem pro pruské dráhy, ale veliký nedostatek pro průmysl našeho českého severovýchodu. Nyní tedy máme právo tuto 2 km spojku na vlastní útraty si postaviti a tím se nám otevře celý dovoz uhlí pro celé severovýchodní Čechy. (Posl. Sechtr: Kdyby již to bylo!) To závisí od nás. Jakmile ratifikujeme mírovou smlouvu, máme okamžitě právo přistoupiti k Německu a říci, že chceme stavět tuto dráhu.

Bohužel nepodařilo se nám dostati podobné povolení pro úpravu trati Schwandorf-Brod, kde jsme chtěli míti přímé spojení rychlíkové, ale jsem přesvědčen, že s bavorskou vládou se o těchto věcech dojista dohodneme, poněvadž zde nejde o takové finanční zájmy, jaké měly dráhy pruské, aby totiž všechno uhlí se vozilo po drahách pruských.

Nám se také jednalo o to a to se rozumí samo sebou, že to byla otázka již poněkud politická, abychom velké expresní vlaky, které jezdily přes Vídeň, dostali přes Prahu, a abychom celý internacionální provoz koncentrovali přes Československou republiku. V té příčině se naši páni zástupci železničního ministerstva starali přímo se skvělým úspěchem, a já musím jim zde zase za to poděkovati. A tak hlavní luxusní vlak na Varšavu již v nejbližších dnech pojede přes Prahu, Strasburk-Praha. A já jsem pevně přesvědčen, že, jakmile uděláme všechny ty dráhy, o které se jedná, tedy hlavně na jih z Bratislavy, že půjde celý přímý provoz na Balkán těmi tratěmi a to proto, poněvadž není pochybnosti, že jsou velmi pohodlné, daleko pohodlnější, než abychom jezdili po Alpách, poněvadž zde není stoupání, nemusíme přestupovati žádného pohoří, jezdíme relativně levně, takže je možno využitkovati železniční síly úplně a provoz je mnohem rychlejší a lacinější.

V těchto věcech tedy není nejmenší pochybnosti, že dosáhli jsme opravdu, řeknu upřímně, skoro všeho, co bylo možno. V poslední chvíli se nám ještě podařilo dosáhnouti něčeho, na čem záleželo neobyčejně mnoho našemu ministerstvu pošt a telegrafů a celému našemu obchodu.

My - to se samo sebou rozumí - tím, že jsme se všech stran zavřeni, jsme ve velmi špatné posici ohledně spojení telegrafického a telefonního, a tu se nám podařilo v poslední chvíli dostati právo na vlastní telegrafní a telefonní linky územím rakouským a uherským a to nikoliv za tarify, které mělo platit bývalé Rakousko a Uhersko, nýbrž za snížené tarify menších států, což konečně dělá ročně dost značnou úsporu.

Ovšem, že jsem z toho měl velikou radost, poněvadž jsem byl pořád v těch naivních myšlenkách, že se ve státním rozpočtu jedná také o úspory; když jsem se vrátil sem, vidím, že to není tak důležité. (Veselost.)

Nyní ovšem - to se rozumí samo sebou - nejedná se jenom o ty vnější podmínky spojení na všech stranách, nýbrž jednalo se také ještě o něco jiného, totiž o zjednání hospodářských podmínek pro náš obchod a průmysl. Nesmíme zapomínati, že naše situace je dosti obtížná. My jsme byli přece jen zvyklí celým svým hospodářským životem na Rakousko-Uhersko. V tom byl přece základ celého našeho průmyslového života. Nyní jsme z toho vytrženi a je docela přirozeno, že v našem státu se vyslovoval požadavek, abychom aspoň pro některé naše vývozní skupiny dostali privilegované postavení pro vývoz, resp. i pro dovoz z Rakouska a Uherska. Tato otázka byla neobyčejně vážná. Musím se přiznat, že stála již dosti špatně, a sice hlavně proto, poněvadž Italie chtěla využitkovati toho, aby dostala totéž, co my, a aby to dostala nejen pro to teritorium, které annektovala, nýbrž pro celou Italii. To znamená, že by náš průmysl v Rakousku a Uhersku byl lacinou italskou produkcí, která by šla bez cla, úplně ubit. Tedy v poslední chvíli se podařilo, a zase pomocí francouzského ministra obchodu p. Clementela, věc tu úplně změniti. Nejen že jsme dostali právo vývozu do Rakouska a eventuelně vzájemné smlouvy pro jisté skupiny vývozní, nýbrž pro celý vývoz.

