Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Sociálně-politický výbor ve své schůzi dne 1. dubna 1919 usnesl se vzhledem k docházejícím četným stížnostem osob, které požívají důchodů z úrazových pojišťoven, na nedostatečnost renty, která za viněna byla poklesem hodnoty peněžní, předložiti Národnímu shromáždění ku projednání návrh zákona o dočasných příplatcích k úrazovým důchodům.

Zákonem o úrazovém pojištění dělníků ze dne 28. prosince 1888 bylo u nás zavedeno pojištění dělníků pro úraz. Ačkoliv zákon ten má mnoho pozdějších doplňků, zůstaly materiální požitky zraněných a jich pozůstalých po desítiletí nezměněny. Při úplné neschopnosti ku práci činily 60% průměrného pracovního výdělku, který byl vypočten jako třistanásobný průměrný denní výdělek.

Teprve ohromný přesun cenový za války dal podnět k opravě materiálních požitků. Osob požívajících důchodu z úrazových pojišťoven, zákonem z 21. srpna 1917, č. 363. ř. z. byla hranice výdělková posunuta u pojištěnců na 3600 K u dělníkův a úředníkův, u učňů a volontérů na 600 korun, pokud se tyče, 1200 K ročně.

Toto posunutí hranice příjmové nedotýká se však úrazových rent již splatných. Jsou tedy ti, kterým byly vyměřeny renty úrazové z nízkých sazeb mzdových v požitcích dvojnásobně poškozeni - vyměřením nedostatečných rent a ještě více poklesem hodnoty peněžní.

Národní shromáždění nemůže uzavříti se hlasům těchto postižených invalidů práce a jejich pozůstalých po úpravě nesnesitelných jejich poměrů.

U obou ústavů územních úrazových pojišťoven v československé republice činí průměrná roční výše důchodu v Praze 367 korun, v Brně pak jen 33 K. Přibližně týž poměr důchodů objevuje se též u osob, které byli zaměstnány u železnic a v hornických závodech, kteréžto osoby byly pojištěny u zvláštní centrální pojišťovny ve Vídni. Návrh na úpravu rent vychází ze dvou hledisek, předně aby odškodněni byli skutečně ti, kteří trpí vyměřením nedostatečné renty, a pak oni, u nichž renta je převážným příjmem existenčním.

Pro první případ pojata byla hranice časová (§ 1.), t. j. oni poživatelé důchodu, kteří utrpěli úraz před 1. červencem 1917, pro případ druhy, hranice, daná 42% neschopností výdělečnou, nebo 25% výší důchodovou (§ 2.).

Podle předložené statistiky úrazových pojišťoven v Brně a v Praze jeví se počet těchto poživatelů důchodů, jejich započítány výdělek a průměrná renta takto:

Podle statistiky do roku 1917 je stálých poživatelů důchodu pozůstalých i zraněných 2742, roční výdělek K 3,086.342.25, úhrnná výše ročních důchodů K 569.384.52, průměrná roční výše důchodů K 207.65.

Podle statistiky do 1. července 1917 veškerých poživatelů důchodu je 6901, roční výdělek K 5,925.651.44, roční důchody K 1,783.716.24, průměrný roční důchod jednoho pojišťovatele K 258.47.

Rozepjetí mezi počtem poživatelů důchodů a jejich rent v Praze a v Brně vysvětluje se tím, že v statistice pražské zařaděni jsou jen stálí poživatelé důchodů, kteří v roce 1917 překročili dvouletí od skončeného léčení, kdežto v statistice brněnské jsou zahrnuti všichni poživatelé důchodu, zranění do 1. července 1917.

Vliv stanovené hranice časové objevuje se při platnosti zákona z 21. srpna 1917, č. 363. ř. z., který nebyl zpětně v činnosti od 1. července 1917, objevuje se v těchto lapidárních cifrách statistiky brněnské úrazové pojišťovny:

Průměrný důchod do 1. července 1917 činil K 258.47, průměrný výdělek K 858.66, po 1. červenci 1917 pak průměrný důchod K 639.38, průměrný výdělek pak K 1870.23.

