Předseda: Tomášek,
místopředsedové: Dula,
dr. Hajn, Kadlčák, Konečný,
Udržal;
zapisovatelé: Bradáč,
dr. Slávik;
větší počet členů Národního
shromáždění.
Zástupcové vlády: členové
vlády: dr. Beneš, dr. Franke,
Habrman, dr. Heidler, dr. Hodža,
Houdek, Klofáč, Sonntág, Staněk, Švehla,
dr. Veselý, dr. Winter.
Z kanceláře sněmovní: JUDr.
Haasz, tajemník sněmovní, zástupce
jeho JUDr. Říha.
Zpravodaj Udržal. 1. Zpráva branného
výboru o vládním návrhu zákona
(tisk č. 2176), jímž se zavádí
branný zákon republiky Československé
(tisk 2596).
Zpravodaj Udržal. 2. Zpráva branného
výboru o vládním návrhu zákona
(tisk č. 2180), jímž se stanoví
mírový početný stav československého
vojska (tisk 2597).
Zpravodaj dr. Scheiner, Brodecký, Moudrý.
3. Zpráva I. branného výboru, II.
výboru státně-zřízeneckého
a III. výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk č. 2241), stran úpravy
služebních požitků československého
vojska (tisk 2552).
Zpravodaj dr. Lukavský. 4. Zpráva výboru
státně-zřízeneckého
o vládním návrhu zákona (tisk č.
2300) o služebních požitcích četnictva
(tisk 2569).
Zpravodaj dr. Scheiner, A. Slavík. 5. Zpráva
I. výboru branného a II. výboru rozpočtového
o vládním návrhu zákona (tisk č.
2151) o přejímání vojenských
gážistů bývalé rakousko-uherské,
rakouské a uherské branné moci a zaopatření
těch z nich, kteří se na československém
národě provinili a vrácené osnově
příslušného zákona (tisk č.
2281) (tisk 2586).
Předseda (zvoní): Národní
shromáždění je schopno se usnášeti.
Zahajuji schůzi.
Omluvili se:
churavostí: dr. Franta (na neurčito), Paulíny
(na neurčito), Gustav Navrátil (pro tento
týden);
zaměstnáním: Pavlán (na neurčito),
dr. Vlček (na neurčito), Štěpánek
(pro tento týden), Cingr, dr. Rolíček
(pro tento týden), Rouček, Srnec,
Dubický;
pro nemoc v rodině: Sládek.
Přistupujeme
a to k prvnímu jeho odstavci, ke
1. zprávě branného výboru o
vládním návrhu zákona (č. tisku
2176), jímž se zavádí branný
zákon republiky Československé (tisk
2596).
Zpravodajem je kolega Udržal, uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. Udržal: Před projednáním
branné předlohy činím jménem
všech stran toto dohodové prohlášení:
V branném výboru bylo uvažováno o ideích
pacifistických, jejichž cílem je úplné
odzbrojení a trvalý mír. Dospěli jsme
však jednomyslně k přesvědčení,
že teprve ustálené poměry dovolí
nám i ostatnímu světu, aby tyto idee, které
jsou cílem všech kulturních lidí, staly
se v budoucnosti předmětem jednání
a rozhodování. V branném výboru byl
vysloven a hájen požadavek, aby branná soustava
našeho státu postavena byla na podklad miliční.
Také zde bylo uznáno, že takové přebudování
branné soustavy vyžaduje času a příprav
a že pro tuto dobu musíme podržeti dosavadní
systém, ovšem přebudován ve smyslu demokratického
ducha národa. Veliké úsilí věnovaly
strany stanovení služební doby. Zcela oprávněná
byla snaha po snížení služební
doby presenční a vojenských břemen
vůbec. Návrhy nejkrajnější v
tomto směru ponechány byly na dobu, kdy se bude
definitivně upravovati branná povinnost našeho
občanstva. Pro všechny strany bylo příkazem
vlastenecké povinnosti plné zabezpečení
republiky, její svoboda, neodvislost a nerušený
rozvoj, jichž zárukou bude a musí býti
předložený zákon branný, který
má dáti republice spolehlivou a ukázněnou
armádu.
S největší radostí mohu tedy prohlásiti,
že nad všemi odchylnými stanovisky zvítězila
idea svobodné, demokratické vlasti. Jenom málo
národů ve světě může se
honositi, že tak dalekosáhlý zákon,
jako je tento, došel na konec jednomyslného souhlasu
všech stran. Tento fakt je důkazem, že jsme si
všichni plně vědomi povinností, které
nám ukládá státní samostatnost
a těžce vybojovaná svoboda. V této uvědomělé
vlastenecké jednotě je záruka, že jsme
pro státní samostatnost a svobodu úplně
vyspělí a že v bouřích sebe větších
obstojíme jako národ, schopný vážiti
si své svobody a udržeti ji, děj se co děj.