My jsme dosáhli toho, že pro budoucí tři roky můžeme s Rakouskem a Uherskem uzavříti celní smlouvu, která může býti úplně bez cel a veškeré ostatní státy se úplně vzdaly práva používání nejvyšších výhod. Na to konečně přistoupila i Italie. Mohu říci, jako ve všem, i zde jsme nejvíce nalezli odporu u Polska. Zástupce Poláků postavil se proti tomu proto, poněvadž, kdybychom to my měli a Polsko nikoli, mohli bychom v Bílsku agitovati u fabrikantů, aby byli pro připojení k Československé republice. To všecko se podařilo a já myslím, že v nejbližší době bude uzavřena také celní dohoda prozatímní s Francií a že nám Francie poskytne všecky výhody, které dává ostatním státům dohodovým. Tato věc jest neobyčejně důležitá a vážná pro budoucí hospodářskou politiku. Francie totiž zákonem se nesla, že již nebude dávati nikomu právo nejvyšších výhod, nýbrž že bude dělati jenom kompensační smlouvy a za jisté výhody, které dostane od určitého státu, dá zase své. Jest to politika, kterou dělala Amerika, a není vyloučeno, že tato politika bude politikou také budoucích obchodních smluv mezi státy. Prozatím však dala Francie přece jen právo nejnižšího tarifu zemím spojeneckým, ale my jsme pořád při tom nebyli a my pořáde měli při vývozu do Francie nejvyšší tarif. Konečně se podařilo přesvědčiti je o tom, že to naprosto nejde, že se nám nemohou brát ony výhody celní, jaké byly za Rakouska v roce 1914, a jak slyšíme, bude ta smlouva v nejbližší době uzavřena. Tedy v této příčině není pochybnosti, že všecky vnější podmínky pro hospodářský život jsou takové, že skutečně bude záviseti jen od nás, abychom je my vyplnili tou energií hospodářskou, která konečně z vnějších forem dělá tělo a život. To závisí od nás. My jsme mohli vymoci spojení s mořem, plavbu a všecko ostatní, i dobré hospodářské smlouvy, ale my ovšem internacionálně nemůžeme vymoci, abychom pracovali a pracovali tak lacino, abychom mohli konkurovat. To již jest naší věcí. Nám ovšem hlavně šlo o to, aby náš stát byl nejen, jak pravím, hospodářsky vyrván z té nemožné posice vnitrozemské, ve které byl, nýbrž záleželo nám velice i na tom, aby finančně nebyl tak zatížen, abychom proto finanční zatížení veškerého průmyslu, obchodu i práce nebyli neschopni konkurence.