Průměrný důchod veškerých poživatelů důchodu činí pak v Praze K 367.-, v Brně K 337.-.

Do jakého moře bídy a strádání za těchto poměrů byli vrženi invalidové práce nízkou výměrou renty a poklesem hodnoty peněžní, nelze ani vylíčiti. Jeví se naléhavá potřeba přikročiti rychle k úpravě těchto neudržitelných poměrů, které se má dosíci schválením osnovy zákona »o přídavcích k úrazovým důchodům«, jež se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení.

Osnova shrnuje ve svou působnost všechny poživatele úrazových důchodů v čsl. republice, tedy poživatele důchodu z úrazových pojišťoven dělnických i železničních a hornických; její opatření je nouzové, dočasná jeho platnost počíná se 1. říjnem 1919 a končí se (§ 3.) 30. září 1921.

Upravuje přídavky progresivně (§ 2.) do neschopnosti 42--662/3% -- příplatek 30%, do 831/3% příplatek 40%, a při ztrátě pracovní způsobilosti nad tuto hranici 50%. Rovněž tak hledí na oboustranně osiřelé sirotky (§ 3.).

Omezuje platnost zákona na osoby, bydlící v území republiky (§ 4.), a stanoví nejvyšší hranici důchodu (§ 5. osnovy zákona).

Příplatky mají se vypláceti z rozhodnutí představenstva, nabývají samočinně moci práva, kdežto u poživatelů důchodu, bývalé odborové úrazové pojišťovny rakouských železnic a úrazové pojišťovny hornické ve Vídni vázán je příplatek na přihlášku (§ 4.).

Aby zamezeny byly nákladné spory (§ 8.), jsou tyto vyloučeny z jurisdikce rozhodčích soudů, jako opatření nouzová.

Zákon pamatuje na nutnou elastičnost, podmíněnou zákonem o úrazovém pojištění, váže příplatek (§ 7.) na úpravu základní renty, jakož i na drahotní přídavky, výpomoci a běžné dary z milosti.

Zákon přesunuje hrazení nákladů, vzešlých pojišťovnám, analogicky jako příspěvek k úrazovému pojištění na podnikatele (§ 9.), opouští však dosud platnou zásadu úhradovou a zavádí příspěvek rozvrhový, který má byt úměrný výši pojistného.

Naléhavá potřeba napraviti křiklavou nespravedlnost, jaká se objevila poklesem hodnoty peněžní pro zmrzačené a práce neschopné invalidy práce, jest asi živě pociťována u všech stran Národního shromáždění a lze pevně doufati, že jednomyslné přijetí této osnovy nalezne živý, radostny ohlas v masách pracujícího lidu československé republiky.

Sociálně-politicky výbor ve své schůzi dne 5. října usnesl se, aby zúčastněná ministerstva vydala k zákonu prováděcí na- aby se podle § 4. odst. poslední přiřízení, obsahující upozornění rentistům, hlásili.

Zraněným, kteří při provozování podniku, ležícího v nynějším území republiky československé a podléhajícího úrazovému pojištění, před 1. červencem 1917 utrpěli úraz, jímž ztratili alespoň 42% výdělečné schopnosti, a kteří podle zákonů o úrazovém pojištění požívají důchodu, odpovídajícího této ztrátě, náleží pro mimořádné drahotní poměry poválečné příplatek k důchodu.

Zraněným, kteří utrpěli takový úraz při provozování podniku státních drah rakouských anebo uherských, výhr. priv. Buštěhradské železnice, priv. Ústecko-teplické dráhy, nebo priv. Košicko-bohumínské železnice, přísluší příplatek k důchodu, byli-li v době úrazu služebně přiděleni u služebního místa neb úřadu, jehož působnost se vztahovala na nynější území čsl. republiky.

Příplatek důchodový vyměřuje se podle ztráty schopnosti výdělečné takto:

a) při ztrátě 42% až do 662/3% náleží oprávněným osobám příplatek 30%;

b) při ztrátě vyšší 662/3% až do 831/3% příplatek 40% a

c) při ztrátě nad 831/3% příplatek 50% základního důchodu úrazového, jehož zraněný požívá.

