Jedním z odkazů světové války,
v pravdě nejpříšernějším,
jest velké procento chorob pohlavních a kožních,
které se jak ve vojsku, tak v obyvatelstvu občanském
velkou měrou rozmohly. Jest péčí všech
kulturních, zdravotních i státních
institucí, aby věnovaly největší
pozornost tomuto zjevu, což se také skutečně
děje, jak opatřeními administrativními,
tak zákonnými (povinná prohlídka lékařská
před sňatkem). Všimneme-li si však poměrů
v Praze, kde pro léčení chorob pohlavních
a kožních celé Velké Prahy jest jediné
oddělení prof. Šambergra při všeobecné
nemocnici, docházíme k překvapujícím
a zdrcujícím poznatkům, jak v Praze o potírání
chorob pohlavních je postaráno.
Řečené oddělení nemá
dostatek léků, nezbytně nutných. Správa
lékárny neobstarává léků,
čímž se stává, že nemocní,
jejichž zájem je úplné vyléčení,
jsou nuceni léky (salvarsan, ichthyol) sami si v lékárnách
kupovati. Lze-li léky ony koupiti u lékáren
mimo ústav, kde jest pak vina, že nemocniční
lékárna jich nemá?
Léky ony, jichž jest používáno,
vyžadují, by nemocným poskytnuto bylo stravy
co nejsilnější. Strava ošetřovaných
je však nedostatečná, oni trpí hladem,
jsou odkázáni naprosto na to, aby si pokrmy, mají-li
peníze, kupovali, nebo dali si je od příbuzných
a známých donášeti, nebo vydáni
jsou nejhroznějším následkům
zničení tělesného organismu vůbec.
K tomu přistupuje nedostatečný příděl
místností; není zvláštností,
že musí ženy a muži ležeti v jedné
místnosti, ba, i dvě osoby (na oddělení
ženském) na jednom lůžku! Na celém
oddělení jsou pro nemocné růží
dva pokojíky s deseti lůžky.
Rovněž stav prádla jak ložního,
tak oděvního jest hrozný; jest rozbité,
zetlelé, špinavé, takže nemocní
jsou nuceni (ovšem mají-li je) používati
prádla svého. Jsou časté případy
(zvláště na oddělení ženském),
že ponecháváno prádlo po tři
neděle! Že toto prádlo pak jest plné
hnisu a krve, lze si představiti.
Nedostatky těmito netrpí snad jen ošetřovaní,
nýbrž i ošetřující personál
i s lékaři. Podepsaní dali osobně
vyšetřiti poměry, a tu se ukázalo, že
i ošetřovatelky i lékaři dostávají
rozbité ložní prádlo. Stejně
strava ošetřovatelek i lékařů
jest nedostatečná, takže jsou nuceni, kupovati
si pokrmy mimo ústav. Do jaké míry jest jim
to možno, charakterizují pak jejich platy. Nejvyšším
platem ošetřovatelky - po 27leté službě
- při těchto poměrech jest 102 K měsíčně.
Sekundární lékař má plat 180
K měsíčně, asistent po 8leté
praxi lékařské 240 K měsíčně,
z čehož musí si ještě platiti 30
K měsíčně za posluhu.
Byt ošetřovatelek příčí
se naprosto všem požadavkům a nařízením
zdravotnictví, v malým pokojících
jsou stěsnány tak, že nezbývá
ani místa pro umyvadlo! Mýti musejí se v
koupelnách, kde zároveň činí
tak i nemocní.
Ošetřující personál i přednosta
oddělení prof. dr. Šamberger marně snaží
se o nápravu, každá snaha naráží
na odpor správy nemocnice.
Podepsaní táží se pana ministra veřejné
ho zdravotnictví a tělesné výchovy:
1. Jsou panu ministrovi známy tyto ne udržitelné
poměry na oddělení pro nemoce kožní
a pohlavní při všeobecné nemocnici v
Praze?
2. Jest ochoten pan ministr, jako representant péče
o zdravotnictví, uplatniti svůj vliv, aby tyto poměry,
jež hrozí katastrofou, byly napraveny?