Proto byl ten veliký a těžký boj, který jsme měli o finanční zatížení. To, musím říci, byl jeden z nejtěžších bojů, které jsme bojovali, a v této příčině ovšem musíme si přiznati, že nebylo možno jinak, než abychom na sebe jisté oběti vzati. Myslím, že jest to jen spravedlivé a není možno odporovati, když vám na druhé straně spojenci řeknou: "Vy máte přece svobodu, vaše země nebyla hospodářsky zpustošena jako jiné státy a, když vezmeme to, co platí na př. skotský nebo anglický každý člověk na náklady válečné, a to, co platíte vy, jest to takový nepoměr, že přece jen osvobozené státy na náklady války musí také přispívati". My ovšem jsme na to namítali velmi silně, že konečně my i uvnitř jsme něco přispěli k tomu, že zvítězila dohoda. Nejen naši vojáci venku pracovali, nejen oni jsou hodni toho uznání, které jim my všichni přinášíme a dojista není vřelejšího uznání než to, které má k nim český národ. Není však nejmenší pochybnosti o tom, že všechno to, co se uvnitř dělalo, velice pomohlo k tomu, aby bylo vítězství. Pánové, to, že se shroutila italská fronta, že tam bylo možno, že 4000 vojáků se vzdalo sedmi italským vojákům, že jsme zde zdeorganisovali a zdemoralisovali veškerou správu - nač dnes ještě stůněme a nač budeme stonati ještě velmi dlouho - to že jsme všecko připravili k tomu, aby se ta budova Rakousko-Uherska v daném momentu, kdy toho bylo potřebí k plnému vítězství, úplně shroutila, to přece je tak velkou zásluhou, že ani spojenci nemohou jí neuznati a já musím docela upřímně říci, že to spojenci uznali, a zase řeknu, že to je docela zvláštní pro francouzskou mentalitu - a zase to tu opakuji, poněvadž je to pro všecku budoucnost velmi důležité, jelikož my budeme moci Francii prokázati ještě velké služby, abychom nikdy na to nezapomněli, jak Francie se k nám chovala: Prosím, pánové, ta Francie zpustošená, která nejvíce obětovala životů lidských, která finančně stižena je tak strašně, že je z toho úžas - ta Francie, která je tak zpustošena, že člověk přímo užasne nad methodickým barbarstvím, které tam prováděli Němci, že srdce přímo krvácí, když to vidí ta Francie to byla, která od nás nechtěla žádné náhrady (Hlučná pochvala a potlesk), ta Francie ve všem se přimlouvala, aby náhrada co možná byla snížena, ta říkala: "Nechceme pranic!". (Výborně!) To je skutečně, řekl bych, tak velké gesto, že není možno, abychom na to zapomněli. (Výborně! Potlesk.) Byl to - a tu budu zase jmenovati jméno - ministr Loucheur, který v této věci zachoval se k nám neobyčejně šlechetně.

Nebudu vám uváděti ty peripetie celého boje, kde opravdu - odpusťte, že užívám toho výrazu - handlovalo se jako na cařihradském bazaru - nebudu zde veškeré ty peripetie uváděti, vedlo by to příliš daleko, ale zůstalo při sumě 750 mil. franků.

Druhou otázkou bylo, jakým způsobem budeme participovati na všem tom, čím finančně prohřešilo se Rakousko. A tu se nám podařila věc, která byla velice důležitá a sice to, že jsme dostali dohromady zástupce všech bývalých států, kromě Italie, které mají podíl na Rakousku, a to Jihoslovany, Rumuny a Poláky, a s nimi jsme se o těch věcech radili. Nebylo to velmi lehké jednání - já vás o tom ubezpečuji - ale konečně mělo přece jenom vážný výsledek. My jsme především všichni velmi rozhodně prohlásili, že na válečných dluzích naprosto nebudeme participovat, že neuznáváme nejmenší vázanosti k válečným dluhům. Když tedy přišlo toto docela kategorické prohlášení ode všech těchto států, rozumí se samo sebou, že to mělo velkou váhu a my to konečně probojovali. My probojovali nejen válečnou půjčku, nýbrž také to, že se nám nepřiznala také marková miliardová půjčka, jakož i veškeré půjčky, které dávaly vídeňské banky státu a zejména také ne veškeré ty válečné půjčky, které jsou za hranicemi a jimiž zejména ubohé Švýcarsko - řekneme: ubohé - a Holandsko jsou zaplaveny - ty ať si to vyřídí s Rakouskem, nám po tom pranic není. Nebylo to snad tak strašné. Kupoval-li někdo za nemožně nízký kurs válečné půjčky, nebudou ty ztráty snad tak úžasné, ale na žádný způsob nejsme zde proto, abychom to platili. Já měl jsem vždy argument: "Jak můžeme platiti za něco, za co dr. Rašín a já byli jsme odsouzeni? (Výborně!) Vždyť hlavní příčinou, proč jsme byli odsouzeni, bylo, že jsme se chovali pasivně k válečným půjčkám. A nyní, proto, že jsme tyto věci dělali, že jsme se vydávali těm jistým nepříjemnostem, které zde byly - my bychom měli za to ještě přejímati nějaký závazek ohledně válečné půjčky? Nikoliv, my nemáme pražádných závazkův a všecko, co uděláme v této příčině ohledně fondů, společností atd., je naprosto dobrovolné. Co budeme chtíti udělati, to uděláme. Naprosto nic víc a nikdo nemá práva nás k něčemu nutiti. (Výborně! Potlesk.)