(Výborně!)
V čelo zprávy kladu slova, jimiž se snažím
vystihnouti smýšlení celého národa,
smýšlení celého Národního
shromáždění bez ohledu na politické
strany:
Doufám, že budete souhlasiti, když v úvodu
výborové zprávy označím předlohu
branného zákona jako historickou událost
prvého řádu. Od bitvy na Bílé
Hoře, jejíž třistaleté výročí
připadá do letošního roku, byl český
člověk honěn do boje pod cizími prapory.
Po celá staletí nepřátelskou tyranií
zotročovaní příslušníci
deseti českých generací umírali s
kletbou na rtech na bojištích celé Evropy vždy
ve službách nepřátel svého národa
a často v boji proti vlastní krvi. Jen s hrůzou
bude vždy vzpomínáno této části
naší minulosti. A jak se to stalo, že pozbyl
svobody, ztratil práva svého sebeurčení
národ, který za okolností nejnepříznivějších
vytvořil a po celé tisíciletí ve střední
Evropě ovládal souverenní stát? Jak
se to stalo, že v jediné bitvě, kde vojska
česká byla opřena o hražené hlavní
město, které samo počtem svého obyvatelstva
počet nepřátel daleko převyšovalo,
mohl býti na celé věky zničen samostatný
státní život několikamilionového
národa? Cítíme dnes dobře, že
na Bílé Hoře nebojoval celý český
národ, ba ani jeho skutečné jádro.
Ano, více vlastní vinou, než zlobou nepřátel
ztratili jsme druhdy svoji samostatnost. Katastrofu bělohorskou
předcházely dvě pohromy stejně těžké.
Bratrovražedná bitva u Lipan podlomila sílu
lidu selského a neméně osudnou byla bitva
u Milberka, která přivodila svými následky
duševní i fysické zničení českých
měst.
Vlivem těchto z nesvornosti národa vzešlých,
nešťastných událostí ztratily ochuzené
a porobené široké vrstvy českého
národa veškerý zájem pro život
veřejný do té míry, že zemdlelý
a úplně otupělý t. zv. lid obecný
stal se hříčkou v rukou privilegovaných,
nenáviděných pánů, kteří
pak na Bílé Hoře, až na sporé
výjimky, již ani vítěziti ani umírati
nedovedli.
Ztracené svobody a samostatnosti nabyli jsme teprve po
třech stoletích, plných strádání,
běd, protivenství a bojů nevylíčitelných.
Šťastnou shodou velkých světodějných
událostí vráceno nám opět právo
sebeurčení. Cestou evoluční, neúmornou,
všestrannou prací mnohých generací,
vyspěl celý československý národ
kulturně, sokolskou výchovou povznesl se na takovou
výši národního sebevědomí,
se které stalo se mu ve světové válce
konečně opět vše možným
a přístupným. Nicméně bylo
by nejosudnější chybou, kdybychom jen na chvíli
zapomněli, že náš nový český
stát jest výsledkem revoluce a že již
proto musíme býti připraveni, zvláště
než nastane stabilisace nových sousedních státních
útvarů, chrániti jej nejmožněji
i vlastní mocí a silou brannou. Díky uvědomělosti
všech tříd národa, díky kázni
a síle československého Sokolstva, zvláště
v době převratu, bylo naše revoluční
drama nekrvavé. Ale tím těžších
obětí vyžádalo si stvoření
československého státu na světových
bojištích, kde naše legie těžce krvácely.
Toto příkladně ukázněné
národní vojsko bylo prvním představitelem
české samostatnosti. Dle hodnoty legií soudil
celý svět již po Zborově a Bachmači
o ceně příštího nového
státu. Jest sotva na světě druhý kulturní
národ, který by byl ve všech svých složkách
tak zásadním nepřítelem imperialismu
a militarismu, jako národ náš. Celé
věky učily nás tyto pojmy ve starorakouském
smyslu na smrt nenáviděti, ale těžce
bychom zhřešili, kdybychom dnes, ať následkem
neprozíravosti, nebo vlivem jakékoliv slabosti jiné,
ohrožovali nejcennější statky, za které
tisíce našich nejlepších synů životy
položily. Smrtelným hříchem a kletbou
příštích pokolení mohlo by se
nám státi každé zanedbání
ve směru hájení naší samostatnosti,
naší svobody, našich demokratických zřízení
všemi prostředky a proti každému nepříteli.
