Přes sto roků trvá a působí
v Praze konservatoř hudby a odkázána byla
stále na milost a obětavost soukromých kruhů,
které ji svými finančními podporami
udržovaly při životě. Přes to,
že instituce tato byla po hmotné stránce tak
macešsky opatřena, vykonala pro naše umění
nepoměrně více, než kterýkoliv
jiný náš ústav umělecký.
Vychovala nám konservatoř nepřehlednou řadu
skladatelů i výkonných umělců,
kteří proslavili české jméno
po celém světě a kteří takto
stali se největšími průbojníky
českého národa v cizině. Za dob nejtěžšího
našeho útisku byla to hudba jediná, jež
udržovala náš styk s kulturními národy
na obou polokoulích. Umění, vypěstěné
na pražské konservatoři, připravovalo
tedy půdu našim politickým úspěchům
již za let, kdy nemohli jsme jinak strhnouti k sobě
pozornost ostatního světa. Hudební umění
zasluhuje proto plné naší úcty a našeho
nejvyššího vděku.
Za rakouských vlád - z příčin
politických, aby Vídeň nebyla zastíněna
Prahou, - bránili se naši nepřátelé
houževnatě tomu, aby pražská konservatoř
byla postátněna.
Toto bezpráví, páchané po drahnou
dobu na kulturní naší instituci, nutno odstraniti
a napraviti. Vůdčí síly pražské
konservatoře samy již po politickém našem
převratu provedly ve vedení i osnově vyučovací
radikální reformy. Utrakvismus z ústavu vymýcen,
vyučovací plány moderně upraveny a
na konservatoři soustředěny nejlepší
naše učitelské síly.
Dnes má pražská konservatoř 565 posluchačů
a 58 profesorů. Z 565 posluchačů jest 37,
kteří jsou příslušníky
jiných států, fakt to vysoce zajímavý,
mluvící o tom, jaké oblibě a vážnosti
těší se naše konservatoř i za hranicemi.
Než dlužno poznamenati, že více než
17 kandidátů (ze Slovenska, Rumunska a Jugoslavie)
odvolalo své přihlášky, když zvěděli,
že ústav není státní a že
tedy nemůže vydávat státních
diplomů, a uchýlili se opět do Pešti
a Vídně.
Vyučovací řečí konservatoře
jest nyní čeština, paedagogické pokyny
mohou býti udíleny též v řeči
anglické, francouzské, italské, ruské,
slovinské, srbské a německé.
Všeobecný je dojem, že - bude-li konservatoř
pražská postátněna, stane se záhy
ústavem všeslovanským.
Všechny kulturní země mají konservatoře
státní, některé mají podobných
ústavů několik.
Jest tedy nutno, aby i náš velevýznamný
a proslavený ústav byl bez prodlení postátněn
a aby takto pojištěna byla instituce důležitosti
světové.
Postátněním tímto odstraní
se i veliký skandál, jenž projevuje se v platech,
které mají dosud profesoři naší
konservatoře. Ještě prvního ledna 1919
vyměřen základní jejich plat roční
2600 K i s válečným přídavkem.
Profesoři nedefinitivní o prázdninách
nedostávají vůbec nic! Ústav jest
z valné části rozstrkán do privátních
bytů a na profesořích se žádá,
aby často hradili ze svého i náklad na osvětlení,
topení, úklid, ano i na hudební materiál.
Nemožno pak zatajiti, že o učitelské síly
tyto, mezi nimiž jsou i umělci světového
jména, není pro stáří nijak
postaráno. Pensijní jejich fond, za léta
nastřádaný, zašantročila jim
rakouská vláda do válečných
půjček.
Z těch všech příčin, jistě
na výsost závažných, navrhují
podepsaní tuto osnovu zákona:
Pražská konservatoř hudby jest ústav
státní s českou vyučovací řečí.
Provésti tento zákon ukládá se ministerstvu
školství a národní osvěty.
Návrh tento budiž přikázán kulturnímu
výboru.