Co se týče předválečných dluhů, to se rozumí samo sebou, že jsme nějaké přejali, to jsem řekl kolegovi Benešovi v Ženevě, že může prohlásiti dohodovým státům, že svůj díl na předválečných půjčkách přijmeme. Ale ovšem jde o klíč, podle jakého to budeme platiti. To jest přece velmi důležitá věc, na kterou prosím, aby ti, kdož budou v reparační komisi, nezapoměli, že jsme se my, Jihoslované, Rumuni a Poláci po dlouhých a dlouhých bojích, které nebyly - lehké jen řeknu, že Poláci chtěli, aby klíč byl podle válečných let, kdy oni naprosto žádných přímých daní neplatili, - my jsme se usnesli na dvou principech, které jsou velmi důležité: že se má rozdělovati břímě předválečných dluhů podle průměru osobní daně z příjmu od r. 1911 do r. 1913. To je neobyčejně důležité. V Maďarsku, kde nebylo žádných osobních daní z příjmů, bylo to sice zákonem, ale nebylo to v praksi - podle všech přímých daní. V mírové smlouvě stojí, že měřítko stanoví reparační komise. My nemáme prozatím možnosti, abychom se stavěli na podepsané podmínky, ale já myslím, že to usnesení všech zástupců malých států jest principielní důležitosti, že budeme moci s tím velmi dobře pracovati, až se bude jednati o to, aby se definitivní klíč stanovil.

Zapomněl jsem jednu věc, račte odpustiti. Když se o předválečných dluzích mluvilo, tedy ze začátku bylo řečeno, že všechno, co je na territoriu jednotlivých států, jest věcí těchto států. Následkem toho Rakousy docela přirozeně by byly bývaly musily se vypořádati s válečnými půjčkami československých občanů, které byly deponovány ve vídeňských bankách. Proti tomu Rakousko protestovalo a dohoda to přiznala. Nám se ukládá doplněnými podmínkami, že se máme vypořádati s těmi, kteří mají deponovány válečné půjčky ve vídeňských, anebo druhých rakouských ústavech. Já to za veliké zatížení naše nemohu počítati, poněvadž já zatížení válečnými půjčkami vůbec přijímám jen v docela výjimečných případech, leč že bychom uznali tyto případy za obzvláštní úvahy hodné, aby patriotismus těch pánů, kteří upisovali, také nějakým způsobem nyní se honoroval. Já myslím, že k tomu příliš veliké chuti nebude a nemusí také z naší strany ani býti.

Jedna z hlavních věcí - kde ovšem bude dosti obtížno, jakým způsobem se to všechno má vypočítati, - jest princip, který byl přijat v mírové smlouvě, totiž, že mají státy za všechen státní majetek dáti náhradu do společného reparačního fondu, ze kterého se budou platiti reparace za škody. To jest věc, která jest logicky vůbec nemožná, a sice proto, poněvadž všechen státní majetek, ty věci na místě jsme platili již jednou ze svých daní a následkem toho musili bychom je platiti ještě jednou, na př. takovou státní budovu, na kterou jsme platili, musili bychom platiti ještě jednou. Je to naprosto nelogické, ale všechny argumenty nic neplatily; tato zásada byla přijata a musíme to nésti. Vybojovali jsme to a bylo to hlavně zásluhou Jihoslovana dra Trumbiče, že nebudou počítati nemocnice, školy a nebudou také počítati, na co přispívaly obce, okresy a země. To dělá mnoho při lokálních drahách, státních stavbách, atd. Ty věci nemusíme platiti. Ovšem nemusíme si z toho v Čechách dělati tak mnoho, poněvadž u nás z toho státního majetku, kromě železnic, není mnoho a u železnic jsme to přijímali sami, poněvadž je to investice, kterou sami musíme platiti. Tedy to nejsou věci takové, které by mohly vzbuditi odpor.