Více převahou duševní, než-li hrubou
silou fysických zbraní zvítězili podle
Palackého naši předkové. I naši
legionáři od Zborova až ku břehům
Japonského moře zvítězili především
silou ducha. Ne mlatem a cepem, ale spíše vysokým
učením Karlovým vítězili hejtmani
nepřemožitelných Táborů. Bibli,
nejdůležitější pramen vzdělání
tehdejší doby, znala každá žena táborská
podle svědectví samého Eneáše
Sylvia lépe, než-li mnohý latinský kněz.
Vzdělání je povoláno, aby vyrovnávalo
protivy povahy hospodářské, sociální
i kulturní, vzdělání činí
dnes více, než-li kdy dříve, slabého
silným, malého velikým a chudého bohatým.
To platí stejně o jednotlivcích jako o celých
národech. Se stoupající kulturou poroste
i význam vzdělání vždy více
a více, ale tím žárlivěji musí
býti střežena v každém státě
jediná spolehlivá základna všeho kulturního
pokroku: bezpečná, klidná, produktivní
práce všech občanů.
V naznačeném smyslu jest dnes, jak pevně
doufáme, celé Národní shromáždění
té svorné vůle, dáti republice dobře
ukázněnou a početnou brannou moc. Právě
projednávaná vládní předloha
branného zákona jest podle našeho soudu schopna,
vytvořiti zdravou základnu československých
branných sil. Naše nad míru exponované
geografické položení a neméně
i národnostní složení státu,
nedovolují nám bohužel na ten čas hledati
branné zajištění republiky v soustavě
miliční, ač by toto řešení
jistě nejlépe odpovídalo duši celého
hluboce demokraticky cítícího národa.
Proto má podle vládního návrhu branný
zákon spočívati prozatím na zásadě
stálého vojska. Vzhledem k nejistotě, kterou
působí nám sousedství států
starých imperialistických tradic, navrhuje předloha
přechodně zavedení 14 měsíční
pravidelné presenční služby. K tomuto
kompromisnímu návrhu přišli jsme po
všestranných pečlivých úvahách
s hlediska branného i finančního. Presenční
služební doby bude použito ne jen k odborné
výchově vojenské, ale se strany vojenské
správy musí býti přihlíženo
také k rozšíření vzdělání
povšechného a podle možnosti i vzdělání
odborného, se zřetelem k občanskému
povolání branců. Čas strávený
ve službách vlasti nemá býti ztracen
ani pro občanské povolání brancovo.
Dohledná doba přinese pak jistě takové
vyjasnění na poli zahraniční politiky,
že bude nám možno spolehlivěji posouditi
význam projektovaného Svazu národů,
i s hlediska bezpečnosti republiky. Nezůstane-li
tato posud, bohužel jen ideově mnohoslibná
instituce hudbou budoucnosti, bude její působnost
záhy praxí vyzkoušena a my s radostí
uvedeme naši brannou soustavu v soulad s jejími kýženými
humánními směrnicemi. Prozatím jsme
však nuceni spoléhati především
na svoji vlastní sílu.
Předkládajíce tuto vládní předlohu
k posouzení Národnímu shromáždění,
přiznáváme, že jsme si plně vědomi
těžkých obětí, které tento
zákon všem příslušníkům
našeho státu na dani z krve i majetku ukládá.
My víme také, že již samo naše strategické
položení bude nás často nutiti, abychom
nejtěžší problémy obrany republiky
předkládali k rozluštění spíše
ministru zahraničních záležitostí,
než ministrovi války, ale při tom nesmíme
zapomínati, že zdárný výsledek
naznačené diplomatické práce zahraničního
úřadu bude v podstatě podmíněn
naší vlastní hodnotou brannou.
Nesmíme se jen ustrašeně věšeti
na šosy spojenců, od kterých nebudeme naposledy
jinak ceněni, než podle své skutečné
hodnoty. První bitva na Marně potvrdila správnost
francouzského pořekadla: "Aide toi, ton allié
ťaidera". Vítězstvím na Marně
byla zachráněna netoliko Paříž
a Francie, ale i celý svět od německé
světovlády. Hrdinnost francouzských synů,
geniálnost vedení, umožnily mobilisaci, výzbroj
a výcvik Anglii, Americe a způsobily shroucení
Německa, Rakouska, Bulharska i Turecka - odstranění
pěstního práva našeho věku. Celkový
průběh světové války dokázal
ale přec jen pravdivost slov Napoleonových, že
Bůh jest nakonec vždy se silnějšími
batalióny. Ovšem přichází početnost
každé organisace k platnosti teprve kázní.