Pozůstalým po zraněných, uvedených v § 1., přísluší rovněž příplatek k základnímu důchodu, a to vdovám a rodičům 50%, sirotkům 30%, sirotkům oboustranně osiřelým 50% z důchodu, jehož požívají.

Příplatek k důchodu náleží jen osobám bydlícím v území republiky československé, a to proti příslušné územní úrazové pojišťovny dělnické; pokud pak se úraz stal při provozování podniku, jehož zřízenci byli podle § 4. zákona z 28. prosince 1887, č.1 ř. z., na rok 1888, ve znění stanoveném článkem III. zákona z 10. dubna 1919, č. 207. sb. z. a n., zproštěni pojistné povinnosti, proti správě tohoto podniku.

Pokud jde o poživatele důchodu z odborové úrazové pojišťovny rakouských železnic a z Úrazové pojišťovny hornické ve Vídni, náleží příplatek pouze, podá-li poživatel důchodu u územní úrazové pojišťovny dělnické, neb u správy podniku, příslušné podle předešlého odstavce, do 6 měsíců ode dne, kdy nárok na příplatek vznikne, žádost za přiznání příplatku, opatřenou doklady, prokazujícími nárok.

Příplatek náleží pouze, pokud důchod sám anebo důchod i s příplatkem nepřesahuje ročně u zraněného 1800 K, u pozůstalých úhrnem 900 K.

Pokud jde o důchody z úrazů utrpěných při provozování podniků železničních, započítávají se do částky uvedené v odst. prvním též výslužné, běžný dar z milosti, drahotní přídavky (výpomoci a pod.) k výslužnému a běžným darům z milosti, z řádného výslužného však pouze 75%.

Utrpěl-li někdo v době, v § 1. určené, dva nebo více úrazů, z nichž požívá důchodů, je pro vyměření příplatku drahotního rozhodna celková ztráta schopnosti výdělečné a úhrn důchodový jí odpovídající. Požívá-li vdova nebo jiná osoba vedle důchodu, který jí náleží jako pozůstalé, také důchod jako zraněná, budiž jí přiznán příplatek, pro ni výhodnější.

Zhorší-li se následky úrazové tak, že zraněnému náleží podle § 2. tohoto zákona příplatek vyšší, jest vyměřiti tento vyšší příplatek zároveň se zvýšením důchodovým. Naopak, klesne-li zlepšením následků úrazových důchod tak, že zraněnému přísluší příplatek nižší, jest vyměřiti tento nižší příplatek rovněž spolu se snížením důchodovým, nebo jest příplatek vůbec zastaviti, klesne-li ztráta schopnosti výdělečné pod 42% a důchod úrazový pod úroveň odpovídající této ztrátě.

Zvýší-li se, nebo sníží-li se důchod pozůstalých, zvýší se, nebo sníží se poměrně i drahotní příplatek.

Do odbytného vdovám, provdaným opět (§ 7., odst. 4. zákona úrazového), a při kapitalizaci podle §§ 41. a 42. zákona úrazového, drahotní příplatek se nezapočítává.

O přiznání a vyměření příplatku rozhoduje představenstvo Úrazové pojišťovny dělnické, nebo správa podniku, proti něm už nárok na příplatek podle § 4. náleží. Opravných prostředků do tohoto rozhodnutí není.

Peníze, nutné k úhradě příplatků, opatří se rozvrhem na podnikatele, je jichž závody podléhají povinnému pojištění; částka na jednotlivého podnikatele připadající, musí být úměrná výši pojistného.

Příplatky, jež vyplatí Úrazová pojišťovna poživatelům důchodu, kteří utrpěli úraz v podniku, vyňatém z pojistné povinnosti podle § 57. úrazového zákona, nahradí podnikatel Úrazové pojišťovně.

Zákon tento nabude účinnosti 1. října 1919 a pozbude jí 30. září 1921.

Ministru sociální péče se ukládá, by jej provedl v dohodě se zúčastněnými ministry.