Ale při té příležitosti musím se zmíniti o jednom, co nás naplnilo opravdovou radostí, totiž že jsme dosáhli toho, že umělecké předměty, které byly zavlečeny z královského hradu císařem Matyášem, Ferdinandem, potom snad Karlem Vl. a Františkem Josefem do vídeňských a druhých rakouských museí, můžeme reklamovati před mezinárodním rozhodčím soudem. (Výborně! Potlesk.) To dalo skutečně ohromnou práci, my jsme již zoufali, že to nebude možné, ale konečně jsme se do toho pustili celou silou a podařilo se toho dosáhnouti. Doufám, že se podaří našim uměleckým historikům a právníkům, aby dokázali právní titul majetkový na všechny ty věci, poněvadž není pochybnosti - a to každý, kdo zná historii našich financí, ví - že tyto umělecké předměty byly zakoupeny Rudolfem z toho, co měl z Čech, poněvadž tenkráte země české platily podle recesu 65% veškerého nákladu, a kromě toho byly hlavně zakoupeny z důchodů královské komory, která již tenkrát měla pivní tác. Tedy je to něco, co patří docela po našem právu a po všem zákonu české zemi, a doufám, že se před rozhodčími soudci našim právníkům podaří to dokázati, abychom to dostali. (Posl. Zahradník: Ale velmi brzy, ve Vídni to už prodávají!) Musíme to reklamovati, oni nesmějí prodávati ničeho, co patřilo do této komise. Račte odpustit, od toho tam máme dozorčí orgány, své zástupce, aby na ty věci dohlíželi, a oznámili nám, abychom mohli před dohodou protestovati.

Musíme opravdu říci, že všecky ty věci jsou velice těžké, budou zatěžovati naše finance, ale myslím, že se nám podařilo odvrátiti finanční pohromu od naší republiky. Nebudeme míti svázané ruce tak, abychom nemohli dobře hospodařiti. Ovšem řeknu docela upřímně a odpusťte, abych učinil jen malou poznámku, abych vyšel z té míry objektivnosti, kterou jsem dosud zachovával, abych řekl: to závisí také trochu na nás (Min. fin. dr. Horáček: Úplně na nás!), anebo úplně na nás. Souhlasím úplně s p. ministrem financí. Když jsme se starali o to, aby břemeno, které máme z války a zejména za to, že jsme dostali samostatnost, nebylo takové, aby nám znemožnilo každou produktivní práci, pak to neznamená, že můžeme rozhazovati, to znamená, že musíme šetřiti. Nejsem tak nespravedlivý, abych neviděl, že máme těžké věci, že jsme musili zříditi celou armádu, že jsme se musili brániti na severu a jihu Čech, na Těšínsku, že jsme měli vpád maďarský. Rád konstatuji, že kolega Beneš konstatoval v protokolu, že máme právo na reparaci za ten vpád maďarský, ale musíme to reklamovati, - to jest věc budoucnosti, prozatím to zatěžuje finance - ale byl bych rád, abychom nevyhazovali stamiliony na lenost (Výborně! Potlesk.), abychom hospodařili takovým způsobem, abychom nepodrývali kreditu naší republiky, poněvadž čím více jej budeme podrývati, tím budou naše podmínky hospodaření při tom, jak jsme odkázáni na zahraniční kredit, horší, a my se z toho všeho nedostaneme ven a já se obávám, abychom nepřišli k takovým důsledkům, kde bychom přestali míti radost z toho, čeho jsme dosáhli.