Čím demokratičtější stát,
tím více má zapotřebí přísných
řádů, kterými bdí nad neporušeností
všech svých složek, a tak již v zárodku
každý kaz, každou korupci ničí
a znemožňuje. Každý představitel
kázně - a jmenovitě voják - musí
býti nejpřísnějším sám
k sobě, neboť jen v sebekázni jest síla,
kterou lze bez násilí ovládati své
okolí. Pravé bratrství, zaručující
harmonii práv i povinností každému,
jest podmíněno jen tuhou kázní, která
žádné zkáze vzniknouti nedá.
Bez kázně jest sebepočetnější
armáda vždy vším spíše, než
výrazem síly. Armáda bez kázně
jest morovou ranou každého státu. I historie
nové doby může ukázati na mnohé
státy, které za výjimečných
poměrů - Anglie, Amerika, - obešly se dlouho
bez branné moci pozemní, ale žádný
stát nedovede se ubrániti své vlastní,
neukázněné armádě. Opakujeme:
za zvláštních poměrů mohou existovati
snad státy i bez armády, ale nedisciplinovaná
armáda zničí vlastní stát tím
dříve, čím sama jest početnější.
Ku sjednocení, k ucelení branné moci jsme
všichni bez rozdílu povinni ze všech sil přispívati.
Skromný, obětavý, nezištný a
vždy krajně statečný Masarykův
legionář zůstane každému československému
bojovníku pro vždy zářivým vzorem,
však při posuzování t. zv. vojska starorakouského
nezapomínejme, jak byla česká mládež
v rakouských školách od útlého
věku vychovávána. A konala-li pak jedna její
část podle toho svoji domnělou povinnost,
uvědomme si, že bylo to spíše její
strašnou kletbou, nežli hříchem. Suďme
tedy vždy a všude spravedlivě. Zbavme se každé
osobní marnivosti a především hledejme
to, co nás dnes ku prospěchu celku všechny
může sblížiti.
Na ten způsob umožníme nejlépe a nejjistěji
ministrovi národní obrany vybudování
jednotné, silné armády a ministrovi zahraničních
záležitostí vyhledání cenných
spojenců.
Úkolem této vládní předlohy
jest, zabezpečiti národu československému
všechny ty statky, po kterých celé věky
toužil, pro než všemi možnými zbraněmi
bojoval a které se nám všem ode dne našeho
osvobození staly nejdrahocennějším majetkem.
Branná moc, jejíž základnu bude tvořiti
tato předloha zákona, musí býti štítem
našich svobod a trvalou zárukou demokratických
zřízení celé Československé
republiky.
Na základě dohody všech stran doporučuji
schválení předlohy branného zákona
ve znění vládní osnovy. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda: Slovo vyžádal sobě
pan ministr Národní obrany Klofáč.
Uděluji mu je.
Ministr N. O. Klofáč: Slavné Národní
shromáždění!
Dovolte mi, abych dříve, než zahájíte
jednání o předloze branného zákona
republiky Československé, pronesl několik
slov, jež považuji za nutno říci jako
první ministr Národní obrany. Slova moje
nejsou polemická, nýbrž snaží se
objasniti hlavní cesty, jimiž se bralo naše přemýšlení
a uvažování, když jsme se rozhodovali
pro základní směrnice tohoto zákona.
Slavnostně prohlašuji, že ani já, ani
moji političtí spolupracovníci jsme nikterak
neustoupili od původní myšlenky miličního
systému československé branné moci,
že jsme tedy v ničem nezradili ideu pokroku. Předkládáme-li
vám dnes zákon, který, jakkoliv ji uznává,
přece jen nezavádí přímo a
okamžitě milice, jest to prostě proto, že
v uvažování celkové situace naší
říše a všeobecné situace evropské,
nemůžeme se zodpovědně odvážiti
experimentů, jichž úspěch v případě
nutné obrany vlasti nemůže zaručiti
nikdo. Nechci opakovati o nejistotě situace mezinárodní
nic z toho, co vám během jednání o
branný zákon pověděl kolega Beneš,
mně postačí, když prostě poukáži
na situaci, která se vytvořila od rána minulé
soboty v Německu, a na ohlas, jaký události
berlínské mají v zemích našich
bezprostředních sousedů. Kdyby bylo možno
sjednati tak ideální politický stav Evropy,
že by podmínky vojenských ustanovení
mírové smlouvy versailské i saint-germainské
vešly v úplnou platnost, a kdyby tu byla plná
záruka, že mírumilovnost národů
je opravdová a konstituovaným Svazem národů
zaručena, tu jistě byli bychom mnohem blíže
realisování systému miličního.